OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život IX

27.04.2012 (20:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1348×

Přelétal jsem očima mezi obrazovkami. Zatínal jsem nehty do opěrky křesla a snažil se neřvat zoufalstvím. V Aréně bylo snad milion kamer a ani jedna z nich právě nezabírala Annie. Byl druhý den Her, polovina Splátců už po úvodním boji u Zlatého rohu nežila a skupina profíků pročesávala obilné pole, kde se skrývali další tři Splátci. Annie utekla někam dál a momentálně nepředstavovala zajímavý cíl. Tvůrci Her určitě věděli, kde právě je, ale ostatní byli odkázaní jen na televizní přenos. V mém případě na obrovských obrazovkách, s občerstvením a pod dohledem dalších kamer.

Pečlivě jsem se kontroloval a navenek působil docela nezúčastněně. Jistou roztěkanost jsem ale zakrýt nedokázal. Stačilo jednou za čas se nenápadně zkontrolovat na jedné z obrazovek. Na první pohled na mně nebylo nic znát, ale kdyby mě někdo cíleně pozoroval, určitě by si musel toho napětí všimnout. Naštěstí jsem nepatřil k těm, ke kterým se upíral zrak většiny reportérů a kameramanů. Haymitch už pětkrát spadl ze židle a jednou se celý polil, když se netrefil placatkou do pusy. Oba Splátci z jeho kraje už byli zpátky v Kapitolu. Chlapce zabil nůž zabodnutý přímo do srdce, dívenku sekera zaražená hluboko do temene hlavy.

„Haymitchi, jak se cítíte jako trenér, který tenhle rok, a není to poprvé, jako první přišel o oba své svěřence?“ Reportérka ve věku těch nejstarších dětí v Aréně způsobně seděla na křesílku naproti Haymitchovi a zakláněla se tak daleko, jak jen to bylo možné, aby k němu s mikrofonem dosáhla. Ten do sebe na jeden lok obrátil velkou sklenici archivního portského. Pár kapek mu steklo po bradě a potřísnilo mu světle modrou košili. Reportérka nedokázala skrýt zhnusený úšklebek a otřásla se. Haymitch se k ní naklonil blíž, dýchl jí do obličeje a svou dlaní překryl její prsty na mikrofonu. Pevně ji sevřel a přitáhl si mikrofon až k ústům. Zkusmo na něj foukl a poprskal ho. Zděšení v její tváři mělo k profesionalitě daleko. Štítivě se odtáhla.

„Ptáš se, jak se cítím, děvenko? Fajn. Já ti to teda povím. Je mi z toho všeho pěkně zle,“ zamručel a rukama rozhodil kolem sebe. Ukázal na poloprázdné tácy s jídlem a zásoby alkoholu, které sám značně ztenčil, i na obrazovky promítající zabíjení v Aréně a Kapitolany, kteří to všechno dopustili. Občas jsem nechápal, že mu ty jeho dvojsmysly stále procházejí. Nikdy nepřekročil tu neviditelnou hranici, která by pro ně znamenala zkázu. Perfektně se naučil využívat náznaků a mnohoznačnosti. Někdy si zahrával možná až příliš. Pravdou ale bylo, že neměl moc co ztratit.

„Je vám zle?“ vypískla reportérka. Haymitch horlivě pokýval hlavou a zezelenal. „Jak…?“ nestačila ani dokončit otázku. Haymitch jí skočil do řeči.

„Tak, že budu zvracet,“ vypravil ze sebe jen pár vteřin před tím, než se jeho slova naplnila.

Sklonil hlavu a pozvracel reportérce nohy. Ta zbledla a pokoušela se o nemožné. Rozdýchat, co se stalo, a zároveň nedýchat.

„Pomozte mi někdo,“ zašeptala plačtivě. Avoxský chlapec ji zachránil. Nedařilo se jí vstát, tak ji vzal do náručí a odnesl ji. Znal jsem ji od vidění z večírků. Její matka patřila mezi nejvýznamnější a nejslavnější vizážisty, o otci se spekulovalo. Mohl to být kdokoliv z politiků i Tvůrců her. Její rozhovor s Haymitchem se nikdy neodvysílá. Zničilo by to její pověst i začínající kariéru. Od nás – bývalých vítězů her – se předpokládalo mlčení a diskrétnost. Nikdo nemusel nic říkat, tohle bylo každému z nás jasné.

„Fajn, hned je mi lépe,“ usmál se Haymitch, otřel si pusu rukávem a pachuť v ústech zahnal další sklenicí vína. To, co procházelo jemu, by bez úhony neprošlo nikomu jinému z trenérů. Cena, kterou zaplatil, byla ale příliš vysoká.

„Finnicku, paní Potsy by s tebou ráda mluvila. Uvažuje o sponzorování a chce s tebou probrat podrobnosti,“ zaklepal mi na rameno Dru. Jeho oficiální funkcí bylo zajišťování kontaktu mezi trenéry a potencionálními sponzory. Všichni jsme ale věděli, že on představuje oči a uši Kapitolu a hlídá každé naše hnutí. Ne, že by nás nesledovali i jinak.

Nechtěl jsem odcházet od obrazovek. Annie se mohlo něco stát a mně se vůbec nelíbilo, že bych o tom nevěděl. Zároveň jsem si ale moc dobře uvědomoval, že dívat se na ni, jak umírá nebo trpí, bych nezvládl se zachováním nezúčastněného výrazu. Jenže i kdybych sebevíc toužil po tom zůstat a sledovat dění v Aréně, nebylo by mi to umožněno. Povinnostem vítěze a trenéra jsem se nemohl vyhýbat.

Na vteřinu jsem zavřel oči. Paní Potsy patřila k mým nočním můrám. Bylo jí něco málo přes třicet, ale už několikrát se stihla s velkou pompou vdát a rychle a hlučně rozvést. Jejím manželům kupodivu vadila její nevěra, jakmile se z postu milence přesunuli na místo podváděného manžela. Důvodem posledního rozvodu jsem byl i já. Mým jediným štěstím bylo, že nehrozilo, abych volné místo manžela zaujal já. Spát se mnou se nestyděla, vzít si mě by pro ni byla potupa.

Nepochyboval jsem, že někoho sponzorovat bude, dělala to každý rok. Nikdy ale nezáleželo na konkrétním Splátci, jeho hodnocení ani výkonech v Aréně. Ona i mnoho dalších sponzorováním odměňovalo trenéry. Považovalo se to za vhodnou protislužbu. S ní nikdy nešlo jen o mluvení. Přemlouvat ji o dar jsem musel jinak než slovy.

„Jistě, moc rád si s ní popovídám,“ poslušně jsem se usmál na Drua a vstal. Kdybych měl být upřímný, s málokým bych si povídal méně rád.

Ještě před odchodem jsem se zastavil u občerstvovacího pultu. Z kapsy jsem vytáhl malou krabičku se zelenými kapslemi. Stačilo jednu spolknout a dokázal jsem to, co se ode mě očekávalo, ať se mi daná žena hnusila sebevíc. Oblbnout tělo nebylo tak těžké, jako oklamat mysl. Na to bohužel žádný trik neexistoval.

Zapil jsem jednu kapsli perlivou vodou. Potřeboval jsem čistou hlavu.

Dávno jsem se naučil obrnit se a nemyslet. Netušil jsem, jak to dělají ostatní, tohle přeci jen nebylo téma pro přátelský rozhovor. Já musel úplně vypnout a fungovat jen jako stroj. Úsměvy, poklony, lichotky, polibky a to všechno další, co mělo přijít. Nesměl jsem o tom uvažovat, nebo alespoň ne při tom.

„Paní Potsy tě očekává,“ pokynul mi Dru před jedněmi ze stejných dveří v dlouhé chodbě v hlavní budově vysílání Her. Dovolil jsem si jeden prohloubený nádech a lehce zaklepal. Zastřené Dále způsobilo, že mi přeběhl mráz po zádech.

Otevřel jsem dveře a vstoupil do tlumeně osvětlené místnosti. Byl to salónek, kde se měl sponzor domlouvat s trenérem a kde se na konci sezení v tom lepším případě podepisovala sponzorská smlouva. Někdy to tak skutečeně bylo. Mnoho kapitolanů opravdu jen podporovalo své favority v Aréně a o nic víc jim nešlo. Pak tu ale byla druhá, stejně početná skupina, které na Splátcích v Aréně a novém vítězi vůbec nezáleželo. Potsy patřila mezi ně.

Seděla na pohovce ve svůdné póze, prsty jedné ruky si jemně pročesávala vlasy, druhou rukou držela skleničku s červeným vínem. Byla krásná, až moc dokonale. Dlouhé plavé vlasy se jí měkce vlnily podél bezchybného obličeje. Oblečená byla do dlouhých bílých šatů antického střihu. Bosé nohy měla pokrčené a lehká látka po nich pomalu klouzala a odhalovala z nich víc a víc. Potsy se na mě usmála a olízla si rty.

„Stýskalo se ti po mně, Finnicku?“ zapředla a aniž by ze mě spustila pohled, vyhrnula si sukni ještě výš. Nepřekvapilo mě, že kromě šatů na sobě nic neměla.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem tiše to, co čekala. Vzduch v místnosti zhoustnul a ztěžkl. Špatně se mi dýchalo a mimovolně jsem si uvolnil košili u krku. Potsyin úsměv se rozšířil a v očích jí nebezpečně blýsko.

„Je tu horko, že ano?“ Z tónu jejího hlasu se mi zježily chloupky za krkem. Přesto jsem přikývl a rozepnul si horní dva knoflíky. Vyložila si to po svém.

„Pozorně jsem se dívala na začátek Her. Nedokázala jsem spustit oči z televize. Tentokát to bylo úžasné! Všechno to napětí, strach, krvežíznivost a touha po vítězství… Jak by to mohlo někoho nechat chladným?“

Napila se vína a pak si jím schválně polila šaty na prsou. Laškovně zavzdychala a zamrkala na mě. Dělalo se mi špatně. S děsivou jistotou jsem věděl, co bude chtít. V tu chvíli jsem ji nenáviděl víc než kdy dřív.

„Pojďme si zahrát na Arénu. Oba jsme Splátci. Já jsem zraněná. Vidíš, krvácím,“ bříšky prstů se pohladila po politém hrudníku. Vínem nasáklá látka se jí lepila na ňadra. Sklopila hlavu a zpod řas se mi podívala přímo do očí. „Ty mě nacházíš bezmocnou a bezbrannou. Ani ty nemáš zbraň. Jenže jsi silnější a přemůžeš mě. Ve všech ohledech,“ vydechla. Teatrálně zalomila rukama a zhroutila se přes opěradlo. Vyzývala mě, abych se chopil své role.

Překonal jsem těch pár kroků mezi námi. V hlavě jsem měl prázdno. Kolem mě vlastně nic nebylo. Jen černý tunel. Zapudil jsem všechny myšlenky. Mé já, skutečného Finnicka Odaira, jsem uspal. Vládu převzalo tělo. Cítil jsem, jak mi krev proudí rychleji a koncentruje se na jediném místě. Kapsle začaly, působil v tu pravou chvíli.

Sklonil jsem se k Potsy a chtěl ji políbit. Kopla mě do nohy. Nečekal jsem to. Přes všechnu mou snahu jsem nedokázal udržet výraz. Překvapení na mně Potsy okamžitě poznala. Hrdelně se zasmála.

„No tak, Finnicku, jsme Splátci. Jde nám o život. Copak sis myslel, že se nebudu bránit?“

Udeřila mě pěstí do tváře. Přistoupil jsem na její hru a nesnášel se za to. Oplácel jsem jí údery, způsoboval ji bolest a zanechával na jejím těle stopy, které k těm láskyplným měly daleko. Líbilo se mi tahat ji za vlasy tak, že s bolestným syknutím zvrátila hlavu. Užíval jsem si každou ránu, kterou jsem jí uštědřil. Skutečně jsem chtěl ublížit jí a nebezpečně málo jsem se držel své přidělené role. Přál jsem si, aby se bála, aby se bála mě. Toužil jsem naplnit její scénář a zabít ji. Snad nic jsem nikdy dřív nechtěl víc. Oba jsme ale věděli, kam tohle představení bez diváků spěje. Roztrhala mi košili a nehty zaťala tak hluboko do kůže, až jsem cítil pramínky krve stékající mi po zádech.

„A teď mě probodni tou jedinou zbraní, kterou máš,“ přikázala mi celá udýchaná a zpocená. Jen s vypětím všech sil jsem se opanoval a poslechl ji. V tu chvíli jsem to nebyl já. Nemohl jsem připustit vnímat, co dělám.

Potsy si malovala ústa rudou rtěnkou a kontrolovala v zrcadle, že vlasy si upravila do kultivovaného účesu, jak tomu říkala. Tvář měla natřenou vrstou make-upu. Nebylo na ní ani v nejmenším poznat, co jsme uplynulou hodinu dělali. Spokojeně našpulila rty a poslala si vzdušný polibek.

„Rozhodla jsem se poslat Rolandovi láhev s vodou a sušené maso. Vypadá jako někdo, kdo by mohl vyhrát,“ usmála se na mě přes zrcadlo, doupravila se a otočila se ke mně. Vlastně jsem ani nedoufal, že by chtěla sponzorovat něco pro Annie. Přesto jsem nedokázal nadšeně zajásat.

„Copak?“ zamračila se Potsy a zabodla do mě zkoumavý pohled.

„Je to Ronald, ne Roland,“ zamumlal jsem a ona se rozesmála.

„Propána Finnicku nebuď takový morous! Copak záleží na jméně nějakého kluka v Aréně? Důležité přece je, že mu chci pomoct, ne?“

Zavrtěla hlavou a pobaveně protočila oči v sloup.

„Podepsanou smlouvu máš v prvním šuplíku psacího stolu,“ kývla hlavou k mahagonovému stolu pod oknem. „ Musím běžet. Mám víc želízek v ohni.“

Ode dveří mi zamávala a nechala mě samotného. Do koupelny jsem doběhl na poslední chvíli. Dávil jsem, dokud jsem nezvracel jen žaludeční šťávy. Smyl jsem si z obličeje krev a pokusil se dát trochu do pořádku. Sprcha, dlouhá a hodně horká, musela počkat. Dopotácel jsem se k psacímu stolu a z první zásuvky vytáhl jediný papír.

Letošní ročník Hladových her naplno začal i pro mě.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život IX: