Hate or love? Část 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Zeptám se vás.
Co kdyby se sny staly skutečností? Kdyby vás odtrhly od všeho, na čem vám kdy v životě záleželo? To vše vám trochu nastíní tahle povídka. Povídka o dívce, která překoná hranice skutečnosti a vrhne se do světa, o kterém si myslela, že ví vše. Opak je pravdou. I když ji bude čekat celkem dost překážek, odměna ji nemine...

05.11.2013 (10:00) • veryss, Theia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 808×

Večer jako každý jiný. Samozřejmě jsem zkoukávala mé oblíbené anime. Jmenuje se Naruto. Vím o tom a o každém úplně všechno. Rodičům se to nikdy moc nezamlouvalo, ale mně to bylo jedno. Někdy jsem přemýšlela, co by bylo, kdyby to všechno existovalo. Asi by to nebylo moc dobré, protože už teď je to otřesné.

Všelijaké technologie plus ninja svět se mi nezdá jako dobrá kombinace.

Byla jsem už unavená a šla si radši lehnout. Samozřejmě až dvě hodiny poté, co mě napomenula mamka. Vždycky se mi zdál nějaký sen nebo noční můra. I tak jsem se těšila na spánek, protože jsem byla zvědavá, co se mi bude zdát. Ale už nějakou dobu se mi nic nezdá. Mám takový divný pocit, že mě něco nebo někdo sleduje vždy, když jsem sama. Je to celkem strašidelné, protože jsem tak trochu strašpytel...

Usnula jsem poněkud rychle....

Ve snu.

„Halo?!“ Všude okolo mě byla tma. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem utéct. Respektive jsem nemohla vůbec nic.

„Hej, ty tam!“ Mužský hlas. Hluboký, hrozivý. Už jsem ho někde slyšela, ale kde...

„Kdo jsi?! Ukaž se!“

„Nepoznáváš mě? Přemýšlej.“ Samozřejmě se velice dobře bavil, ale já se mohla strachy podělat... Kdo to jen mohl být? Ten hlas odněkud znám, ale odkud... Blik!

„Itachi?! Jsi to ty, že ano?!!!“ Jistě že ho znám! Vždyť je to můj oblíbenec! Já jsem ale idiot, proč mě to nenapadlo hned?!

„Hmmm... Takže jsi mě poznala...“ lehce se usmál. Z jeho smíchu mi naskákala husí kůže. Pak jsem jen mohla pozorovat, jak vychází ze stínů temnoty. Neviděla jsem ho přesně, ale jedno jsem vidět mohla. Jeho oči! Jeho oči, které měly aktivovaný sharingan...

„Co tu děláš, Itachi?“

„Musím s tebou mluvit...“ Oh?!

„Povídej. Tebe nedokážu neposlouchat,“ nadhodila jsem lehký úsměv, aby to nebylo tak vážné, jak se to zdálo být.

„Půjdeš se mnou.“

„Nerozumím...“

„Do našeho světa.“

„O čem to mluvíš?! Jak, do vašeho světa?! A proč?!“ Ne-e. V žádném případě. Probuď se, probuď se, probuď se!

„Tohle není hra padesát otázek, a bylo to oznámení, jestli sis toho nevšimla.“ Byl chladný. Tak vážný...

„Nechápu, proč vyšiluju, beztak je to jen sen, takže můžu být v naprostem klidu...“ Nebo ne?

„Z tohohle spánku se probudíš pouze na pár minut...“

„To není možné. Vy nejste skuteční, je to jen pohádka!“

„Ne, není.“

„Proč tedy musím jít do vašeho světa?“

„Musíš mi pomoct. S bratrem.“

„Sasuke?! Co s tím má společného on?“

„Musíš mu pomoct. Chystá se mě zabít, aby ukojil touhu po pomstě.“

„Ale ty za to, co se stalo, nemůžeš!“

„A ty to víš. To mi stačí. Tak to chci. Nechci, aby se něco stalo Konoze a těm nevinným lidem, kteří by mohli přijít o život...“

„Já vím.“

„V tom případě víš, co se stane dál...“

„On na to přijde, Itachi, dozví se pravdu a pak... Konohu bude chtít stejně zničit. Jaký to má smysl?“

„Ty ho musíš přesvědčit o opaku. Rozumíš mi?!“

„Proč já?! Z celé planety Země proč zrovna já?!“

„Protože víš o něm úplně všechno. I to, co ví pouze jen on sám, a právě to použiješ proti němu.“

„Tolik lidí ví to samé-“

„Jenže jen ty si o něm nemyslíš, že je ztracený!“ Jak to ví? Čte mi myšlenky?

„Vrátím se?“

„Ne... Je mi to líto, ale nemám na vybranou...“

„Dobrá, ale co naši? Co moje rodina?“

„Teď se vzbudíš a napíšeš dopis na rozloučenou. Pak půjdeš znovu spát. Nesnaž se zůstat vzhůru. Stejně bys usnula.“ To byla poslední slova, než jsem se vzbudila. Bylo za deset dvanáct v noci...

Zvedla jsem se a hned sáhla po tužce a papíru. Ruce mi ztěžkly a z očí se valil vodopád slz. Stěží jsem začala psát.

Moje drahá rodino,

až si tohle budete číst, už tu nebudu. Brzo mi přestane bít mé nešťastné srdce, které vás musí opustit.

Jen chci, abyste věděli, že jste ti nejlepší rodiče, které si dítě může přát.

Miluji vás a nikdy na vás nezapomenu.

S láskou vaše dcera

Nechala jsem dopis na stole a lehla jsem si zpátky do postele. V mžiku jsem se opět objevila u Itachiho.

„Připravená?“

„Ne. Taková pitomá otázka.“ Stále se mi po tvářích valily slzy, ale věděla jsem, že tam na to nebude nikdo zvědavý.

„Ještě jsem se chtěla na něco zeptat. Budu umět ty vaše ninja věci?“

„Budeš umět cokoliv, na co si vzpomeneš. Každé jutsu, které budeš chtít použít, si musíš představit v mysli. Pak se nebudeš mít čeho obávat.“

„To je dobré vědět.“ Natáhl se ke mně a vzal mě za obě ruce. Pak už jsme jen padali víc a víc do temnoty, která nás obklopovala.