OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ever after? - Prolog

05.01.2015 (10:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1525×

Princ Filip se po království dlouho procházel, než našel svůj cíl, velkou věž obrostlou šípkovými keři, která se vypínala k obloze tak, jak ji dal architekt postavit. Doslova šťastně tasil svůj meč a jal se klestit šípkové keře, jako by to bylo máslo, kterým prochází nůž.

„Nic se neboj, sličná a krásná Růženko, již brzy jsem u tebe!“ zvolal hrdinsky a jen sekal a sekal.

Cesta se ale nekrátila a jakýsi tunel, který se v růžových keřích pomalu tvořil, jako by nebral konce. Pořád další trní a trní.

„Proklínám tě, Maleficent! Proklínám tebe i celou tvoji kletbu,“ zanaříkal princ Filip a na chvíli se zastavil, Ruce i nohy měl podrápané, vlasy rozcuchané, byl zpocený a unavený. Opak kouzelného prince. Nebyl daleko k pláči, když se podíval na své do krve sedřené dlaně, které ho pálily jak tisíc draků, o všech těch škrábancích nemluvě.

„Dokážu to, Růženko… Pro tebe… Pro nás!“ rozhodl se princ Filip, vstal a znovu začal sekat.

Mohl sekat celý den, nebo taky celou noc, v tunelu z růží se čas zastavil. Nic ale naštěstí netrvá věčně, a tak i na prince Filipa jednou skrz houští vykoukly paprsky slunce a osvítily jeho ušmudlanou, zraněnou, přesto se ale šťastně usmívající tvář.

„Dokázal jsem to! Už běžím, Růženko!“ zvolal a přitom si začal pobrukovat, jako by princeznu znovu viděl v lese a znovu s ní tančil milostný valčík. Vyprahlé rty se široce usmívaly plné očekávání a v očích se mu leskla touha a láska. Touha po tom spatřit ji znovu a láska, která mu učarovala už v ten den, kdy ji viděl tančit s lesními zvířaty.

Sotva byla cesta průchozí, rozběhl se po kamenné dlažbě, schody berouc po dvou. Dveře byly pevně zamknuté, ale to jeho touhu jen víc rozdmýchalo, a tak dveře vyrazil hrubou silou z pantů. Vděčně padl do místnosti, kde…

Stál kolovrat, stolička a prázdná postel.

Překvapeně se rozhlédl, stále s úsměvem na rtech, jako by očekával, že ji někde najde, ale místnost byla pustá a prázdná. Úsměv mu pomalu mizel ze rtů.

„Růženko?“ zeptal se opatrně, jako by doufal, že mu někdo odpoví.

„Není tu,“ odpověděl tichý hlásek, „Růženka zemřela, princi Filipe, nikdo už jí nemohl pomoci,“ šeptal dál s lítostí v hlase. Princ se rozhlédl.

„Ty lžeš! Ještě před nedávnem jsem ji viděl, usměvavou, plnou písní a štěstí!“ bránil se. Na stoličce se objevila zlomená, malá růžově oblečená okřídlená víla. Princ se na ni překvapeně díval.

„Byly jsme tu, čekaly jsme, až někdo přijde, ale Maleficent byla rychlejší,“ vzlykla víla. Princ k ní pomalým krokem přešel a klesnul na koleno.

„Ty. Lžeš,“ oznámil jí, jako by se ji snažil přesvědčit o vlastní pravdě. Víla jen vzlykla a zavrtěla hlavou. Princi Filipovi,jako by až teď došlo, že všechna snaha byla marná.

„Růženka… Je pryč. Už navždy.“ Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Zhluboka se nadechl a podíval se prosebně na vílu.

„Prosím, vílo, nepotřebuji nic víc než svoji Růženku. Musí existovat možnost, jak ji získat zpět! A pokud ne, nechť zemřu!“ zvolal princ a v zoufalém gestu vytasil svoji dýku. Víla jej chvíli pozorovala, než nakonec přikývla.

„Jedna možnost existuje, ale-“

„Žádné ale! Jestli existuje, zkusím to!“ Chytil ji princ za drobné ruce a nadějeplně jí pohlédl do očí.

„Existuje tu jiný svět. Je naprosto odlišný od toho našeho. Každý z nás tam má svůj protějšek, jakousi zrcadlovou duši, jež má náš základ, ovšem v podstatných věcech se liší,“ začala víla. Princ ji pozoroval s neporozuměním.

„Ať je to cokoli, chci to zkusit, vílo,“ řekl odhodlaně.

„Mé jméno je Flora,“ představila se, vstala a zhluboka se nadechla, „pokud tě do tohoto světa pošlu, připrav se na to, že tam na všechno budeš sám. Ze začátku tě nejspíš budou mít za blázna, budou tě nenávidět, smát se ti,“ prohlásila tvrdě, „ale vždy najdeš nějaký protějšek z našeho světa, jež tě pošle na další správný kus cesty. Bude to trvat dlouho, ale Růženka tam bude také. Možná bude vypadat jinak, možná se bude chovat jinak, věř ale, že až ji najdeš, poznáš ji,“ uchlácholila ho rychle.

„Jsem připraven,“ řekl jen princ a hrdinně nastavil hruď.

„Nikdy na to nebudeš dostatečně připraven,“ vzdychla Flora, nicméně vytáhla kouzelný proutek, „až se tam dostaneš, nebudeš mít nic než malý raneček s věcmi, které ti zatím nic neřeknou. Uschovej je a jdi tam, kam tě nohy potáhnou. Hlavně buď opatrný,“ řekla ještě, než proutkem udělala několik spirál, a s princem Filipem se zatočil svět.

Když oči otevřel, koukal na zataženou oblohu. Zhluboka se nadechl, ale vzduch jako by nechytal. Místo kyslíku se mu do plic dostal smog, který pochopitelně neznal, a tak mu chvíli trvalo, než vůbec zjistil jak dýchat. Pomalu se posadil a rozhlédl se. Byl někde mezi dvěma velkými skalami, které tvořily velkou průrvu. Kousek od něj byla ohavná myš s ještě ohavnějším ocasem. Zděšeně vstal a zacouval průrvou ven, kde se na něj vyvalil velký proud hluku a ještě větší proud lidí.

„Panečku, kde to jsem?“ zeptal se sám sebe, když kolem něj proběhl velký lesklý tvor, kterého nikdy předtím neviděl. Lidé procházející kolem něj byli zvláštní, byli různé pleti a nepovídali si. Většina z nich držela jednu ruku u ucha a mluvili sami se sebou. A všude kolem ty podivné domy a věci, které nikdy neviděl… Zhluboka se nadechl, přičemž jeho dech to nezvládl a Filip se rozkašlal. Zavrtěl hlavou a přiskočil k nejbližší ženě.

„Sličná krásko, kde se nacházím?“ zeptal se zoufale mladé hnědovlásky v žlutém kabátě, které si ho prohlédla a začala se smát.

„Hafo dobrý, machr!“ Zvedla na něj palec a šla dál. Filip jen překvapeně vykulil oči a podíval se na sebe. Měl své normální oblečení, dokonce spravené – košili, na ní vestu, kamaše a holiny, jen čapka mu chyběla. Když se podíval, ani po rankách nebylo ani památky. Několikrát sevřel a rozevřel dlaně, jako by nemohl uvěřit, co se děje. Rychle skočil do cesty menšímu obtloustlému muži, který držel ruku u ucha a hlasitě hovořil.

„Říkám ti, že jestli toho parchanta neporazíme, můžeš se rozloučit s- Nic nemám, na charitu nepřispívám, kliď se!“ Strčil muž do Filipa a pokračoval v řeči. Napotřetí už byl Filip moudřejší a pečlivě vybíral osobu, která šla klidným krokem s úsměvem na tvář. Jemně se dotkl ramene ženy v pleteném svetru a kalhotách. Nad tím se podivil, ještě ženu v kalhotách neviděl.

„Co potřebujete?“ zeptala se žena vlídně. Filip se na ni vděčně usmál.

„Krásná dívko, kde se nacházím?“ zeptal se zdvořile. Při jeho slovech se jí na tváři rozlil pobavený úsměv.

„Ó, vzácný pane, nacházíte se na předměstí New Yorku,“ odpověděla mu, možná měla pocit, že na ni hraje nějakou hru.

„A smím vědět vaše jméno? Rád bych se zeptal na pár věcí, které, zdá se, mi unikají,“ usmál se bezelstně. Žena se tiše zasmála.

„A přece se kola osudu točí, máte štěstí, že jste narazil zrovna na mě, smíte se ptát, Alexandra jest jméno mé,“ hrála dál.

„Velice vznešené jméno, Alexandro. Chtěl jsem se vás zeptat, zda nevíte, kde bych tu našel někoho, jako jsem já?“ zeptal se. Alexandra pobaveně zakroutila hlavou.

„Hele, jestli mě chceš pozvat na rande, jsem zadaná. Ale jestli se chceš s někým seznámit, běž směrem na Brooklyn Bridge. Když půjdeš kolem Páté Avenue, asi deset minut dál je tam fajn bar, určitě tam najdeš nějakou hérečku s podobnýma zájmama,“ odvětila a rychle se vydala na cestu dál. Filip se za ní chvíli díval, ale nakonec se rozhodl ji poslechnout a vydal se směrem, který mu radila.

Začínal přemýšlet, jestli si neukousl příliš velkého sousta.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ever after? - Prolog: