Frajer a myš - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tady další kapitola!:D... Akorát tohle je poslední červencová, jedu 19.7.-4.8 do Německa. Slibuji, že jak se vrátím, hned bude další:)... Jak bude probíhat Miin den a odpoledne, když potká Nialla? -A:)

20.07.2013 (20:00) • Adel • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1480×

Vzbudila jsem se až další den, kolem páté hodiny. Podivila jsem se, že mě máma nevzbudila s tím, že jí mám něco donést nebo udělat. Zalezla jsem si do sprchy a přemítala jsem si sen, co se mi zdál. Byla jsem už ve čtvrťáku a rozdávalo se maturitní vysvědčení. Dostala jsem samé, jako vždy. Po skončení promoce jsem se rozeběhla k autu, kde stáli rodiče s Tobym. Všichni mi popřáli a objali mě. Zeptala jsem se jich, jestli by mi nedali jenom minutku, abych se rozloučila se spolužáky, než odjedeme oslavovat. Přikývli a táta mě ještě popohnal, ať mi to moc dlouho netrvá. Zašla jsem tedy za spolužačkami a rozloučila se, ještě jsme se domluvily, kdy a kde se bude konat rozlučák. Šla jsem už zpátky k autu, když na mě zavolal Niall. Otočila jsem se k němu a vběhla jsem mu do náručí. Na přivítanou mi dal polibek. Podívala jsem se na jeho vysvědčení, nebylo to zas tak špatné, měl tam sice jednu trojku, ale to nevadí. Ruku v ruce jsme se potom došli k autu. Niall pozdravil rodiče a s Tobym si plácnul, v té chvílí jsem se probudila.

Nenáviděla jsem takové sny, kde všechno bylo dokonalé. Navíc, tenhle sen se nemohl nikdy splnit. Za prvé, neměla jsem kamarádky, a za druhé, nechodím s Niallem. Někdo by mohl trvat na tom, že se to může změnit do čtvrťáku. Ovšem bylo tu jedno velké ale. V tom snu jsem měla celou rodinu pohromadě, a to už se nikdy nemůže stát. Po půl hodině jsem opustila sprchu a dala se do sušení. Vlasy jsem si rozčesala a nechala je volně. Šla jsem dolů do kuchyně, kde jsem našla lístek s kreditkou. Na lístku bylo maminým písmem napsaný, že jela na služební cestu a že se vrátí až příští měsíc. Skvěle, to máti nestojím ani o to, aby se se mnou rozloučila. Kdybych byla normální, myslela bych si asi něco v tomhle smyslu: Super, jsem celý měsíc sama doma. To můžu aspoň doma uspořádat nějakou párty s přáteli. Jenže podle některých nejsem normální. Pro mě to bylo znamení, že jsem zase sama. Tak mě napadá, kdyby máma umřela v tom autě s nimi, bylo by to stejný. Cítila bych se pořád stejně sama. Na snídani jsem si dala jogurt a vydala jsem se k bráchovi do pokoje. Sem máma za celou tu dobu nevkročila, tak jsem si tady ukryla svoje věci, o které jsem nechtěla přijít. Vytáhla jsem si malířský stojan, barvy a papíry. Nachystala jsem si všechno potřebné a oblékla jsem si svůj plášť. Pustila jsem si hudbu a dala se do malování. Nejdřív nákres tužkou a až potom barvy. Nevnímala jsem, co kreslím, myslela jsem totiž na sen, kde jsme byli jedna velká a šťastná rodina. Malovala jsem až do odpoledne. Poté jsem se podívala na svůj obraz a ani jsem se nedivila, co jsem ta viděla. Táta stál přesně uprostřed obrazu, z jedné strany objímal mamku a z druhé bráchu. Až tady jsem se zarazila, já jsem stála před tátou, což nebylo tak divný - takhle jsme se fotili - ale vedle mě stál Niall. Objímal mě a všichni jsme měli na tváři šťastný výraz. To snad není pravda, nejenom že s ním musím sedět už i v jiných hodinách, uznám, že mu to sluší, zdá se mi o něm, ale teď ho i kreslím na obraz, kde jsem s rodinou.

Po tváři se mi spustily slzy. Co se to se mnou, sakra, děje? Nenáviděla jsem ho, tak proč ho kreslím? Ničí mi život, a já ho tady kreslím! Musím ho zase začít nenávidět, nesmím dopustit, abych ho měla ráda. Kdyby se to dozvěděl, potopil by mě ještě víc. Jak se u nás říkalo, nikdy neukazuj nepříteli svoji slabost, nevíš, kdy a jak ji využije proti tobě. Ať se stane cokoliv, nikdy na to nesmí přijít. I když ho asi budu mít čím dál tím víc ráda, jak se znám, ale on se to nesmí dozvědět! Sundala jsem si plášť a obraz dala na parapet, aby mohl uschnout. Dostala jsem hlad, a na důkaz toho mi zakručelo v břiše, vydala jsem se tedy do kuchyně zjistit, jestli máme něco k jídlu. Po prohledání celé kuchyně jsem zkonstatovala, že pokud nebudu chtít na oběd plesnivý chleba se sýrem, měla bych se vydat do obchodu. Oblékla jsem si jeany, fialové triko, černou mikinu a k tomu conversky a do tašky jsem si dala kreditku. Rozhodla jsem se jít do nejbližšího supermarketu, kde jsem si nakoupila jídlo i na další dny. Mezitímco jsem byla v obchodě, se pořádně rozpršelo a já neměla deštník. Bezva. Vzala jsem tedy nákup a šla domů v dešti. Všude na chodníku byly louže, jedné jsem se zrovna vyhýbala, když vtom projelo auto kaluží a celou mě spláchlo vodou. Super, brblala jsem si. Dnešek už nemůže být horší, pomyslela jsem si. Ale opak byl pravdou. Vrazila jsem totiž do někoho tak, až jsem pustila jednu tašku na zem.

„Pardon,“ omluvila jsem se hned a začala zvedat tašku ze země.

„Já myslel, že ty chodíš jenom do školy a ze školy,“ slyšela jsem hlas, který mi byl až moc povědomý. Niall, já mám vážně dneska pech. Vypadám jako zmoklá slepice a ještě potkám Nialla. Někdo tam nahoře se asi hodně musí nudit. Chtěla jsem ho obejít, ale zatarasil mi cestu.

„Nialle, můžeš mě, prosím, pustit?“ zeptala jsem se ho potichu. Pořád jsem měla v hlavě poslední scénu, když jsem na něho zvýšila hlas.

„No, víš, já se tě chtěl zeptat, jestli jsi už začala pracovat na tom školním projektu, ale nevím, kde bydlíš.“ A taky se to nikdy nedozvíš, říkala jsem si pro sebe.

„Ne, ještě ne, ale měla jsem to v plánu, jak se naobědvám, ještě něco?“ zeptala jsem se poněkud mrzutě a doufala, že to v tom nebylo slyšet. Byla jsem na kost promrzlá, měla jsem hlad, pršelo a on mě tu ještě zdržuje.

„A mohl bych ti pomoct?“ zeptal se poněkud nesměle.

„Jo, j-jasně,“ odpověděla jsem mu trochu zaskočeně.

„Hej, kluci, ona mi na to fakt skočila,“ najednou zakřičel za sebe a z křoví vylezli jeho kamarádi a začali se mi smát. „Snad sis nemyslela, že já bych tobě, takové nicce, někdy pomohl? Vlastně, ty sis to myslela. Jsi fakt ubohá šedá myš. Pokud ti to ještě nedošlo, tak ty tu budeš dělat všechnu tu práci a já za to dostanu známku.“ Jakmile dořekl svůj proslov, začal se smát. Dala jsem se do kroku a obešla jsem ho, málem by mi to prošlo, kdyby mi cestu nezastoupili ti jeho kamarádíčci.

„Copak, chtěla jsi utéct?“ zeptal se mě.

„Neřekla bych, že jsem ti chtěla utéct, jenom jsem chtěla už jít, abych mohla pracovat na tom projektu. Abychom měli jedničku,“ zalhala jsem mu. Popravdě, chtěla jsem být od něho co nejdál, a hlavně, jemu bylo asi jedno, že prší, ale mně teda ne. Nechtěla jsem být ještě nemocná.

„Aha, tak to tedy můžeš jít. Kluci, puste ji,“ nařídil jim. Uhnuli mi z cesty a já se rozeběhla domů. Doma jsem hodila tašky na pult a šla do koupelny si napustit vanu. Sundala jsem si oblečení a lehla si do horké vody, kde jsem se rozbrečela. Pořád dokola jsem si přehrávala scénu, kdy se mě Niall zeptal, jestli mi nemůže pomoct. Myslím, že to byla od něho na mou osobu ta nejhezčí věta, kterou mi kdy řekl. Ale zase se to zkazilo, to jsem tak špatná, že mě všichni od sebe odhání pryč? Natáhla jsem se do máminých šuplíků a vytáhla si žiletku. Přiložila si ji k zápěstí. Už stačilo jenom přitlačit a táhnout a mohlo být po všem. Začala se mi klepat ruka a já věděla, že je konec. Nedokážu to, jsem prostě slaboch. Odhodila jsem ji na druhou stranu koupelny. Hlavu jsem si opřela o vanu, zapnula rádio a začala snít, jaké by to bylo, kdyby bylo všechno v pořádku, nebo kdybych byla někdo jiný.

…..

Probudila mě až studená voda, která se postupem času stávala ještě studenější. Opláchla jsem se tedy a vylezla z vany. Oblékla jsem si spací triko, kalhotky, župan a na nohy nasadila termo ponožky. Ty prostě miluju. Šla jsem do kuchyně si konečně udělat to jídlo. Vybalila jsem nákup a rozhodovala se mezi špagetami na sladko nebo na slano. Vyhrály ty na sladko. Měla bych sice zhubnout, protože na mých sto šedesát tři centimetrů vážím šedesát dva kilo, ale občas si dám kalorický večer, a zrovna to padlo na dnešek. Dala jsem vařit těstoviny, vytáhla granko, moučkový cukr a rozehřála trochu másla. Když se dovařily těstoviny, smíchala jsem všechny ingredience dohromady a šla do obyváku, kde jsem si zapnula televizi. Prohlédla jsem si všechny kanály a nakonec jsem se rozhodovala, jestli se dívat na Titanik nebo na Bez kalhot. Nekonečná láska nebo polonazí kluci. Nemusela jsem se dlouho rozhodovat, Channing Tatum vyhrál na sto procent. Pustila jsem si Bez kalhot, natáhla se na gauč a začala jíst večeři, prostě pohodový sobotní večer. Film skončil kolem desáté hodiny a já si šla lehnout do postele, tentokrát jsem neusínala s Christianem, ale s Channingem, protože vzpomínky na jeho tělo nešly jen tak vymazat.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Adel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction