OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život II

09.04.2012 (16:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1197×

Svět kolem mě jakoby se najednou změnil. Dívky, kolem kterých jsem procházela, se viditelně uvolňovaly a přestávaly být tak křečovité. Jejich oči už neprozrazovaly strach. Teď se na mě všechny krátce podívaly, než sklopily hlavu k zemi a odvrátily tvář, a já v nich mohla číst. Je mi líto, že to potkalo tebe, ale jsem tak šťastná, že to nejsem já.

Zdálo se mi neskutečné a mimo realitu, že teď pojedu do Kapitolu. Stále jsem se ale nedokázala bát. Měla jsem pocit, že každou chvíli musí někdo říct, že celé tohle losování je jen vtip. Že samozřejmě můžu jít domů a dál si žít podle svého.

Vystoupila jsem po schodech na pódium a bez váhání došla až k Mellii. Ta mě okamžitě vzala za ruku a oslnivě se na mě usmála.

„Tomuhle říkám duch Her! Podívejte se na své letošní Splátce! Oba jsou tak stateční a jistě hrdí, že mohou reprezentovat svůj kraj. Žádné slzy ani roztřesená kolena. Myslím, že tenhle rok by Čtvrtému kraji mohl přibýt další vítěz, vážení,“ hlaholila nadšeně do mikrofonu.

Daleko od pódia, v prostoru vyhrazeném pro rodinné příslušníky potencionálních Splátců, se ozval srdcervoucí křik. Celé náměstí se tím směrem otočilo. Viděla jsem, jak jeden z mírotvorců drží maminku kolem pasu a ona kope všude kolem sebe a bez přestání křičí. Táta se pokusil mírotvorce odtrhnout, ale docílil tím jen rány pažbou pušky do hlavy. Bez hlesu se zhroutil k zemi.

Ruka mi vyletěla k hrdlu. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Nedokázala jsem vydat ani hlásku. Němě jsem sledovala, jak tatínka táhnou po zemi dál od náměstí, a maminka náhle v rukách mírotvorce ochabuje. Vypadala, jako kdyby usnula.

„Maminko,“ zašeptala jsem tak tiše, že ani mikrofon pár centimetrů od mých úst to slovo nezachytil.

Mellia se zamračila a našpulila rty. Zavrtěla hlavou a povzdychla si.

„Je mi tak líto, že někteří tady stále nechápou, jakou čest znamená být vylosován. Tohle by měl být šťastný den a Štěstěna stála při vašich Splátcích, protože právě jim se dostane té pocty, že budou moci bojovat v Aréně.“

Dav na náměstí byl už opět úplně tiše. Tváře všech lidí zračily nesouhlas s Melliinými slovy. Nikdo jí ale neodporoval. Okamžitá smrt byla příliš vysokou cenou za vyslovení něčeho, co stejně všichni věděli.

Mellia pronesla závěrečnou řeč a bez zbytečných prodlev nás s Ronadlem nasměrovala do budovy soudu. Do odjezdu vlaku zbývalo půl hodiny. Byl to čas vyhrazený pro rozloučení s rodinou. Čekala jsem na rodiče, ale nepřišli. Jen vrchní mírotvorce se zastavil a mezi dveřmi mi řekl, že se mamince udělalo z toho sluníčka nevolno a tatínek ji musel vzít k lékaři. Nedal mi příležitost zeptat se na něco víc. Hned zase zmizel a dveře zamkl.

Mamince sluníčko nikdy nedělalo dobře. I ráno a večer, kdy nepálilo, musela nosit slamák a kdykoliv to šlo, schovávala se do stínu. Mrzelo mě, že je jí špatně a nemohli za mnou proto přijít. Byla jsem ale ráda, že tatínek ukládal peníze stranou a mohl tak maminku vzít k lékaři. Pokaždé, když u něj byla, pomohl jí. Doufala jsem, že i tentokrát ji vyléčí, a maminka bude v pořádku, až se vrátím domů.

Připadala jsem si zvláštně. Jako kdyby nic z toho, co se kolem dělo, nebyla pravda. Nevěřila jsem, že bych skutečně mohla jít do Arény a s někým bojovat. Vždyť to bylo úplně směšné! Neměla jsem sílu, neuměla utíkat, ani používat zbraně. Maminka mi doma brala i nůž na kuchání ryb, abych si s ním neublížila. Co bych já dělala v Aréně?

Posadila jsem se na pohodlné polstrované křeslo a zavřela oči. Nebyla jsem unavená, jen tak zvláštně otupělá. Měla jsem pocit, že by něco mělo být jinak, jenže jsem se nedokázala soustředit a zkoumat každou píď mého nitra. Příchod mírotvorců, kteří měli za úkol odvést mě k vlaku, jsem uvítala. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase na čerstvém vzduchu a slunci a ne v zatuchlé, tmavé místnosti.

Venku nás čekal další dav lidí. Tentokrát pro mě neznámých. Reportéři, kameramani, zvukaři, maskéři, vizážisté... Odhadovala jsem, že skutečně nutných pro přenos do Kapitolu bylo na nádraží tak pět lidí. Přítomnost těch zbylých jsem pořádně nechápala. Odněkud se vynořila Mellia. Zářila, posílala polibky na kameru, usmívala se a nakrucovala. Na okamžik jsem se zastavila a pokoušela se v tom mumraji zorientovat. Jeden z reportérů se mě chtěl na něco zeptat, ale mírotvorce jsoucí za mnou mě popadl do náručí a těch několik málo kroků k vlaku mě odnesl a na zem postavil až uvnitř. Ronald přišel chvíli po mně. Mračil se a pouštěl hrůzu. Všimla jsem si, že zatímco ke mně se předtím filmaři scházeli blíž, od něho ustupovali a dělali mu prostor.

Po sérii mávání, vzdušných polibků a provolávání slávy Splátcům Čtvrtého kraje konečně nastoupila i Mellia. Aniž by se otočila od stále otevřených dveří, posunky rukou nám ukázala, že máme jít dál do vagónu. Poslechla jsem ji.

Stačilo pár kroků a ocitla jsem se v jiném světě. Skoro jsem se bála došlápnout na zem. Pokrýval ji huňatý červený koberec, který od pohledu vypadal měkčí než moje postel. Po chvíli nejistého přešlapování jsem si dodala odvahy a stoupla si na něj. Skoro jsem měla chuť se smát. Nikdy mě nenapadlo, že koberec vyrobený člověkem může vyvolat dojem, že kráčím po lesní trávě. S úsměvem jsem si klekla a dotkla se ho. Ronald prošel kolem mě a pohrdlivě si odfrknul. Bylo mi to jedno.

Celý vagón na mě působil, jako kdybych byla v pohádce. Křišťálové lustry, sametem potažená křesla, stůl, který se leskl, zlaté svícny. Nic z toho jsem nikdy dříve neviděla jinde než v televizi ve spotech o Kapitolu. Překvapilo mě, že ve skutečnosti je to všechno ještě hezčí. Opatrně jsem prsty hladila všechny předměty ve svém dosahu. Některé materiály studily, jiné byly až nepřirozeně hladké, další po chvilce začaly hřát. Všechny ale byly velmi příjemné.

Nevěděla jsem, kam se poděla Mellia, ani kam se ztratil Ronald. Nezáleželo mi na tom. Upřímně jsem vlastně byla i ráda, že jsem sama. Po zběžné prohlídce celého vagónu jsem si vybrala sedátko pod oknem a pohodlně se na něj posadila. Podívala jsem se z okna a čekala, že uvidím důvěrně známou krajinu a okolí nádraží. Místo toho jsem skoro vyjekla leknutím. Krajina za oknem se obrovskou rychlostí míhala a já nedokázala poznat, co vlastně vidím. Jen moře v dálce mě ubezpečovalo, že jsme stále ještě ve Čtvrtém kraji. Vůbec jsem si nevšimla, že se vlak rozjel. Jízdu jsem si představovala jinak. Podobně jako na náklaďáčku Lisina otce. Kodrcavou a nepohodlnou.

„Nechceš si jít sednout ke stolu a najíst se?“ ozval se za mnou hluboký, mužský hlas. Trhla jsem sebou a chvilku mi trvalo, než jsem překonala leknutí. Slýchala jsem Finnickův hlas každý rok při Sklizni, když mluvil do mikrofonu a přál Splátcům štěstí. Musel mluvit i dneska, ale nemohla jsem si vzpomenout, jestli něco skutečně říkal. Několikrát jsem ho slyšela i v televizi. V minulých ročnících Her, kdy stejně jako další vítězové, komentoval dění v Aréně. Přesto mě jeho hlas překvapil. Na živo, bez zvukové techniky zněl přirozeně a tak nějak … hladce. Jako kdyby Finnick svými slovy uměl pohladit a utěšit. Jeho tón postrádal kapitolský přízvuk. Až mě napadlo, že jsem si ten pisklavý a přehnaně zpěvný přízvuk k jeho hlasu vždy jen domýšlela.

Pomalu jsem se k němu otočila. Stál uprostřed místnosti, zády se opíral o stůl, na kterém se jako zázrakem objevily mísy plné jídla. Ruce měl založené na prsou, hlavu nakláněl ke straně a mírně špulil rty. Nesnažil se skrývat, že si mě prohlíží. A čím déle se na mě díval, tím víc se mračil. Propaloval mě pohledem a mně se zdálo, že se pokouší podívat se mi až na duši. Nebylo mi to ani trochu příjemné.

„Co?“ rozhodila jsem rukama a zkoumavý pohled mu oplatila. Zaklesla jsem se mu do očí a čekala na jeho odpověď. Na vysvětlení. Pár vteřin se ani jeden z nás nehýbal. Pak Finnick zavrtěl hlavou a prudce se ke mně otočil zády.

„Pojď se najíst. Kuchaři připravili ty nejvybranější pochoutky. Byla by škoda, kdyby se musely vyhodit,“ promluvil tiše. Jeho hlas zněl najednou staře a unaveně.

Když jsem nereagovala, vzal ze stolu jablko a nabídl mi ho. Nechtěla jsem k němu jít, ale nedokázala jsem odolat jídlu na stole. Proklouzla jsem ke stolu tak daleko od něj, jak jen to bylo možné. Posadila jsem se na vysokou židli s polstrovanou opěrkou. Jako doma jsem si sundala boty a nohy stočila pod sebe na židli. Finnick zopakoval svou nabídku jablka. Dělala jsem, že ho nevidím, a bázlivě sáhla pro košík s pečivem, který ke mně byl nejblíž. Periferním pohledem jsem zahlédla, jak Finnick krčí rameny a zakusuje se do jablka. Já si vybrala jednu housku posypanou oříšky. Odolávala jsem tendenci rozhlédnout se kolem sebe a ujistit se, že nekradu. Čekala jsem, kdy na mě někdo zakřičí, ať housku okamžitě vrátím a vypadnu. To se ale nestalo. Nevydržela jsem a ukousla si. V tu chvíli jsem musela zavřít oči a užít si tu dokonalou chuť. Křupavé těsto se mi rozpouštělo na jazyku.

Znala jsem hlad, samozřejmě. Někdy se stalo, že jsme den nebo dva neměli co jíst, ale vždycky se to dalo vydržet. Ani jsem nemívala pocit, že bych nedostatkem jídla nějak trpěla. Teď se mi zdálo, že se zblázním, jestli okamžitě nesním co největší množství jídla ze stolu. Jen silou vůle jsem se nutila nevrhnout se na všechny ty lahůdky a necpat si je do pusy a bez kousání je polykat. Ukousla jsem si další kousek housky. Hlasitě mi zakručelo v břiše.

„Zkus k tomu sýr a olivy, to je teprve to pravé potěšení,“ promluvil tiše Finnick. Před nosem se mi objevila jeho ruka s talířkem. Na něm ležela bílá hrouda a několik černých kuliček. Rozhodla jsem se dát na něj. On kapitolskou kuchyni znal a jistě věděl, co je dobré. Vzala jsem si od něj talířek a během pár vteřin věděla, že miluji sýr. Neubránila jsem se slastnému zasténání. Finnick se rozesmál.

Předkládal mi další a další pochoutky. Od každého jen pár soust, ale i tak jsem se rychle cítila plná. Snědla jsem tolik jídla, jako doma za celý týden. Spokojeně jsem zavřela oči a opřela se. Najednou se mi chtělo spát.

„A to nejlepší na závěr,“ probral mě Finnickův hlas. Naléval do malého šálku temně hnědou tekutinu, ze které se kouřilo. Přidal kostku cukru a smetanu. Postavil šálek přede mě a pobídl mě, abych si ho vzala. I když se mi zdálo, že se do mě nic víc nevejde, seběhly se mi sliny. Tekutina voněla úžasně sladce a omamně. Pomaloučku jsem usrkla a rázem se ocitla v ráji.

„Právě jsi poznala kouzlo kávy,“ usmál se na mě Finnick a sám upil ze svého hrníčku. Musela jsem se na něj taky usmát. Bylo mi najednou hrozně hezky.

Pár minut jsme oba mlčeli. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem chuť před ním uhýbat. Prohlížela jsem si jídlo, které na stole zbylo, a představovala si, jak co asi chutná. Doufala jsem, že budu mít brzy příležitost a možnost okusit ho.

„Řekni mi něco o sobě.“

Zmateně jsem se na Finnicka podívala.

„Jmenuji se Annie,“ zašeptala jsem a nevěděla, co dál bych mu měla říkat. Shovívavě se usmál.

„Jistě, Annie, to vím. Zajímá mě, co umíš. Co by se dalo využít v Aréně. Co by ti mohlo zachránit život.“ S každým slovem mluvil tišeji a tišeji a nakláněl se ke mně blíž a blíž. Zamračila jsem se na něj a mlčela. Nerozuměla jsem, na co se mě to ptá.

„Co jsi dělala doma, když jsi nebyla ve škole?“ Zdálo se mi, že se jeho hlas chvěje. Ošila jsem se.

„Pletla jsem sítě a procházela se po pláži.“

Finnick zavřel oči a opřel se. Připadalo mi, že zblednul. Využila jsem toho, že mě nevidí, a oplatila mu jeho předchozí zírání. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem si ho pořádně prohlédla zblízka. Byl krásný, ale ne tak moc jako v televizi. Světlé vlasy měl rozcuchané, ale kdyby si je učesal, jistě by mu sahaly alespoň k uším. Rysy jeho tváře byly pravidelné a souměrné. Pravé obočí mu přerušovala malá jizva. Zranění z Arény, téměř kvůli němu přišel o oko. Vždycky jsem si myslela, že jizvy člověka hyzdí. Jemu ta jeho ale slušela. Stačilo dívat se na něj několik málo vteřin a bylo mi jasné, proč je v Kapitolu tak oblíbený. Vypadal jako pohanský bůh z dávných pověstí. Vybavila jsem si jeho fotku z Her, která byla na plakátech upozorňujících na datum Sklizně rok po jeho vítězství. Běžel po vyprahlé zemi, za ním se vířil prach. Proti němu stál Splátce z jiného kraje se sekerou, ale ten nebyl moc dobře vidět. Finnick v ruce třímal zářící trojzubec a chystal se svému soupeři zasadit smrtící ránu. Odmyslela jsem si prostředí Arény a představila si ho vystupujícího z rozbouřeného moře. Ten obraz v mé mysli byl impozantní. Živě jsem viděla, jak máchá trojzubcem a vyvolává větší a větší vlny. Téměř jsem cítila, jak mi vlasy vlají ve větru a jak na mě cáká slaná voda.

Finnick mi tleskl přímo před obličejem. Když jsem se na něj podívala, zamával mi dlaní před očima.

„Vnímáš mě, Annie?“ zeptal se. Měl stejný tón jako táta, když pro mě občas pozdě večer chodil na pláž, kde jsem snila a zapomněla na čas.

„Už ano,“ usmála jsem se na něj. Napila jsem se toho lahodného nápoje, kávy, který zatím úplně vystydl. Přesto to bylo nejlepší pití, jaké jsem kdy ochutnala. Napadlo mě, že chuť by mohla ještě zdokonalit další kostka cukru navíc.

„Annie, uvědomuješ si, že jsi byla vylosovaná a jsi teď Splátce? Chápeš, že tohle není žádná noční můra?“ Naléhavost v jeho hlase ve mně probouzela touhu ho utěšit. Zněl skoro zoufale. Bylo mi ho líto.

„Samozřejmě, nejsem hloupá,“ ohradila jsem se mírně. A pak jsem ho požádala o další cukr.

Díval se na mě, jako by se bál, že jsem nemocná. Vypadalo to, jako by o mě měl strach. Umínila jsem si, že tohle musím říct tatínkovi. Určitě by ho zajímalo, že se ve Finnickovi mýlil. Nafoukaně, sebestředně a frajersky působil jen v televizi. Při osobním kontaktu byl velmi milý a pozorný. Dokonale jsem chápala, proč ho Kapitol i většina obyvatel našeho kraje miluje.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život II: