Hořící růže - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Celá povídka je na yaoi téma. (Vztah dvou mužů.) Sasuke Uchiha je třiadvacetiletý muž, který pracuje v redakci, navrhuje titulní strany pro časopis. Moc vztahů neměl, nevyhledával je, ale ve své práci potká své životní energické slunce.

01.06.2015 (15:00) • Ash • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1033×

Jemný vánek foukal a pohrával si s černými vlasy, které vlastnil muž s krémově bílou pokožkou. Procházel se prázdným parkem. Slunce ho hřálo do zad, kytky v trávě vytvořily příjemně vonící peřinu. Tak rád by se na ten trávník položil a nechal se objímat různě barevnými květy. Přestože se na něj dnešní den smál a slunce ho hladilo svými zlatými paprsky, tak on měl v duši půlnoc. Pohltila ji temnota, ani jedna světluška tam netřepotala křídly.

Minul pár dřevěných laviček, až si na jednu z nich sedl a sledoval okolní dění. Léto. Roční období, jež skoro všichni milují. Je krásně teplo a školáci mají volno, náš černovlásek ale už nebyl školákem, nýbrž pracovníkem, pracoval v redakci jménem “Čas jen pro vás“. Navrhoval obálky na titulní stranu. A práce v téhle redakci se mu stala osudná. Zde našel své osobní světlo, své osobní teplo.

Pár dní po jeho nástupu do nové práce šéf vyhlásil konkurz na svoji osobní asistentku. Přišlo mnoho žen, ale ani jedna se jeho nadřízenému nelíbila. Byly to jen ženy, co dobře vypadaly, ale jejich vědomosti v tomto oboru byly nulové, a on potřeboval někoho, kdo se v tomto aspoň trochu vyzná. Dlouho hledal, ale jednoho dne do jeho kanceláře přišel mladý blonďatý muž. Zrovna hovořil se ředitelem, když někdo zaklepal na dveře. Sasuke jim nesl kávu. „Dále.“ Klika cvakla, dveře se trošku rozletěly, jak do nich Sasuke kopl. S malým táckem, na kterém byly postaveny dva hrnky teplé a vydatné kávy, se blížil ke skleněnému stolku, jenž ty dva rozděloval .

„Přinesl jsem vám tu kávu, pane.“

„Děkujeme, Sasuke. Mimochodem, tohle je má nová asistence,“ pokynul rukou k blondýnovi. Jakmile černovlásek uviděl oči barvy oblohy, tak se mu zastavil dech. Oči jak dvě studny. Odtrhl od nich pohled, aby si mohl prohlédnout jejich majitele. Když uviděl tu tvář, tak měl co dělat, aby na něj nekoukal s otevřenou pusou. Tvář měl lehce opálenou. Vlasy rozcuchané… Vypadal andělský.

Sasuke, vzpamatuj se! nabádal mladík sám sebe.

„Sasuke Uchiha,“ představil se a natáhl k němu ruku.

„Naruto Uzumaki, těší mě, Sasuke,“ přijal pravačku a pevně ji stiskl.

Sasuke mu tipoval tak dvacet jedna let, možná i míň. Vůbec se šéfovi nedivil, že si k ruce vybral zrovna jeho. On být na jeho místě, tak by ho bral všemi deseti.

Ano, je krásný, že? Víme, na co by byl dobrý…

Ale kušuj! Nejsem úchyl!

Ale… Víme moc dobře, že ho chceš.

Je hezký, to nepopírám..

„Sasuke, jak to vypadá s tou obálkou na nové číslo?“ vrátil ho do reality Kibův hlas.

„Dobře, brzo bude hotová,“ odpověděl mu pohotově.

„To jsem rád, ale ať je do konce týdne hotová, víš, že nemám rád, když se vše dělá na poslední chvíli. Bývám potom značně protivný.“

Jeho pracovník moc dobře věděl, o čem mluví. Jednou málem nestihl titulní stranu. Myslel si, že ho Kiba vynese v zubech, a málem se tak stalo, ale Sasuke si to naštěstí vyžehlil. „Jistě, pane. Už půjdu, nebo ještě něco potřebujete?“

„Ne, jen běž a nezapomeň, že v pátek to chci mít na stole.“

„Jistě. Nashle.“ A už ho nebylo.

Uběhlo pár dní a náš milý černovlásek měl Naruta plnou hlavu. Pokaždé, když ráno vstal a nechtělo se mu do práce, tak si vzpomněl na jeho zářivý a energický úsměv, který zářil na všechny strany. A jemu dával potřebnou sílu k životu. Jeho život byl černobílý, plný smutku a ztrát, ale přišlo tohle sluce a najednou jako by se vyjasnilo. Na nebi nebyl jediný mráček. Sasuke věděl, že ten střelený Uzumaki se stává jeho kyslíkem pro život, a to si s ním ani moc nepovídal, ale přesto někde hluboko uvnitř sebe, uvnitř svého srdce věděl, že on je ten pravý, ten, na kterého tak dlouho čekal. Ano, tolikrát si řekl, že by ho někam pozval a zjistil by, jak je to z jeho orientací, jenže on stále nenašel odvahu ho oslovit. Vždy, když už se k tomu chystal, a že těch příležitostí měl dost, tak ten malý plamínek odvahy, co v něm byl, někdo sfoukl.

Pátek, konečně pátek, radoval se Sasuke v duchu. Všichni byli na obědě, jen černovlásek a jeho světlo byli společně v kanceláři a třídili papíry do různých desek.

Dělej, teď máš šanci ho někam pozvat! nabádal ho jeho vnitřní hlas.

„Naruto, tak mě napadlo... Nezašel bys po práci někam?“ Odvaha zhasla, v duši nastala tma. Ani světluška netřepotala svými křídly.

„Jasně, proč ne? Na pěkné počasí to stejně nevypadá, tak můžeme zajít někam do kavárny,“ usmálo se to na něj. Ano, počasí Sasukemu hrálo hezky do karet. Obloha se začala zatahovat a nebe nebezpečně šedivět.

„Výborně, takže v pět, hned po práci?“

„Jo, zajdeme do té kavárny ke Kakashimu, prý tam dělají dobrý mátový čaj.“

Sasuke se jen usmál. Naděje se rozzářila a světluška vesele poletovala. Cítil se o něco veselejší. Po bratrově smrti se cítil zlomený. Nepřipadal si, že by žil, spíše přežíval, proplouval životem. O nikoho se nezajímal, vše se mu zdálo prázdné a nepodstatné. Tři osoby, pro které žil, byly pryč, tak proč se snažit, a hlavně pro koho se snažit? Pro sebe? Ne. Ale teď mu osud poslal někoho, pro koho chce zde stát a žít. Přišlo mu to směšné… Celé ty roky nic nehledal, nikoho nehledal, a ve svých třiadvaceti letech… Že by našel smysl života? Ano.

Bylo dvě minuty po páté hodině a Sasuke už stepoval před Narutovou kanceláří.

V klidu, má jen dvě minuty zpoždění, to není tragédie.

To říkáš ty. Nemám zaklepat?

Sasuke už se natahoval po stříbrné mosazné klice, ale jen co chtěl otevřít, tak se dveře otevřely sami a za nimi stál Naruto. „Jé, ty už jsi tady? Promiň, že to tak dlouho trvalo, ale musel jsem dopsat ještě nějaké papíry,“ usmálo se to.

„Nevadí, já nikam nespěchám.“

„Tak jdeme?“ zeptal se, když viděl Sasukeho, že se k ničemu nemá. Ten si blonďáka prohlížel.

„Jistě, jen jsem se chvíli zamyslel, promiň.“

Dva muži kráčeli vedle sebe a mířili si to k jedné oblíbené kavárně v Konaze, kterou vlastnil bělovlasý muž jménem Kakashi. Jen co vkročili dovnitř, do nosu je uhodila příjemná vůně různých čajů. Kavárna byla plná lidí, ale Sasuke našel jeden prázdný stůl v rohu místnosti, aspoň že budou mít více soukromý. Černovlasý toto nebral jako rande, nýbrž schůzku poznání. Usadili se k malému dřevěnému stolečku a čekali, až k nim dorazí obsluha a oni si objednají hrnek teplého a lahodného čaje... Nebo kávy.

Byl bych rád za jakoukoliv odezvu, kladnou i zápornou.

Ash.

Autor: Ash, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction