OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 12. kapitola

24.06.2016 (09:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 831×

JARED

Ještě v neděli večer volám Emmě, aby zajistila vše potřebné pro to, aby Pixie mohla s námi letět do Afriky a do Jižní Ameriky.

„Pixie letí s námi? Paráda, konečně troška dámské společnosti,“ raduje se Emma a z toho mám upřímnou radost zase já. Víc se spolu nezdržujeme, žádné pracovní záležitosti nemáme, až příští neděli se spouští online vysílání našeho seriálu „Into The Wild“ na našem serveru VYRt, k čemuž mě ale stejně nepotřebuje, protože vše je naplánováno. Jediné, co bych mohl udělat, je nalákat fanoušky na to, aby se dívali, a to tím, že bych mohl s nimi strávit chvilku na chatu či udělat nějaký VYRt violet. I když teď si jeden docela dlouhý užili, tak abych to zase nepřeháněl. Z mého rozmýšlení mě vytrhne další telefonát, tentokrát od Toma.

„Mám nápad na to, jak bychom mohli dokončit Wittness,“ vypadne z něj, aniž by čekal na jakékoliv moje slovo

„Super, tak se na to zítra podíváme…“ nenechá mě dokončit větu a skočí mi do řeči.

„Ne zítra, ale teď hned, volám ti, abych si ověřil, zda jsi doma a nelítáš někde s Pixie,“ oznámí mi prostě.

„Jo, jsem doma, Shannon taky, tak pojeď,“ pobídnu ho, protože zní tak, že jeho nápad je naprosto neuvěřitelný. Neuběhne ani půl hodina a Tomo je tady, zavolám na Shanna a všichni se přesouváme do zkušebny. Nejdříve si přehrajeme to, jak máme Wittness rozpracované, a potom nás Tomo diriguje, jak bychom měli hrát, abychom docílili té jeho představě, a já musím uznat, že to zní lépe a lépe. Cca v jednu ráno máme skoro hotovo v hrubých obrysech a teď už bude potřeba pracovat jen na ostré verzi písničky, což je super.

Do postele se ploužím tedy vcelku spokojený, protože jsme se aspoň někam dostali. Písniček je dost, jen je potřeba vybrat ty správné a taky je dokončit, což je s mým perfekcionismem docela těžké.

PIXIE

Jakmile nasednu k Phillipovi do auta, dožaduje se všech podrobností z událostí, které se v posledních dnech udály.

„No, to bude vcelku těžké ti vypovědět všechno, víš?“ odpovím mu s uchechtnutím, protože vím, že nám ani jednomu na tom, jak dlouho tohle budeme probírat, nesejde.

„Cesta nám bude chvilku trvat a Charlie je na odpolední, takže nepřijde dříve než v deset večer,“ ujistí mě, že máme dost času.

„Však já vím, chtěla jsem tě jen trochu popíchnout. Je mi jasné, že bys mě toho neušetřil,“ reaguji prostě a už se pouštím do vyprávění, aby nám cesta rychleji utíkala. Phillip mě ale neustále přerušuje svými dotazy. Každopádně jsou to dotazy věcné a rozumím tomu, že má obavy, takže si chce být jistý, že je všechno v pořádku, a hlavně že já jsem v pořádku.

Když dorazíme domů, požádám Phillipa, abychom šli rovnou do prádelny, abych dala všechno oblečení vyprat, moc čistého mi nezbylo, jednoduše vše vyperu. Nadvakrát, jednou světlé a pak tmavé.

V kuchyni si připravíme nějakou večeři a přesuneme se na terasu, venku sice není úplně zima, ale do deky se zachumlat musím, protože od oceánu vane studený vítr. V autě jsem Phillipovi byla schopná říct vše, co se událo mezi mnou a bratry Letovými. Takže teď mu akorát oznámím poslední novinku.

„Na přelomu listopadu a prosince letím s klukama do Afriky a Jižní Ameriky,“ vybalím to na něj bez menšího varování.

„No ty vole, tak to je pecka,“ zhodnotí. „A co práce?“ vyptává se.

„To jsem si taky říkala, ale nikdo mi zatím nenapsal, a to jsem životopisů a svých předešlých článků rozeslala všude možně docela dost. Dokonce i do takových novin, časopisů a rádií, které nejsou ani v mém zaměření,“ odpovím mu trochu zoufale, protože nevím, co bych měla dělat víc. Nechápu, proč nikdo nepíše a nereaguje.

„Dej tomu čas, Pixie. Tady je to jiné než v Irsku, je tu hodně lidí, kteří si přejí najít štěstí zrovna tady, stejně jako ty, takže zaměstnavatelům dá hodně práce prokousat se všemi těmi životopisy. A věř mi, že jich mají určitě hafo, zvlášť v takové lukrativní branži, ve které se ty pohybuješ,“ snaží se mě uklidnit trošku racionálním způsobem a docela se mu to i daří. Jsem tu necelé tři týdny a nemůžu tedy čekat zázraky. Každopádně osten zoufalství mám v hrudi pořád zapíchnutý. Ani nevím, co bych mu na to měla říct. „Jared s Shannonem už to teď mají jednodušší, ale ani pro ně to nebylo lehké, když začínali, já si také pamatuji, že začátek nebyl jednoduchý, dalo mi zabrat, než jsem se dostal tam, kde jsem teď. Chtělo to dřinu, takže to bude to samé i u tebe. Ale neboj, věřím, že se určitě najde někdo, kdo bude chtít přímo tebe,“ povzbuzuje mne dál. „No, a když to nepůjde rychle, víš, že se nemusíš ničeho obávat, však máš kolem sebe dost lidí, kteří jsou schopni se o tebe postarat,“ uklidňuje mne.

„Tohle samozřejmě vím, ale však víš, jak nerada jsem někomu na krku. Nerada jsem někomu něco dlužná,“ obeznámím ho s tím, co on samozřejmě dávno ví.

„Pixie, ber to prostě tak, že život, teda jen někde, funguje dle toho – jednou ty mně, podruhé já tobě. Věřím, že i kluci to tak berou, takže si s tím, prosím tě, nedělej pořád starosti, ano?“ dožaduje se trochu zoufale mojí odpovědi, protože mu už asi tohle ujišťování lehce leze krkem.

„Dobře, dobře, slibuju, že si s tím budu dělat menší nebo téměř žádné starosti, jo?“ odpovím mu trošku úsměvně, abych to zahrála lehce do autu.

Očividně už se o tom nechce moc bavit, protože změní téma na mé zranění. „Kdy máš jít na kontrolu?“ zjišťuje.

„Ve středu to budou dva týdny od nehody. Kotník nebyl zlomený, jen hodně pochroumaný, takže bylo nutné, aby byl v ortéze, však to víš. Ještěže nebyla nutná sádra, to už bych nezvládla, mít tu sádru ještě i na noze. Bych byla jak totální neschopa,“ zhodnotím situaci.

„Takže chápu správně, že jdeš na kontrolu ve středu?“ ujasňuje si, protože jsem mu prakticky na jeho otázku neodpověděla.

„Přesně tak. Dopoledne by tam měl být můj ošetřující lékař, takže bych se tam měla dostavit někdy dopoledne. Pojedeš se mnou?“ vyzvídám na něm.

„To ti teď neřeknu, nevím, zda mám dopoledne nějakou klientku, či ne, domluvíme se na tom zítra, ano?“ objasní mi, proč teď nemůže potvrdit svou přítomnost při mé prohlídce. Každopádně někdo mě tam vzít musí, sama řídit nemůžu.

„Jasně, v pohodě, já se případně domluvím s klukama. Věřím, že to nebude problém,“ ujišťuji ho, že si s tím nemusí dělat zbytečné starosti.

„Ahoooj,“ ozve se nám za zády z obýváku Charlie, který se vrátil z práce.

„To už je tolik hodin?“ divím se, jak rychle nám to odpoledne s Phillipem uteklo.

„Ahoj, zlato,“ zní nadšeně od Phillipa a hned se Charliemu vrhá kolem krku, aby mu dal pusu na přivítanou.

„No nic, vy dvě hrdličky, nebudu vás rušit, jdu se odplazit do své postele,“ zvedám se neohrabaně z křesla.

„Počkej, vždyť nemusíš chodit,“ brzdí mě Charlie.

„Já vím, že nemusím, ale docela se těším, až si pospím sama v posteli, a věřím, že vy dva se taky těšíte, až si sebe navzájem užijete po tom delším odloučení,“ vysvětlím prostě a s přáním hezké noci mizím v domě. U sebe v ložnici na sebe hodím pyžamo, zapnu si X-Meny a praštím sebou do postele, kde si užívám tu dokonalou měkkost peřin a polštářů, které tuto noc jsou jen a jen moje.

Pondělí a úterý, které trávím doma, se nic zvláštního neděje. V pondělí jsem byla prozkoumat okolí pláže. Sice se mi pískem šlo opravdu těžce, každopádně jsem to zvládla. Sice jen tak tak, protože jsem se ztratila a najít cestu domů mi trvalo asi dvě hodiny, ale i tak to za to stálo. Oblast, ve které Charlie s Phillipem bydlí, je opravdu nádherná. Večer mě svou návštěvou potěšili společně Jared s Shannonem, aby mi oznámili, že vše pro můj výlet s nimi na turné je zajištěno. Tak tomu říkám rychlost. Musím uznat, že Emma dokáže i nemožné. Však s nimi taky pracuje dost dlouho, aby věděla, za jaké nitky a kde správně tahat. Když už přijeli, tak se jich zeptám, zda by některý z nich nemohl absolvovat prohlídku v nemocnici se mnou, protože Phillip opravdu nemůže a Charlie bude po noční, takže ani jeho bych nerada tahala do nemocnice, když můžu využít některého ze svých nápadníků. Jared bude na schůzce ohledně natáčení Suicide Squad, takže je taktéž ze hry. Shannon se ale rád nabídne, že mě doveze do nemocnice a navrhne, že bychom mohli na odpoledne vymyslet nějaký program. Problém vyřešen. Úterý pro změnu strávím zalezlá doma. Zavolám domu a konečně jim povyprávím vše, co se za ty tři týdny tady událo. Doteď jsem s nimi komunikovala převážně pomocí zpráv na facebooku a protože mamka ani taťka ho nepoužívají, těm jsem poslala pár zpráv. Povídáme si opravdu dlouho, zabere mi to téměř celé odpoledne. Vlastně bychom si povídali ještě déle, ale v sedm večer mě přeruší s tím, že mají půlnoc a musí ráno vstávat do práce. Taťka s mamkou se se mnou tedy rozloučí a poslední půl hodinu strávím „na drátě“ jen se ségrou, které můžu vypovědět vše ohledně Jareda a Shannona. Pořád mě popichuje a loučí se se mnou s nadšenými slovy: „Takže já budu švagrová jednoho z bratrů Letových!“ No to určitě, sotva to začalo a ona už vidí svatbu. Blázen!

Ve středu ráno vyrážíme s Shannonem do nemocnice, kde jsem opravdu zvědavá na to, co mi řeknou.

„Mám pro vás dvě dobré zprávy,“ usmívá se na mě můj doktor poté, co obdrží rentgenové snímky mého kotníku a mé ruky, které jsem po příchodu do nemocnice absolvovala jako první. Tak to jsem teda zvědavá, co mi řekne.

„Povídejte, jsem zvědavá,“ pobídnu ho, protože s tím otálí, jako kdyby se mi hodlal říct něco špatného a ne dobrého, jak avizoval.

„Takže,“ nadechne se. „Ortézu z nohy sundáme a dáme vám jen bandáž, která kotník zpevní. Když někam půjdete, vezměte si jí. Výhodou je, že už se vejdete do bot. Stejně tak vám sundáme sádru a místo ní dostanete ortézu. Budete moci začít hýbat prsty na ruce a také budete mít šanci si ruku umýt,“ zhodnotí a já musím říct, že to jsou opravdu lepší zprávy, než jsem čekala. Když vyjdu z ordinace poté, co dojde ke změnám, o kterých jsme s lékařem mluvili, Shannon vypadá opravdu potěšeně.

„No páni, ty už můžeš normálně chodit,“ raduje se, ale zase bych to tolik nepřeháněla, pořád kulhám, protože kotník je oslabený, ale je to opravdu paráda, mít možnost chodit bez nohy dvakrát tak velké.

„Je to sice super, ale nevzala jsem si s sebou druhou botu,“ krotím jeho radost, jenže tím se nenechá rozhodit.

„Tak dojedeme nějaké koupit,“ nedělá si s tím hlavu a vezme mě ještě v nemocnici do náručí, abych nešlápla na něco, co bych si do nohy mohla zarazit. „Jaké boty chceš?“ vyzvídá.

„Nějaké pohodlné,“ zhodnotím, protože mi je jasné, že by mě nejradši dovezl k Jimmy Chooovi nebo k Loubutinovi, a v takových botách bych opravdu nezvládla chodit. I tak každopádně zamíří k jednomu z dražších obchodů, kterým Michael Kors bezesporu je, kde mi pořídí sportovně elegantně laděné baleríny, do kterých se dá krásně vklouznout. Neprotestuji, když za mě platí, snažím si na to zvyknout, vím totiž, že by mi nějaké dohady o tom, že si to sama zaplatím, byly stejně k ničemu. „Tak kam pojedeme?“ ptám se, když vycházíme z obchodu.

„Ochutnávka kávy pro můj business Black Fuel,“ překvapí mě svým prohlášením, protože jsem čekala, že vyrazíme někam ven, když v pondělí mluvil o tom, že vymyslí program. Každopádně se těším, protože káva je jednou z mých vášní. Ochutnávka trvá prakticky celé odpoledne a Shannon nechá výběr jednoho druhu kávy dokonce i na mně, což mě opravdu velmi těší.

Večer, když mě doveze domů, tak se nemá k odchodu a tak nějak vyplyne, že zůstane přes noc, kterou si zpříjemníme perfektním sexem, který se ovšem nevyrovná tomu s Jaredem, ač jsme s Shannem skvěle sehraní, protože to je už poněkolikáté.

Když ráno vstávám, tak už je Shannon pryč. I já jsem ho několikrát nechala v posteli ráno samotného. Nejdříve se tedy jdu podívat, zda ho nenajdu v domě, ale nikde není a ani auto už není před domem. Zavolám mu tedy, abych zjistila, zda je všechno v pořádku, protože mám divný pocit. Ten se po chvíli ukáže jako zbytečný, protože se nic neděje, Shannon pouze musel odjet kvůli problému v Black Fuel, takže nepovažoval za nutné mě vzbudit. V pořádku, nevadí. S ohledem na to, že nikdo není v domě, uvařím si kafe a s notebookem si sednu do obýváku, abych si prošla doručenou poštu v mailu. Srdce mi zaplesá, když vidím, že za téměř čtyři dny, co jsem se tam nepodívala, jsem obdržela nějaké e-maily i od rádií a časopisů, kam jsem poslala svůj životopis. Moje nadšení ovšem opadne v momentě, když si je všechny pročtu, protože všichni mi s lítostí oznamují, že nikoho momentálně nepotřebují. Snažím se být optimista a říkat si, že je lepší nějaká odpověď, než žádná.

Čas mi v LA najednou začne utíkat pomaleji, nemám práci a moji kluci mají práce zase víc než dost, takže trávím většinu času sama. Charlie má co dělat na plastice, aby stíhal všechny operace, je čím dál žádanější. Phillip je také dost zaneprázdněný, protože jeho popularita stále stoupá. Člověk by si řekl, že jeho kapacita je už vyčerpaná, ale když se vám ozve nějaká celebrita, tak většinou řeknete ano. Jared teď lítá všude možně a tím lítá, to myslím doslova. Protože momentálně je pryč zase kvůli Suicide Squad. A Shann, ač je tady v LA, má plné ruce práce se zařizováním pro Black Fuel. Snažím se tedy zkrátit si čas procházkami po okolí, abych procvičovala a zpevňovala kotník po nehodě. Docela se mi to i daří, protože prakticky už ani nekulhám. Sice kotník stále cítím, ale myslím si, že už to spíš mám v hlavě. Další aktivitou je pročítání časopisů a sledování webů rádií v LA, abych se orientovala, kdyby mi volali či si mě pozvali na pohovor. Musím být v obraze, musím vědět, kde se co děje. A pokud klukům zbyde čas, tráví se mnou ty volné chvíle, které ve svém nabitém programu mají. V tomto duchu se nese téměř celý listopad, takže když nám odlet do Johannesburgu klepe na dveře, jsem vyloženě natěšená na tu změnu, která mě čeká. Odletu nic nebrání, můj zdravotní stav je v pořádku a ani práce mě nebrzdí, protože nikdo nejeví zájem o mou maličkost ve své společnosti. Stále si sama pro sebe říkám, že mě nepřepadá zoufalství, i když už tomu začíná být těžké uvěřit.

Náš let je naplánovaný na úterý 28. listopadu a to brzo ráno. Jednak kvůli časovému posunu a také kvůli tomu, že koncert v Kapském městě se koná už další den. Sbalit se mi nedělalo nijak velké problémy, takže když mě kluci vyzvedávají, tak je vůbec nezdržuji, což i mě samotnou překvapí. Moje připravenost se záhy ukáže jako prozíravá, jelikož cestou na letiště míjíme autonehodu. Jen jak projíždíme kolem tak úplně ztuhnu, protože se mi vybaví ta moje vlastní. Začnou se mi potit ruce a dech se mi zrychlí, čehož si všimne Jared, který v minivanu sedí naproti mně. Změní svojí pozici a posadí se vedle mne. Nic neříká, jen mě obejme kolem ramen. Pocit, který způsobí náš dotek tělo na tělo, okamžitě vystřídá ten, který mě přepadl před chvílí. Tenhle je mnohem příjemnější, takže jsem opravdu velice ráda, že si vedle mě sednul. Celou cestu na letiště nikdo moc nemluví, protože jsme všichni značně ospalí, čemuž se není proč divit, když jsou tři hodiny ráno. Naše letadlo odlétá za necelou hodinu, a jelikož se nejedná o veřejný let, ale soukromou linku, kterou pro lety využívají celebrity, nejsme vystavení dvou či někdy až tří hodinovému čekání na letišti. Zavazadla jsou nám odbavena závratnou rychlostí a bez větších potíží na pasové kontrole se pomalu přesouváme k odletové bráně, která nás zavede k našemu letadlu. Shannon byl tak schopný, že cestou k letadlu někde pořídil pro sebe a mě velký kelímek horkého Starbucks, za což jsem mu vděčná, protože ostatní začínají vypadat živě, jen já si pořád přijdu jak mrtvola. Pohyb na letišti je probudil, ale na mě tak působí až výborná káva, kterou si v pohodlí letadla vychutnávám. S Shannem jsme se dali do řeči, když mi věnoval kafe, takže si spontánně sednu vedle něj v letadle, kam společně přijdeme. Dalšími spolucestujícími jsou kromě Jareda, Shanna a Toma, samozřejmě také Emma a Stevie s Jamiem, kteří patří ke kapele a Reni, která zastupuje agenturu „adventures in wonderland“, která umožňuje fanouškům zažít to, po čem nejvíc touží a to meet and greet, kdy můžou komunikovat s kapelou, vyfotit se s nimi a nechat si podepsat buďto plakát, který obdrží v dárkové upomínkové hadrové tašce či cokoliv, co si s sebou přinesou. Zbytek Marscrew se dopravuje do Johannesburgu jiným způsobem než my, tedy taky letecky, ale ne už s námi, což pochopím, protože nás stevard požádá o zapnutí bezpečnostních pásů s tím, že budeme brzy odlétat.

Po vzlétnutí si všichni povídáme, většinou jeden přes druhého, takže se překřikujeme navzájem. Všichni utichnou v momentě, kdy se mě Emma zeptá, zda už jsem na koncertě Mars byla.

„Byla,“ přiznám barvu. „A nejen na koncertě, dokonce i na meetku a soundchecku,“ doplním se zarudnutím ve tvářích, protože bych nerada, abych vzbudila podezření bláznivé fanynky, kterou ovšem ve skrytu duše jsem. „Bylo to částečně i kvůli práci, jelikož jsem psala recenzi do časopisu, kde jsem pracovala,“ přidám další informaci, protože všichni na mě koukají.

„No, to teda asi nebyla moc objektivní recenze, co?“ táže se se smíchem Jamie, čímž rozesměje všechny ostatní a atmosféra je zase uvolněnější. Nejsem si jistá, zda nebyla i předtím, zda jsem si to jen nenamlouvala.

„Původně ne, taky mě jí nechali třikrát přepsat. Prý aby tomu lidi vůbec uvěřili,“ dodala jsem se smíchem i já, protože hlavní redaktorka odmítla můj článek tehdy vydat s tím, že tak bezchybné to být určitě nemohlo. Řekla to hlavně proto, že věděla, jak moc klukům fandím.

„A jak na tebe působilo meetko?“ vyzvídá pro změnu Reni.

„Z toho jsem měla rozporuplné pocity,“ řeknu prostě, ale to jí nestačí a ptá se mě, proč to. „Jednoduše jsi všem vysvětlila, jaká jsou pravidla pro meetko, ale hodně lidí to nerespektovalo, čímž kazili dojem i těm ostatním, kteří opravdu stáli pouze o to, aby se setkali s někým, kdo je pro ně idolem a splnili si tak jeden ze snů, které mají. S ohledem na to přišla buďto tvá, anebo Jaredova reakce, která byla vcelku ostrá, čemuž ale rozumím, protože jak těžké asi je pochopit základní instrukce? Ale myslím, že to je spíš o lidech. Bohužel v každé skupině lidí myslím narazíš na blba a ne nadarmo se říká, že nejhorší je srážka s blbcem,“ zakončím svůj trošku delší a emocemi lehce ovládaný proslov, protože prostě nemůžu zapomenout na tu kravku, která se začala ptát kluků na osobní život, ač Reni několikrát před příchodem kluků opakovala to, že otázky tohoto typu jsou absolutní tabu.

„Jo, to se bohužel stává docela často, že lidi kladou otázky, který by prostě klást neměli. Většinou pochopí, že když je jednou varuju, jde do tuhého, ale najdou se tací, kteří to nechápou a meetko pak končí mnohem dříve, než bychom my, anebo i ostatní fanoušci chtěli, ale prostě to tak občas musí být,“ zhodnotí Reni to, co je mi naprosto jasné. Jednala bych totiž stejně, protože komu není rady, tomu není pomoci. Po tomto mém lehkém výslechu se všichni zase dají do řeči mezi sebou a já můžu v klidu dopít svoje kafe a povídat si se Shannem, protože my většinou když jsme společně, tak blbneme a nebo sexujeme. Jsem zvědavá, jak mu to jde s Black Fuel, takže se náš hovor točí ze začátku hlavně o tom. Má můj obdiv, že se ve světě Starbucks a podobného pouští do prodeje kávy, která je cenově úplně někde jinde, než právě všude dostupné Starbucks. Přesto, že Black Fuel má produkty pro opravdové milovníky a znalce kávy, tak i tak věřím, že si své příznivce najde i mezi těmi méně znalými, kteří ocení kvalitu před kvantitou. Po chvíli hovoru se Shannova pozornost stočí k mé osobě, protože chce vědět, jak na tom jsem s pracovními nabídkami.

„Upřímně ti řeknu, že to je bída. V posledních dnech jsem rozesílala životopisy dokonce i do novin měst, které se nachází kolem LA a zabývají se hlavně tím, co se děje v tom daném městě, ale musím to zkusit všude. Měla jsem asi velké nároky,“ zhodnotím s povzdechem své počáteční počínání, kdy jsem rozesílala životopisy do časopisů, novin a rádií opravdu velkých jmen. V posledních dnech jsem ovšem dostala taky dost negativních odpovědí. Jen na to pomyslím a začnu se mračit.

„Neboj, ono to nějak půjde,“ snaží se mě chlácholit Shannon, když vidí mé chmury, které se mi zračí v obličeji. Mně se tomu moc nechce věřit, protože nevypadá zrovna pozitivně. Asi se mi to znovu projeví ve výrazu tváře, protože pronese něco o tom, že Jared zmiňoval možnost natočení reportáže.

„No jo, jenže reportáž na video, tak jsem ještě nikdy nepracovala. Vždy se jednalo o rozhovor v rádiu či interview pro časopis, kde jsem pracovala. Z kamery jsem lehce nervózní,“ objasním mu to, proč se moje profesní zkušenosti omezily na práci psanou či mluvenou bez toho, aby na mě někdo zíral.

„Ale Pixie, pokud se chceš prosadit v tomhle světě, budeš se muset nějaký nervozity zbavit. A beztak je to určitě jen výmluva. Umíš vystupovat jako profesionál a ač o sobě pochybuješ, tak máš dost sebevědomí, abys tohle ustála,“ rozcupuje můj argument neoblomně a aby dodal vážnosti svých slov, věnuje mi přísný, ale povzbuzující pohled. Sice se neznáme tak dlouho, necelé dva měsíce, ale věřím, že si stačil udělat obrázek o tom, jaká jsem, není ve mně až tak těžké číst, nejsem záhadná, i když mám svá tajemství, která bratři Letovi ještě neodhalili. Za dobu co jsem tady, jsem se jim otevřela více, než kamarádkám, co znám celý život. Co si budeme povídat, nejsem úplně přátelský typ a nepotřebuji mít kolem sebe bandu lidí, stačí mi pár blízkých přátel, či nejlepší přítel, kterým se před několika lety stal Phillip.

„Vy s Jaredem máte vždycky na všechno jasnou a nesmlouvavou odpověď, co?“ přetrhnu tok svých myšlenek, abych mu mohla odpovědět, protože na to čekal déle, než by bylo v konverzaci dvou lidí vhodné.

„Přesně tak, a hlavně víme, že nic není nemožné, však se na nás s klukama podívej,“ podloží svá slova neoblomným důkazem. Na to už nemám co říct.

Zbytek letu pokračuje v konverzačním duchu, ale únava nás nakonec dostihne, takže postupně všichni usneme. Poznám to dle toho, že nás stevard postupně všechny budí s tím, že budeme přistávat, abychom si zapnuli bezpečnostní pásy.

Protože teď to byl pořád Jared, tak na závěr dávám gif Shanna. :-)

Moji milí,

je mi to velice líto, ale teď budou přídavky asi trošku nepravidelné. Je to z toho důvodu, že mám novou práci a jsem "super busy". Každopádně až se to trošku ustálí, tak budu přidávat na pravidelné čtrnáctidenní bázi. Nebojte se, psát nepřestávám, jen se mi omezila rychlost, už holt nezvládám napsat jednu kapitolu třeba i za den, a ono je to těžké, když jedna kapitola má cca 8 stránek formátu A4. Věřím, že na mě nezanevřete a budete dále číst, ač přidávání bude zmatečné.

Děkuji za přízeň!!!

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 12. kapitola: