OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život VII

22.04.2012 (15:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1198×

„Kapitol je prostě úžasný! Jsem nadšená z každé vteřiny, kterou tu můžu být. Neumím si představit krásnější místo na světě.“ Rozplývala se v záři reflektorů dívka z Prvního kraje. Celá se zlatě třpytila a ten lesk dodával jejím slovům jisté kouzlo. Nedokázala jsem se na ni nedívat a přistihla jsem se, že některým jejím pochvalným komentářům přikyvuji, i když s nimi vůbec nesouhlasím. Jak by se někomu z Krajů mohlo líbit v Kapitolu?

„Moje strategie? Caesare, přece vážně nečekáte, že ji takhle veřejně prozradím. Pak by mi k ničemu nebyla, že,“ usmíval se Splátce z Druhého kraje. Působil uvolněně a ležérně. Jako kdyby mluvil o výletu na lodi a ne o Aréně.

„Nervózní nejsem. Všichni se tu ke mně chovají moc hezky a tak pěkně se o mě starají. Mám teď skutečně nádherné vlasy, viďte,“ flirtovala Splátkyně z Třetího kraje. Usmívala se, nakrucovala a až moc často a dlouho mrkala. Neustále si pročesávala prsty vlasy. Když vstala a rozloučila se s Caesarem, aby mohla uvolnit místo dalšímu Splátci, vysloužila si několik růží hozených jí z publika k nohám. Všechny je posbírala a při rozesílání vzdušných polibků se posadila na své místo.

„Moje hodnocení je zasloužené a jasně mým protivníkům říká – Pozor, tenhle kluk ví, jak se zachází se zbraněmi a je rozhodnutý je použít. Jsem nebezpečný a smrtonosný a chci, aby to každý věděl.“ Klidným a chladným hlasem pronesl chlapec z Třetího kraje. Bylo mu teprve třináct, ale strach z něj šel jako z málokoho jiného. Ač nebyl nijak vysoký a dal by se popsat spíše jako drobný, něco v něm člověka nutilo čekat úder nožem do zad. I Tvůrci her to viděli. Dostal druhé nejvyšší hodnocení. Desítku.

Poslouchala jsem, jak mluví Splátci přede mnou. Všichni byli jakoby stylizovaní do nějakých rolí. Kráska, Zloun, Chytrák, Nadšená, Zlověstný... Nevěřila jsem, že jsou ve skutečnosti takoví, za jaké se vydávají. A nechápala jsem, co mezi nimi dělám já. Oni očividně hráli jakousi hru. Všichni do jednoho se drželi svých rolí a ani na okamžik z nich nevypadli. Já neznala pravidla ani scénář celého toho divadla.

„Děkuji ti za rozhovor, Matteo, jsem si jistý, že si na tebe všichni dají pozor. Ještě jednou gratuluji k tak skvělému hodnocení.“ Caesar Flickman potřásl Matteovi rukou a dav v publiku tleskal. Bolela mě z toho hluku a ostrého světla na jevišti hlava.

„A nyní, vážení a milí, přivítejte Splátkyni Čtvrtého kraje. Annie, pojď prosím ke mně.“ Caesar se podíval přímo na mě a natáhl ke mně ruku. Díval se mi přímo do očí, vlídně se usmál a pokynul mi, abych vstala.

Jako ve snu jsem jeho ruku přijala a nechala se odvést od svého místa ke křeslu uprostřed pódia. Během potlesku publika jsem se posadila. Caesar si přehodil nohu přes nohu a pohodlně se opřel.

„Tak, Annie, tvoje hodnocení nepatřilo k nevyšším, ale úplně špatné taky nebylo. Pětka se dá nazvat takovým průměrem. Když se na tebe dívám, průměrná mi rozhodně ale nepřijdeš. Prozraď nám něco o sobě.“ Složil mi poklonu a obecenstvo mu přizvukovalo.

Rozpačitě jsem se usmála a sklopila oči. Nechtěla jsem tu být. Nechtěla jsem říkat celému Kapitolu vůbec nic o sobě ani o ničem jiném. Chtěla jsem domů.

„Přátelé, asi jsme naši krásnou Splátkyni uvedli do rozpaků. Kapitol je jistě poněkud... hlučnější, než Čtvrtý kraj, že Annie?“ Caesar se snažil. Vážně. Mohl si ze mě dělat legraci a posmívat se mi. On mi ale pomáhal. Pocítila jsem vděčnost, když zmínil můj kraj. Nemohla jsem být doma, ale mohla jsem o domově mluvit.

„Ano, to skutečně je,“ odpověděla jsem tiše a překvapilo mě, že zním úplně klidně. Díky mikrofonu byl můj hlas hlubší a hezčí než obvykle. „U nás většinou jen fouká vítr a mezi nejhlasitější zvuky patří šustění listů na stromech a skučení meluzíny v komínech. Samozřejmě, stále šumí moře. To je nejkrásnější zvuk, jaký znám. Stačí se na chvilku zaposlouchat a svět se hned zdá krásnější. Moc ráda jen tak stojím na pláži, nechávám písek, aby mi protékal mezi prsty u nohou, a se zavřenýma očima poslouchám moře.“

Caesar okouzleně vzdychl a se zasněným pohledem se otočil k publiku.

„To musí být nádhera, že ano,“ zašeptal a znovu vzdychl. „Víš, Annie, přiznám se, že jsem ve Čtvrtém kraji nikdy nebyl, ale budu muset tuhle svojí chybu napravit. Pověz nám ještě něco. Jsem si jistý, že nejenom já pak budu závidět každému obyvateli Čtvrtého kraje.“

Přeháněl. Bylo směšné a absurdní, aby nám kdokoliv ze zhýčkaného Kapitolu cokoliv záviděl. Pokud tu někdo zatoužil po pláži a šumějícím moři, mohl si určitě nějakým způsobem zajistit, aby se moře objevilo tady a on tak nemusel cestovat do nuzného kraje. Strávila jsem v Kapitolu jen pár dní, ale měla jsem pocit, že jsem během nich zestárla o několik let. Nikdy jsem nechtěla moc přemýšlet o věcech, které jsem nemohla ovlivnit. Maminka i táta se snažili mluvit se mnou o vážných tématech a učit mě vytvářet si svůj názor, ale mně to připadalo zbytečné. Nechtěla jsem si kazit hezké dny plné slunce úvahami o něčem, co na mně vůbec nezáleželo. Nechtěla jsem si připouštět, co všechno se děje možná jenom kousek i od našeho domu. Ignorovala jsem pranýře a šibenici na náměstí. Odvracela jsem hlavu a zakrývala si uši, když bubny hlásily veřejnou popravu nebo jiný tělesný trest. Proplouvala jsem tak životem bez toho, abych se setkala s jakoukoliv větší nepříjemností. Říkalo se o mně, že jsem jednoduchá a moc mi to nemyslí. Možná to byla pravda. V Kapitolu ale nemusel být člověk žádný velký myslitel. Rozdíl mezi Kraji a Kapitolem by viděl i slepý. Obrovské zásoby jídla, místo práce zábava a problémy, které by se u nás nikdy neřešily, jako třeba sladění barvy vlasů a rtěnky, tady způsobovaly doslova kolapsy.

Ne, byla jsem si jistá, že ať budu o Čtvrtém kraji mluvit jakkoliv krásně a ať ho vylíčím, jak chci úžasně, nikdo z publika by tam nevydržel déle, než několik málo minut. Přesto jsem nemohla o domově nemluvit. Stýskalo si mi tak moc, až se mi svíral žaludek při pouhé myšlence na domov.

„Každé ráno, ještě než vyjde slunce, vyjíždějí na moře rybářské lodě. Některé jsou malé a vejde se do nich sotva jeden člověk. Jiné jsou obrovské a uvezou náklad ryb a mořských plodů tak velký, že by se na žádném místním večírku nemohl sníst.“

Neměla jsem v úmyslu být vtipná. To jsem nikdy nebyla. Přesto se publikum smálo a Caesar také.

„Annie, drahoušku, nemáš ponětí, kolik jídla se sní na místních večírcích.“ Blahosklonně se na mě podíval a s pozvednutými koutky zavrtěl hlavou.

„A vy nemáte ponětí, jak obrovské některé naše lodě jsou,“ odpověděla jsem uraženě. Vysloužila jsem si další smích z publika.

„Dobře, Annie, dám na tebe. Uděláme spolu dohodu, ano? Tady před diváky z Kapitolu i Krajů, kteří nás jistě všichni sledují. Celý Panem nám tak bude za svědky. Pokud vyhraješ, na večírku pro vítěze bude jídlo jen a pouze z jedné té velké rybářské lodi. Pak uvidíme, jestli budou mít do hodiny hosté hlad, nebo se najedí tak dosyta, že jídlo ještě zbude. Tak se ukáže, kdo z nás měl pravdu.“ Publikum Caesorovu nápadu nadšeně přizvukovalo. Mě na jazyku pálila otázka, jak se zjistí, kdo měl pravdu, když nevyhraju. Už jsem se nadechovala, abych se zeptala, ale zazněl gong. Moje tři minuty skončily.

Nechala jsem si zatleskat, uklonila jsem se a vrátila se na své místo. Hučelo mi v uších a motala se mi hlava. Měla jsem pocit, že kolem mě je hráz, která musí každou chvíli povolit, a já se pak v uvolněné vodě utopím.

Rolandův rozhovor jsem začala vnímat, až když končil. Jako vždy moc nemluvil. Odpovídal více méně jednoslovně a tvářil se pořád stejně nerudně. Nemohla jsem si nevšimnout, že Caesar mu třásl rukou kratší dobu než ostatním a nesnažil se nijak vtipkovat.

Rozhovory dalších Splátců mi splývaly. Až dívka z Dvanáctého kraje mě donutila poslouchat pozorně každé její slovo a nespouštět z ní oči. Nechtělo se mi věřit, že už jí bylo alespoň požadovaných dvanáct let. Byla droboučká. Caesarovi sahala stěží pod prsa. Po ramena dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a jemně zvlněné. Na štíhlém těle se daly spočítat snad všechny kosti. Ruce měla sevřené v pěsti a uvolnila je jen, když se vítala s Caesarem. V krátkých šatech vynikla kostnatá, odřená kolena, která ani vizážisté nedokázali zamaskovat. Nejvýraznější na ní ale byly oči. Oproti zbytku tváře i těla působily až nepřirozeně velké. A říkaly světu kolem úplně všechno. Ptaly se, jak je možné, že tohle je realita. Němě volaly po pomoci. Obviňovaly každého, na koho pohlédly, že tohle dopouští.

Po prvních pár vteřinách jejího rozhovoru jsem se vzpamatovala z šoku a prudce odvrátila hlavu. Přesto jsem tvář Splátkyně z Dvanáctého kraje, jejíž jméno jsem snad nikdy ani nezaslechla, viděla stále před sebou. Její oči se upíraly přímo na mě, jako kdyby se mě ptaly: Budeš to ty, kdo mě zabije?

Finnick nám zařídil hostinu. Objednal všechna moje oblíbená jídla. Jahody, smetanu, silný masový vývar, zapečenou zeleninu se sýrem, skořicové rohlíčky, křehký chléb. Od každého jsem snědla alespoň kousek. Po malých doušcích jsem upíjela sladké bílé víno, které mě příjemně uvolňovalo a krásně hřálo.

Mluvili jsme méně než předchozí noci. Mnohokrát jsem Finnicka načapala, jak se dívá falešným oknem na moře. Oči se mu zvláštně leskly a měla jsem dojem, že moc nevnímá, co říkám. Nakonec jsme jen v tichém souznění seděli naproti sobě. Než šel spát, pohladil mě po vlasech a ztrápeně se na mě dlouho díval. Pak mi přitiskl rty na čelo a vzal můj obličej do dlaní.

„Hodně štěstí, Annie,“ zašeptal a než jsem se vzpamatovala z dotyku jeho rukou a tepla z jeho rtů, které jsem stále cítila na čele, zavíraly se dveře jeho pokoje.

Spala jsem neklidně. Budila jsem se po deseti až dvaceti minutách a připadala si odpočatá a vyspalá. Když jsem si ale uvědomila, jak málo času uplynulo, usnula jsem znovu. A po chvíli byla zase vzhůru. Přesto nebo možná právě proto, mě ráno můj přípravný tým nemohl probudit.

Ve velkém zrcadle v přípravné místnosti jsme vypadali všichni čtyři stejně. Rommi, Lautter ani Yovi očividně nebyli zvyklí vstávat před polednem. Pro mě to bylo dobře. Moc nemluvili, vytratilo se jejich poskakování a hopkání, pracovali tiše a bez zbytečných řečí. Umyli mi vlasy a zapletly je do úplně jednoduchého copu. Nalíčili mě jen velmi lehce. Na oblečení se naštěstí Katty vůbec nepodílela. Prosté černé kalhoty a tmavě zelená mikina byly univerzální a pro všechny Splátce stejné. V kotníkových botách jsem se cítila nesvá. Málokdy jsem chodila jinak, než bosá.

Doufala jsem, že uvidím Finnicka nebo Mag, ale oba prý měli jiné povinnosti. Poslední hodinu před vstupem do Arény jsem strávila v holé cele sama. Snažila jsem se vyznat se v sobě a pojmenovat, co cítím, ale nedokázala jsem to. Místo plánování nebo uvažování, co bude dál, jsem sledovala praskliny ve zdi a prsty se učila reliéf sedadla.

Příchod jednoho z organizátorů, který mi do předloktí aplikoval sledovací zařízení a odvedl mě k výtahu, jsem uvítala. Zavřel mě do skleněného válce a bez ohlédnutí odešel. Někde nad sebou jsem slyšela jakýsi šum a ryk. Pak se bez varování celý válec dal do pohybu. Zhoupnul se mi žaludek. Špatně se mi dýchalo, a zatímco nohy ztuhly a ztěžkly, ruce jsem měla jako z rosolu.

Zavřela jsem oči a snažila se opanovat se. Bylo mi tak hrozně zvláštně! Zhluboka jsem se nadechla a na tváři ucítila lehký vánek. Ve stejnou chvíli zesílily všechny dosud nejasné zvuky.

„Splátci, vítejte v Aréně,“ zaduněl jásavý hlas. Plošina pod nohama se zastavila.

Otevřela jsem oči. Uprostřed kruhu Splátců stál Zlatý roh přetékající zbraněmi, jídlem i zásobami. Nad ním rudě zářily číslice 01:00. Vrchní Tvůrce her mluvil, ale já si nedokázala uvědomit význam jeho slov. Až jeho poslední věta mi zježila chloupky za krkem.

„...nechť letošní Hladové hry započnou. Ať vás provází Štěstěna a vyhraje ten nejlepší,“ zvolal.

Číslice nad Rohem se změnily. Odpočítávaly čas do úplného zahájení her.

Nemohla jsem z nich spustit pohled.

Vůbec jsem nevnímala ostatní Splátce.

Dokud jsem periferním pohledem nezahlédla dívku z Jedenáctého kraje.

Svírala v rukách malou dřevěnou hračku. Suvenýr ze svého kraje.

Stejně jako já hypnotizovala čas.

Posledních deset vteřin doprovázel hlasový odpočet.

Obě jsme sebou trhly leknutím. A jí vyklouzl talisman z rukou.

Výbuch miny přehlušil odpočet i cokoliv jiného.

Její místo zelo prázdnotou. Okolní tráva zčervenala. Hladové hry začaly.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život VII: