Hluboko v duši - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleně je 25 let a žije skromný život v rušném centru Seattlu. Do její vysněné pohádky to má daleko, ale ona si nestěžuje. Je tichá a uzavřená a ani hrstka lidí, kteří se zdržují v její přítomnosti, jí nedokáže úplně porozumět. Jen si o ní tiše šeptají, že v jejích očích se zrcadlí zvláštní prázdnota. Prázdnota člověka, který ví příliš mnoho…

Jak se vrací staré vzpomínky...

05.01.2012 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1718×

Vzpomínáš?

Kráčeli tiše vedle sebe rušnou ulicí a pravděpodobně oba přemýšleli, co říct. Uplynulo tolik vody od doby, co se viděli naposled a minimálně jednomu z nich emoce časem prostě nechladly a nevytrácely se. Než zahnuli do dveří hospody, ani se na sebe nepodívali.

„Eleno!“ vyletěl zpoza baru tmavovlasý, celkem urostlý, asi třicetiletý muž, který však evidentně nosil uvnitř sebe právě tolik z dítěte, jako z dospělého. Elenu to donutilo k úsměvu, když mu objetí oplatila.

„Ahoj Lucasi. Jsem na cestě domů a mám ještě chvilku čas, tak jsem si říkala, že se stavím. Navíc se mi cesta úplnou náhodou zkřížila přes cestu… starého známého,“ doplnila větu po krátkém zaváhání. Damon se pousmál a Lucas mu úsměv nejistě oplatil. Potom se vrátil zpět na své místo za barem a cestou zahuhlal, ať si sednou dozadu k poslednímu volnému stolu, že je za chvilku obslouží. Bez odpovědi se vydali k zadnímu stolu, který byl v podstatě odříznutý od zbytku lokálu, a nebylo sem vidět. Navíc sem tolik nedoléhal hluk okolí a tak se nemuseli překřikovat, aby Elena slyšela.

„Starý známý jo?“ zašklebil se na oko uraženě, když dosedli. Jen protočila oči.

„Co jsem mu měla říct? Že jsi můj…“ zasekla se. Co vlastně byli? Damon nebyl ten typ na chození, na pevný vztah a oni vlastně ani neměli moc času na to, aby nějaký vztah vybudovali.

„… nejlepší přítel s výhodami?“ zkusil ji doplnit a v podstatě se trefil.

„Který má speciální dietu a nikdy nestárne a proto jsme se posledních šest let neviděli? To asi není úplně nutná informace pro někoho, kdo žije v normálním světě,“ konstatovala hořce. Teď protočil oči pro změnu on.

„Jak se máš?“ zeptala se, aby předešla dalšímu tichu, ale jemu neunikl ten smutný, nostalgický podtón v jejím hlase. Povzdychl si.

„Jak se jen může upír, na kterého se vykašlala holka jeho ne-života, mít,“ odpověděl jí popravdě. Stále se na ni zlobil. Ještě pořád jí to neodpustil.

„Damone, já…“ zastavil ji, než stihla cokoliv říct „… chtěla jsem normální život, bla, bla, bla. Já vím, Eleno, já vím,“ dokončil větu za ni.

„Vždycky jsi věděl, že chci zůstat člověkem. Jeden čas jsi mi s tím dokonce pomáhal,“ zkusila se obhájit. Stále v tom měla zmatek. Jednou jedinkrát jí dal svou krev a od té doby věděl, jak moc lpí na svém životě. Pomáhal jí zůstat naživu. Tak proč se tenkrát tolik naštval?

„Tady vůbec nešlo o to, že jsi chtěla zůstat člověkem, ale o to, že jsi chtěla odejít! Dokud se okolo pohyboval Stefan, nikdy jsi to neřešila, ale mě, mě ses tak moc bála, že jsi raději chtěla utéct!“ div na ni nekřičel.

„Ale já nechtěla utíkat, to tys zmizel uprostřed debaty na šest let!“ vrátila mu bez rozmyslu.

„Ale chtěla, bylo to jen o tom, kdo z nás uteče dřív. A víš proč? Protože Stefan se nikdy neodvážil jít proti tobě, já chtěl tvoje rozhodnutí změnit a ty ses prostě jen strašně bála, že se mi to povede!“ odsekl a zasáhl tím citlivé místo. Elena jen sklopila hlavu a zadržovala slzy.

„Asi bych měl zase jít,“ povzdechl si, když spatřil její reakci. Prudce se zvednul a rychlým krokem odcházel z hospody.

„Zase odcházíš?“ uslyšel její vzlykavý šepot, ačkoli byl přes celou hlučnou místnost daleko. Uslyšel by její hlas na míle daleko, kdyby volala jeho. A to ho na celé situaci ničilo nejvíc. Rozhodla se už dávno, nechtěl se jí plést pod nohy, už nechtěl trápit je oba. Nečekal, že na ni narazí zrovna tady, na druhém konci USA. Jen sklopil hlavu na odpověď. Snad ho viděla.

„Jestli tu zítra v tuhle hodinu nebudeš, nikdy už ti neodpustím,“ zašeptala znova těsně předtím, než se za ním zavřely těžké dveře lokálu. Byla si však naprosto jistá, že ji slyšel.

„To už odešel? Omlouvám se, snad to není moje vina, mám vážně shon, museli jste čekat dlouho, snad…“ spustil Lucas omluvně, ale zarazila ho Elenina vztyčená dlaň.

„Ty za nic nemůžeš,“ pousmála se povzbudivě a objednala si Colu.

***

Když druhý den vcházela do dveří podniku, střetla se s Lucasovým ostražitým pohledem. Oplatila mu to zmateností ve svých čokoládových očích, ale pak mu jen zamávala a šla se usadit ke stolu, kde včera seděla s ním. Jen těžko si přiznávala, že celý den nemyslela na nic jiného a pokaždé, když se jí v mysli zjevila jeho tvář, musela se usmívat. O to míň si přiznávala, že ji opravdu zničí, pokud dnes nepřijde. Pokud ji tu znovu nechá stejně tak, jako kdysi v jejím pokoji. A o to víc se její srdce rozbušilo, když zatočila za roh ke stolu a spatřila ho, jak tam sedí, Bourbon se lehce pohupuje ve skleničce, kterou pevně svírá v rukou a pozoruje ji, jakoby hledal lidská léta. Už věděl, že tam stojí. I kdyby snad přeslechl její kroky, na které, aniž by o tom tušila, byl naladěný a očekával je, ten splašený tlukot jejího srdce, který ho zahřál u toho jeho dávno mrtvého a přinutil ho pozvednout koutek v úsměvu, ten přeslechnout prostě nemohl. Přesto však čekal, až ona sama promluví.

„Přišel jsi,“ snažila se o nenucený tón, ale ten radostný nádech mu uniknout nemohl. Zvedl hlavu a věnoval jí jeden ze svých koketních úsměvů.

„Řekl jsem si, že do třetice všeho dobrého a navíc, vyhrožovala jsi mi, pamatuješ?“ odpověděl jí se svým typickým výrazem v obličeji.

„Omlouvám se, já jen… něco jsme tenkrát nedořešili a já nechci znovu začínat od začátku s tím, že jsme měli možnost a nevyužili toho… já… melu blbosti, promiň,“ roztomile mávala rukama a zrak upírala kamsi do stolu, když hledala slova, kterými vysvětlit svoje chování.

„Chceš znovu řešit, to co včera? Nemyslím, že to dopadne líp,“ podivil se nad volbou jejího tématu. Popravdě neměl ponětí, co od dneška čekat a tohle téma už řešit nechtěl. Připomínalo mu, že byť ho tu teď Elena chce, zase se to změní a on bude muset zase jít. Ať už, protože se nebude moct dívat, jak stárne a žije svůj život, který jí nikdy nemůže dát, nebo protože ho ona sama nakonec vyžene.

„Měls pravdu. Opravdu jsem tenkrát chtěla utéct. Myslela jsem, že půjdu na vysokou mimo město, že zjistím, co vlastně od života chci a pak se uvidí. Ale nechtěla jsem, abys zmizel z mého života nadobro. Stačilo, když zmizel Stefan. Já se ještě nesrovnala s tím, že si vybral být největším sériovým vrahem ve Státech a najednou jsi byl pryč i ty,“ mluvila tiše a se sklopenou hlavou. Snad jakoby se trochu bála, že ji uslyší i někdo jiný, než Damon sám.

„Zamilovala ses do upíra a s druhým jsi spala, člověk by čekal, že po dvou letech života v tomhle světě, budeš vědět, že se jednou ráno probudíš a my tam nebudeme. Zvlášť, když jsi sama chtěla normální život. Byla otázka času, kdy zmizím i já,“ odpověděl jí bezbarvým hlasem. Měl pravdu. Věděla to. Musela to vědět. Jen si to prostě nikdy nebyla ochotna připustit.

Teda, dostali jste mě, první kapitola ještě ani není oficiálně zveřejněna a už má první čtenáře, čím jsem si takovou úžasnou poctu vysloužila?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction