OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život IV

14.04.2012 (11:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1241×

Cestu vlakem jsem strávila v mlžném oparu. Všechno kolem mě ztratilo barvy a pevný tvar. Zdálo se mi, že je kolem mě bublina, kterou nikdo nemůže vidět, ani se jí dotknout, a ta mě chrání a drží v bezpečí. Dokonce tlumila zvuky zvenčí. Když jsem něco nepříjemného nechtěla slyšet, stěna kolem mě zesílala a ponechala mě v tichu.

Většinu času jsem trávila v posteli ve svém pokoji. Jen jsem ležela, dívala se z okna nebo do stropu a snila o výletě na lodi. Finnick i Mag za mnou několikrát denně chodili a snažili se mi znovu a znovu vysvětlovat, že tohle není žádná noční můra a že nemám čas na vzdor a nepřipouštění si reality. Když jsem měla dobrou náladu, usmívala jsem se na ně a občas i pokývala na souhlas, abych jim udělala radost. Když jsem náladu neměla nebo mě vzbudili, ignorovala jsem je a předstírala, že o jejich přítomnosti nevím.

Nesledovala jsem čas. Mohli jsme jet pár hodin stejně tak dobře jako několik dní. Že je něco jinak, jsem poznala, když vlak zpomalil. Krajina za oknem se měnila pomaleji a byla zřetelnější. Přesunula jsem se z postele k oknu a sledovala, co se děje venku. Nikdy jsem neviděla nic takového. Příroda působila příliš dokonale, symetricky a potom až uměle. Dívala jsem se na parky, bludiště, jezírka i louky. Stromy měly koruny kulaté, ale i vytvarované do srdcí nebo obdélníků. Tráva hrála všemi barvami, od přirozené zelené přes modrou a růžovou až k zářivě žluté. Na každém centimetru půdy bylo znát, že ji tak někdo upravil. Že jsme téměř v cíli cesty, mi došlo jen několik málo vteřin před tím, než jsem to slyšela od Mag.

„Kapitol,“ řekla zřetelně a nahlas. Nejspíš si myslala, že špatně slyším. Stála u dveří, opírala se o jejich rám a v rukách držela balíček šatů. Já na sobě k její nelibosti měla stále svoje oblečení z domova.

„Představovala jsem si ho jinak,“ přiznala jsem a otočila se zpátky k okýnku.

„Annie, musíš se vykoupat a převléknout. Za hodinu vlak zastaví. Je potřeba, abys udělala dobrý první dojem, nemůžeš vystoupit takhle rozcuchaná a ve zmačkaných šatech.“

Mag přišla až ke mně a vzala mě za ruku. Pohladila mě po vlasech a jeden pramínek zastrčila za ucho. Myslela jsem si, že se na mě zlobí a možná má i vztek, že ji ani Finnicka neposlouchám. Její oči ale byly tak hrozně smutné. Vypadala, jako kdyby ji něco moc bolelo. Nechtěla jsem, aby se trápila. Vykoupat se nebyl špatný nápad.

Nechala jsem si napustit vanu. Jako malá jsem se radovala z pěny a soli do vody. Smála jsem se, když Mag nasypala do vany několik krystalků bílé soli a všechna voda jakoby zestříbřela. Okouzleně jsem sledovala barevné bublinky. Dovolila jsem Mag, aby mi umyla vlasy a ještě mokré je zapletla do složitého účesu z mnoha copáknů. Ani trochu se mi nechtělo z příjemně teplé vody vylézat, ale vlak stále zpomaloval a chvílemi jsem mohla slyšet, jako kolem něj vyvolávají lidé Splátce Čtvrtého kraje.

Oblékla jsem si šaty od Mag. Měkká látka mě na kůži hladila. Až jsem zalitovala, že jsem se nepřevlékla dříve.

Mag si mě prohlížela ze všech stran a pak ztěžka pokývala hlavou. Vzala můj obličej do dlaní a podívala se mi zblízka přímo do očí.

„Nezasloužíš si nic z toho, co se bude dít. Pamatuj si, že jsi neprovedla nic špatného a tohle není žádný zasloužený trest. Nemůžeš za to. Užij si všechno, co ti Kapitol během následujícho týdne nabídne, i když to nikdy nemůže být dost. Ochutnej každé jídlo, které před tebe položí. Nech si denně česat vlasy a chtěj denně nové šaty. Nepromarni jedinou chvíli, kdy se o tebe budou starat jako o královnu,“ šeptala. Oči se jí zalily slzami a hlas se chvěl. Měla jsem pocit, že se se mnou loučí, i když předtím říkala, že bude ubytovaná se mnou v apatrmá Splátkyně Čtvrtého kraje.

Než jsem stačila něco říct, vlak úplně zastavil. Mag mě vzala za ruku a pobídla mě, ať se umívám. To ani říkat nemusela. Stačilo podívat se na dav shromážněný u vlaku a musela jsem se kousat do tváře, abych se nahlas nesmála. Nechápala jsem, jak si můžou myslet, že vypadají dobře. Všechny ty paruky, přehnaná líčení, nehty delší než prsty, oblečení, které by si u nás nikdo nevzal ani na maškarní bál. Byli směšní.

Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem byla v obrovském apartmá, kde jsem měla celý týden bydlet. Avoxská dívka mě zavedla do nádherné ložnice spojené s velikou koupelnou. I když jsem se koupala ve vlaku, požádala jsem ji o vanu. Beze slova mé přání splnila. Jakmile jsem si vlezla do vany, z panelu po straně se stal malý stoleček. Dívka mi donesla sklenici čerstvého, vychlazeného džusu a talíř se sladkým pečivem.

Ležela jsem ve vodě, brčkem pila džus a uždibovala lahodné rolky se skořicí. Bylo mi dobře.

Nechápala jsem, proč se Kapitolu doma všichni báli. Mně se líbil. Po koupeli a svačině mi axovka oblékla župan a zavedla mě do prostorné místnosti s velkými okny. Tam na mě čekal můj přípravný tým. Představili se mi jako Romma, Lautter a Yovi. Všichni měli vlasy sladěné do různých odstínů červené a zelenou koušili se zlatými výšivkami a lesklé zlaté kalhoty. Posadili mě na křeslo s nízkou opěrkou a chvíli kolem mě chodili dokola. Pak začali jeden přes druhého brebentit a dohadovat se. Nepostřehla jsem, kdy se shodli, ale najednou mi na vlasy nanášeli jakousi pěnu, obličej čistili měkkými tampónky z vaty a na nohy i ruce roztírali štiplavou pastu.

Nečekalo se ode mě nic jiného, než že budu bez pohnutí sedět a nechám je dělat jejich práci. Přesto jsem se cítila s každou uběhlou hodinou unavenější a unavenější. Zkrášlovací procedury nebraly konce. Bylo mi to i trochu líto. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem hezká. Podle toho, jak dlouho na trvalo, než se mnou skončili, jsem předtím musela být vážně ošklivá.

„Tramtadadá!“ zvolala Romma a zatočila s křesílkem, na kterém jsem seděla. Když zastavilo, dívala jsem se na sebe do zrcadla.

Pár vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem to já. Ohromeně jsem otavřela ústa a můj přípravný tým se potěšeně rozesmál. Musela jsem vstát a podívat se na sebe víc zblízka. Na sluníčku moje vlasy vždycky získaly narezlý lesk, ale v místnosti nebo při zatažené obloze bývaly obyčejně světle hnědé a lehce zvlněné. Teď se měděně leskly a v měkkých vlnách mi spadaly na ramena. Nějakým kouzlem nebo zázrakem mi zesvětlala pleť a vyniklo těch pár pih, které jsem měla rozeseté na nose. Oči jakoby se mi zvětšily a jejich modrá barva ztmavla a intenzivněla. Na odhalených pažích ani nohách jsem neměla jediný chloupek. Byla jsem krásná.

„Nádherné,“ ujistil mě Yovi a upravil mi beztvarou košili. S našpulenými rty mlaskl a prohlásil, že teď už se na mě může podívat Katty, moje vizážistka.

Odběhli pro ni a já zůstala sama. Nemohla jsem se na sebe vynadívat. Připadalo mi, že ta dívka v zdrcadle snad ani nemůžu být já. Že je to nějaký trik. Opatrně jsem se dotkla chladného skla a pohladila odraz mých vlasů. Byla jsem to já.

„Annie?“

Do místnosti vešla mladá žena v křiklavých šatech a botech na tak vysokém podpatku, že jsem nechápala, jak může chodit. S neupřímným úsměvem si mě prohlédla od hlavy k patě.

„Fajn, to půjde. Není to zlé,“ zamumlala, když mě obcházela. „Přípravný tým odvedl dobrou práci.“

Přikázala mi, abych se svlékla. Vůbec ji nenapadlo, že bych se mohla stydět. Na mnou nesmělou otázku proč, mi odsekla, že mě potřebuje vidět nahou. Neměla jsem z ní dobrý pocit. Ne že bych se jí vyloženě bála, ale měla jsem dojem, že nechat si ji stát za zády by nebyl dobrý nápad. Svlékla jsem se a nechala ji, aby mi na nahé tělo přikládala metr a přeměřovala můj pas i obvod kolem loktů.

„Dobrá, hotovo. Na večerní přehlídku a představení Splátců se bude dát použít kostým, který jsem navrhla a připravila dopředu. Budeš představovat rybu chycenou v síti. Přípravný tým tě oblékne,“ oznámila mi, sbalila si několik popsanách papírů a bez rozloučení odešla z místnosti.

Chvíli po jejím odchodu přišel avoxský chlapec. Až když sklopil oči a zčervenal, uvědomila jsem si, že jsem stále nahá. Kvapně jsem se zabalila do županu a nechala se jím vést zpátky k mému apartmá. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí! Ale věděla jsem, že on by mi neodpověděl. Všem avoxům vyřízli jazyk a oni museli němě sloužit. Nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych už nikdy nemohla promluvit.

Před jedněmi dveřmi se chlapec lehce uklonil a nechal mě samotnou. Dveře neměly kliku. Zmateně jsem přejela po jejich rámu prsty a lehce zatlačila. Neslyšně se pootevřely. Chtěla jsem vejít, ale slyšela jsem, jak se v místnosti baví Finnick s Mag. Věděla jsem, že se to nemá, ale přistiskla jsem se zády ke zdi a poslouchala, co si říkají. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že se baví o mně.

„Není v pořádku. Každý to musí vidět. Netvrdím, že je vyloženě blázen nebo šílená, ale úplně normální není.“ Hlas Mag zněl vyčerpaně. Jako kdyby i prosté mluvení stálo až moc sil. „Nedívej se na mě tak, Finnicku, moc dobře víš, že na mě to neplatí. Nemá smysl předstírat, že Annie má byť jen tu nejmenší šanci přežít. Ona se ani nesnaží a nechápe, že by se snažit měla.“

„Je v šoku,“ odporoval Finnick a já skoro viděla, jak Mag vrtí hlavou.

„Šok vypadá jinak. Vidím to každý rok. A ty posledních šest let taky. Nevíra, zmatek, strach, nervozita a nakonec odhodlání nevzdat se. Annie je jiná. Připadá mi, že si vůbec neuvědomuje, co znamená, že ji vylosovali. Je jako malé dítě, které ví, že život není vždycky jen hezký, ale na ty nepříjemné věci prostě nemyslí.“

„Pořád doufám, že je jen v šoku, a každou chvíli se vzpamatuje. Kdyby to byl šok...“

„Ale není. V šoku jsi byl ty, když ti Ronadl řekl, že o tvůj trénink ani rady nestojí, protože jsi jen pitomej frajírek,“ odfrkla si Mag. „Letos jsme bez práce.“ Ta hořkost v jejím hlase mě donutila zachvět se a třít si paže, na kterých mi naskočila husí kůže.

„Jak je možné, že Hry ještě nezrušili? Jak to, že je ještě baví dívat se, jak se nevinné děti stávají vrahy a pak stejně umírají? Jak můžou někoho tak čistého a bezbranného jako je ona poslat na jistou smrt, popíjet u toho víno a bavit se o nejmódnější barvě kalhot? Jak to, že v nás pořád nevidí lidi?“ Finnick mluvil tiše a monotóně. Jako kdyby jen četl připravený text. Jako kdyby to vůbec nemyslel vážně. Přesto jsem si byla jistá, že každé jeho slovo je až moc upřímné.

„Zbláznil ses?“ zasyčela Mag. „Moc dobře víš, že tady se nic z toho, co řekneš, neutají. Možná si to nemyslíš, ale nejsi na tom tak špatně, aby tě nemohli srazit ještě níž.“

„Ještě níž?“ Finnick se nevesele zasmál. „Mag, já se přímo válím po samém dně.“

„Annie! Proč stojíš na chodbě? Máme pro tebe kostým. Je úžasný. Ty v něm budeš úžasná. Určitě se z něj stane hit letošních Her. Katty navrhuje báječné šaty. Máš štěstí, že zrovna ona je vizážistkou Čtvrého kraje...“

Přes chodbu se ke mně hrnula Romma a v patátch jí poskakoval Lautter. Nestihla jsem vymyslet žádný rozumný, nebo alespoň uvěřitelný důvod pro postávání u pootevřených dveří. Ale Rommu ani Lauttera ve skutečnosti vůbec nezajímalo, co jsem dělala. Vůbec nepřestávali mluvit. Když se jeden nadechoval, druhý mu skočil do řeči. Kdyby mě z nich nerozbolela hlava, přišli by mi možná i legrační.

Vtáhli mě do pokoje, vesele pozdravili Finnicka a Mag, kteří seděli na pohovce před obrovskou televizí a vypadali, že soustředěně sledují losování v ostatních krajích, a ukázali mi můj kostým. Podprsenka a kalhotky vyrobené jakoby ze šupin a rybářská síť plná děr. Napadalo mě spousta způsobů, jak vyjádřit svůj dojem z kostýmu. Výraz úžasný by mezi nimi ale rozhodně nebyl.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život IV: