OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 21. kapitola

23.05.2013 (10:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1384×

21. kapitola

Callie

„Takže on si Penny vážně bere?“ vykulila máma oči. Málem jsem se nad jejím výrazem rozesmála, bylo opravdu těžké ji zarazit.

„No, už to tak vypadá,“ řekla jsem s těžko potlačovaným smíchem. „Budu se muset jít sbalit,“ zvedla jsem se. „Zavolej mě na večeři,“ pořádala jsem mamku a odešla do pokoje.

Na posteli na mě čekal otevřený kufr, zatím prázdný. Byla jsem ráda, že jsem si v Salemu nechala nějaké oblečení, protože jsem se nemusela tahat s tolika taškami. Takhle jsem si s sebou vzala jen drobnější věci, žádný bundy a mikiny. Takové věci jsem tady moc neužila.

Začala jsem se chystat. Po několika minutách vynášení věcí ze skříní a polic byla hromada před kufrem několikrát větší než samotné zavazadlo. Takže jsem strávila tentokrát více než hodinu rozmýšlením, které věci si vezmu a které si tu nechám.

„Callie, večeře!“ zakřičela z kuchyně mamka.

„Hm,“ zamumlala jsem. Na víc jsem se nezmohla, snažila jsem se zapnout kufr. Po několika nezdařilých pokusech se mi to povedlo, zvedla jsem se a s vítězným pohledem jsem se šla najíst.

„Kde jsi? Vychladne ti to,“ zpucovala mě mamka hned mezi dveřmi.

„Vedla jsem bitvu s kufrem, nějak jsme nemohli dohodnout, ale nakonec jsem vyhrála,“ řekla jsem s úsměvem. Posadila jsem se ke stolu. Večeře probíhala v klidu, všechny jsme mlčely, za rok tady jsem si na to zvykla. Doma, teda v Salemu, jsme při jídle mluvili, pokud jsem nebyla doma sama.

„Měla bys jít spát, ráno tě probudím,“ pobízela mě máma. Odnesla jsem talíř do kuchyně, vzala si sklenici vody a odešla jsem do pokoje. Byla jsem utahaná, takže jsem usnula hned potom, co jsem si lehla.

Během noci jsem se několikrát probudila, měla jsem až moc živé sny. Od pádu letadla až po zkažený toast, který si se mnou chtěl povídat o fyzice. Můj budík ukazoval půl šesté ráno, tudíž nemělo cenu chodit spát. Převlékla jsem se do oblečení, které jsem si večer přichystala, a zkontrolovala jsem věci v pokoji, kdyby se mi náhodou ještě něco hodilo. O pár minut později na dveře zaklepala máma, mávnutím jsem ji ujistila, že už jdu. Měla mě vézt na letiště, takže chvátala, aby si pak ještě mohla lehnout. Posbírala jsem všechna svá zavazadla a odnesla je do chodby.

„Ukaž, pomůžu ti s tím,“ nabídla mi mamka.

„Díky,“ usmála jsem se. Vzala jsem jednu tašku, mamka druhou. Donesly jsme je k autu. Měla jsem takový zvláštní pocit. Těšila jsem se, ale víc jsem se možná bála.

„Zavolej mi, kdybys potřebovala pomoct, kdyžtak pošlu Jenny,“ připomínala mi mamka. Nejmíň po čtvrté.

„Jasně, kdybych nevěděla, jakou barvu ubrusu, zavolám SOS,“ ujistila jsem ji. Myslela jsem to ve srandě, ale ona vypadala, že ji to uklidnilo.

Zbývající část cesty na letiště jsem proklimbala. V letadle jsem si plánovala ještě pořádně zdřímnout.

„Děkuju, mami,“ převzala jsem svou druhou tašku a vydala se  směrem k odbavovacímu prostoru.

„Dej vědět, až doletíš,“ poprosila mě ještě mamka a objala mě.

„Neboj, zavolám,“ vlepila jsem jí pusu na tvář a pomalu odcházela.

***

Mark

„Měl by ses už chystat,“ pobízela mě Penny.

„Ještě mám čas,“ uklidňoval jsem ji, přestože jsem to měl dost natěsno. Calliino letadlo má přistát přesně za dvacet minut. Tak si sestřička chvilku počká, ušklíbl jsem se.

„Je něco k smíchu?“ dloubla do mě má drahá snoubenka. „Běž, ať na tebe Cal nečeká,“ vystrkovala mě ze dveří. Když už je zavírala, rychle jsem mezi ně strčil nohu a políbil ji.

„Pa, lásko.“ Schody jsem bral po dvou, možná i po třech. Na svou malou sestřičku jsem se těšil, ale nevěděl jsem, jak bude reagovat na jednu extra důležitou věc. Totiž to, že máme nové spolubydlícího, samotného Adriana Ivaškova. V posledních pár dnech se doma moc nezdržoval a nezvedal mobil, takže s naší návštěvou nebyl obeznámen.

Trochu jsem měl obavy, jak bude vypadat svatba, nechtěl jsem, aby to Penny cokoliv zkazilo, ale ona byla téměř nadšená. Žila v přesvědčení, že ti dva se milují a prostě spolu musí být. Netuším, jak k tomu došla, tohle jsem si myslel možná prvních pár týdnů po jejich rozchodu.

Cesta k letišti trvala dýl než obvykle, protože město bylo ucpané. Callie čekala na parkovišti před letištěm a vypadala trochu naštvaně.

„V pohodě, nechvátej,“ křikla na mě. „Já čekám, až se pode mnou udělá ďolík,“ informovala mě sarkasticky.

„Promiň, snad nebude tak zle,“ objal jsem ji. Z toho, že mi objetí oplatila, jsem usoudil, že to tak zlé opravdu není.

„Mám strašný hlad, takže myslím, že by to mohlo zlepšit nějaké pořádné jídlo,“ usmála se. Vypadala spokojeně, ale všiml jsem si, že nevědomky zatíná pěsti.

„Noo,“ protáhl jsem. „Myslím, že se nějaká suchá kůrka najde.“ Konečně vypadala stoprocentně klidná. „Pojedeme?“ zeptal jsem se a vzal její kufr.

„Že tě to napadlo,“ zakřenila se.

Cestou domů mi vyprávěla o San Francisku, o škole a mámě. Ne že bychom nebyli mezitím v kontaktu, ale přece jen přes internet se vše vypovědět nedá. Snažil jsem se, aby mluvila co nejvíc. A hlavně aby se neptala na změny tady v Salemu. Tušil jsem, že se na Adriana stejně nezeptá, ale jistota je jistota.

Najednou mi zapípal mobil, zrovna jsem stál, takže jsem se rychle mrknul… Po přečtení jsem se jen ušklíbl… Tak příjezd domů bude hodně zajímavý.

Callie

Když jsme dorazili domů, počasí se trochu zlepšilo. Musela jsem uznat, že mi začíná chybět kalifornské slunce, ale přece jen jsem zde žila většinu života, takže se vše zdálo důvěrně známé. Vyjít po schodech, dokonce jsem měla pořád klíč, prostě jako bych si jen někam odskočila.

Z bytu vycházel docela velký hluk, pochybovala jsem, že by ho dělala Penny, najednou se otevřely dveře právě ve chvíli, kdy jsem chtěla odemknout.

Srdce mi muselo vynechat pár úderů… Zírala jsem do zelených očí Adriana Ivaškova.

Penny

Nějakou dobu po tom, co Mark odešel, zarachotil zámek. Skousla jsem si ret, Adrian si počínal dost hlučně, takže jsem ani nemusela chodit zkoumat, kdo to je. Přemýšlela jsem, co udělat, rychle jsem napsala esemesku Markovi a vydala jsem se zjistit Adrianův stav.

Podle mého očekávání byl úplně opilý. Sledovala jsem, jak se snaží zout. Snažila jsem se vymyslet, jak ho odsud co nejrychleji dostat. Sice jsem byla zastáncem toho, že Callie a Adrian patří k sobě, ale nemyslela jsem si, že by takováhle přepadovka byla užitečná.

„Ehm, Adriane.. Víš, myslím, že bys to měl jít vychodit ven,“ začala jsem rychle, přestože jsem se snažila být ohleduplná.

„A to proč?“ upřel na mě zakalený pohled. „Jó ták, vy potřebujete volný kvartýr,“ máchnul rukou. Lehce jsem přikývla, na důvod se neptal. „Mně je to fuk,“ zamumlal a ohnul se znovu k botám. Po malém zápase s tkaničkami se zvedl a otevřel dveře.

A mně se naskytl pohled na sousoší. Callie zírala na Adriana a on na ni. Neviděla jsem mu do obličeje, ale podle toho Calliina jsem odhadovala, že ani jeden snad nemrká.

„Jé, ahoj, Callie,“ řekla jsem rádoby vesele a šla ji obejmout. „Jaká byla cesta?“ snažila jsem se zapříst rozhovor.

„Ahoj,“ hlesla Cal vytočeným tichým hlasem. „Cesta ušla. Nevěděla jsem, že budete mít návštěvu,“ mrskla pohledem k Adrianovi, který stále zůstával ve stejné pozici.

Ten se po téhle větě jakoby probral a ušklíbl se. „Návštěva? Vypadá to, že nejsi seznámena se situací, mylady…“

20. kapitola 22. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 21. kapitola: