Helpless - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

The Vampire Diaries:
Pronásledování se začíná stupňovat. Elena tuší, kdo by záhadný muž mohl být, ale Damon už si zařídil přesvědčivé alibi. Na konci dne pro ni přichystá nepříjemné překvapení.

06.05.2012 (15:00) • NightBeing • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 849×

Helpless

Část 3. Každou noc

Elena zajela s autem do garáže. Už byla trochu klidnější, ale k hlavním dveřím od domu si přece jenom pospíšila. Venku už byla dávno tma, a když za sebou dveře zavřela a zamkla, neubránila se úlevnému výdechu. Shodila batoh na zem a odšoupala se do kuchyně. Otevřela ledničku a chvíli se nechala ovívat příjemným chladnem, které z ní sálalo. Pár minut jí trvalo, než si uvědomila, že vlastně nemá hlad. Vrátila se pro tašku na chodbě a unaveně vystoupala po schodech do pokoje. Srdce jí poskočilo. Její okno bylo zase otevřené.

„Dneska už ne,“ vydechla zoufale a přešla k němu, aby ho mohla zavřít. Začínalo ji to unavovat. Sportovní oblečení z batohu hodila do koše na prádlo a batoh samotný uložila na dno skříně. Na krátký okamžik se zastavila a rozhlédla po pokoji. A byl tam! Přímo na jejím polštáři. Nažloutlý lísteček s ozdobným vzkazem. Otočila se a pokusila se lístek ignorovat. Sedla si ke stolu se zrcadlem, rozpustila si vlasy a začala je pročesávat. Pohled jí ale stále utíkal za její rameno, kde měla krásný výhled na svou postel. Poposedla si, aby vzkaz neviděla a sáhla po odličovacích tamponech. Rozmazanou řasenku a linku na oči odstranila do poslední tečky. Vyčistila si pleť a znovu rozčesala dlouhé vlasy. Odložila kartáč a vstala, aby se mohla převléknout do pyžama. Jejího oblíbeného, modrého s motýlky. Odestlala postel a plyšáky odnesla na vypolstrovaný okenní parapet. Dělala všechno pro to, jenom aby se vyhnula vzkazu, který ležel uprostřed jejího polštáře. Ale jestli chtěla jít ještě dneska spát, musela ho dát pryč. Nebo spát přímo na něm. Sedla si na odestlanou postel a popadla nažloutlý papír.

Sladké sny, Eleno.

„Hm, originální,“ utrousila kysele. Pár vteřin ještě seděla a hypnotizovala to dokonale nazdobené písmo, které se nebezpečně podobalo písmu z pozvánky. Pak to vzdala, vzdychla, lístek odložila a sebe uložila do studených peřin. Netrvalo dlouho a usnula.

...

Damon stál opodál ve stínu sousedního domu. Jasně slyšel, jak Elena zabouchla okno a dokonce i tlumený hlas, který zpoza něj vyšel o chvíli později. Neubránil se spokojenému šklebu a už vymýšlel, co si připraví příště. Její strach ještě stále proudil kolem a pro upíra to bylo něco jako afrodiziakum. Slastně nasál okolní vzduch a užíval si, jak šimrá jeho smysly.

Fakt, že odjíždí z města, byl samozřejmě lživý, ale když si Elena bude myslet a bude věřit, že je pryč, jeho vzkazy nabudou na účinku. Teď si jenom musí najít vhodné místo, kam by se skryl a odkud by svůj ďábelský plán mohl pohodlně uskutečnit.

„Sladké sny, Eleno,“ zašeptal do tmy a zmizel.

***

Následující ráno se vzbudila až po zazvonění budíku. Chvíli ještě ležela se zavřenýma očima a vnímala prostor kolem. Ale neslyšela nic. Žádné ptáky, žádné šustění stromů. Rozlepila víčka od sebe a zamžourala na okno. Ze srdce jí spadl kámen, když ho našla zavřené. Damona to asi přestalo bavit, když shledal, že za ním kvůli tomu nepoběží.

„Konečně,“ vydechla si a neochotně se vyhrabala z postele. Další školní den před sebou a otravné dopisy snad už za sebou. Převlékla se, seběhla do přízemní a přichystala si snídani. Venku svítilo slunce a zahřívalo jí ruce skrz okno, když krájela ovoce. Přes všechno, co se stalo v minulých dnech, ji přepadla dobrá nálada a Elena si začala prozpěvovat. Hlas se jí ale zadrhl v hrdle, když někdo zapnul televizi v obývacím pokoji.

„Alaricu?“ Nůž, který svírala v ruce, stiskla pevněji. Pomalu se otočila. Ráno to vypadalo, že je v domě sama. Televize provokativně blikala. Elena udělala několik opatrných kroků blíž k obývacímu pokoji, aby viděla dovnitř. Nikdo. Zamračila se. Vůbec se jí to nelíbilo. Rychle zvedla ovladač a televizi vypnula. Chtěla se vrátit do kuchyně a dodělat si snídani, ale zděšení jí sevřelo hrdlo, když si všimla dokořán otevřených hlavních dveří. Když jste člověkem ve světě upírů, vlkodlaků a čarodějnic, jsou otevřené dveře od domu jediným znamením – nezvaný host.

„Je tam někdo?“ zavolala ještě pro jistotu, nechtěla vyděsit Alaricka, jak se tu třese s nožem v ruce. Odpověď žádná. Nadechla se a rázně přešla ke dveřím. Z bezpečí domu se rozhlédla, jestli není nikdo poblíž a zabouchla. Bělostný lístek se nárazem odlepil a provokativně se snesl k Eleniným nohám. Uskočila, jako by nechtěla, aby se dotkl jejích chlupatých, růžových papučí. Po dopadu zůstal vzkaz nehybně ležet. Ještě jednou se pro jistotu rozhlédla a pak ho zvedla ze země. Zase to stejné ozdobné písmo. Stálo na něm: Vem si dárek.

Elena stáhla obočí k sobě a z její tváře by kde kdo vyčetl, že přemýšlí. Hlouposti. Hrdlo měla stále sevřené a tak se spokojila s pár nadávkami ve své hlavě. Lístek skrčila a dala si ho do kapsy od kalhot. Vrátila se do kuchyně, aby dokončila začatou práci, ale když procházela obývacím pokojem, neušla jí malá krabička položená na konferenčním stole. Zastavila se a otočila. Předmět byl malý a zdobený jednoduchou zlatou stuhou. Sama krabička byla potažená černým sametem.

„Ne, Eleno! Neotvírej to!“ napomenula se, ale přece jenom byla taky žena. Hypnotizovaná malou elegantní krabičkou, ve které byl dárek pro ni. Dárek, který se tu jen tak zjevil nebo ho sem někdo přinesl, což bylo pravděpodobnější. Vytáhla vzkaz z kapsy. Rozbalila ho. Znovu přečetla a zase schovala. Udělala první krok. Pak se rozhlédla, jestli se náhodou někdo nedívá. Cítila se provinile, ale zvědavost byla silnější. Dalších pár kroků a stála přímo před stolkem, na kterém předmět spočíval. Ruka se jí natahovala trochu trhaně. Mohl by být tak malý předmět nebezpečný? A proč se vůbec tak moc bojí ho vzít do ruky? Sevřela krabičku a zvedla ji. Rozevřela dlaň. Sametový materiál byl příjemný na kůži. Pravou rukou zvedla záklopku.

„Fuj!“ její výkřik se rozlehl domem. Krabička se pohnula a chlupatý, černý pavouk se jí rozběhl po ruce. Cukla sebou a uskočila dozadu. Pavouk spadl na koberec, rozbalil svých osm nohou a o vteřinu později už zmizel pod sedačkou.

„Fuj, fuj, fuj!“ škrábala si předloktí, kde ještě před chvíli lezl odporný hmyz. Kdyby na to měla věk, tak by v posledních dnech dostala už minimálně třikrát infarkt. Po zádech jí znovu přeběhl mráz, když si vzpomněla na pocit černého pavouka na své kůži. Damone! Ty bastarde! Za tohle zaplatíš! Hlavou se jí míhaly různé plány pomsty. Krabičku, kterou ještě stále svírala v ruce a jejíž povrch teď nepříjemně připomínal pavouka, prudce mrskla o zem a pro jistotu ještě zadupala do nadýchaného koberce.

„Eleno?“ Ve dveřích se zčista jasna zjevila Caroline a nechápavě ji pozorovala.

„Ou, ahoj.“ Pokusila se o úsměv. „Jak dlouho,“ polkla, „jak dlouho tam stojíš?“ zvedla pošlapaný dárek a šla ho vyhodit do koše.

„Řekla bych, že až příliš dlouho.“ Přešlápla. „Co ti ta krabička vlastně udělala?“ zeptala se s trochu starostlivým výrazem.

„Nic,“ vydechla Elena, „zapomeň na to, že si tu vůbec někdy byla a něco viděla.“ Založila si ruce v bok a zadívala se na podlahu, jestli někde neuvidí pavouka, kterého vypustila.

„Půjdeš do školy?“ Caroline ukázala za sebe.

„Jo.“ Elena se probrala ze zamyšlení. „Jasně, počkej chvíli, jenom tu uklidím.“ Otočila se na podpatku a spěšně sklidila zbytky v kuchyni. Na svačinu už není čas, bude si muset vystačit s něčím nezdravým v automatu.

***

Po návratu ze školy ji nijak nepřekvapilo, když našla v domě několik dalších vzkazů. Po hádce s Bonnie, která se odehrála ve škole, neměla ale ani náladu je číst. Nikdy se s Bonnie nehádaly, co se to teď stalo? Proč ji obviňovala ze sobectví? Chtěla si přece jenom promluvit o tom, co jí říkala Esther.

Okno od jejího pokoje bylo klasicky otevřené. Byla by snad i překvapená, kdyby zůstalo nedotčené. Vzdychla, ale zavřít ho nešla. Lístky, které posbírala, hodila na postel, batoh mrštila do kouta a přešla do koupelny. Opřela se o okraj umyvadla a sklopila hlavu. Automaticky sáhla po kartáčku na zuby a pastě. Vlastně ani netušila proč, ale cítila se tak nějak špinavě a provinile. Něco jí chybělo, jenom zatím nevěděla, co to je.

Zasedla k pracovnímu stolu a rozbalila nějaké učebnice. Po všem tom chaosu, co tu byl předtím, by mohla zase udělat něco, jako normální člověk. A učení do školy mezi ty činnosti rozhodně patřilo. Otevřela knížku na místě, kde ve škole skončili a začetla se do ní. Když na konci strany zjistila, že si nepamatuje ani slovo z toho, co přečetla, vzala do ruky tužku a rozhodla se podtrhovat si důležité části textu. Doufala, že se tak její pozornost bude upírat jen a jen na učivo.

O pár minut později se přistihla s hlavou podepřenou, očima upřenýma někam před sebe a tužkou nepřítomně ťukající o desku stolu. Otráveně vzdychla.

„No tak, Eleno.“ Vynadala si a potřetí zkusila přinutit svůj mozek k akci. Nic. Jako by si s ní její mysl zahrávala. Odevzdaně odsunula knížku a složila hlavu na stůl. Bylo to beznadějné. Vstala a postavila se k posteli. Všechny vzkazy byly otočené písmem dolů a barevně rozlišené. Vzkaz, který našla hned na domovních dveřích, byl lehce zašedlý. Vzala ho jako první a přečetla.

Vítej zpátky.

Ušklíbla se a vzala druhý, který byl přilepený na zábradlí u schodů do patra. Ten měl barvu žlutou jako pergamen.

Připrav se.

Lehce pozvedla obočí a cítila, jako by její mysl nedočkavě poskakovala a skotačila uvnitř, aby se dozvěděla, co je na tom třetím. Zvedla teda lístek, který byl pro změnu zářivě bílý.

Přijdu.

Srdce jí vynechalo úder a cítila, jak se jí sevřel žaludek. Byla to výhružka? Nebo ji to jenom mělo zastrašit? Jestli ano, tak to fungovalo dokonale a Elenu poprvé za ty dny napadlo. Co když to není ani Klaus ani Damon? Co když je to někdo úplně nový? A co když je zase v nebezpečí? A co když zase přivede do nebezpečí někoho dalšího? Možná by o tom neměla nikomu říkat a prostě počkat, co se stane. Uštědří si tak spoustu lekcí z morálky od Caroline, bolestivě ublížené pohledy Stefana, který se bude snažit dělat, že mu to je jedno a o Damonovi ani nemluvě. Když si tak vzpomněla na Damona, napadlo ji, že ho pěkně dlouho neviděla. Možná by mu měla zavolat a omluvit se, vyřešit ten incident na plese. Postupem času zjišťovala, že nemít ho každý den co chvíli za zadkem jí začíná chybět.

Na vzkazy jako by zapomněla. Natáhla se pro mobil a vytočila Damonovo číslo.

„Ano.“ Nepřítomný Stefanův hlas se ozval z druhé strany linky.

„Ahoj Stefane.“ Elena byla trochu zaražená, ale nenechala se překvapit.

„Sháníš Damona?“ odhadl.

„Vlastně jo, je tam někde?“ přiznala se.

„Ne,“ odpověděl suše.

„Aha,“ odmlčela se, „a můžeš mu něco vyřídit?“

„Ne.“ Jeho hlas zněl, jako by ji snad ani neposlouchal.

„Fajn,“ řekla naštvaně.

„Je to všechno?“ upír byl podle tónu trochu otrávený.

„Jo, měj se,“ odsekla mu Elena kousavě a zavěsila. Podrážděně odložila telefon a rozhodla se Damona najít sama. A nejlepší bude začít v Grillu.

Pozoroval, jak se Elena vyřítila z domu, naskočila do auta a rozjela se někam pryč, až gumy zahvízdaly. Zajímalo ho, kam jede a naštěstí nebylo ani nijak těžké ji sledovat. Když o pár minut později dorazil ke Grillu, napadlo ho, že možná konečně vyklopí všechno, co ví a co se jí děje jedné z kamarádek. Venku už se šeřilo a v Grillu bylo vždycky přítmí. Vklouzl dovnitř a stoupl si do kouta. Sledoval Elenu, jak se na něco vyptává u baru Matta. Zaposlouchal se.

„Ahoj Eleno, sháníš Alaricka?“ zajímal se.

„Vlastně ne.“ Zakroutila hlavou. „Neviděl si Damona?“ Vybalila rychle.

„Naposledy tu byl včera večer.“

„A byl tu sám?“ ptala se okamžitě. Damon se v koutě ušklíbl. Do hlavy jí neviděl, ale buď chtěla jeho pomoc, nebo mu chtěla pořádně vynadat.

„Přišel za Alarickem, pak už nevím, neměl sem čas ho sledovat,“ vysvětlil.

„Jasně, chápu.“ Elena se rozhlédla po baru. Damona ale zahlédnout nemohla. Sedla si k Mattovi na barovou stoličku a poručila si něco k pití. Upír se mezitím vytratil, měl pro ni přichystané překvapení a teď byla ta nejlepší doba, jak s tím začít.

„Hele, zkouším nové míchané nápoje, nechceš mi je otestovat?“ zastavil se Matt u Eleny, když viděl, že si dopila svoji kávu.

„Dík, ale spíš bych už asi měla jít,“ odmítla slušně a začala hledat peněženku.

„Neboj, nejsou alkoholické.“ Ujistil ji s úsměvem.

„Tak fajn, pár bych si dát mohla.“ Povolila a zase se uvelebila na židličce.

***

O pár drinků, několik hodin a jeden telefonát s Alarickem později se Elena konečně zvedala, aby mohla jet domů, bohužel i tentokrát byla zastavena.

„Ahoj. Tak sme tady.“ Alarick společně s Meredith dorazili do Grillu a vítali Elenu zářivými úsměvy.

„Nazdar.“ Nemohla být šťastnější, když ho viděla zase spokojeného.

„Hej, Eleno, musím s tebou mluvit,“ mrkl na ni a vzal si ji kousek stranou. „Potřebuju si půjčit auto, všiml sem si, že ho máš zaparkované před barem a tak,“ ohlédl se, jestli je neslyší, „chtěl bych vzít Meredith do domu u jezera.“

„Jasně, projdu se domů pěšky.“ Mávla rukou a už vytahovala klíče.

„Ne, to ne.“ Zastavil ji.

„To je v pohodě, můžu jít domů i sama.“ Uklidňovala ho. Ale jeho výmluvný pohled mluvil za vše.

„Elena nepůjde domů sama.“ Vyrušil je nezvaný host. „Já ji, doprovodím, pokud nebude proti.“ Otočil se na ni Elijah a lehce se uklonil.

„Vidíš.“ Elena se zase podívala na Ricka.

„Nemyslím si, že to je nejlepší nápad.“ Alarick si měřil Elijaha podezřívavým pohledem.

„Můžu vás oba ujistit, že Elena se mnou bude ve větším bezpečí, než s kýmkoliv jiným.“ Upřel svůj zrak na Alaricka, jako by ho chtěl zhypnotizovat.

„To je v pohodě, budu s ním v bezpečí, věřím mu.“ Elena lehce položila dlaň na Alarickovo zápěstí ve snaze přesvědčit ho, aby se uklidnil.

„Dobře,“ vzdychl odevzdaně s vědomím, že tenhle spor neměl nikdy šanci vyhrát.

„Tak tady máš klíče, užijte si to.“ Šibalsky na něho mrkla a vrazila mu klíče do ruky. Ten naposledy hodil po Elijahovi výhružný pohled a odvedl si Meredith od baru a ven z Grillu.

„Můžeme vyrazit?“ Elijah na sebe upozornil a nabídl Eleně rámě.

„Jo.“ Zaraženě hleděla na jeho gentlemanské gesto. „Jenom zaplatím u baru.“ Rychle přiskočila k Mattovi, kterému se Elijahova přítomnost taky příliš nelíbila, ale radši nic neříkal.

„Takže, o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?“ spustila hned, jak vyšli z Grillu.

„Jistě.“ Elijah ji vedl parkem. „Chtěl jsem se s tebou rozloučit,“ řekl bez otálení. „Matka nám navrhla výlet po Evropě.“

„Opravdu? To je skvělé.“ Elena předpokládala, že si Esther chce užít svoje děti ještě před tím, než je všechny zabije, ale o tom radši mlčela.

„Ano, výlet nám všem prospěje.“ Pokýval hlavou. „Hlavně být na neutrálním území bude nejlepší řešení,“ na chvíli se odmlčel, „Klaus bývá občas trochu majetnický.“

„To si umím představit.“ Neubránila se úsměvu.

„Přišlo mi tedy vhodné říct ti sbohem.“ Vyšli z parku a míjeli kostel.

„Sem ráda, že se z vás konečně stane rodina.“ Hlavně jí vyhovovalo, že původní rodina bude na chvíli z města pryč, i když musela přiznat, že Elijahova zdvořilost jí bude čas od času scházet.

„Já taky.“ Přiznal se. Zbytek cesty se rozhovor ubíral všemi různými tématy od Elijahových nejoblíbenějších míst v cizině až po rodinnou historii. Nakonec dorazily k Elenině domu. Elijah se naposledy rozloučil a zmizel ve tmě.

Sledovala upírova záda, jak se ztrácejí v noci a nemohla se ubránit úsměvu. Oddechla si. Alespoň jeden problém má z krku. Bez Klause a Rebeky bude život o tolik jednoduší.

Zavřela dveře a rozsvítila světlo na chodbě. Jeden pohled jí stačil na to, aby věděla, že je něco špatně. Zůstala stát s rukou na klice. Tohle už bylo příliš i na ni. Ale kdo jí to mohl pořád dělat? Muselo ho to opravdu bavit děsit ji pokaždé, když otevře ráno oči nebo dveře nebo cokoliv jiného. Nedokázala si srovnat fakta, ani rozumně přemýšlet, když stoupala po schodech posetých uschlými květy růží. Srdce jí tlouklo jako zběsilé a ruka se jí třásla, když rozsvěcovala světlo od svého pokoje. Čekala, že celá její postel bude vypadat podobně, jako cesta k jejímu pokoji a taky že vypadala. Zahalená suchými růžemi, které drolily tmavě rudé zbytky do jejích bělostných peřin. Tři vzkazy přilepené na zdi nad postelí jí připomněly, proč se tak moc netěšila domů. Skoro už na výhružku zapomněla, ale teď se jí udělalo špatně.

Šla až k posteli a opatrně stáhla přehoz, aby dostala z postele co nejvíc růží. Se sevřeným žaludkem začala uklízet i ten zbytek. Pečlivě vysála všechny květy ve svém pokoji a pokračovala na chodbu. Netrvalo dlouho a dům vypadal zase, jak měl. Jenom Elena měla pocit, že se asi zblázní. Neměla sílu už na nic, a přesto věděla, že dnes jen tak neusne. Okna i dveře po celém domě pečlivě zavřela a zamkla. Rychle se osprchovala a lehla si do vyčištěné postele. S otevřenýma očima pozorovala strop.

Tu noc téměř nespala. Počítala každou minutu, převalovala se na všechny strany, a když na chvíli náhodou usnula, vzbudila se zpocená a vyděšená. I když byla k oknu otočená zády, nemohla si pomoct a stále se otáčela, když na okamžik zavřela oči, zaplavil ji neovladatelný pocit, že ji někdo sleduje, a když začalo slunce konečně vycházet, věděla, že tohle je jenom začátek. Nepřišel dnes, přijde možná příště.

Od toho dne neměla klidný spánek. Pocit, že se jí může kdykoliv dostat do domu, jí nedával spát. Čekala na moment, kdy se otevře okno a do jejího pokoje vstoupí temná postava. Čekala každou noc.

Povídka je také zveřejněna na webu: http://www.the-vampirediaries.cz/

Autor: NightBeing, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction