OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ever after? - 1. kapitola - Sidney

22.01.2015 (11:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1298×

Filip šel dlouho. Obloha zatím stihla změnit odstín z popelavě šedé na tmavou čerň. Marně se Filip snažil ve hvězdách něco vyčíst, zdálo se totiž, že tento svět nemá hvězdy. Sem tam na obloze nějaká probleskla, ale mívala mnohdy i červenou barvu a rychle se pohybovala.

„Divný svět,“ konstatoval to Filip, zatímco ho nohy nesly stále rovně. Brzy ale začal být unavený, a tak se na chvíli posadil na kraj chodníku a zkroušeně přemýšlel, jaké další kroky provede. Navíc ho něco táhlo na zádech. Opatrně si tam sáhl a nahmatal tam vak. Podle hmatu tedy spíš brašnu, ovšem velice zvláštní brašnu, měla dva popruhy a držela mu na zádech pevně. Rychle pochopil, že popruhy slouží na obě ramena, nikoli na jedno, a tak brašnu snadno stáhl ze zad. Otevřel ji, přičemž uvnitř našel podivný kámen černé barvy, jednou stranou ze skla, vybroušený do perfektního tvaru až na pár hrbolů po stranách. Odložil kámen stranou a sáhnul do vaku znovu. Tentokrát nahmatal kůži, a tak ji vytáhl. Byla to menší brašnička, než jakou měl na zádech, s přezkou místo přehozu. Opatrně ji otevřel, načež uvnitř uviděl několik zeleně zabarvených kusů pergamenu, navíc na dotyk podivně hedvábných. Když si brašničku Filip ohmatal blíž, byly tam trny, které ale nepíchaly a tvořily rovnou řadu, na jejichž konci byl kousek kovu. Chvíli si s tím hrál, než se mu povedlo za kov zatáhnout tak, aby se trny rozestoupily a ukázaly mu další kapsu. V ní se nacházely mince.

„Ještě že tak,“ vzdychl vděčně a mince vytáhl, aby si je prohlédl. Byly to zvláštní zlaťáky, stříbrňáky a měďáky, které na sobě měly vyražené podivné hlavy, ovšem do detailu propracované. Notnou chvíli mince zkoumal, načež je vrátil zpět do úkrytu z trní a trní uzavřel tím kouskem kovu, o němž usoudil, že je to něco jako kouzelná hůlka, která je klíčem na otevření toho úkrytu. Chtěl si mince dát do měšce, ale ten nenašel, a tak lovil dál. Překvapeně ucukl rukou, když se dotkl něčeho studeného, ostrého, co vydalo po dotyku zvuk. Opatrně sáhl znovu a tím nejjemnějším pohybem, jaký svedl, tvora vytáhl. Byl to svazek, který připomínal klíče, na tomhle ale byly jen zvláštně tvarované kusy kovů s různými drážkami, které si klíčům podobaly jen vzdáleně. Kousek za kouskem si kovy prohlížel, až došel k názoru, že se skutečně jedná o nějaké velice zvláštní klíče. Mezi klíči byl vložen kus kůže, ve které byl vrostlý pergamen, na kterém stál text, kterému Filip nerozuměl. Kombinace slov a čísel a jediné, čemu rozuměl, bylo jeho jméno, za kterým byl ale dovětek písmen wé á el ká é er. Byl zmatenější než předtím. Raději vše naházel zpátky do vaku, hodil se jej stejně jako předtím na záda a lehl si na tvrdou zem.

„Tohle bude dlouhá noc,“ pousmál se Filip a usnul.

Ona zase ta noc tak dlouhá nebyla, vzbudil ho třasot země. Překvapeně vylétl na nohy a sáhl si k pasu pro meč, ten ale chyběl. Místo toho proti němu stál urostlý mladý muž v tmavě modrém zvláštním oblečení se zvláštní čepicí. U pasu měl dlouhou úzkou větev a spousty dalších věcí, které vypadaly jako pochvy na dýky. V ruce držel něco dlouhého, úzkého a svazek pergamenů. Pravděpodobně brk. Sáhl do kapsy a vytáhl další bílou věc, která se ani popsat pořádně nedala.

„Tak si dýchněte,“ oznámil mu muž, když uviděl, že je Filip vzhůru a při vědomí. Filip na něj chvíli jen koukal, načež se zhluboka nadechl – přišlo mu to stupidní, ale tohle byl tak absurdní svět, že se tomu ani nedivil. Zato muž na něj koukal značně otráveně a nechápavě zároveň.

„Sem,“ kývl hlavou k bílému předmětu. Filip jej uchopil do ruky a dýchl na něj. Muž mu zase věnoval podrážděný pohled, tentokrát ale tak trojnásobně víc jak předtím.

„Snažíš se ze mě dělat debila, nebo co? Prostě to strč do huby a foukni!“ vysvětlil Filipovi cholericky, přesto však trpělivě držel pero v ruce a nic nezapisoval. Zato Filip byl v koncích, nechtěl do úst brát něco, co neznal. Muž se ale tvářil tak naléhavě, že kulatý konec strčil mezi rty a fouknul. Muž reagoval pouze tak, že si ukazováček a palec přiložil na čelo a promnul si spánky.

„Opačně,“ řekl s jistou dávkou rezignace. Filip předmět otočil a dýchl.

V tu chvíli se to jakoby probudilo k životu. Přímo před očima se mu najednou na přístroji objevily tři nuly. S úžasem to pozoroval, než mu muž předmět z ruky vytrhnul a nedůvěřivě několikrát přejel pohledem mezi Filipem a předmětem.

„Nevím, jak jsi ten alkoholmetr oklamal, ale z policajtů blbečky dělat nebudeš,“ oznámil mu a předmět strčil do kapsy, „kliď se odsud!“ štěkl. Filip jen vstal, konečně se mu taky dostal prostor k řeči.

„Vlastně bych, pane, potřeboval poradit,“ začal, načež mu policista věnoval část svojí pozornosti, „nejsem místní, nevyznám se tu. Nemáte mapu? A kdybyste mi třeba podal i nějaké základní informace, jako kdo je tu králem nebo kde tu najdu nějaký hostinec?“ ptal se opatrně. Dával si pozor, aby neřekl nic neuváženého. Policista se ale očividně bavil.

„Tak pán je od Šejkspírů!“ zvolal pobaveně. „Že mě to hned nenapadlo. Tuhle vaši hru nehraju, ale tady nejseš v žádný zatracený Anglii, tohle je New York. Máme jen prezidenta  a…“ naklonil se k němu blíž, „toho fakt potkat nechceš,“ zašeptal stále pobaveně. Očividně si myslel, že je to nějaká recese, a tak hrál tu neexistující hru s Filipem, stejně jako slečna ve žlutém kabátě. „Mapu koupíš v každým krámě a ‚hostinec‘ tady taky najdeš všude. Máš aspoň ňáký doklady?“ zeptal se.

„Prosím, doklady?“ nechápavě se zeptal Filip. Policista se zasmál.

„Seš fakt dobrej! Dej sem šrajtofli,“ pobaveně zakroutil hlavou a pergameny s perem strčil za opasek. Filip k němu pouze natáhl vak.

„Tohle je ‚šrajtofle‘?“ zeptal se nejistě.

„To-hle je ba-toh. Ta pe-ně-žen-ka bude ve-vnitř,“ vyhláskoval mu policista, jako by mluvil s mentálně zaostalým, „je na sedmdesát pět procent černá,“ specifikoval mu. Filip do tašky nejistě sáhl, načež ho policista netrpělivě odstrčil a vytáhl svazek klíčů a tu hnědou brašnu. „No, a na zbylých pětadvacet procent bude hnědá,“ pokrčil rameny a podíval se na klíče, „Filip Walker,“ přečetl jméno se zbytkem adresy z toho kousku kůže, co visel na klíčích, „takže ty i bydlíš, a dokonce takhle fajnově,“ pískl policista a ukázal vpřed, „rovnou za nosem, tam na svoje ó-bydliště narazíš,“ vrátil mu věci do brašny.

Filip se na muže podíval, byl to mladý policista s černými, polodlouhými vlasy a hustým obočím.

„Doprovodil byste mě?“ zeptal se.

„Jasně,“ mávl rukou policista, „vezmu tě do ňákýho nonstopu, ať máš kde zabít čas. Jinak, jsem Erich a mám docela dobrej post mezi lidma, tak si to se mnou nepodělej,“ mrkl na něj a začal mu přednášet o New Yorku. Filip se v rámci neexistující hry dokonce dozvěděl, v kolikátém je století, co se změnilo od doby kamenné, což sice nevěděl, co je, ale byl rád za každou informaci a spousty dalších věcí, z nichž si pochopitelně zapamatoval možná tak půlku.

„Veselý jablíčko, to je nonstop, panečku, mají tady moc pěknou dceru majitele, ale je zadaná, takže nic. Ale teď mám nabrnklou jednu super kost, je ze mě úplně vlhká,“ vyjadřoval se Erich poměrně nevybíravým způsobem, což sice Filip nevěděl, ale pochopil, že se nejspíš jedná o nějakou ženu.

„Myslím si, že o ní moc hezky nemluvíš. Kdyby tě slyšela, jistě by z toho byla nešťastná, a my přece máme ženy dělat šťastnými,“ dovolil si namítnout, „jsou to křehká stvoření, která doufají, že je ochráníme,“ řekl opatrně Filip, za tímto tvrzením si vždycky stál.

„Kámo, jim je to taky jedno. Pamatuj si, že ji musíš přefiknout dřív, než stihne vytáhnout pepřák,“ začal se vyloženě chrochtavě smát, jako by řekl nějaký dobrý vtip.

„‚Přefikávat‘ ženy je ubohé, když se nemůžou bránit. Vždyť by zemřely,“ zhrozil se Filip při představě rozpůlené Růženky.

Erich se na něj jen nechápavě díval, načež mávl rukou a otočil se se slovy „To je marný.“ Filip se za ním díval znepokojeně, jestli to byl opravdu takový hulvát, neuměl si představit, co taková bezbranná žena bude dělat, začne-li na ni takový muž naléhat. Veškeré své rytířské pudy ale potlačil a vešel do hostince.

Veselé jablíčko bylo ten největší „pajzl“, který se poblíž Broadwaye dal najít. Uvnitř sedělo poměrně hodně ožralých lidí a ti, pokud zrovna nepili, všelijak osahávali servírku a hulvátsky na ni pořvávali. Ta měla černé vlasy, krvavě rudé rty, byla bledá jako sama smrt s hlubokými kruhy pod očima a nelidsky vystouplými lícními kostmi. Zpod rukávů jí vycházely ty nejštíhlejší ruce, které Filip kdy v životě viděl. I pas, který měla zavřený v korzetu, měla hubenější, než kdy na které ženě viděl. Krátká sukně odhalovala stejně slabé nohy, na kterých se očividně sotva držela. Sotva ho zahlédla ve dveřích, usmála se a přišla k němu. Při tom přežvykovala.

„Ale, nováček,“ usmála se přeslazeně a prohlédla si ho doslova od hlavy až k patě, „jsem Sidney Whiteová a tenhle podnik patří mýmu fotrovi,“ usmála se, aniž by přestala žvýkat. Naklonila se k němu, stejně jako předtím policista, ovšem ona se na něj doslova natiskla a nohu mu vsunula mezi jeho nohy. Filip se nejistě odtáhl a znovu si ji prohlédl.

„Proboha, co se vám stalo?“ zděsil se a chytil ji za volnou ruku. Býval by ji dokázal dvěma prsty obtočit, až tak hubená byla.

„Seš máklej? Pusť!“ pokusila se mu vytrhnout. Překvapeně ji pustil, načež zatřásla rukou, jako by v ní ztratila cit, a pobaveně se usmála, aby dokázala, jak je nad věcí. „Dívat jo, sahat ne,“ objasnila mu zvonivě, „měl bys vědět, jaký kamarády si tady budeš dělat,“ usmála se, otočila a kolébavým krokem, při kterém se jí pánev rozhoupala jako zvoneček, se vzdálila od Filipa.

„Slečno! Totiž, Sidney!“ zavolal na ni a vyběhl za ní, ale zmizela mu v davu. Zkroušeně se posadil ke stolu. U něj seděla černovlasá, snědá žena s těma největšíma hnědýma očima. Měla je černě obtáhlé, jakoby uhlem. Filipovi se alespoň nezdálo, že by je tak měla přirozeně. Koketně na něj zamrkala a zahýbala hrudí. Měla vskutku velice objemný dekolt.

„Hele, vo tu se nesnaž, to je dcera majitele,“ zavrtěla hlavou a prohlédla si ho od hlavy až k patě, „hmm, kolik bys mi dal? Za jeden večer? Jsi hezký, dostaneš slevu,“ usmála se, ladným pohybem obešla stůl a obkročmo se mu posadila na klín. Filip, naprosto nezvyklý na takové chování, ji šetrně odsunul z dosahu svého klína a rozhodl se to nekomentovat.

„Proč je tak štíhlá?“ zeptal se, zatímco přecházela otráveně na své místo.

„Ále, anorektička se z ní stala po tom, co začala perníkovat. Prej se jí pořád zdálo, že je tlustá. A teď už je, myslím, na heráči, takže už je stopro závislá, na to vem jed!“ řekla, vytáhla ze svojí malé brašny jakousi malou kulatou věc, otevřela ji a přetřela si s ní rty.

„Co je anorektička? A co je tohle?“ zeptal se Filip. Dívka se na něj nejistě podívala.

„To-je-rtěnka,“ opatrně se pousmála, „a anorexie je nemoc, myslí si pořád, že je tlustá, a tak zvrací jídlo. Nic extra, má to tady každá desátá,“ pokrčila rameny. „Kam jsem dala kabelku? A! Tady je,“ vzala svoji brašnu a vstala. Měla na sobě krátký, blankytně modrý šátek s rukávy, pod kterým se jí rýsovalo spodní prádlo přes prsa. Na bocích se jí houpaly kalhoty stejné barvy i typu, ovšem nebyly až tolik průhledné. Působila tak velice exoticky, což nejspíš připadalo i zbytku mužů v baru. Ve chvíli, kdy se zvedla, většina mužů blízko nich se otočila, pár jich dokonce zapískalo. Dívka přešla k Filipovi, naklonila se k němu a zašeptala: „Jsem Jazmynn. Až si to někdy rozmyslíš, zavolej,“ jemně mu skousla ušní lalůček a rukou se ho dotkla mezi nohama. To Filip nečekal a prudce uskočil, což zase nečekala židle. Zřítil se k zemi jak pytel brambor, což nejbližší přítomní ocenili hlasitým smíchem. Jazmynn se zasmála také, hodila mu na hruď jakousi kartičku a odešla pryč.

Filip se jen neohrabaně zvedl, oprášil se, zvedl i židli a sebral kartičku. Bylo na ní Jazmynnino celé jméno a adresa. Kartičku si strčil do kapsy u kalhot a sáhl si na záda, aby se ujistil, že tam pořád má brašnu. Když tam byla, zhluboka se nadechl a rozhlédl.

„Takže anorexie,“ přešel k místu, odkud ženy s podnosy chodily, a počkal si, než se před ním objevila Sidney.

„Ale, zas ty? Potřebuješ něco?“ pousmála se.

„Jste nemocná, chci vám pomoct sehnat lék,“ odpověděl dobromyslně. Zasmála se.

„Nepovídej! Já a nemocná? A čím, prosím tě?“ smála se.

„Nějaká anorexie, či co to bylo,“ zavzpomínal. Výraz Sidney se změnil. Úsměv zmizel a nahradil ho překvapený obličej, jen aby se tam mohl objevit obličej rozzlobený. Obešla pult a strčila do Filipa oběma rukama, což on sice skoro necítil, ale instinktivně couvl.

„Tak anorexie, jo? Máš ňákej problém? Jestli se ti nelíbím, najdi si nějakou děvku a neřeš mě! Neznáš mě, jasný?!“ křičela jak smyslů zbavená a dál a dál do něj strkala.

„Hou!“ nevydržel to Filip a za ruce ji chytil. Začala se zmítat jak svázaný býk a škubat sebou jak ryba na háčku.

„Pomoc!“ zvolala, načež Filipa zezadu chytili mužské ruce a odtáhly ho od ní a táhly ho ven z podniku.

„Poslouchej, batůžkáři, jestli se pokusíš ještě obtěžovat tu servírku, vezmu ty tvoje nenechavý pracky a zlámu ti je! Jasný?“ osopil se na něj a rozhlédl se, pak ho odstrčil bokem a opřel o stěnu tak, aby na ně nebylo vidět ani skrz otevřené dveře. „Zbláznil ses? Takhle jí to říkat na plnou hubu,“ zavrtěl hlavou muž pobaveně. Na tváři měl najednou docela milý výraz.

„Já nevím, připadám si tak čím dál víc,“ řekl opatrně Filip, bál se říct už cokoli.

„A odkud ses tu vlastně vzal? To tvoje chování je divný,“ zeptal se muž.

„Stejně bys mi nevěřil, ani kdybych ti to řekl,“ zavrtěl hlavou Filip.

„Zkus to,“ navrhnul muž.

„Jsem tu z místa, kde jsem princ, moje princezna se jmenuje Růženka a rozhodně nám tam nechodí vysoké kovové věci a nepožírají lidi. A povídáme si a nejsme agresivní. Nevím, co je tohle za svět, ale vůbec se mi nelíbí,“ odpověděl prostě.

„Počkej, myslíš pohádky? Jako Popelka, Karkulka… a tak?“ zeptal se muž.

„No, asi ano, tak nějak,“ odpověděl Filip nejistě. O Popelce neslyšel, o Karkulce taky ne, ale pokud to bylo povědomé tomu muži, raději to odkýval.

„Dobře, měls pravdu, nevěřím tomu. Ale budeme předstírat, že ti věřím, a zkusím ti nějak pomoct. Neutekls třeba odněkud?“ zeptal se nejistě. Ačkoli Filip neměl tušení, kde je a co to mohlo znamenat, nějak z kontextu mu došlo, co tím chtěl muž říct.

„Nejsem blázen! Jen… Filip,“ představil se.

„Florian,“ usmál se muž, „tak ukaž ten batoh, podíváme se, kde vlastně bydlíš.“ 

 Doufám, že se Vám povídka líbí. :) Budu ráda za každý komentář, ať už za chválu, nebo za kritiku. ;)

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ever after? - 1. kapitola - Sidney: