OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hluboko v duši - 14. kapitola

11.02.2012 (17:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1783×

Když se Damon probral, skláněla se nad ním Katherine v Elenině podobě. Kousek od nich ležela Rebecah, probodnutá kusem dřeva.

„Nevydrží jí to dlouho, ale něco jsem udělat musela, abych tě mohla probrat. Už jsem myslela, že moje krev nezabere, ale naštěstí není úplně bezcenná,“ konstatovala Katherine, když viděla, jak jeho pohled zabloudil ke, spíš omráčené, původní.

„Co Elena?“ zeptal se pochroumaně Damon, zatímco se těžce zvedal.

„Proč myslíš, že jsem tě budila, Stefan je pronásledoval a pokud jsem dobře slyšela, dostal ji. Za poslední tři roky ti dlužím pár laskavostí, tak tě budím včas, abys s tím mohl něco udělat. Rebecah není mrtvá, její ovlivnění nepominulo,“ odpověděla mu bruneta. Šokovaně na ní pohlédl. Najednou cítil příval energie do žil. Elena byla v nebezpečí. Šlo jí o život. Bez jakékoliv odpovědi zmizel jako pára nad hrncem.

„Naše drahá a milovaná Elena,“ odsekla Katherine a nasadila závistivý úsměv. Ten však opadl ve chvíli, kdy se Rebecah pohnula. Kath si jen povzdechla a raději rychle zmizela. Něco jí říkalo, že tohohle souboje už se víc účastnit nemusí. Navíc si byla skoro jistá tím, že Damon Elenu nezachrání, takže Stefan svou misi splní a bude klid. Nezbude jí tak, než doufat, že od Jeremyho vymámí tu dýku nebo líp, rovnou pomoc, aby se mohla té blonďaté slepice zbavit později.

Damon mezitím stihl prohledat celou jeskyni, než konečně Stefana s Elenou našel. Bohužel pro něj, vylezl jiným východem a tak teď sledoval svého bratra, jak drží lásku těsně nad několikametrovou propastí. A on stál na jejím dně.

Do poslední chvíle si myslel, že bude mít šanci jí pomoct. Ale teď mu bylo naprosto jasné, že i kdyby se snad svou rychlostí dostal až ke Stefanovi, bylo by pozdě. Jeho bratr tam stál, těsně za svou vzlykající bývalou přítelkyní a v očích měl jasný úkol, který mu tam tak pracně zasadila blonďatá původní upírka. Elena nemohla přežít. A nejhorší na tom všem bylo, že se na celé to představení musel dívat. Zabloudil očima až k hnědovlásce v náručí smrti. Přes slzy jí v očích bylo vidět smíření a omluva. Jakoby se ona musela omlouvat.

„Stefane, nech ji být. Ve chvíli, kdy Rebecu zase propíchneme, toho budeš vážně litovat,“ zkoušel to z posledního Damon.

„Nezkoušej to bratříčku, nemáš vůbec žádnou šanci moje rozhodnutí změnit,“ vysmíval se mu Stefan. Damon upřel k Eleně svůj pohled. Byla v něm lítost, bolest, ale zároveň touha ji utěšit, dát jí naději. Nejrozporuplnější věc v jeho dosavadním životě se měla stát právě teď. Vždycky by ji raději přeměnil, než nechal zemřít. Ostatně minimálně jedna vzpomínka, která to dokazovala, se jim oběma možná právě honila hlavou. Když se nad tím zamyslel, tak ani, kdyby se snad dobrovolně rozhodla pro tenhle život, kdyby ho snad chtěla, pravděpodobně by se nedokázal, nedokáže, dívat, jak se zrovna ona stává a je upírkou. Byla ztělesněním té lidské nevinnosti, její povaha nebyla stvořena pro nesmrtelnost. Popravdě by ji asi ani on sám přeměnit nedokázal, kdyby ho o to požádala.

„Nemáš nic, co bys chtěla povědět mému bráškovi, než ti zlomím vaz? Neboj, nebude to bolet,“ zašeptal jí Stefan do ucha. Její postoj se v tu chvíli změnil. Najednou stála pevně na nohou. Neklepala se. Pohled v její krásné tváři se změnil. Nebyl vyděšený, dokonce ani smířený. Stefanovi, který stál přímo za ní, musel připadat spíš jako odhodlaný. Chtěla se mu tak vysmát. Jemu, i Rebece. Vždycky to v takových situacích dělala. Nechtěla nikomu dát to potěšení, z jejího osudu. Podobným postojem se kdysi vysmála i Klausovi. Byť vypadal, že si z toho tenkrát nic nedělal, s přibývajícím časem a především ve chvíli, kdy umíral, ten postoj splnil svůj účel. A přesně jako tehdy, i tentokrát věděla Elena na rozdíl od svého vraha, že se vrátí. Už tu však nebyl žádný John Gilbert, aby zachránil situaci. Asi to byl prostě osud, že Damonova krev ji pošle na věčnost. A že to bude jeho mladší bratr, kdo stiskne spoušť.

„Táhni k čertu,“ vysmála se mu Elena pevným hlasem a potom se na Damona naposledy před smrtí usmála. Byl to úsměv plný útěchy, lásky, důvěry, odpuštění a víry. Víry v něj, v sebe samotnou, v budoucnost. Slzy, které stále nezadržitelně kanuly z jejích očí, byly to jediné, co podtrhávalo autoritu jejímu postoji a i ty se v tom úsměvu pro Damona rozplynuly. Ze všech sil se pokusil jí ho vrátit. Nechtěl, aby poslední, co ve svém lidském životě uvidí, bylo jeho zoufalství a bolest.

A pak to přišlo. Stefana její slova evidentně vyprovokovala ke konečnému činu. Možná to byla nakonec její taktika. Možná už tam prostě nechtěla jen tak stát a čekat s vědomím, že potom to třeba bude jen a jen horší. Pevně chytl její hlavu do svých velkých silných dlaní a prudce trhl. Nezabralo mu to ani dvě vteřiny, než se Elenino mrtvé tělo bezmocně skácelo k chladné zemi jeskyně. Viník toho všeho zmizel jak pára nad hrncem a dovolil tak Damonovi, aby byl v mžiku u ní.

Klekl si k ní a odhrnul jí z tváře pramen hnědých vlasů. Čokoládové oči měla zavřené tak, jak to stihla, než její páteř zapraskala pod náporem síly Stefanových rukou. Nejčerstvější slzy stále ještě stékaly po její tváři a lemovaly křivku jejího krku. Něžně ji pohladil po drobné tváři, ze které právě vyprchal všechen život. Bylo to, jako když usnula. Co nejšetrněji jí vzal do náruče a kráčel s ní vstříc východu z tohoto proklatého místa. Když vycházel ven a oslnily ho první paprsky slunce, vzpomněl si, jak ji právě na tomhle místě před pár hodinami držel v objetí, a slibovali si, že odsud oba vyjdou po svých, aby mohli konečně urovnat to, co se mezi nimi stalo, na pravou míru. Teď si připadal, jakoby ji k sobě připoutal bez možnosti výběru. Byla by blázen, kdyby teď chtěla pokračovat v životě, který tu měla. A i kdyby snad opravdu chtěla, stejně by tu s ní musel nějaký čas zůstat, aby se naučila základům života, který na ni čeká.

„Co tu chceš?“ zeptal se, aniž by se otočil, když stál u dveří auta. Všiml si, že za ním Caroline stojí a vůbec o její přítomnost nestál. Chtěl být sám a navíc netušil, zda není Rebecah poblíž a nemohla Caroline sledovat. Pak by bylo nebezpečno i na bezpečném místě, které si našli.

„Je mi to hrozně líto, já ji chtěla zachránit, ale ona mě nenechala,“ šeptala Caroline mezi vzlyky. Nereagoval a obešel auto, aby usadil bezvládnou Elenu na místo spolujezdce. A ona tam stála, s vědomím, že je na ni naštvaný, a skláněla uslzenou tvář k zemi.

„Ona sama věděla nejlíp, co dělá. Je mi jasný, že když si umanula, že toho debila nenechá umřít, nedalo se jí to vymluvit,“ odpověděl jí Damon konečně, když se vracel.

„Tohle posílá Bonnie. Všichni jsme u Ricka v domě. Budeme tam na vás čekat, prý si klidně můžete dát na čas,“ pronášela ta slova s bolestí ze ztráty kamarádky a vtiskla Damonovi do ruky řetízek, který měl Elenu uchránit před, pro upíra zhoubnými, slunečními paprsky. Pak, s jeho kývnutím, zmizela.

„Nikdy jsem si nemyslel, že ti vážně budu připínat takový šperk,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Potom se, se zoufalou grimasou v obličeji, opřel o sedačku a jen tiše vydechoval. Hlavou se mu rojily vzpomínky na náhrdelník, který nosívala před lety. Ten, který jí daroval Stefan a na kterém tolik lpěla, aby se nakonec, ironií osudu, zjistilo, že patří Rebece. Ach, kolikrát jí ho hledal a vracel, když už nedoufala. Jak směšné se ve svitu dnešních událostí zdálo jeho vyznání, které jí při jednom z návratových setkání vymazal z paměti a na které si teď jen tak mimochodem vzpomene.

Ještě chvíli pozoroval, jak bezvládně v polosedu spíš leží na sedačce. Oči zavřené, hruď bez jediného pohybu. Všechno tohle mu vlévalo vztek do žil. Měl se napít, než vyrazili. Měl vysát na kost alespoň tři lidi. Za její život by to stálo. Vždyť naposledy měl krev z jejího zápěstí, když se unavený vrátil po boji s Rebecou. Po boji, který přišel celý vniveč kvůli tomu idiotovi. A v tu chvíli, z ničeho nic, najednou tu byla další mohutná vlna vzteku, ale také závisti. To Jesse byl totiž celý ten důvod, proč tu teď Elena leží a až otevře svoje čokoládové oči, zhroutí se jí svět. Pro něj obětovala život. Pro něj! Obyčejného idiota, který ani nevěděl, jaký poklad doma má. Jak moc by si jí měl vážit. V tuhle chvíli ho Elenina dobrosrdečnost neskutečně vytáčela.

„Jsi příšerná, víš to?“ zašeptal jí do ucha, když si jí přitáhl k sobě do náručí a společně pozorovali měsíc. Byla teplá letní noc a on se konečně rozhodl ji překvapit tím, že budou mít rande. Přichystal jí večeři, koukali na film a potom se uvelebili na jejich velké zahradě, kde jen mlčky seděli v objetí.

„Proč?“ zasmála se a přitulila se k němu ještě víc.

„Ta tvoje dobrosrdečnost. Snaha všechny ochránit. Miluju jí, ale jednou tě to zabije,“ odpověděl jí naprosto vážně, téměř vyčítavým tónem.

„Když budou v pořádku všichni, které miluju, bude to za to stát,“ políbila ho. Vroucně a se vší láskou. Tak, jak o tom tak dlouho snil. Její doteky, pohledy, polibky, celé její tělo a možná i duše mu teď patřily a on se toho nemohl nabažit. Sám sobě by nafackoval za to, jak ho změnila. Alespoň, když byli spolu, choval se úplně jinak. Jako obyčejný, zamilovaný blázen.

„Budu doufat, že jednou zmoudříš,“ zavrněl jí do ucha a znovu ji pobavil.

„Uvidíme,“ pohlédla na hvězdy a propletla prsty s těmi jeho.

Jejich první oficiální rande. Dva dny potom, co všem sám řekl, jak to je a ona na něj konečně přestala být naštvaná. Částečně, protože přemluvil Ricka, aby mu ji dovezl až do penzionu a tam jí prostě nedal šanci na odpor. Jak mu sama řekla, bylo od něj vážně nechutně sebevědomé, že si věřil, že jí přesvědčí, ale nakonec se mu to povedlo. I přes to všechno neměla jejich idyla dlouhého trvání. Hlavou se mu rojily myšlenky na to, co měl udělat jinak. Neměl ji tehdy opouštět? Dopadlo by to jinak, kdyby nebyl tvrdohlavý a neodešel v půlce rozhovoru?

Nakonec všechny tyhle myšlenky zavrhl, protože ať chtěl nebo ne, docházelo mu, že kdyby zůstala s ním, pravděpodobně by už za sebou měla svou přeměnu dávno. Asi to byl prostě její osud. Narodila se jako dvojnice a stihla už podruhé umřít. Mrtvá prostě měla skončit tak, jako tak. Ona opravdu nikdy neměla na výběr. Byť to tak samozřejmě tenkrát nemyslel, když se jí snažil sobecky udržet u sebe. Zdá se však, že měl prostě pravdu. Eleně nikdy nebylo souzeno žít normálně. Už to, že na několik krátkých let před nadpřirozenem utekla, se u ní najednou zdálo jako zázrak. Zhluboka se nadechl a konečně nastartoval auto a opustil to proklaté místo.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hluboko v duši - 14. kapitola: