OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hluboko v duši - 1. kapitola

04.01.2012 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1795×

Naproti přes ulici…

„Eleno? Eleno!“ volala uraženě Jane a máchala přitom hnědovlásce s nepřítomným pohledem před očima.

„Co? Promiň, zamyslela jsem se,“ zahuhlala poslušně Elena, ale stav jejího vnímání se o moc nezlepší.

„Je to s tebou čím dál horší, měla bys s tím něco dělat,“ konstatovala pohoršeně její blonďatá přítelkyně.

„Ale no tak, tak hrozný to zas není,“ mávla rukou hnědovláska a nasadila veselý úsměv. Při pohledu na Janin zamračený obličej se jí vybavila vzpomínka na Caroline. Jak se teď asi má? Kde je? A s kým? Je tam s ní Tyler? Jsou s ní i oni? Nebo alespoň jeden z nich?

„Děláš to znovu!“ vyštěkla uraženě Jane, až se Elena leknutím nadzvedla ze židle. Až teď si uvědomila, že výraz v její tváři se změnil, úsměv zmizel. Provinile sklopila hlavu a vší silou zaháněla ty dvě tváře hluboko na pozadí mysli. Chyběli jí čím dál víc. Myslela si, že se to s časem zlepší, že prostě zmizí z její paměti a zůstanou jen ve vzpomínkách. Mýlila se. Jak moc se tenkrát mýlila.

„Řekni, záleží ti na mně? Miluješ mě?!“ křičel na ni jako smyslu zbavený. Proč nemohl být alespoň v něčem stejný se svým bratrem? Nadechla se k odporu, ale nakonec jen bezmocně sklopila hlavu.

„Tady tě nikdo neuslyší, sakra! Tady to přiznat klidně můžeš! Nebo furt čekáš, že Stefan nakráčí do dveří a přistihne tě se mnou?“ posměch, který se, při vyslovení poslední věty, zračil v jeho tváři, ji ničil.

„O tohle tu vůbec nejde a ty to moc dobře víš!“ vzmohla se nakonec na odpor. Její naděje, že by jí mohl rozumět, byla dávno pryč. Jak může být tak sobecký?

„A o co teda jde? O tvůj vysněný dokonalý život s velkou rodinou a přibývajícími vráskami? Mám pro tebe novinku! Takový život čeká jen ty, kteří nikdy nepronikli za hranice našeho světa, zatímco ty ses do něj rovnou narodila! V podstatě nemáš na výběr!“ zuřil. Štvalo ho, že když ji konečně získal pro sebe, chce utéct. Nemohl pochopit její strach.

„Ale mám! A tvoje sobecká povaha na tom vůbec nic nezmění!“ okřikla ho zoufale. Chtěla jen obyčejný život. Mít vedle sebe chlapa, na kterého se bude moci spolehnout. S ním mít tři děti a dům na předměstí. Zestárnout a sledovat, jak se jí po zahradě prohánějí vnoučata. A pak prostě umřít ve spánku. Tohle by chtěla. Tak proč se zamilovala do nespolehlivého upíra?

„Pak hádám, že tohle je sbohem,“ zašeptal zlomeně do dlouhého ticha. Vyděšeně se na něj podívala. Pohled do jeho zlomených očí ji ničil. Chtěla se mu vrhnout do náruče a ten osudný rozhovor zase o pár dní odložit, ale už to nešlo. Nebyl tam. Rozplynul se, jako to uměl jen on. Zůstaly jí jen slzy ve tvářích. Tenkrát ho viděla naposledy.

„Sbohem, Damone…“ zašeptala, když bezmocně natáhla ruku před sebe ve snaze nahmatat jeho tvář.

„Podívej na to, další útok zvířete přímo ve městě. Píšou tu, že stále nevědí, co to může být zač,“ dumala Jane nad novinami. Elenu to na chvilku vytrhlo z vlastních myšlenek. Instinkt jí našeptával, že ví, co je to za zvíře. Vyděšeně se podívala na Jane, která jí to oplatila nechápavým pohledem, když jí podivínská hnědovláska vytrhla noviny z rukou a zhrozeně sledovala fotky zavražděných obětí.

„Musím jít,“ dostala ze sebe, bílá jako stěna. Hodila kamarádce na stůl peníze za svoje kafe a bez rozloučení opustila kavárnu. Byl chladný podzimní den a brzy se stmívalo, takže ačkoliv bylo teprve půl páté, venku byla tma jako o půlnoci. Elena spěchala. Nebyla si jistá proč a kam, ale nutně potřebovala chodit. Když si tenkrát hledala nový domov, dávala si velký pozor, aby byl co nejdál od všeho nadpřirozena. Seattle se zdál být ideálním místem. Upřímně ji děsilo, že si ji minulost našla i tady. Chodila v kruzích, ale všimla si toho asi až po hodině, když už potřetí přecházela stejný přechod. Rozhodla se, že chůze bylo dost a tak plánovala ujít ještě jeden blok a stavit se na Colu v Lucasově hospodě. To by ji však nesmělo upoutat dění v postranní uličce, kterou zrovna míjela naproti přes ulici. Ta scéna jí byla až příliš povědomá a její srdce to dávalo najevo zrychleným tlukotem pod návalem adrenalinu. I přesto ale musela jít blíž. Spatřila, jak nějaký muž, evidentně až příliš silný, drží pod krkem ženu a ta kope nohama ve vzduchu. Chvilku jí trvalo, než v té ženě poznala Jane.

„Ne!“ zašeptala, ale moc dobře věděla, že on ji slyšel. Když se otočil, zůstala mlčky stát a měla pocit, že zkameněla. Ty uhrančivě modré oči by poznala všude. Ať už byly zalité krví jako teď nebo by splývaly v davu. Nemusela by je vidět, stačilo by, aby pozorovaly ji. A teď v nich viděla bolest a vztek, jež sama způsobila.

„Damone,“ zašeptala znovu a nervózně polkla. On se jen křivě pousmál. Jeho arogantní a lhostejný postoj, kterým maskoval svou skutečnou tvář. Tvář zlomeného a opuštěného upíra, který by si tolik přál být znovu člověkem. Milovaným člověkem.

„Ty ho znáš?“ zaskřehotala z kouta drobná blondýnka, na kterou úplně zapomněli. Strach z ní sálal a šlehal Elenu do tváří. Jistě, že ho zná. Až moc dobře ho zná.

„Eh…“ vydala ze sebe nakonec Elena a snažila se přijít na rozumné vysvětlení celé situace. Něco jí říkalo, že představit jí ho jako svého upířího ex-přítele by nebyl ten nejrozumnější nápad. Damon si všiml jejího váhání a po chvilce, kdy si užíval jejího zmateného pohledu, chytl Jane pod krkem a donutil ji, aby mu pohlédla do očí.

„Nic z toho, co se teď stalo, si nebudeš pamatovat. Sebereš se a půjdeš rovnou domů, kam jsi měla namířeno, protože jsi po celém dni hrozně unavená,“ oznámil jí.

„Nic si nebudu pamatovat,“ zašeptala Jane na odpověď a on ji se spokojený výrazem pustil. Ihned poté prostě prošla okolo Eleny a zmizela za rohem. Damon zkřížil ruce na prsou a čekal, co bude následovat.

„Co tu děláš?“ vypravila ze sebe nakonec Elena, když vstřebala, co se před ní právě všechno odehrálo. Uvědomovala si, že se ptá na naprosto stupidní otázku, ale nic jiného ji prostě nenapadlo.

„Chystal jsem se večeřet, než jsi mi zatrhla hostinu,“ ušklíbl se. Nezměnil se. Ani trochu se nezměnil.

„Chystal ses večeřet moji kamarádku, promiň, že to není zrovna něco, o co bych měla zájem,“ odsekla rozmrzele. Vidí ho po šesti letech a už po prvních deseti minutách ji vytočil.

„Jak jsem to měl asi vědět? Máš pocit, že to měla napsaný na čele nebo co?“ rozhodil rukama, ale výraz v jeho tváři se nezměnil. Jen si uraženě povzdechla, než mu věnovala další pohled a odstartovala další napjaté ticho mezi nimi.

„Už je to dávno,“ prohlásila nakonec s dalším drobným povzdechem.

„Jo, to je,“ souhlasil, když sklopil zrak. Ani jeden z nich neočekával, že přijde tahle chvíle a teď prostě nevěděli, jak se zachovat.

„Zrovna jsem byla na cestě do jedné hospody, která patří kamarádovi, nechceš se přidat? Jestli teda neplánuješ nahánět po okolí jinou večeři…“ zeptala se nesměle, zrak sklopený k zemi, když ji zastavil jeho ukazováček na jejích rtech. Byl najednou tak blízko, že přinutil její srdce znovu zrychlit pohyb.

„Přidám se rád,“ zašeptal jí něžně do ucha, za které jí následně zastrčil pramen rovných, hnědých vlasů…

Povídku bych ráda věnovala Killy, jelikož vím, jak ráda čte FF o Upířích denících a dodávala mi spoustu odvahy, abych vůbec zveřejnila Ztracené. A jen dodávám, že pokud se bude nová povídka líbit, mám k ní už vymyšlenou i druhou sérii. :)

Hezký Nový rok všem věrným čtenářům přeje Faith. :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hluboko v duši - 1. kapitola: