OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život III

11.04.2012 (20:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1177×

Finnick se nadechoval, aby něco řekl, když k nám jako velká voda vpadla Mellia. Smyla ze sebe ten zelený make-up a kostým mořské panny vyměnila za blankytně modré šaty se sukní tak širokou, že téměř neprošla dveřmi, a tak krátkou, že jsem nechtěla vidět, co všechno odhalí, až si sedne. Sundala si tu příšerně brčálovou paruku. Blond vlasy teď měla vyčesané do vysokého culíku. Nalíčená byla jen velmi lehce a mě překvapilo, jak najednou vypadá. Jezdila k nám na Sklizeň už alespoň deset let, možná spíš víc, ale nikdy jsem nepřemýšlela o jejím věku. Prostě jsem podle jejího oblečení a zdálky viděného obličeje předpokládala, že je mladá. Takhle zblízka jsem ale poznala, že ten dojem mládí je falešný. Měla sice dokonale hladkou pleť bez vrásek a byla štíhlá jako proutek, ale její tvář postrádala jakýkoliv výraz. Působila uměle. Rychle jsem si spočítala, že jí vlastně musí být minimálně čtyřicet. Možná ještě víc. Slýchala jsem, že v Kapitolu se dělají operace, které člověk nepotřebuje. Nezachrání mu život, ale změní vizáž. Odstraní tuk, zvětší prsa, smaže vrásky z obličeje, implantuje kočičí vousky nebo vytvoří rohy na čele. Nikdy mě ale nenapadlo, že je to vážně pravda.

„Jsem přírodní blondýna. Většinou nosím paruku, ale myslím, že takhle ve vlaku můžu být bez ní. Mám hezké vlasy,“ prohodila Mellia a mrkla na mě. Asi jsem na ni zírala příliš nápadně a dlouho. Zčervenala jsem a sklopila oči ke stolu.

„To je v pořádku, zlatíčko, nemusíš se stydět, že ses na mě dívala. Jsem na to zvyklá. Lidem se líbím. Klidně si moje vlasy ještě prohlédni. Můžeš si i sáhnout, jestli chceš,“ nabídla mi a zněla, jako kdyby to bylo to nejvelkorysejší, co pro mě může udělat.

„Ani ne, děkuji. Jen jsem přemýšlela, že budete starší, než v televizi vypadáte,“ pokrčila jsem rameny a podívala se z okna. Museli jsme zrovna projíždět tunelem, protože se náhle setmělo a venku nebylo nic vidět. Byl to zvláštní pocit vědět, že jsme právě pod zemí. Až mě z toho zamrazilo v zádech.

Mellia zalapala po dechu a Finnick se dusivě rozkašlal. Nejspíš taky preferovali volná prostranství. Uklidnilo mě, že nejsem sama, komu se nelíbí, že nad ním je hromada hlíny a ta může kdykoliv spadnout a zasypat ho.

„Co... co jsi to řekla?“ zasýpala Mellia a křečovitě se chytla stolu. S odpovědí mě předběhl Finnick.

„Annie říkala, že takhle naživo vypadáš mladší než v televizi.“ Chtěla jsem ho opravit, ale díval se na mě stejným pohledem jako maminka, když jsem někdy řekla na veřejnosti něco nevhodného. Raději jsem tedy mlčela.

„Měla jsem dojem, že jsem slyšela starší,“ zapochybovala Mellia. Finnick ji vzal za ruku a usmál se na ni.

„Mellie, něco takového by mohl říct jedině slepec. A vlastně ani ten ne. Všichni přeci slyšíme, jak krásný a mladistvý máš hlas. Mimochodem, ta sukně ti moc sluší. Jsem si jistý, že si ji teď opatří mnoho tvých fanoušků,“ zapředl Finnick. Mně zněl falešně a neupřímně, Mellia s každým jeho slovem tála.

„Viď! Jsem přesvědčená, že díky mně se tenhle střih zase dostane do módy. Docela by se mi líbilo, kdyby se těmhle sukním teď říkalo Melliiny sukénky. Nebylo by to úžasné?“

Finnick vážně pokyvoval hlavou a doslova visel na Melliiných rtech. Přestala jsem je poslouchat. Opřela jsem se a zavřela oči. Myslela jsem na rodiče a náš dům. Venku se začínalo stmívat. To byl čas, kdy maminka pokládala na stůl večeři, pokud bylo co jíst. Doufala jsem, že už je jí dobře a jsou s tatínkem doma. Chtěla jsem být s nimi. Nikdy jsem nebyla přes noc pryč z domova. Vlastně mě docela děsilo, že mi ani jeden z rodičů nepřijde dát dobrou noc.

Najednou jsem si připadala opuštěná a tak hrozně sama... Stýskalo se mi po rodičích a nechtěla jsem jet do Kapitolu. Nechápala jsem, co se se mnou bude dít dál, ale byla jsem si jistá, že je nemožné, abych skutečně šla do Arény. Nerozuměla jsem ničemu kolem mě, ale nechtělo se mi tím zabývat. Vždycky byl někdo, kdo všechno vyřešil za mě. Určitě to tak bude i teď.

Objala jsem si kolena a položila si na ně hlavu. Za zavřenými víčky jsem viděla naši pláž a představovala si, že se po ní procházím. Ta fantasie byla tak živá, že jsem v dálce slyšela šumět moře. Okamžitě jsem byla úplně klidná. Zaplavil mě pocit bezpečí.

Musela jsem usnout.

Když jsem otevřela oči, neseděla jsem u stolu s jídlem. Ležela jsem v úžasně měkké posteli, přikrytá teplou dekou a s polštářem pod hlavou. Slastně jsem se protáhla. Tak dobře se mi snad nikdy dříve neleželo. Nejspíš ani na pláži na písku.

Přetočila jsem se na bok a skoro spadla z postele. V křesle kousek ode mě seděla Stará Mag a pozorovala mě. Ona mi, na rozdíl od Finnicka, byla vždycky sympatická. Vlasy měla tak prošedivělé, že se jejich původní barva už nedala rozeznat. Její vrásčitá tvář mi připadala laskavá a milá, i když se teď zrovna mračila. Usmála jsem se na ni.

„Dobré ráno,“ popřála jsem jí a posadila se na posteli. Ona místo úsměvu na oplátku zatřásla hlavou.

„Kolik ti je let, Annie?“ zeptala se mě tiše a měkce. Stejným tónem se mnou mluvila maminka.

„Sedmnáct,“ pokrčila jsem rameny. Myslela jsem si, že se můj věk při Sklizni říkal.

„Sedmnáct...“ zopakovala Mag a povzdychla si. „A je ti dobře? Nemotá se ti hlava? Neuhodila ses do ní třeba?“

„Jsem krásně odpočatá. Do hlavy jsem se neuhodila, ani se mi netočí. Je mi dobře,“ ujistila jsem ji. Podobné otázky mi občas pokládali ve škole. A dívali se na mě tak jako teď Mag. Nedokázala jsem ten pohled a výraz tváře popsat, ale poznala jsem ho. Nikdy se mi to nelíbilo. Připadala jsem si pak jiná než ostatní. Jiná v tom špatném slova smyslu.

„Annie,“ oslovila mě s takovou naléhavostí, že mi přeběhl mráz po zádech. „Rozumíš tomu, že ses včera stala Splátcem? Uvědomuješ si, že tohle není žádná hra?“

Přestala jsem se usmívat. Nechtěla jsem se bavit o Hrách, Splátcích ani o Aréně. Neměla jsem náladu na vážné rozhovory a promluvy do duše. Tatínek se občas snažil probírat se mnou důležité věci a učit mě, jak o nich uvažovat. Nemohla jsem si ale vzpomenout, kdy to bylo naposledy, než svou snahu vzdal.

Abych se vyhnula odpovědi, otočila jsem se k oknu. Krajina za ním byla úplně jiná než u nás. Zvědavě jsem vstala, došla k oknu a přitiskla čelo na sklo. Příjemně chladilo. Venku svítilo slunce tak intenzivně, že jsem si byla jistá, že by člověka dokázalo oslepit. Široko daleko kolem železnice jsem neviděla nic než suchou, vyprahlou zem. Nikdy nebyl jediný strom, jediná květina nebo alespoň trs trávy. A určitě tu nebyla ani voda. Údivem jsem otevřela ústa. Vypadalo to taky tak hrozně odlišně od Čtvrtého kraje, kde se půda zelenala a moře nám stále připomínalo svou blízkost. Doma jsem ze svého okolí cítila život. Tady bylo pusto a mrtvo. Zachvěla jsem se.

„Kde to jsme?“ zašeptala jsem.

„Tomuhle místu se dříve říkalo Údolí smrti. Teď je to jen pustina mezi dvěma kraji,“ odpověděla Mag. Údolí smrti... naskočila mi husí kůže. Prudce jsem zatáhla záclonku a otočila se k oknu zády.

„To zní docela strašidelně. Údolí smrti...“ odmlčela jsem se a otřásla se. Ten nepříjemný pocit ale nezmizel. „Děsivé místo.“

„Děsivější než Aréna?“ zeptala se Mag tiše. Zněla smutně a hrozně vážně. Jen stěží jsem se ubránila protočení panenek a otrávenému zasténání. Zase ta Aréna.

„Annie, chápu, že tohle celé je pro tebe šok. Rozumím tvému strachu z toho, co se děje. Uvědomuju si, jak těžké tohle pro tebe je. Sama jsem to kdysi zažila. Já tohle znám!

Ta hrozba nad tebou visí vlastně už od narození. Od dvanáctých narozenin tě budí noční můry. A pak se bojíš znovu usnout, aby ses neocitla zpátky v Aréně. Aby tě další Splátce nemohl znovu, stále jiným a jiným způsobem zabít. Celý rok se snažíš předstírat, že Sklizeň je vzdálená, a tajně doufáš, že přijde zázrak a Kapitol na Sklizeň zapomene nebo prostě Hry zruší. Jenže místo toho najednou stojíš na náměstí mezi stejně starými dívkami a připadáš si jako dobytek čekající na popravu. Nedokážeš spustit oči ze skleněného osudí na pódiu. Vidíš, kolik je tam lístečků. Nenávidíš se za to, ale uklidňuješ se, že někdo jiný jich tam má jistě víc. Přeješ si, aby zaznělo jakékoliv jiné jméno, jen to tvoje ne. Nesnášíš se za to, že jsi připravená úlevně si oddechnout, i když to bude jméno tvé nejlepší kamarádky. Protože to znamená, že protentokrát to nejsi ty. Jenže pak se tvé noční můry stanou realitou. Ten lísteček, který moderátorka slavnostně třímá v ruce, nese to jediné jméno, které jsi nechtěla slyšet.

Místo, aby ses vrátila domů, odvedou tě k vlaku, kde se bojíš čehokoliv dotknout, aby se to nerozbilo. Předloží ti ty nejvybranější pochoutky a oblečení, které ti za žádných okolností nerozedře kůži. V Kapitolu tě pak vykoupou, nalíčí, učešou a postaví před kameru a nadšené publikum. Budou tě milovat a provolávat ti slávu. A ty si dovolíš doufat, že tě jejich láska a obdiv zachrání. Začne se ti zdát nesmyslné, že by celé to divadlo opravdu dokázali zakončit tím, že tě pošlou do Arény. Nic jiného ale nemají v plánu. Když ti říkají, jak si krásná, nejspíš už si představují, jak a kdo tě zabije. Když ti přejí hodně štěstí, doufají, že budeš stále snímána z dobrého úhlu, až budeš umírat. Když volají tvé jméno, plánují, jak po Hrách pojedou do přestavěné Arény a na místě, kde jsi zemřela, si udělají picknic s jídlem, o němž ses v rozhovorech vyjádřila, že ti chutná.

Nejsi pro ně nic víc, než hezká hračka, o které dopředu vědí, že se rozbije. A ta její křehkost je těší.

Čím dříve se s tímhle vším smíříš, Annie, tím větší šanci máš, že to třeba přežiješ. Každá vteřina, kdy doufáš, že tenhle vlak jede jen okružní jízdu a vrátí se zpátky do Čtvrtého kraje, snižuje tvé naděje na vítězství. Nemůžeš si teď dovolit šok, strach ani žádné jiné velké emoce. Teď jsi Splátce a veškerou svou energii musíš soustředit na strategii, jak se vrátit domů. Od chvíle, kdy v Kapitolu vystoupíš z vlaku, musíš hrát. Nesmíš dát najevo, jak se ti tohle celé protiví a jak moc Kapitol nenávidíš. Nemůžeš říkat to, co si myslíš. Nesmíš jen tak plácnout, že někdo vypadá starší. Nemůžeš se jich ptát, jestli mají klidné spaní, když tě posílají na smrt. Vylosováním tvého jména skončil tvůj život jako takový a začala hra. Hra, jejíž jedinou a hlavní výhrou holý život.“

Mag mluvila tiše a klidně, bez emocí, ale každé její slovo se do mě zabodávalo a trhalo mě na kusy. Měla jsem chuť přitisknout si ruce na uši a křičet, ať mi to neříká. Nechtěla jsem to slyšet. Nechtěla jsem o tom uvažovat, nechtěla jsem na to myslet. Přála jsem si zalézt zpátky do postele, usnout a probudit se doma. Přála jsem si, aby tu se mnou byla maminka a objala mě. Přála jsem si, aby se včerejší den nestal.

Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud mi Mag nepodala kapesník. Slzy mě na tvářích pálily. Měla jsem pocit, že po nich navždy zůstanou jizvy. Rychle jsem si je otřela a hlasitě se vysmrkala. Mag se na mě smutně usmála. Vstala ladněji, než bych k jejímu věku čekala, a pohladila mě po vlasech.

„Nebudu říkat, že všechno bude dobré a v pořádku, protože to by byla lež a já ti lhát nechci. Naděje tu ale je. Oblékni se a přijď se najíst. Pak začneme s tréninkem.“ Povzbudivě mi stiskla rameno a odešla.

Poslepu jsem couvala k posteli a zhroutila se na ni. Hučelo mi v uších, motala se hlava a srdce bilo příšerně rychle. Vlezla jsem si pod deku, přetáhla si ji přes hlavu a nechala temnotu, aby mě obklopila.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život III: