OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Flower Meadow - 1. kapitola

Probudila jsem se vyděšená a upocená. Nemohla jsem polknout a jazyk jsem měla suchý jako troud. To ne, dnes je den Sklizně. Počkala jsem, až odezní poslední střípky děsivé noční můry, a posadila se na posteli. Promnula jsem si oči a vrávoravě vstala. Nebyla jsem si jistá sama sebou, nohy jsem měla jako z olova. Snad za to mohla ta věc se Samem, ale také samotný dnešek. Doklopýtala jsem do koupelny a strčila hlavu pod kohoutek, z něhož nikdy netekla čistá, natož teplá voda. Povzdechla jsem si a s mokrou hlavou jsem šla ven z domu a nechávala jsem za sebou mokré cákance vody. Přede dveřmi jsem ze země sebrala vědro a plahočila se ke studni. Bosými chodidly jsem opatrně našlapovala, jelikož jsem se bála, že si do nohy zabodnu nějaký střep, kterých tu bylo všude plno. Tanečními krůčky jsem dospěla až ke studni a začala nabírat vodu. Osvěžená studenou vodou z kohoutku jsem konečně byla schopná jasně myslet. Zatímco jsem plnila vědrou vodou, přemýšlela jsem o tom, jak bude dnešní den probíhat. Zoufale jsem si přála, abych dnes večer ulehla do své postele a ne do přepychových kapitolských duchen. Zároveň jsem se ale bála o Sama, protože jestli ho vylosují, tak to neunesu. Klidně prohodím televizi oknem, najdu tu sílu, abych se nemusela dívat na jeho smrt. S dalším povzdechem jsem se opatrně vracela zpátky do mého skromného příbytku. Podařilo se mi donést vědro do koupelny, aniž bych ho rozlila, což jsem považovala za obrovský úspěch. Vlezla jsem si do velkého plechového lavoru a se zatnutými zuby si začala vymývat rezavé plíšky z vlasů a z celého těla. Když jsem z lavoru konečně vylezla, připadala jsem si, jako kdybych ze sebe spolu se rzí smyla také všechny starosti. Vešla jsem zpět do své ložničky a podívala se na šaty, které jsem měla přichystané na opěradle od židle. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a opatrně vzala do ruky cíp šatů.

„Ach, maminko,“ špitla jsem. Nosila je, když jsem byla malá. Vyprávěla mi o tom sousedka. Ty šaty pro mě znamenaly vše. Byl to jediný kousek rodiny, který jsem v tom utrpení měla. Nacházela jsem v nich útěchu, ale hlavně pocit, že je maminka pořád se mnou, ale tím se to vlastně celé zhoršovalo. Nedokážu spočítat, kolik nocí jsem kvůli těm šatům probrečela. A teď jsem si je měla vzít na sebe. Na popravu. Na cestu do náruče smrti. Prohrábla jsem si rukou vlasy, které už byly téměř suché, a začala se pomalu oblékat do těch šatů. Musím říct, že byly opravdu krásné. Jemná, světle zelená látka přiléhala k mému hladem zničenému tělu a dělala ho aspoň na chvíli o trochu hezčí, než je. V pase jsem si zavázala tmavě zelenou pentli na mašli a zalovila pod polštářem pro hřeben. Dívala jsem se do zamazaného zrcadla a česala si vlasy. Potom jsem si obula černé sandále po babičce, jediné moje boty, které se daly nosit ke slavnostním příležitostem. Chvíli jsem uvažovala, jestli se dá o Sklizni říct, že je to slavnostní den. Možná tak pro Kapitol. Pro budoucí splátce nikoliv. Vyšla jsem z domu, zabouchla dveře a lehkým poklusem se vydala za Sue, osobou, která mě každým rokem připravovala na den Sklizně. Sue byla stará, asi osmdesátiletá stařena, která mě milovala jako svou vlastní vnučku. Moje nenávist ke Kapitolu proto stoupla ještě víc, když jsem se dozvěděla, že její vnučka zemřela při Hladových hrách. Často jsem se Sue trávila dlouhé zimní večery, protože jsem se nudila, a také proto, že Sue měla funkční krb. Ten můj byl zanešený sazemi a uhelným prachem, a já jsem natolik líná, že jsem radši celé noci trávila schoulená pod tenkou dekou a s obláčkem páry u úst, než abych se přinutila ho vyčistit. Nedokážu si představit dobu, až tu Sue nebude. A vím, že to nastane. Brzy.

Hlasitě jsem zabouchala na dveře stařenčiny chalupy, protože je skoro hluchá. Čekala jsem asi dvě minuty, než mi přišla otevřít. Bezzubá ústa zkroutila v upřímném úsměvu.

„Konečně, tady jsi, Bree,“ zahuhlala.

„Dobré ráno, Sue,“ špitla jsem. Vztáhla ke mně svou útlou ruku a pozvala mě dál. Usadila jsem se na židli uprostřed její kuchyně a Sue mi začala splétat vlasy do složitého účesu.

„Děkuji ti, Sue.“

„Neděkuj, Bree. Jsi jediná, koho mám, a ty to dobře víš. Kdybych tě nepoznala, už dávno bych tu nebyla. Samota je pro tak starého člověka, jako jsem já, ubíjející, víš? Musím pořád vzpomínat na Sarah,“ řekla plačtivě. Zastrčila mi cíp vlasů doprostřed účesu a já jsem se na ni otočila. Chytla jsem ji za ruce a podívala se jí do očí.

„Já vím, Sue. Také pořád vzpomínám na rodiče a vím, jak je to těžké.“ Sue se unaveně usmála. Podívala se ven z okna.

„Už běž, Bree. Já dorazím později.“ Stiskla jsem jí ruku na rozloučenou a rychle vyšla z její chalupy. Chvíli jsem šla po postranní cestě a pak se připojila k skupině dětí, jdoucí po hlavní ulici. Když jsem se jim podívala do tváře, viděla jsem pořád ty samé zkroušené výrazy, ve kterých se mísil strach se smutkem. Zaslechla jsem také pláč nějaké malé holčičky. Ale ta neměla proč plakat. Do osudí se její jméno dostane, až jí bude dvanáct. Ale nejspíš se bála o svou starší sestru či bratra.

Nechala jsem se unášet davem až na náměstí. Postavila jsem se do řady, která vedla ke stolkům s ženami, které vás píchly do prstu a pak přitiskly vaší krev na určité místo, aby si ověřily, jestli jste to opravdu vy.

„A bude to bolet?“ zaslechla jsem hlas nějaké dvanáctileté dívky, jak se ptá starší sestry. Její odpověď jsem už neslyšela, protože jsem se od nich příliš vzdálila a tím pádem také přiblížila k oněm obávaným stolům.

„Další,“ uslyšela jsem hlas Kapitolanky sedící za stolem. Řekla to ještě dvakrát, než jsem se dostala na řadu já. Automaticky jsem k ní natáhla ruku. Když mě píchla, nějaký nerv v mém těle se sevřel tou maličkou bolestí a já jsem byla nucena odejít. Ale pokud chci přežít v aréně, nesmím si dělat hlavu s takovými malichernostmi. Postavila jsem se do hloučku patnáctiletých dívek, které stály v ohradě, ohraničené provazy. Připadala jsem si jako dobytče, které ženou na porážku. Toto přirovnání nebylo zas tak daleko od pravdy. Z mých chmurných myšlenek mě vytrhlo až zabušení do mikrofonu. Přinutila jsem se vzhlédnout k podiu, na kterém stála Cetkie Trinketová, moderátorka pro náš kraj. Jako vždy měla na míru ušité šatičky s balonovitými rukávky, paruku v nějakém bláznivém odstínu a extravagantní líčení. Na vysokých podpatcích cupitala k mikrofonu.

„Vítejte, vítejte, vítejte!“ řekla strojeným kapitolským přízvukem. Ohlédla jsem se na chlapeckou část potencionálních splátců a zachytila Samův pohled. Zašklebila jsem se na něj, když jsem si vzpoměla na včerejší žertíky právě na účet Cetkie. Sam se usmál a potom na mě jemně kývl, aby mě ujistil, že je všechno v pořádku. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k Cetkie.

„Vítám vás při příležitosti dne Sklizně, při kterém vybereme jednu statečnou mladou ženu a muže, aby bojovali v soutěži cti a odvahy zvané Hladové hry. Nyní si pustíme krátký film, dovezený až se samotného Kapitolu,“ řekla se zářivým úsměvem a pokynula rukou k obrazovce. Film plný lží, který jsem musela sledovat každý rok, zase začal a nutil nás poslouchat ty blbosti.

„Třináct krajů se vzbouřilo proti zemi, která je živila, milovala a chránila. Bratr se obrátil proti bratru, až nezůstalo nic. Potom přišel těžce vydobytý mír, lidé povstali z popela a zrodila se nová epocha. Za svobodu se však platí. Když byli zrádci poraženi, jako národ jsme odpřísáhli, že takovou vlastizradu znovu nepřipustíme, a proto bylo rozhodnuto...“

Nechtěla jsem poslouchat ten odporný, hluboký hlas Claudia Templesmitche, komentátora Hladových her. Utápěla jsem se ve všech svých vzpomínkách, zlých i dobrých. Ať už je to za mnou, pomyslela jsem si zoufale.

„... že každý rok všechny jednotlivé kraje poskytnou jednoho chlapce a jednu dívku, kteří se spolu utkají v soutěži cti, odvahy a sebeobětování. Jediný vítěz, zahrnut bohatstvím, bude živoucí upomínkou na naši velkorysost a naše odpuštění. Takto si připomínáme naši minulost a zároveň si takto chráníme naši budoucnost.“

„A zároveň si takto chráníme i naši budoucnost,“ šeptala Cetkie do mikrofonu spolu s Templesmitchovým hlasem, aniž by si uvědomovala, že pod ní stojí téměř celý Dvanáctý kraj. Když film skončil a obrazovka konečně zhasla, odkašlala si a znovu k nám začala promlouvat svým pištivým kapitolským hláskem, který jsem tak nenáviděla.

„A nyní je na čase vybrat letošní splátce. Jako obvykle, dámy první,“ řekla a mně se sevřelo hrdlo úzkostí. Drobnými krůčky docupitala ke skleněné kouli plné lístečků a zalovila v ní. Napětí by se v tuto chvíli dalo krájet. Vytáhla ruku s lístečkem z koule a ukázala nám všem, že ho drží v ruce. Potom se pomalu vrátila ke svému mikrofonu a rozlepila lísteček. Dala ho před mikrofon, aby na něj dobře viděla. Přerývavě jsem dýchala a po zádech mi stékal ledový pot.

„Dívčí splátkyní pro 100. Hladové hry se stává,“ řekla a přejela pohledem všechny přítomné dívky, aby se ujistila, že jsou všechny řádně vystrašené. Sakra, tak už to přečti, pomyslela jsem si zoufale. „Se stává Bree Campseenová.“