OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život VIII

24.04.2012 (18:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1164×

Kapitolská sprcha. Snad jediný klad celého města. Stál jsem bez pohnutí pod proudem horké vody několik desítek minut. Všechny masážní trysky byly zapnuté a křišťálově čistá voda svou vůní připomínala moře. Se zavřenýma očima jsem se pomalu uvolňoval. Už dávno jsem se naučil nastavit teplotu vody na hranici snesitelnosti. Spálila mě jen dvakrát na začátku. Teď za sebou každá kapka nechávala zčervenalou cestičku, ale už nikdy to nebylo přes míru.

Kdybych mohl, zůstal bych ve sprše celý zbytek noci a nespíš i celý následující den. Ale i kdybych to udělal, nedosáhl bych kýženého cíle. Nikdy jsem se už nemohl umýt tak dokonale, abych byl skutečně čistý.

Prudkým otočením kohoutku jsem vodu zastavil. Uzavřený prostor sprchy byl plný páry. Dlaněmi jsem se opřel o stále chladivou zeď a svěsil hlavu. Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu a vytěsnit všechny tíživé myšlenky. Mag mi jednou řekla, že kdyby se mi to povedlo, neměl bych v hlavě vůbec nic. Nepochyboval jsem, že měla pravdu. Jen ta vidina byla příliš lákavá na to, abych se jí vzdal.

Po chvíli pára vyprchala a ve sprše se ochladilo. Roztřásl jsem se zimou. S tichým povzdechem jsem vyšel ven a zabalil se do osušky. Pečlivě jsem se vyhnul pohledu do zrcadla. V ložnici jsem si oblékl jednoduché bavlněné pyžamo. Nejspíš jsem byl jediný v celém Kapitolu, kdo nespal nahý. O to víc jsem na tom lpěl. Napil jsem se ledem zředěné whisky. Jen dva doušky na zahnání pachuti v ústech.

Kdybych šel po posezení s Annie rovnou spát, alkohol by nebyl potřeba. Jenže já měl ještě povinnosti jinde. Stačilo vzpomenout si a musel jsem se napít znovu.

Než jsem si lehl, na nočním stolku se objevily dvě žluté pilulky. Má jediná možnost, jak alespoň trochu v klidu usnout a vyhnout se snům. Spolkl jsem je bez zapíjení. Pak už stačilo jenom zavřít oči a nechat temnotu, aby si mě vzala.

Probudil jsem se se svítáním. Prudce a do plného vědomí. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem se vzbudil přirozeně s pomalým procitáním. Prášky na spaní po určité době užívání ztrácely svůj účinek. Pro mě bylo důležité, aby mě zbavily snů, se stále se zkracující dobou spánku jsem se dokázal smířit.

Ztěžka jsem se posadil a sbíral síly na nový den. Tenhle měl být obzvlášť zlý. Letošní ročník Hladových her začal už před několika týdny. Vymýšlela a stavěla se Aréna, tiskly se lístky se jmény do toho prokletého osudí, plánovaly se oslavy. Pro většinu Panemu ale Hry začínaly právě dnes, v den, kdy se Splátci ocitnou v Aréně.

Mrazilo mě při představě, že to budu zase muset sledovat. Usmívat se a komentovat. První rok po svém vítězství jsem strávil v jakési euforii. Přežil jsem a vyhrál. Z prostého domu s děravou střechou jsem se přestěhoval do honosné vily s mnoha pokoji a telefonem. Mohl jsem jíst, co jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Už jsem neznal hlad a strádání. Dařilo se mi nepřipouštět si, co jsem dělal v Aréně. Nemyslel jsem na všechny protihráče, které jsem viděl umírat nebo sám zabil. Všichni kolem mne mě stále ujišťovali, že tak je to v pořádku. Netrápily mě zlé sny ani výčitky svědomí. Neopouštěla mě radost, že žiju a najednou se mám dobře.

Dokud nepřišel další ročník Her. Jen tím, že jsem vyhrál, se ze mě stal trenér. Sám jsem vlastně nevěděl, jak se stalo, že zrovna já se z Arény vrátil. Chtěl jsem přežít a dělal pro to všechno, co bylo v mých silách, ale to i ostatní. Dokola jsem sledoval sestřih všech mých významných momentů a se znechucením si uvědomil, že jsem měl kromě síly a odhodlání i notnou dávku štěstí. A popřát novým Splátcům ze Čtvrtého kraje hodně štěstí rozhodně nepatřilo mezi dobré rady trenéra.

Týden jsem se pokoušel využít každou chvilku, kterou jsme měli k dispozici, a vymýšlel strategie. Clara byla o dva roky starší než já, Dorinn v den Sklizně oslavil třinácté narozeniny. Mag mě varovala, abych si k nim nevytvářel přátelský vztah a abych je bral prostě jako Splátce, které mám trénovat. Nic víc a nic míň. Jenže Dorinn byl na konci týdne jako můj mladší bratr. Skvěle jsem si s ním rozuměl. Naši tátové pracovali na stejné lodi a my měli spoustu společných témat. Claru jsem si nijak zvlášť nezamiloval. Byla protivná a naštvaná na celý svět. Ale znal jsem ji. V jednom ze svých záchvatů pláče a sebelítosti mi prozradila čeho všeho se bojí a jak moc nechce umřít.

Zemřeli oba. Dorinn hned v úvodním boji u Zlatého rohu. Clara o tři dny později, když zkřížila cestu profíkům. A já se díval a zabíraly mě přitom kamery. Jakmile Clařino tělo s téměř oddělenou hlavou vyzdvihlo vznášedlo, ptal se mě mladý reportér s tygřími vlasy a ocasem, jak se jako trenér cítím. To byl nejspíš moment, kdy jsem si naplno uvědomil, že už nikdy nebudu moct být upřímný a že přežít Arénu neznamená vyhrát.

Na další ročík Her jsem se připravil lépe. Vnutil jsem si myšlenku, že na mě smrt nebo přežití nových Splátců nezávisí. Nemohl jsem s nimi jít do Arény a cokoliv jsem jim mohl dát před ní, pro ně stejně nemělo význam a nemohlo jim to pomoct. Bylo příšerné dívat se, jak umírají, ale zvládl jsem to bez viditelných emocí. Nedělalo to ze mě lepšího člověka, ale poskytovalo mi to naději, že se časem obrním ještě víc. Nechtěl jsem skončit jako někteří vítězové. Těžko se dalo uvěřit, že vychrtlé postavy s modřinami po celých pažích a propadlýma očima zvítězily v Aréně. Drogy, kombinace léků, alkohol. Většina z těch, kteří se zničili nejvíc, do Kapitolu nejezdila. Nikdo na ně nebyl zvědavý a o to jim možná na začátku šlo. Pár jich ale nemělo na vybranou. Jejich kraj měl moc málo vítězů a někdo nové Splátce trénovat, alespoň na oko, musel. Zmatené Elvě z Osmého kraje, která slyšela hlasy ve své hlavě a trpěla pocitem, že po ní lezou pavouci, jsem se vyhýbal. Alkoholem nasáklý Haymitch z Dvanáctého kraje svým opilectvím proslul. Mnoho Kapitolanů se na jeho řeči pod vlivem a vrávoravou chůzi každý rok těšilo. Já ho považoval za trosku, dokud jsem s ním nemluvil. To, že ve skutečnosti nebyl takový, jakým se zdál být, ale neznamenalo, že chci být stejný. Závislost na čemkoliv mě děsila.

Úzkostlivě jsem se alkoholu, tabáku, lékům i drogám běžně dostupným na každém kapitolském večírku vyhýbal. Dokud mi nebylo šestnáct a neměl jsem za sebou dva ročníky Her v roli trenéra. Pozvali mě do Kapitolu úplně mimo sezónu Her. Mag se na mě celých pět dní od doručení pozvánky do odjezdu dívala s neskrývatelným smutkem v očích. Nechápal jsem ji. Ne že bych se do Kapitolu těšil, ale šlo jen o nějaký večírek, jehož pořadatel si mě oblíbil.

Až v Kapitolu jsem pochopil, co všechno s sebou obliba nese. Ženy a dívky mi vždycky nadbíhaly a snažily se o mě. Dělalo mi to dobře. Nikdy nešlo o nic vážného a vždycky jsem to byl já, kdo určoval směr. Najednou bylo všechno jinak.

Večírek pořádala dcera jednoho z vysokých politiků. Nijak zvlášť krásná, ale ani nijak zvlášť ošklivá. Slavila dvacetiny a jako jeden z dárků chtěla mě. Celý večer jsem nepochopil, že jí nešlo jen o mou přítomnost na její oslavě a rozhovor se mnou. Přála si, abych s ní strávil noc. A já nesměl odmítnout.

Druhý den ráno jsem byl ještě v šoku, když pro mě poslal asistent samotného prezidenta Snowa. Čekal na mě v kulaté jídelně s výhledem na celý Kapitol. Ani nevzhlédl od jídla, když jsem vstoupil, jen mi pokynul k místu naproti němu.

,,Jako od vítěze se od tebe, Finnicku, očekává jisté chování. Mezi tvé povinnosti nepatří jen trénink nových Splátců. Kromě nich se musíš starat i o lidi tady v Kapitolu. Uvědom si, že i díky nim jsi vyhrál a přežil. Za sponzorské dary pro tebe utratily obrovské částky peněz a teď přišel čas, abys jim to splatil,“ pronesl tiše, zatímco si mazal na housku marmeládu. S chutí se zakousl a zamlaskal.

,,Absolutně vynikající! Dej si samozřejmě taky, jestli chceš,“ nabídl mi mezi sousty. Nedokázal bych se ani napít čaje, natož něco sníst. Žaludek jsem měl jako na vodě a navíc úplně sevřený. Ruce se mi třásly a byly jako z ledu. Bylo mi špatně a s každým jeho slovem se mi dělalo ještě hůř.

Zvítězil jsem prý příliš mladý, ale už jsem dozrál, jak řekl. Nyní už nic nebránilo tomu, abych začal splácet svůj nesplatitelný dluh obyvatelům Kapitolu. A pokud bych byl tak hloupý a bláhový a chtěl Kapitolu zůstat dlužen, museli by za mě platit moji blízcí. Samozřejmě ne tak jako já, ale způsob by se našel. A nesměl jsem zapomínat, že v Krajích se občas stávají skutečně nešťastné náhody s fatálními následky. Přeci jsem slyšel o malé sestřičce Parly, jedné z vítězek přede mnou, kterou ušlapal kůň. Nebo o rodině Haymitche. Byla by škoda, kdybych ve svém velkém domě stejně jako on musel bydlet sám. Celé mi to připadalo tak neuvěřitelné, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

,,Tvých služeb bude brzy chtít využít někdo další. Pak se ti ozveme telefonem,“ ukončil náš rozhovor. Způsobně si ubrouskem oťukal rty a položil ho na prázdný talíř. Vstal a chystal se odejít. Až když došel za mě a já ho za zády neviděl, našel jsem hlas.

,,Mých služeb?!“

Zasmál se.

,,Nelíbí se ti ten výraz? Dobrá. Tak řekněme tvé lásky a vděčnosti, to zní myslím lépe.“

Dveře klaply a já osaměl. Od té chvíle jsem ale nikdy sám nebyl dlouho. Telefon z počátku zvonil zhruba jednou za měsíc, pak se začal ozývat častěji. Nenáviděl jsem ho jako máloco jiného.

V jednom ohledu mi kapitolské pojetí vítězství v Hladových hrách pomohlo. Pokud už měl někdo tu smůlu, že byl vylosován a stal se Splátcem, bylo nejspíš lepší zemřít v Aréně a nestat se prodejnou hračkou, kterou může mít každý.

Tuhle myšlenku jsem si dokázal udržet celé čtyři roky. Stejně dlouhou dobu jsem si udržoval odstup od svých svěřenců a jediný blízký vztah měl k Mag. Letos jsem zradil sám sebe. Annie... Nepatřila mezi nejzářivější krásky ani mezi nejchytřejší společnice. Nebyla vtipná a neměla žádné velké cíle. Ale žila. Skutečně žila. Vychutnávala si každou chvilku, užívala všech darů a radovala se z maličkostí. Byla jiná než všechny ženy, které jsem kdy poznal. A že jich bylo nepočítaně. Líbilo se mi být s ní. A to těžší to bylo.

Spěšně jsem se oblékl a vydal se do vysílacího centra, kde se scházeli všichni trenéři. Chtěl jsem Annie ještě vidět, ale věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Nemohl jsem změnit, kam se chystala. Nemohl jsem jí pomoct. Jen bych zavinil, že pro nás oba to bude horší. Chtěl jsem se s ní rozloučit a zároveň jsem doufal, že se nikdy loučit nebudu muset. Její osud byl zpečetěn ve chvíli, kdy Mellia vytáhla lísteček s jejím jménem. Neměla šanci z Arény vyjít a i kdyby se jí to nějakým zázrakem podařilo, to, co by přišlo, by pro ni bylo snad ještě horší než smrt.

Dostal jsem silnou kávu a sladké rohlíky. Napil jsem se a rohlíky odsunul. Nemohl jsem jíst. Pokýval jsem na pozdrav známým trenérům. Beccy, Plev, Roda, Johana, Daria, Golden, Karlos. Všichni se usmívali, ale jen ústy. Oči měli stejné jako já. Léky na spaní jsem užívali alespoň v tenhle jeden den všichni. Haymitch dorazil poslední. Pletly se mu nohy a líh z něj byl cítit na dálku. Pozdravil mě. Poplácal mě po rameni a sedl si k Plevovi. Chápal jsem ho. Jeho oba svěřenci neměli ještě ani patnáct let a ani jeden z nich nemohl přežít.

V okamžiku, kdy se výtahy se Splátci daly do pohybu, jsem Haymitchovi záviděl jeho placatku. Kdybych tím na sebe neupoutal nežádoucí pozornost, požádal bych o doušek. Rolanda jsem vůbec nesledoval, z Annie jsem nemohl spustit oči. Vypadala tak křehce a ztraceně, že se mi chtělo řvát. Soustředil jsem se jen na ni a nepostřehl, co se stalo. Po výbuchu miny jsem sebou trhl. Šok a nevíra mnou cloumaly a hnaly mě kamsi vpřed. Mag mi zmáčkla ruku a stáhla mě zpátky.

Ani na vteřinu jsem nepřestal sledovat Annie. Přesně jsem viděl okamžik, kdy se protrhla ta ochranná hráz, kterou si kolem sebe vystavěla, a ona pochopila, co jsme jí s Mag říkali od samého počátku. Že tohle je skutečné a v sázce je její život. Zatímco většina ostatních Splátců se vzpamatovávala z šoku, Annie po zaznění gongu vyběhla ke Zlatému rohu. Sebrala jeden z batohů a láhev s vodou, obrátila se a vyrazila do vysokého houští. Nikdo si jí nevšímal, nikdo ji nepronásledoval.

Sevřel jsem opěradlo své sedačky a věděl, že až do konce Her nebo chvíle, kdy Annie... zemře, se odsud nehnu.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život VIII: