OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život I

06.04.2012 (11:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2156×

Prohlédla jsem si síť a spokojeně odložila jehlu. Slunce už pomalu zapadalo a jeho paprsky přestávaly hřát. Přehodila jsem si přes ramena pléd a seběhla z terasy domu na pláž. Milovala jsem ten pocit, když se nohy zaboří do písku. Zastavila jsem přesně na hranici suchého a mokrého písku a zavřela oči. Moře tiše šumělo. Foukal jen lehký vánek a já i přes zavřená víčka viděla, jak čeří hladinu a hraje si s drobnými vlnkami. S úsměvem na rtech jsem udělala jediný krok. V tu chvíli mi chladivá voda obemkla kotníky. Otevřela jsem oči a sledovala, jak se na hladině odráží jemně zlaté a narůžovělé slunce.

Věděla jsem, že v celé vsi není snad nikdo, kdo by byl se svým životem spokojený. Já ale ano. Nikdy mi nepřipadalo, že bych se měla tak špatně. Měla jsem kde spát a většinou i co jíst. Výuka ve škole rozhodně nebyla nijak náročná a pletení sítí sice nepředstavovalo tu nejzábavnější práci, ale přispívala jsem díky němu do rodinného rozpočtu a mohla při něm snít. Každý večer jsem se procházela po pláži a neděle trávila s kamarádkami. Někomu se mé dny mohly zdát nudné a jednotvárné, mně to tak vyhovovalo.

Po většinu roku se dalo říct, že jsem šťastná. Jakkoliv to bylo nemožné a pro ostatní divné. Většinu roku jsem dokázala nemyslet na těch pár týdnů, kdy může štěstí cítit jen někdo zvrácený a zvrhlý. Dařilo se mi nepřipouštět si, že Hladové hry jsou reálné. Že to, co se promítá na náměstí i v každé jindy nefungující televizi v domácnostech, není skutečné. Že se jedná jen o nechutný a zbytečně krutý film bláznivého Kapitolu. Dívala jsem se, jak se Splátci vzájemně vraždí, jak se z nevinných dětí stávají bytosti podobné zvířatům, jak touha přežít zničí dvacet čtyři životů. Nevěřila jsem, že vítěz zůstane Hrami nepoznamenaný. Když jsem občas viděla některé vítěze jako trenéry v dalších ročnících, nedalo se pochybovat, že s tím, kým bývali před oním osudným losováním, nemají už pranic společného.

Procházela jsem se po břehu moře a i když byl předvečer Sklizně, necítila jsem nervozitu. Vlastně jsem se nikdy nebála, že Mellia Goodwordová vytáhne z osudí lísteček s mým jménem. Hry jsem musela sledovat snad od narození, stejně jako každý další obyvatel Panemu. Už jako malá, mnohem dříve než se v loterii ocitlo i mé jméno, jsem dospěla k názoru, že ve vylosovaných splátcích je systém. Příliš často to byly děti nebo sourozenci dřívějších Splátců. Někdy se šeptalo, že někteří ze Splátců pykají za činy svých rodičů nebo přátel. Mnoho sptátců bylo něčím výjimečných – mimořádná krása, nevídaná síla, okouzlující šarm nebo vražedná posedlost. Lisa, moje nejlepší kamarádka, říkala, že celý ten můj systém je jen způsob, jakým se chráním před strachem z vylosování. Nevěřila, že není skutečně náhoda, které dvě děti se stanou Splátci. Já si tím byla jistá. Celé hry měl Kapitol dokonale vymyšlené a do detailu naplánované. Byl by přece absolutní nesmysl, kdyby něco tak důležitého jako hlavní aktéři záviseli na na náhodném tahu jednoho ze stovky papírků...

Jakmile slunce úplně zmizelo za obzorem, vrátila jsem se domů. Prostý dřevěný dům neustále provoněný rybami. Sůl v průsvitné vrstvě pokrývající stůl, židle, podlahu i postele. Maminka a táta sedící u kuchyňského stolu. Maminka s vyšíváním, kterým si přivydělává. Táta čistící své rybářské náčiní. Ticho přerušované jen poryvy větru opírajícího se do střechy a šuměním moře.

Posadila jsem se k rodičům a beze slova snědla svou večeři. Při svitu svíčky nám táta jako každý jiný večer vyprávěl příběhy o zemi, která snad ani nikdy neexistovala. Spojené státy americké, naše minulost pohřebá a většinou lidí zapomenutá. Věděla jsem, že kdyby někdo zjistil, o čem si doma povídáme, zbičovali by nás všechny tři. A tatínka by možná popravili. Tohle bylo zakázané téma. Kapitol nechtěl, aby se Panem zabýval tak vzdálenou minulostí. Knihy dějepisu se týkaly jen posledních sto dvaceti let. Zemětřesení, války, sucho, nekonečná období dešťů, vzpoury proti Kapitolu, hlad, zoufalství a nicota. A potom samozřejmě velké vítězství Kapitolu, likvidace Třináctého kraje a Hladové hry. Nic jiného nás dějepis neučil. Zdálo se mi neuvěřitelné, že kdysi si lidé sami zvolili prezidenta, že nebyli mírotvorci, fungovaly soudy a vražda byla trestním činem, ne kratochvílí, kterou se část lidí baví.

Už jsme se chystali jít spát, když se zapnula televize. Stajně tak tomu určitě bylo i v každé jiné domácnosti. Kapitol vysílal upoutávku na Sklizeň. Ukazoval nám losování z předchozích ročníků v našem kraji. Nemohla jsem bez hlesu nesledovat, jak se dívky i chlapci po vyvolání svého jména roztřeseně staví na pódium. U většiny z nich se vzápětí objevil obrázek jejich mrtvého těla v Aréně. Jen pětkrát vyhrál někdo ze Čtvrého kraje. Naposledy Finnick Odair. Jemu také kapitolský spot dopřál nejvíce času. Musela jsem se ušklíbnout. On rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by měli být obdivovaní. Byl namyšlený, sebestředný a miloval Kapitol. Navíc se říkalo, že tamní ženy milují jeho a rozhodně ne jen platonicky. Táta si odplivl na zem, když v televizi Finnick mával nadšenému davu.

„Prý hrdina Čtvrtého kraje! On je naše ostuda,“ zašeptal a přehodil přes televizi starou deku. Nemuseli jsme se dívat, co bude dál. Finnick vyhrál před šesti lety, naši další Splátci všichni zemřeli. Chlapec z loňského ročníku byl synem tatínkova nadřízeného. Bylo mu teprve třináct. Zmutovaní brouci ho sežrali zaživa. Umíral skoro půl hodiny a Kapitol nevystřihl jedinou vteřinu.

Máma mě vzala za ruku a přitiskla mě k sobě. Jen špatně srozumitelně mumlala, že by nepřežila, kdybych musela jít do Arény já. Měli s tátou jenom mě, byla jsem jejich vymodlené dítě, v něž už přestávali doufat. Bála se o mě tak moc, až se roztřásla. Táta nás obě objal.

Oni oba měli strach. Hladové hry je děsily. Připadala jsem si vůči nim jako zrádce, protože já se bát nedokázala. Neděsily mě noční můry, neprobouzely vidiny mě samé v Aréně, nestrávila jsem celou noc díváním do stropu a modlením se, abych to další den nebyla já, kdo bude usínat ve vlaku mířícím do Kapitolu.

Spala jsem klidně celou noc. Jako kdykoliv jindy. Ráno jsem připravila snídani a protože v den Sklizně nebyla škola, spravovala jsem sítě a zpívala si u toho. Maminka mě pozorovala a vrásky kolem očí se jí s postupem slunce po obloze prohlubovaly. Táta se vrátil z lodi už před polednem. Společně jsme poobědvali rybí polévku a domácí chléb.

Po obědě mi maminka připravila sváteční šaty a učesala mě. Oči jí zčervenaly a prsty se jí chvěly. Snažila se nebrečet, ale když kontrolovala, že mi šaty sedí a účes je podle jejích představ, tekly jí po tvářích slzy.

„Moje jméno je tam jen šestkrát, je to můj předposlední rok a přesto mám tak málo zápisů. Nevylosují mě. Neboj se, maminko. Zítra učešu vlasy já tobě, ano?“ usmála jsem se na ni, vytáhla se na špičky a políbila ji na čelo, jako to dělala ona mně, když jsem byla menší.

Připravená na těch několik málo minut, které jsme měli Kapitolem nařízeno strávit ve slavnostním oblečení a s úsměvem na rtech, jsme s maminkou seděly u prázdného stolu. Ona se třásla a dokola si namotávala jeden pramínek vlasů na ukazováček posetý mozoly. Já plánovala další den. Přemýšlela jsem, jakým účesem udělám mamince radost. Rozhodla jsem se natrhat květiny cestou ze školy a zaplést jí je do vlasů. Tatínek rád vyprávěl, že při jejich prvním setkání měla maminka na hlavě věneček z polního kvítí.

Představovala jsem si maminčin úsměv, až uvidí, jak jí mnou vytvořený účes sluší. Těšila jsem se, jak se tátovi rozsvítí oči, až přijde večer domů a najde nás v kuchyni. Vždycky, když si myslel, že se nedívám, pozoroval maminku, jako kdyby zářila. Když jsem mu to jako malá řekla, smál se a spiklenecky mi šeptal, že je maminkou stále oslněn.

Z úvah mě vytrhl nepříjemný zvuk gongu. V tu samou chvíli se ve dveřích objevil táta.

„Je čas jít.“

Maminka s námahou, jako kdyby během jediného dne zestárla o desítky let, vstala a vzala mě za ruku. Těžkým krokem jsme všichno tři vyšli směrem k náměstí.

Čím blíž jsme byli obvykle prázdnému prostanství před budovou soudu, tím silněji mi maminka tiskla ruku. Druhá rána do gongu nás zastihla jen pár metrů od improvizovaného pódia nazdobeného symboly Kapitolu. Všude už bylo plno lidí. Prostory pro děti od dvanácti do osmácti let ohraničovaly provazy a cedule upozorňující, kde má kdo stát. Kolem celého náměstí procházeli mírotvorci a dohlíželi na hladký průběh příprav na přímý přenos do Kapitolu. Třetí a poslední signál gongu rozbibroval už tak napětím jiskřící vzduch.

Maminka mě k sobě rychle přitiskla a políbila mě na obě tváře. Táta mě pohladil po vlasech a uvolněný pramínek mi zastrčil za ucho.

„Doma pro tebe pak mám dárek. Bude se ti líbit. Nemůžou tě vylosovat už proto, že bych ti ho pak nemohl dát,“ zamumlal chraptivým hlasem, krátce mi stiskl rameno a přivinul k sobě maminku.

Povzbudivě jsem se na ně usmála a bez špetky strachu našla místo mezi sedmnáctiletými dívkami. Těžké ticho přerušovalo jen bzučení obrovských světel nastavených tak, aby bylo dobře vidět na pódium.

Z reproduktorů rozmístěných po obvodu celého náměstí se ozvala hymna Kapitolu a během jejího halasu na pódium vystoupil Finnick Odair, Stará Mag, starosta Johnson, vrchní mírotvorce a Mellia Goodwordová navlečená do příšerného kostýmu, v němž měla pravděpodobně znátorňovat mořskou pannu. Zajímalo mě, kde přišla na to, že mořské panny jsou celé zelené. Její pleť byla nabarvená na hráškový odstín a dlouhé nehty fosforeskovaly do dálky. Leská látka pokrytá obrovskými šupinami ji obepínala jako druhá kůže, střih sukně jí skoro nedovolil ani chodit. Směšně drobnými krůčky docupitala k mikrofónu, upravila si do pasu dlouhý brčálově zelený cop, který místo klasické spony zdobila rybí kostra, a zářivě se usmála. Zklamalo mě, že zuby nesladila taky do zelena.

Pisklavým hlasem opakovala stejná slova jako každý rok. Připomínala historii her i genialitu Kapitolu, že je vymyslel. Pěla chválou nad našimi vítězi a zcela očividně a neskývaně lichotila Finnickovi. Když se dostala k letošnímu ročníku, přecupitala ke dvěma skleněným osudím. Život kolem mě jako by se zastavil. Zdálo se mi, že jsem jediná, která dýchá a křečovitě si nezatíná nehty to dlaní.

„Letos je tu více chlapců, začneme tedy s nimi,“ zvolala a v teatrálním gestu zabořila ruku hluboko do osudí plného lístečků se jmény. Užívala si efektu, který její slova a čin na všechny shromážděné měly. Příšerně pomalu vytáhla jeden papírek a ještě pomaleji ho rozbalila. Přečetla si jméno, udělala dramatickou pauzu mezi úsměvy a pak zničila život jednoho z přítomných kluků.

„Ronald Cliffton,“ pronesla hlasitě a jasně.

Oči všech se stočily ke jmenovanému. I já se na něj podívala. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale stjeně jako ostatní jsem věděla, kdo to je. Ronadl byl o rok starší než já, měřil skoro dva metry a už několikrát se dostal do potyčky s mírotvorci. Moje teorie mě opět nezklamala.

Ronald na sobě nedal znát žádné emoce. Sebejistým krokem se vydal k pódiu a postavil se Mellii po levici. Sahala mu sotva po ramena a bylo na ní znát, že je z něj nervózní. Bez zbytečných řečí o poznání méně jásavě vyhlásila losování dívky.

Sáhla po prvním papírku, který se jí připletl pod prsty. Dívky kolem mě jen taktak stály na nohou, jak se chvěly. Mellia rozbalila lísteček a ve chvíli, kdy přečetla jméno, se zhroutila moje teorie o losování Splátců.

„Annie Cresta.“

Jako ve snu jsem náhle vzniklou uličkou mezi dívkami vyšla k pódiu.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život I: