Hluboko v duši - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleně je 25 let a žije skromný život v rušném centru Seattlu. Do její vysněné pohádky to má daleko, ale ona si nestěžuje. Je tichá a uzavřená a ani hrstka lidí, kteří se zdržují v její přítomnosti, jí nedokáže úplně porozumět. Jen si o ní tiše šeptají, že v jejích očích se zrcadlí zvláštní prázdnota. Prázdnota člověka, který ví příliš mnoho…

Elena něco skrývá. Nebo někoho?

06.01.2012 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2023×

Možná muže mého života…

Ještě dobrou hodinu tam seděli, odříznuti od světa, každý upíjel svého pití a převážně mlčeli. Ani jeden z nich nechtěl řešit tu spoustu nevyslovených otázek, čelit nevysloveným výčitkám, které se oběma zřetelně zračily v očích. Ticho nakonec protrhla Elena, když se podívala na hodinky a trochu prudce se, s poplašeným výrazem ve tváři, zvedla. Damona to vyrušilo z přemýšlení a vrhnul na ni nechápavý pohled.

„Musím jít, už jsem někde měla být,“ oznámila mu v rychlosti a zavazovala si pásek u kabátu.

„Půjdu s tebou,“ oznámil jí pro změnu on.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ podívala se na něj trochu rozpačitě, ale jeho ledově modré duhovky ji zastavily v jakékoliv námitce. Když procházeli okolo baru, zaplatil Damon za oba účet a namířili si to ven do ulic. Znovu šli tiše a zastavili se o několik bloků dál u starého domu v jedné z chudších čtvrtí. Elena se vydala směrem ke zvonkům.

„Kam jdeš?“ nedalo Damonovi. S úsměvem se k němu otočila.

„Jen musím někoho vyzvednout,“ pousmála se a sledovala nervozitu v jeho tváři.

„Koho?“ zeptal se znovu.

„Kdo ví, možná muže mého života. Jsi připravený někoho takového potkat?“ odpověděla mu otázkou, kterou rozhodně slyšet nechtěl. Užívala si jeho žárlivý výraz, i když popravdě se ho i trochu bála. Šest let je možná dlouhá doba, ale stále ne dost dlouhá, aby člověk zapomněl, co dokáže upír. A zvlášť ten, kterým cloumá žárlivost.

„Skousnul jsem poslouchat tvoje postelové hrátky s mým bratříčkem, zvládnu myslím všechno,“ odpověděl jí sebejistě, s arogancí sobě vlastní, až se tomu musela zasmát. Potom se ozval zvonek a ona bez váhání zmizela v útrobách domu. Neřekla mu, ať počká. Věděla, že to, co mu řekla, ho může odehnat, ale pokud ho to odežene, pak by na tom její prosby nic nezměnily.

„Tady jsi, čekala jsem na tebe! Už jsem myslela, že se něco stalo!“ ozvalo se ustrašeně ode dveří prostředního bytu v druhém patře. Stála tam drobná zrzka, trochu mladší než Elena, ale výraz v její tváři spíš ukazoval na starou matku samoživitelku. Elenu to pobavilo.

„Sarah, klid, jsem v pořádku, jen mě trochu zdržel jeden starý známý, potkali jsme se po hodně dlouhé době, víš,“ konejšivě se pousmála hnědovláska, když vyšlápla poslední schod. Zrzka si ji změřila soudným pohledem, ale nakonec povolila a souhlasně se pousmála.

„Tak kdepak je moje sluníčko?“ vtrhla Elena do bytu své kamarádky a rozhlížela se všude kolem.

„Tady jsi!“ vykřikla a chytla do náručí malou hnědovlasou princezničku s růžovými tvářemi a čokoládou v očích.

„Ahoj mami,“ výskla holčička a nechala si dát pusu.

„Ještě Šmudlovi,“ nastrčila Eleně před nos svého plyšového medvídka. Elena poslušně pusinkovala i plyšáka a položila malou na zem.

„Kolik ti dlužím?“ zeptala se Elena své kamarádky, zatímco pomáhala dcerce do botiček.

„To je v pohodě, zvala jsi mě přeci na oběd v pondělí, pamatuješ? A Raven byla dneska jako andílek, takže se to v podstatě ani nepočítá. Ani nevím, že tu byla,“ zazubila se zrzka ještě stále ve dveřích a veselýma očima vyprovázela Elenu s Raven ven z bytu.

„Máš štěstí, že dnes spěchám, Alex. Uvidíme se příští týden a dám ti i peníze za dnešní hlídání,“ oznámila jí nekompromisně, ale s úsměvem Elena a obě si ještě stihly zamávat na pozdrav, než Elena i s dcerkou zmizela za rohem schodiště.

„Tak Raven, chci, abys mě teď pozorně poslouchala, ano? Tam dole čeká jeden takový pán. Je to mámin kamarád a tak na něj buď milá, ano?“ sklonila se Elena k malé holčičce a rovnala jí bundičku, zatímco Raven jen vesele přikyvovala. Potom se chytla maminky za ruku a šla spolu s ní vstříc dveřím do ulice.

Damon tam stál a napětí na něm bylo vidět i cítit ještě o tři bloky dál. Jistě, na Elenu se usmíval a žertoval, ale byl opravdu připraven potkat někoho, kdo mohl být pro jeho životní lásku víc, než kdokoli jiný na světě? Vždyť tak dlouho doufal, že by tím osudovým mohl být on sám, ale teď? Co když udělal tenkrát chybu, když prostě zmizel? Ani ho v tom rozmýšlení nenapadlo, že si Elena mohla utahovat a pak ho čekal šok. Dveře se, se zavrzáním, otevřely. Jako první vyšla Elena a za ní, za ruku, vycupitala její malinká kopie. Tiskla k sobě plyšového medvěda a stydlivě se schovávala za Eleninu nohu.

„Damone, tohle je moje dcera Raven. Raven, tohle je strýček Damon,“ představila je Elena a sama se pro sebe potichu uchechtla nad Damonem, coby strýčkem. Damonovi nejprve proletěl tváří naprostý šok, ale jak už bývá jeho zvykem, rychle se vzpamatoval a nasadil ten svůj úsměv, kvůli kterému ženy padaly na kolena.

„Ahoj princezno,“ pozdravil a sehnul se k malé Raven, která jen tiše stála a mračila se na něj. To znovu donutilo její matku ke smíchu.

„Sluníčko, Damona se bát nemusíš, pamatuješ, co jsem ti na chodbě říkala?“ vzala svou zmatenou dcerku do náručí a vyvedla ji tak z jejího transu.

„Ahoj,“ pípla Raven nesměle.

***

„Tak sundat boty a šup do koupelny!“ rozkázala Elena, když postavila malou Raven v předsíni na zem. Zvedla se a pozorovala svou milovanou holčičku, jak mizí za rohem. Potom se konečně otočila na Damona.

„Je krásná, co?“ zašeptala zasněně.

„Nádherná. Jako její máma,“ odpověděl okamžitě Damon a donutil Elenu k úsměvu.

„Co? Myslel jsem to vážně!“ osočil se nad jejím nedůvěřivým pohledem a usmál se taky. Pak nastalo další ticho. Eleně až teď došlo, že Damon stále stojí na prahu. Nepozvala ho dovnitř, úplně na to zapomněla a teď váhala. Ne kvůli sobě, ale kvůli Raven. Nechtěla pro ni tenhle svět a pozvat Damona přes práh jejich domova by znamenalo risk.

„Tak já už asi půjdu,“ prohlásil nakonec tiše Damon a vyrušil ji tak z vlastních myšlenek.

„Damone já…“ zkusila už otočeného Damona zastavit, ale najednou nevěděla, co říct.

„To je dobrý, vážně. Nečekám, že se po několika letech sejdeme a ty mě jen tak pustíš do bytu, kde spí tvoje dcera a asi i tvůj…“ spustil Damon s bolestným úšklebkem, ale ona ho přerušila.

„Není žádný můj. Teda je, ale… je to hodně složité. Nežijeme spolu,“ vyhrkla hned, aniž by ho nechala domluvit.

„Aha,“ sklopil hlavu Damon a snažil se nedat najevo žárlivost, která cloumala celým jeho tělem. Nevěděl, zda má být rád, že tu ten dotyčný není, nebo by ho to mělo štvát. Protože si byl naprosto jistý, že by mu vyrval srdce z těla. Byl sobec. A nestyděl se za to. I ona to věděla. Byť s ní dokázal být nesobecký. Pro ni jedinou mu stálo za to se smát, i když mu pukalo mrtvé srdce v hrudi.

„Už jsem hotová, mami!“ volala Raven zpoza rohu.

„Výborně, tak si jdi lehnout a počkej tam na maminku, ano?“ otočila se k ní Elena.

„A přečteš mi dnes pohádku?“ zaprosila Elenina dětská kopie se smutnýma očkama.

„To víš, že přečtu,“ Elena na ni povzbudivě mrkla. Raven to uspokojilo a zmizela za dveřmi dětského pokojíčku. Elena se otočila zpět a sklopila hlavu. Ani si nevšimla, že se Damon přiblížil nejblíž, jak mohl. Chytl ji za ruku, kterou měla opřenou o rám dveří a vytáhl ji ven. Byla v šoku a celým jejím tělem projela vlna strachu.

„Ty se mě bojíš,“ obvinil ji Damon, zatímco jí odhrnoval pramen hnědých vlasů z tváře a dával je za ucho. Jasně, že se ho bála. Pořád čekala, až přijde konec té jejich nedokončené hádky před šesti lety. Místo toho se však Damonovy rty přiblížily na milimetry k těm jejím. Věděl, že to, co se chystá udělat, by dělat rozhodně neměl, ale nemohl si pomoct.

„Damon…“ přerušil ji, když svou ledovou dlaní přitáhl její tvář až na doraz k té své ve vášnivém polibku. Nedokázala se mu bránit, ignorovat ho. Pořád v jejím srdci hrál jednu z nejdůležitějších rolí.

„Uvidíme se zítra,“ zašeptal jí ještě do ucha, než zmizel, jako tenkrát před šesti lety a nechal ji tam bezmocně stát.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction