OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 18. kapitola

12.10.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1645×

18. kapitola

Nový život

Callie

Jakmile jsem zjistila, že v letu do San Franciska je volné místo, neváhala jsem. Tak dobře, uvažovala jsem o tom dvě hodiny. Pak jsem vytáhla kufr a naházela jsem do něj oblečení, knížky a další věci, které jsem chtěla odstěhovat. Když jsem byla hotová, rozhlédla jsem se po pokoji, který byl po mém zásahu podivně prázdný.

Nemohla jsem spát, seděla jsem na posteli a pohledem hypnotizovala trosky mobilu na podlaze. Vydržela jsem to do sedmi, pak jsem se oblékla do připraveného oblečení. Málem jsem se sama sebe lekla, když jsem se uviděla v zrcadle. Kruhy pod očima, nateklý obličej od pláče a celková únava. Mohla jsem to všechno skrýt make-upem, ale neměla jsem na to sílu. Vykašlala jsem se na snídani, protože bych ji stejně v sobě neudržela. Žaludek jsem měla jako na vodě. Hrnek kafe jsem do sebe ale hodit musela, jinak by hrozilo, že usnu na pochodu. Pořád se mi klepaly ruce, takže mi hrnek vypadl a cinknul o linku. S černým životabudičem jsem se přesunula do obýváku, tam jsem narazila na Marka.

Nedokázala jsem určit jeho výraz. „Nemůžeš spát?“ zeptal se potichu. Smutně jsem se usmála.

„Vůbec jsem nešla spát,“ opravila jsem ho. Posadila jsem se a zvedla k němu oči.

„Co si rozbila?“ zajímal se. Takže mě včera slyšel.

„Mobil, pořád zvonil,“ pokrčila jsem rameny.

„Tos ho nemohla jenom vypnout?“ nechápal. Já vlastně taky ne. „No nic, dneska jdeme s Penny do zábavního parku, nechceš jít s náma? Přijdeš na jiné myšlenky,“ navrhl. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale byla jsem rozhodnutá.

„Ne, já,“ nadechla jsem se. Bylo těžké mu to říct. „Odlítám do Kalifornie,“ řekla jsem dutým hlasem. Rychle si sedl vedle mě.

„Máš zkoušky, nemůžeš…“ pak se zarazil, došlo mu, že tam nechci jet jenom na chvíli… „Ty se tam chceš odstěhovat?!“ hlesl. Přišlo mi to vůči němu nefér, nechávala jsem ho tady úplně samotného, ale nemohla jsem zůstat. Tušila jsem, že budu litovat, že se mi bude stýskat, ale jednou to přejde. Chtěla jsem věřit tomu, že jednou zapomenu.

„V deset mi letí letadlo,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku.

„Tak brzo?“ vytřeštil oči. „Vždyť o tom nikdo neví, mama tě nečeká! Měla by sis to pořádně rozmyslet,“ přemlouval mě. Bylo to zbrklé rozhodnutí, s tím jsem souhlasila, ale musela jsem. Doufala jsem, že to pochopí.

„Je mi to líto,“ řekla jsem a prudce jsem polykala, abych se nerozbrečela. Stejně jsem se divila, že mi ještě nějaký slzy vůbec zbyly.

„Aspoň tě odvezu,“ nabídl mi, i když se mi zdálo, že ta otázky byla spíš příkaz. Usmála jsem se skrz slzy, dostal auto, takže řídil co nejvíc.

„Budu ráda,“ souhlasila jsem a rozbrečela jsem se. Objal mě. „Mám tě ráda,“ zamumlala jsem mu do ramene a máčela jsem mu slzami tričko.

„Já tebe taky, sestřičko,“ sevřel mě víc.

„Dobré ráno,“ nakoukla do pokoje Penny. „Ruším?“ zeptala se překvapeně. Odtáhla jsem se od Marka a otřela jsem si oči.

„Ne,“ zvedla jsem se. „Já jsem Callie,“ představila jsem se a podala jí ruku.

„Penny,“ přijala ji s úsměvem. „Ráda tě poznávám,“ dívala se na mě s lítostí, takže jí Mark všechno řekl, nebo aspoň tu oficiální část.

„Já tebe taky, škoda, že odjíždím, ale určitě se ještě uvidíme,“ křečovitě jsem se usmála. Byla milá, ale prostě mi nebylo do smíchu.

„Jo, jasně,“ přikývla, ale tvářila se zaskočeně. „Udělám snídani,“ navrhla. Políbila Marka a odběhla do kuchyně. Nemyslela jsem si, že by měla takovej hlad, byla jsem jí vděčná, že nás nechala o samotě.

„Pokud mě chceš odvést, měl by ses převléct,“ pobídla jsem ho. Odešla jsem do svého pokoje. Vzala jsem kufr, kabelku a donesla to do chodby. Mlčky jsme s Markem sešli dolů k autu, pomohl mi s kufrem. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a koukala z okna. Bude se mi stýskat, měla jsem ráda Salem, přátele, místa…

„Ví o tom?“ porušil ticho. Přesně jsem věděla, o kom mluví.

„Ne, nebudu ti zakazovat mluvit o tom, kde budu,“ řekla jsem klidně. „Ale až si pořídím nový mobil, nechci, abys mu dal číslo!“ Tušila jsem, že se Adrian jen tak nevzdá. V koutku duše jsem si to ani nepřála, jenom jsem chtěla začít od začátku.

„Dobře, ale dej mi alespoň vědět, až dorazíš. A slib mi, že s ním promluvíš, ne hned, ale jenom mu to všechno řekni,“ naléhal. To bylo to, čemu jsem se chtěla vyhnout.

„Možná, netlač na mě. Pokud by se tě na cokoliv ptala Jane, odpověz jí, jenom jí neříkej o ty víš o čem,“ trhla jsem sebou. To slovo jsem prostě nemohla vyslovit. Jane se na mě bude zlobit, tím jsem si byla jistá, ale třeba jí zamilovanost obměkčilo.

„Samozřejmě, ale můžeš si ještě všechno rozmyslet, nikdo neříká, že se musíš s Adrianem bavit.“ Kdyby to bylo tak jednoduché, jenže oni jsou přátelé, teď se zdá, že víc než předtím. Vídala bych ho, Salem není tak velký, netušila jsem, jestli je Kalifornie dost daleko.

„Odlétám, dávej pozor,“ odbyla jsem ho. Dívala jsem se z okna, ale nevnímala jsem nic. Myslí mi probleskovaly vzpomínky… Na Adriana, na náš první polibek… Milovala jsem ho přes to všechno, jedna má část chtěla Marka okamžitě zastavit a běžet za Adrianem, ale ta druhá byla zraněná a uražená.

„Poslední slovo?“ zeptal se před letištěm. Převzala jsem od něj kufr a postavila ho na zem.

„Ano, zavolám ti, až dorazím… Díky, za všechno…“ objala jsem ho. Pevně mě stisknul. Na chvilku mě napadlo, že bych uvítala, kdyby mě Mark donutil zůstat.

„Dobře, mobil budu mít pořád u sebe,“ přikývl a políbil mě na čelo. V jeho očích jsem viděla starost, prakticky jsme od rozvodu našich spoléhali jenom sami na sebe.

Vydala jsem se k hale. Mark pořád stál u auta, čekal, dokud neodletím, kdybych se náhodou chtěla vrátit. Nadechla jsem se a šla jenom dopředu s vědomím, že se nesmím ohlédnout.

***

O pár hodin jsem vyšla ven z letištní haly v San Francisku. Po dlouhé zimě v Salemu a pochmurném posledním dni jsem uvítala paprsky slunce dopadající na moje tělo. Všechno se zdálo veselejší. Malý moment mi trvalo, než jsem se zorientovala. Pak jsem mávla na nejbližší taxíka a nadiktovala mamčinu adresu. Cesta ubíhala rychle, město nebylo tak uspané jako Salem a přišlo mi takové živější. Pohodlně jsem se opřela o opěrku. Zaplatila jsem taxíkáři a rozhlédla se okolo. Mamčin dům byl pořád stejný, jako když jsem odtud před půl rokem odjížděla. Máma doma podle všeho nebyla, auto nestálo na příjezdový cestě, ale okno do Jennina pokoje bylo otevřený, takže jsem nemusela čekat přede dveřma.

Dvakrát jsem zazvonila. Jenny vykoukla z okna. „Cal? Co tu děláš?“ vypískla a zalezla dovnitř, aby mi za chvilku otevřela.

„Taky tě ráda vidím,“ zašklebila jsem se. Tomu se říká přivítaní. Co tu děláš? Poprvé za posledních čtyřiadvacet hodin jsem se upřímně rozesmála.

„No já tebe taky, ale co tu děláš?“ rozhlédla se kolem. „Adrian s tebou nepřijel?“ zeptala s opadajícím nadšením. Úsměv mi ztuhl na rtech.

„Ne, rozešli jsme se,“ procedila jsem skrz zuby. Jenny vypadala překvapeně, rychle mě objala a vtáhla dovnitř.

„Mrzí mě to,“ hladila mě po zádech, vzala mi kufr z ruky a postavila ho na zem. „Přepokládám, že nejedeš jenom na víkend,“ ukázala na moje zavadlo.

„Hmm, kdy se vrátí máma?“ zajímala jsem se. Nechtěla jsem už brečet, vysilovalo mě to.

„Máma je na kongresu a vrací se pozítří,“ mávla rukou. Mírně jsem se ušklíbla, alespoň jedna dobrá věc na mém útěku, Jenny tu už nebude sama. „Táta to ví?“

„Ne, ještě ne, mám trochu rozbitej mobil,“ pokrčila jsem rameny. Jenny se rozesmála.

„Tys ho po něm hodila?“ chytala se, pak si uvědomila, že je to trochu nemístný, tak přestala, ale pořád jí pocukávaly koutky.

„Ne, hodila jsem s ním o zeď,“ ujistila jsem ji. „Můj pokoj je prázdnej?“ seznamovala jsem se se situací.

„Jasně, co bych tam dělala, hele a co škola?“ napadlo ji. Uznávám, že jsem o tom ještě nepřemýšlela, táta mě asi přizabije, když nepůjdu na vejšku.

„Vysoká je i tady, příští rok si sem dám přihlášku,“ plácla jsem první, co mě napadlo. Měla bych plán na příští rok, ale co do tý doby? Jediná aktivita je litování se.

„Zavolej tátovi, večer zavoláme mámě,“ organizovala. S povděkem jsem se na ni usmála. Došlo mi, že ona jediná je z nás opravdu dospělá, nebo se tak přinejmenším chová. I přes všechny pubertální výstřelky.

„Jasně,“ kývla jsem. Ruce se mi klepaly pořád, takže jsem netušila, jestli jsem nervózní, nebo ne. Nechal jsem ji, aby odnesla kufr do mého pokoje, a šla jsem do kuchyně k telefonu. Vytočila jsem tátovo číslo, naštěstí bylo napsané vedle telefonu.

„Jenny?“ ozval se tátův hlas ve sluchátku.

„Ne, to jsem já, Callie,“ opravila jsem ho.

„Ahoj, Callie. Jsi u mámy na víkend?“ smál se. Nadechla jsem se.

„Ne, teda jo, jsem v San Francisku, ale ne na víkend. Já jsem… No prostě jsem se rozešla s Adrianem a odstěhovala jsem se ze Salemu,“ vypálila jsem. Mark přece říkal, že táta ví o vampýrech, takže ví i o upírech, když Markova máma byla upírka tak by si toho asi těžko nevšimnul.

„To si ze mě děláš srandu, že jo!“ zařval, musela jsem odtáhnout sluchátko od ucha.

„Ne, víš, mluvila jsem s Markem o jeho mámě,“ pronesla jsem jedovatě. Na druhé straně se odmlčel. Jenny nakoukla dovnitř, ale pak zase rychle zajela.

„A… A říkal ti všechno, předpokládám… Dobře, podívej se, budeme to řešit v klidu,“ uklidňoval spíš sebe, než mě. Protože jsem to nebyla já, kdo chtěl protrhnout tomu druhému bubínek. „Takže na vysokou v Salemu předpokládám, nepůjdeš,“ vydedukoval si.

„Ne, tady je taky vysoká-,“ začala jsem, ale skočil mi do řeči.

„Termín, do kdy se podávaly přihlášky, vypršel, ale zkusím tam zavolat, počítej s tím, že budeš dělat zkoušky, takže se pořád uč,“ vyřešil to lehce. Jasně táta a jeho kontakty, a když ne jeho, tak máminy. „Dám ti vědět večer, můžeš mi dát mámu?“ požádal mě.

„Děkuju, budu se učit,“ slíbila jsem. „Mámu ti dát nemůžu, je na kongresu, nevím kde. Počkej,“ zakryla jsem sluchátko.

„Jen? Kde má máma ten kongres!“ zakřičela jsem.

„V L.A.“ zazněla odpověď.

Znovu jsem odkryla telefon. „Tak v L.A., vrací se pozítří,“ seznámila jsem ho se situací.

„Dobře, zavolám jí a domluvím se s ní. Všechno zařídím, ty se uč. Pozdravuj Jenny,“ ukončil telefonát. Tak to by bylo. S mámou to táta vyřeší, vlastně udělá všechno za mě. Zajímalo by mě, co tu budu dělat.

„Jak to dopadlo?“ zeptala se Jenny. „Vypadáš při smyslech, takže táta nevyváděl?“ usmála se.

„Jo, táta má všechno pod kontrolou,“ ušklíbla jsem se. „Budu u sebe,“ oznámila jsem jí. Nechtěla jsem ji odbývat, ale potřebovala jsem být sama. „Jo, prosím tě,“ zavolala jsem na ni. „Zavolej Markovi, že jsem v pořádku dorazila,“ požádala jsem ji a zavřela za sebou dveře. Tak a jsem tady, v novém životě…

Tak jo, velký zvrat proběhl... :) Callie je v Kalifornii. Netuším, kdy přidám další kapitolu, ale ve středu mám ve škole dvě hodiny počítačů. :D V příští kapče bude zřejmě pohled Adriana, chudáčka... :))

17. kapitola 19. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 18. kapitola: