OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život V

16.04.2012 (14:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1179×

Ohromeně jsem pohledem těkala mezi davem přihlížejících a obrovskými obrazovkami, které chvílemi ukazovaly mou tvář. Nepoznávala jsem se. Silná vrstva make-upu a složitý, vysoko vyčesaný účes mě změnily. Vypadala jsem jinak, než obvykle. Byla jsem najednou na první pohled starší, ale čím déle jsem se zkoumala, tím víc jsem v sobě viděla malou holčičku utopenou snahou působit dospěle. K tomu, abych se cítila dobře a neztrácela samu sebe, ani trochu nepomáhal můj kostým. Připadala jsem si jako nahá, k čemuž vlastně mnoho nechybělo. Kalhotky a podprsenka pošité šupinami zakryly jen to nejnutnější. Těžká rybářská síť s mnoha oky a dírami nemohla schovat vůbec nic.

Styděla jsem se a jen s vypětím všech sil jsem odolala touze zakrývat se rukama a utéct. Chtěla jsem zmizet, stát se neviditelnou. Nic jsem si nepřála víc, než necítit se tak strašně zranitelně. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat a srdce mi bije příliš rychle, než aby to tempo dlouho vydrželo. Motala se mi hlava a před očima se dělaly mžitky. Připadala jsem si jako v oživlé noční můře. Jako kdyby se všechno, čeho jsem se kdy bála, zhmotnilo.

Zároveň jsem ale nevěřila, že je to skutečné. Na to bylo všechno kolem až moc barevné, křiklavé, umělé a nepřirozené. Někteří lidé postávající kolem cesty, kudy vozy projížděli, by si okamžitě mohli vyměnit místo s některým Splátcem a nikdo by nepoznal, že oni na vůz nepatří. Jen během prvních několika metrů jízdy jsem v davu zahlédla minimálně pět dívek oblečených podobně jako já.

Z reproduktorů hrála hlasitá hudba, za posledním vozem začal ohňostroj, lidé křičeli a volali na své favority. Ze všech těch barev a zvuků mi třeštila hlava. Musela jsem se pevně držet kovové konstrukce, abych nespadla. Ronald vedle mě stál pevně a hrdě. Díval se přímo před sebe a vypadal, že je mu úplně jedno, co se kolem něj děje, protože jeho se to prostě netýká. V kostýmu lovce mořských příšer byl ještě temnější a děsivější než kdy dřív. Kdybych mohla, odstoupila bych od něj dál. Kdykoliv se jen maličko pohnul, naskočila mi husí kůže a přikrčila jsem se.

Až když vozy zastavily a já si mohla prohlédnout ostatní Splátce, trochu se mi ulevilo. Některé dívky byly oblečené ještě méně než já. Jedna byla úplně nahá a jen natřená černou barvou. Kolem mě proběhl kluk, který zářil a třpytil se. Kůži měl posetou droboučkými diamanty a jeho oblek byl jistě ze zlata. Z vozu vedle toho našeho sestupovala holčička s kravskými rohy na hlavě. Zvířecí kůže, kterou měla přes ramena, byla tak těžká, že dívka klopýtla. Zářící chlapec se rozesmál.

Celé mi to přišlo jako příliš živý sen.

V noci jsem ležela v té veliké posteli, choulila se pod dekou, na nočním stolku měla vychlazený džus a stále teplý čaj a cítila se tak hrozně opuštěná a ztracená, že jsem se třásla jako při horečce. Nedokázala jsem si jasně vybavit jediný okamžik uplynulých tří dnů. Přála jsem si zavřít oči a ocitnout se zpátky doma. Byla mi šílená zima a ani ta deka, která dokázala poznat teplotu v místnosti a mého těla, a podle toho upravovala svou teplotu, mě nemohla zahřát. Bylo mi špatně a zároveň jsem měla pocit, že se zblázním hlady. Nevyznala jsem se sama v sobě. To se mi nikdy dříve nestalo.

Když jsem se natahovala pro pití, zmáčka jsem malý knoflík na stolku. V prostoru nad ním se rozsvítila čísla a říkala mi, že do svítání zbývá ještě šest hodin. Neuměla jsem si představit, že bych tak dlouho ještě ležela v posteli a snažila se usnout.

Vstala jsem a oblékla si měkoučký župan. Zachumlala jsem se do něj a bosa vyšla z pokoje. Neměla jsem žádný určitý cíl, jen jsem potřebovala chodit. Opustit svou ložnici a pročistit si hlavu. Odejít z apartmá jsem se nepokusila, i když jsem moc chtěla úplně ven z celé budovy. Věděla jsem, že dveře jsou zamčené a já musím zůstat uvnitř. Bezcílně jsem bloumala po společných prostorech apartmá. Nakonec jsem se posadila k oknu.

Bylo skutečné a přesto nemohlo být falešnější. Neukazovalo svět za sebou. Bylo spíš jako obraz. Stalo se tím, co člověk u něj chtěl vidět. Pro mě se změnilo v pláž s mořem. Když jsem si odmyslela pokoj za sebou a příliš pohodlné křesílko, na kterém jsem seděla, mohla jsem si představovat, že jsem ve svém pokoji doma a svým oknem se dívám ven. Ta iluze ale nebyla dokonalá. Chyběl jí čerstvý vzduch, vůně a šum moře, nikdy neutichající vítr a s ničím nezaměnitelný odér rybářských domů.

Oči se mi zalily slzami. Bylo mi úzko. Tak hrozně se mi stýskalo po domově... Chyběla mi maminka i táta. Tři dny jsem je neviděla, ani neslyšela jejich hlas. Toužila jsem po jejich přítomnosti. Chtěla jsem, aby mě maminka objala a výskala ve vlasech. Jako vždycky, když jsem byla smutná. Chtěla jsem, aby táta seděl naproti mně u kuchyňského stolu a vyprávěl mi o plavbách na moři v dávných dobách. Chtěla jsem mít oba rodiče na blízku a už nikdy se od nich nevzdálit.

Přála jsem si to tak usilovně, že se dveře místnosti skutečně otevřely.

Nevstoupila ale maminka, ani táta. Dovnitř se proplížil Finnick. Jinak se jeho příchod nazvat nedal. Našlapoval jen na špičky, otevíral i zavíral velmi pomalu a tiše. Ramena měl svěšená a oči sklopené k zemi.

„Taky nemůžeš spát?“ zeptala jsem se. Finnick skoro nadskočil leknutím. Poplašeně chvilku mrkal do tmy a když mě konečně uviděl, otevřel pusu a zamračil se. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se neusmála.

„Co tu děláš, Annie?“ vydechl. Nezněl jako on. Tohle byl starý, unavený člověk, který ví, že už nemá moc času. Z jeho tónu jsem poznala, že se vlastně neptá. Spíš mi vyčítal, že nejsem v posteli.

„Nemůžu usnout,“ přiznala jsem.

„Zmáčkni ten největší čudlík na nočním stolku a pak spolkni ty pilulky, které se objeví. Usneš po nich hned a nebude se ti nic zdát,“ zamumlal a otočil se ke mně zády. Chystal se odejít do svého pokoje.

„Počkej,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co dělám. „Zůstaň tu se mnou, prosím.“

Zoufale jsem nechtěla být sama.

Zastavil se. Dívala jsem se na jeho záda a svěšenou hlavu. Neviděla jsem mu do tváře. Bylo ale nad slunce jasné, že sám se sebou z nějakého důvodu bojuje. Téměř jsem ani nedýchala, abych ho nerušila v přemýšlení. Jen jsem ho v duchu prosila, aby zůstal.

Ty vteřiny, než se otočil ke mně, mi připadaly nekonečné. Pomalu a ztěžka přišel k oknu a posadil se do křesla naproti mně. Stejně jako já si objal pokrčené nohy a opřel se hlavou o rám okna.

Pár minut jsme mlčeli. Přesto, že ani jeden z nás nic neříkal, bylo mi hezky. Stačilo, že Finnick neodešel, a já se cítila mnohem lépe než za celý předchozí den. Pokradmu jsem ho sledovala. Byl hezký. Moc hezký. Až mě překvapilo, jak znepokojivé to vlastně je. Neuměla jsem si vysvětlit, proč se mi rozechvěly prsty a proč najednou nevím, co říct ani kam se dívat. Zavřela jsem oči a bez pohnutí klidně seděla.

„Budí tě noční můry?“ zeptal se měkce. Zavrtěla jsem hlavou. Chvíli mi trvalo, než jsem dala dohromady myšlenku tak, aby byla srozumitelná.

„Spíš mám pocit, že tohle všechno kolem je soukromá noční můra. Viděl jsi večer můj kostým? Byla jsem vlastně nahá a nikdo se mě neptal, jestli mi to nevadí,“ zašeptala jsem a otřásla se. Až když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že to je důvod, proč jsem nemohla usnout. Pořád jsem se tak hrozně moc styděla... Nikdy jsem nebyla tak málo oblečená a tolik odhalená. I po několika hodinách od přehlídky jsem na sobě cítila všechny ty pohledy a připadala si jimi špinavá.

„Tady v Kapitolu to tak nikdo nebere. Určitě sis všimla, že nahota tu není žádné tabu. Mnoho místních se obléká ještě mnohem méně a mají pocit, jak zbytečně moc jsou zahalení,“ odfrkl si Finnick.

„Jenže oni to tak dělají dobrovolně. Nikdo je k tomu nenutí. Já jsem Katty prosila, abych mohla mít na sobě ještě něco. Nestála jsem jí ani za odpověď,“ přiznala jsem. Okamžitě se mi vybavilo odpolední oblékání do kostýmu. Silou vůle jsem se nutila tu vzpomínku zapudit.

„Je mi to líto, Annie, ale věř mi, že pokud jde jen o kostým a to, že se na tebe ostatní dívají, není to tak hrozné. Dá se to vydržet. Příště si představ, že jsi od hlavy až k patě oblečená do té nejkrásnější látky a všichni se vlastně dívají na ni.“

„Příště?“ zasténala jsem a schovala si hlavu do dlaní. Příště by mi Katty mohla dát jen tu děrovanou síť. To už bych nezvládla, tím jsem si byla jistá.

„Annie, vážně bys měla jít spát. Zítra začínají tréninky a bylo by dobré, kdyby ses tam něco naučila. Když budeš celou dobu zívat, nezapamatuješ si vůbec nic.“

„Jenže když usnu, pojedu zase na voze a tentokrát budu nahá a ten přihlížející barevný a hlučný dav si na mě bude chtít sáhnout,“ vychrlila jsem na jeden nádech. Finnickovi jsem mohla přiznat to, co sama sobě ne. Bylo to zvláštní.

„Někdo se pokusil.. dotknout se tě?“ Panika a znechucení v jeho hlase mě přiměly rázně zavrtět hlavou ještě dřív, než domluvil.

„To ne. Jen mám pocit, že by chtěli,“ zašeptala jsem. Finnick se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval. Seděl s úplně rovnými zády a ruce měl sevřené v pěsti. Nevšimla jsem si, kdy se tak napjal. Pozorně jsem ale sledovala, jak se pozvolna uvolňuje.

„Až mě mrazí z toho, jak moc jsi všímavá, Annie. To je nečekané,“ vydechl a podíval se na mě.

Cítila jsem, jak červenám. Ne studem, ale něčím, co jsem nedokázala pojmenovat. Nebylo to ale nepříjemné.

„Odkud jsi to přišel?“ změnila jsem téma a okamžitě toho litovala. Znovu se napjal, ale tentokrát ho to přešlo rychleji. Dokonce se usmál. Nebylo to zrovna veselé a ani upřímné, ale bylo to lepší, než když si zatínal nehty do dlaní.

„Byl jsem se projít. Taky nemám moc rád uzavřené prostory.“ Bříšky prstů se dotkl okna. Stále ukazovalo moře.

„Stýská se ti?“ zeptala jsem se tiše. Zadívala jsem se na to falešné moře a přitiskla na něj dlaň. Nečekala jsem, že to bude stejné jako sáhnout do vody, přesto mě hladký a pevný povrch skla zklamal.

„Stýská. Kdo byl jednou ve Čtrvtém kraji, už nikdy nechce jinam. Stačí si stoupnout na pláž a nechat písek, aby ti protékal mezi prsty. Opře se do tebe vítr a vzduch je slaný. A když skočíš do vody, vlny ti omývají tvář a máčí vlasy a moře tě svým šuměním vítá, víš, že jsi doma,“ zašeptal zasněně a krásně se usmál.

Pak ale lehce zakroutil hlavou a vstal z křesla. Protáhl se a podal mi ruku. Přijala jsem ji a on mě vytáhl k sobě do stoje. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Byl tak blízko, že jsem cítila zemitou vůni jeho mýdla pokaždé, když se nadechl. Držel mě za ruku a v jeho tváři se mihlo překvapení a jakási nevíra a možná až šok. Než jsem se na to stihla zaměřit, pustil mě a sklopil oči k podlaze.

„Je nejvyšší čas jít spát, Annie. Nezapomeň na ten knoflík a pilulky na spaní. Slibuju, že se ti pak nebude zdát vůbec nic. Dobrou noc,“ rozloučil se se mnou, ale ani jeden z nás se neměl k odchodu. Ztěžka se sípavě nadechl. Hřbety prstů mě neobratně pohladil po tváři, otočil se na patě a příliš rychlým krokem odešel do svého pokoje.

Usnula jsem hned, jak jsem si lehla do postele. Žádné pilulky jsem nepotřebovala a moje sny byly krásné. Plavala jsem v moři, potápěla se a užívala si ten pocit volnosti. Celou dobu ale na pláži ve stínu stromů stál muž. A já jsem věděla, že kdyby se mi mělo stát cokoliv zlého, on by neváhal a zachránil mě.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život V: