OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 51. kapitola - 1. část

02.09.2013 (15:00) • Arminka, Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2739×

1. část

Vera

Otevřela jsem oči a první, co jsem nahmatala, byl Glock. Sice mám andělskou chůvičku, ale to neznamená, že si nebudu hlídat záda. Ať máte rodinu, milence, přátelé, nesmíte se na ně spoléhat. Jediná jistota jste jen vy sami. Ponechala jsem Glock pod polštářem a protáhla si ruce. Mezitím se rolety vytáhly nahoru, perfektní načasování. Vylezla jsem z postele a zamířila do koupelny.

V půlce cesty za ranní hygienou jsem se zastavila. Lassiter seděl, no, spíš byl rozvalený v křesle a spal. Bylo to vtipné a roztomilé zároveň. Jako obvykle mu hlava visela ve vzduchu. Divila jsem se, že mu neleze z pootevřené pusy slina. Místo toho tiše chrápal. Poháněna instinktem jsem chtěla jeho hlavu zvednout a opřít, ale neučinila jsem tak. Včera mi dal jasně najevo, jak to mezi námi bude vypadat.

„Drž se od něj dál,“ napomenula jsem se tiše. „I když tě srdce bolí při tom pomyšlení. Nesmět se ho dotknout…“

Otočila jsem se na patě a vydala se do koupelny. Musela jsem se usmát nad nynější situací. Připadala jsem si jak narkoman odvykající, přičemž všude kolem něj byl ten nejkvalitnější koks. Lassiter byl můj pyrokant, nebylo cesty zpět. Přešla jsem k pultu a prsty přejela po zdobné sponě, kterou tu včera zapomněla Zsil. Aspoň jí se daří. V rámci mezí… Bude mít dítě s mužem, jenž ji miluje víc než svůj život. Sice je tak trochu debil a neuvědomil si, že dítě je největší dar, který kdy může mít, ale co naplat. Rehvenge je úplně stejný jako já. Taky bych mohla být s Lassiterem, kdybych se nechovala… nedokázala jsem najít ta správná slova. Prostě, kdybych se nechovala jako já.

Potřebuju pořádný relax v horké vodě, a to hned. S tímto rozhodnutím jsem se přesunula do sprchy.

„Vero, dělej, potřebuji jít k Rehvengovi, než se odstěhuje k sympathům a bude si tam hrát na Rockyho,“ houkl skrz dveře Lassiter.

„Čistím si zuby, jdi sám!“ křikla jsem nazpátek.

Ozvala se rána a já sledovala, jak dveře mé koupelny mizí a mění se v třísky.

„Zbláznil ses?“ zaječela jsem na něj. Vpadl do nitra koupelny a nasupeně se rozhlédl. Raději jsem kousek ucouvla, nechtěla jsem dostat výprask.

„Pojď ke mně,“ pronesl přiškrceným hlasem. Ovládal se, hodně se ovládal.

„Jasně, a uděláš ze mne čevabčiči. Na to ti neskočím.“ Máchla jsem jeho směrem kartáčkem na zuby. Pěna ze zubní pasty se odtrhla a dopadnula na jeho tričko. Bezva, teď ze mě udělá rostbíf.

„Jsem rozespalá a nemohu odpovídat za své činy,“ snažila jsem se získat čas a naplánovat únikovou cestu. Lassiterův obličej mi ani za mák nepřidával.

„Jsem vyšinutý padlý anděl. Tím tuplem nemohu za své činy odpovídat. Nicméně, povznesu se nad naším ranním incidentem. Jdeme k Rehvovi.“ Přistoupil ke mně, sebral mi kartáček a popohnal mě k pokoji. „Běž se obléct, vám ženským to vždycky trvá.“

„Ještě jsem neskončila s čištěním.“ Jeho vraždící pohled byl dost jasný. „Asi jsem skončila.“ Pokýval hlavou.

„Přesně, teď jsem na řadě já.“ Dostrkal mě do ložnice a sám zaplul do koupelny.

Svině jedna zákeřná.

„Čtu ti myšlenky.“

„Co tě žere víc? To, že to vím, nebo to, že mi je to u něčeho?“

„Ani jedno.“

Urychleně jsem otevřela skříň. Popadla jsem první černé rifle, které jsem uviděla. Shodila jsem ze sebe boxerky a natáhla je na sebe dřív, než mě Lassiter uvidí. Včera bych s ním klidně hodila nemravný dostaveníčko, ale teď? Vše se změnilo. Navíc by mě zajímalo, kde včera byl, když přišla Zsil a on se pěkně po anglicku vypařil.

Vykoukla jsem zpoza skříně do koupelny. Měla jsem luxusní výhled díky andílkovi, co si hraje na vykopávače dveří. Nezajímalo mě, co dělá, spíš jsem potřebovala, aby sem nešel, což se mi splnilo. Prohrabala jsem se věcmi a našla sportovní podprsenku. Obratně jsem stáhla ze svého hrudníku tílko na spaní a oblékla si ji. Šlo to hůř se zraněnou rukou, ale dalo se to překousnout. Z ramínka jsem sebrala světle modrou riflovou košili a hodila ji na sebe právě v momentě, kdy se za mnou zjevil Lassiter. Od pasu nahoru obnažený.

„Větráš?“ otázala jsem se ho. Přičemž jsem se snažila zapínat knoflíky na košili. Šly nějak těžce, mrchy. Ne, Lassiter je mrcha. Ví, co se mnou dělá pohled na jeho vypracovanou hruď. Jsem jak dítě, co řve, že chce lízátko. Jenže mé lízátko je Lassiter. Hlasitě polkl a ze všech sil se snažil, abych mu neviděla do očí.

„Nemohu jít s tím trikemm. Je,“ neovládl se a podíval se mi do očí. Pozdvihla jsem jedno obočí a vyčkávala. „Špinavé, kvůli tobě.“

„Klídek, čivavo.“ Obešla jsem ho a otevřela třetí šuplík u komody a vytáhla složené tričko tmavě šedé barvy. „Nechal jsi ho u mě. Předtím…“ na chvíli jsem se odmlčela. Pokoušela jsem se vtáhnout trochu víc vzduchu do plic.

„Fritz ho sem dal, nestihla jsem ti ho předat.“ Otočila jsem se k Lassiterovi a podala mu triko. Natáhl se pro něj, přičemž se dotkl mé dlaně.

„Vero.“ Ucukla jsem a zbrkle se přesunula ke dveřím pokoje.

„Jdu se nasnídat, pak můžeme vyrazit a řeknu Fritzovi o koupelně.“ Vytratila jsem se dřív, než mohl jakkoliv reagovat. Zasraný život.

V ZeroSumu se naše cesty rozdělily. Lassiter se vydal směrem ke kanceláři Rehvenge a já zaplula k baru pod ostražitým pohledem Xhex. Varovala jsem Lassitera, sestra mi říkala, že nás jaksi Rehv odmítá ve svých klubech, ale bylo mu to fuk.

Lassiter přistoupil k Trezovi. Aniž by jeden z nich promluvil, Trez otevřel dveře Rehvegovy pracovny. Lassiter vplul s vrozenou elegantností a nechal Maura o samotě na chodbě.

„Kdes byl?“ vyjekl na něj Rehv.

„Ahoj, jak ses měl i chyběl jsi mi miláčku by se mi líbilo víc,“ ohradil se Lassiter. Když si usedal do křesla naproti Rehvengovi. Mohl si lapnout na roh jeho stolu, ale nechtěl tlačit na pilu, už tak Rehv zuří, že porušil jeho zákaz.

Rehvenge položil záznamy o účtech stranou a plně se věnoval svému příteli. „Kdes byl?“ zopakoval přísnějším hlasem.

Lassiter si povzdechl. „Vlídnosti a milého slůvka se nedočkám, co?“ položil mu otázku. Rehv ani nemrkl.

„Ne.“

„Dobře, dobře,“ kapituloval nakonec anděl. „Král upírů ze mě učinil chůvu jeho starší dcery. Je trošku nekontrolovatelná, vzteklá a výbušná. Nevím, co to Wratha napadlo, Vera je taková víc než třicet let,“ ukončil své vyprávění a pohodlně se rozvalil. Bolel ho krk z dnešní postele. Měl by si pořídit lepší, než křeslo po Wrathovém dědečkovi. Je tak trochu tvrdé a neflexibilní, stejně jako Wrathův děd.

Rehv se zasmál. Po dlouhé době se od srdce zasmál.

„Velice originální výmluva. To se ti musí uznat, a teď pravdu.“ Nyní to byl Lassiter, kdo měl pokerový výraz.

„A do prdele, ty jsi nelhal.“

„Ne,“ odvětil prostě padlý anděl. Rehv si povšimnul rudé kapky na Lassiterově obličeji, Pod trikem se mu rýsoval přívěšek s erbem Veřina rodu.

„Zešílel jsi? Ty jsi Veřin Ahstrux nohtrum?“ Rehvenge nemohl uvěřit vlastním očím. Věděl, že jsou ti dva totální magoři, ale co je moc, to je moc.

„Víš, co to pro vás oba znamená? Myslel jsem, že na ni toužíš zapomenout, kamaráde.“

S těmito magory má být spřízněný? Žít pod jednou střechou? Jakmile vše vyřeší v kolonii, postará se o to, aby se Zsil byli vždy odděleně. Protože dohromady… to nikdy nevěštilo nic dobrého, pokud nevrkali, a teď zrovna nevrkali. Štěkali.

Lassiter si stoupl před prosklenou část. Zahlédl Veru, jak u baru upíjí nějaký nápoj.

„Copak jde na ni zapomenout? Vždyť se na ni podívej, je bezbrannější než malé ptáče, navíc se sebevražedným komplexem, který jsem u ní vyvolal já. Nemohu ji nechat být.“ Otočil se zpátky k Rehvovi. Ten poslouchal hlas v sluchátku.

„Co je, Xhex?“ promluvil Rehv. Xhex mu stroze odvětila, že se jedná o obyčejnou rvačku. „Dobře.“ Vzhlédl k Lassiterovi. „Vrátíš se k Veře? Mám v tom trochu bordel. Jste horší než aprílové počasí.“ Padlý anděl si povzdechl. Nevěděl, co má dělat. S jistotou věděl, že ji nedokáže nechat jít. Ale nevěděl, zda by dokázal vstoupit podruhé do stejné řeky.

„Oběma vyhovuje nynější situace.“

„I Veře?“

„Zvykne si.“

Usadila jsem se na nejbližší barovou židličku. Objednala jsem si colu. Dneska musím mít mysl naprosto čistou. Ujistila jsem se, že je Xhex na opačné straně podniku, a snažila jsem se pohledem vystopovat Missy. Tu malou kurvičku, s kterou si Lassiter rád užíval. Jedna z mnoha. Dám krk na to, že každá Rehvova šlapka prošla Lassiterovou postelí.

Jakmile jsem zahlédla její zrzavou kštici, počkala jsem, až se na mě podívá. Netrvalo to dlouho. V jejích očích se zračil děs. Nedivím se jí, taky bych ze sebe měla strach, vždyť se znám. Očekávala jsem zbabělý útěk, ale překvapila mě. Nahodila masku a vydala se za mnou. Statečná – bod pro ni.

„To ty jsi mu zlomila srdce, viď?“ tón jejího hlasu byl útočný. Ona ho bránila? Snad se nám děvka nezamilovala? Hořce jsem se usmála a seskočila ze židle. Byla jsem o hlavu vyšší než ona, a to měla na nohou lodičky s deseticentimetrovým, jehlovým podpatkem.

Missy se bála, nevysílala okaté signály, ale cítila jsem z ní strach. I odvahu.

„A kdybych jí byla? Co uděláš?“

„Nenechám ti ho, budu o Lassitera bojovat!“

„Nikdy tvůj nebyl!“ vyštěkla jsem popudlivě. Posměšně si odfrkla a upravila účes.

„Dnes ráno byl u mě. Byl zdrcený a potřeboval mou náruč, ne tvou.“

Zmateně jsem zamrkala. Lassiter trávil čas s ní v době, kdy já byla se Zsil?

Proč se vlastně divím? On nemá problém vyrovnat se s naším rozchodem, narozdíl ode mě.

„Chci od tebe službičku,“ řekla jsem a hodně se přemáhala, abych z ní nevymlátila duši.

„Ženský nedělám, a tebe už vůbec ne.“

„Nevěř si, nepreferuji mušličky.“ Vytáhla jsem z kapsy od kalhot několikrát přeložený papír čtvercového tvaru a podala jí ho.

„Lassiter je u Reverenda, za půl hodiny vejdi a dej mu to.“ Do druhé ruky jsem jí vložila prachy.

A teď mě čeká nejtěžší věc. Naklonila jsem se k ní. „Starej se o něj a miluj ho.“ Odtrhla jsem se od ní a urychleně jsem se vmísila mezi dav tanečníků, než mě uvidí slzet.

Jsem unavená z her, které se mnou Lassiter hraje. Tuhle ale skončím já.

Přesně za půl hodiny zaklepala Missy na dveře kanceláře svého šéfa. Nechtěla prokazovat někomu, jako byla ta žena, prosbičku, ale dostala slušně zaplaceno. Navíc, viděla v tom příležitost mít Lassitera jen pro sebe. Proč toho náležitě nevyužít?

„Brý, šéfe, Lassitere,“ pozdravila je. Svůdnou chůzí přistoupila k Lassiterovi.

„Tohle je pro tebe.“ Podala mu složenou kostku papíru a kousek odstoupila. Cítila na sobě Reverendův pohled. Vzhlédla k němu, nedokázal nic vyčíst, protože Missy nebyla pravá pro odpovědi.

Lassiter převzal přeložený list papíru. Rentgenoval Missy, ale v hlavě měla pouze samé nepodstatné kraviny.

Rozložil papír, okamžitě poznal Veřin rukopis. Před určitou dobou si vyměňovali vzkazy za účelem mileneckých schůzek. Hodně dávná doba.

Vím, že dopisy mají nějaké úvodní kecy, ale mně nejdou, takže je vynechám. Měl jsi pravdu. Ten, kdo ve vztahu miluje míň, vyhrává. Tou osobou v našem vztahu jsem byla já. Trvalo mi dlouho uvědomit si své chování vůči tobě a nyní za to pykám. Lituji každou minutu, kterou jsem promarnila žitím bez tebe. Lituji svých chyb, kterými jsem zlomila tvé srdce a zničila důvěru, jež si choval ke mně. Upřímně se ti omlouvám a doufám v den, kdy mi odpustíš. Nebudu lhát a tvrdit, že jsem ti nikdy nehodlala ublížit. Chtěla, a moc. Dokud jsem si neuvědomila zásadní věc. Vztek, jež chovám v srdci a mylně ho považovala za vyvolaný tebou, je vztek na mě samotnou, protože jsem ti tolik ublížila. I za to se omlouvám. Krucinál, tolik tě potřebuji a za to tě nesnáším. Protože nechci nic jiného, jen tebe. Včera jsi mi ukázal, že ses přes nás dostal, jdeš dál. Já ne, jsem zaseklá a nedokážu jít vpřed.

Proto odcházím.

Asi se ptáš, proč ti tohle všechno neřeknu do očí a píšu dopis. Odpověď je prostá. Nesnesu další odmítnutí z tvé strany, nejsem na něj dost silná.

Verath

Lassiter upustil papír na zem. Připadal si jako ve snu. Přesněji v noční můře. Vzhlédl k Missy.

„Kde je?“ zavrčel na ni. Missy přejel mráz po zádech. Nikdy v něm neviděla nebezpečí, až nyní.

„Nevím,“ řekla pravdivě. Padlý anděl k ní přistoupil a silně ji natlačil ke zdi.

„Kde je?“ jeho hlas dodal na intenzitě. Missy vyděšeně zamrkala a snažila se dostat z Lassiterova sevření.

„Pusť ji, vždyť nic neví,“ vložil se do toho Rehv a přesunul se k nim. Znal Lassitera. Kdyby náhodou Missy lhala, do vteřiny je mrtvá. Vždy, když šlo o Veru, byl Lassiter odhodlán jít přes mrtvoly, přes spoustu mrtvol. Uchopil opatrně svého přítele za rameno a trhl jím k sobě. Zadívali se do očí. Mezitím Missy urychleně vyklidila pole. Rehvenge viděl v Lassiterových očích hněv. Ale ne nenávist.

„Co se stalo?“ položil otázku andělovi.

„Vera pálí mosty,“ odvětil mu, odstoupil od Rehva a zhluboka se nadechl. „Už je hotová ta prosbička, co jsem po tobě chtěl?“ Rehvenge přikývl a odebral se ke svému pracovnímu stolu.

„Chceš ji zabít?“ Lassiter se nešťastně usmál.

„Ne, jen ji dobře znám. Jestli se rozhodnula prásknout do bot, určitě jí do cesty padne pár bezduchých.“ Popošel ke krabici s vyrytými ornamenty po stranách. Otevřel ji a vytáhl dva zlaté Glocky.

„A nikdo, upozorňuji, nikdo na ni nesáhne. Dokud jsem zde.“ Převzal od Rehva podpažní pouzdra a schoval Glocky. Při bližším zkoumání šla vidět zdobně vyrytá písmenka V na obou zbraních.

„Tolik k Veřiné přizpůsobivosti.“

„Co tím naznačuješ?“

„Co?!“ vyhrkl ze sebe popudlivě Rehv. „Před chvílí jsi mi tvrdil, že se s tím srovná. Evidentně ne. Ona tě miluje a udělala chyby, ale…“

„Ale?“ skočil mu do řeči Lassiter.

„Nedokážeš jí odpustit.“

„Ne.“

„Tak proč, sakra, ji jdeš hledat? Proč tvoje zbraně zdobí písmeno V? Očividně nedokáže snést novou situaci, nech ji.“ Lassiter se opět usmál.

„Nemíním, aby mě kvůli ní Vishous zabil. Zapomínáš, kdo jsem. Kým jsem se stal, Rehve. Pokud se jí něco stane, oddělají mě. Možná mě sejme samotný král, když je to jeho dceruška.“

Rehvenge nevěřil Lassiterovým slovům. Viděl jeho reakci, když dočetl dopis. Měl strach. Ale ne ze smrti. Anděl se nebál své smrti. Bál se o svou lásku. Protože, ať to přizná nebo ne, miluje ji.

„Nechceš, aby tě Vishous či Wrath sejmul, toť vše?“

„Jo.“

„A co její jméno?“

Lassiter se lehce usmál. Mohl hrát hru a hlupáka a tvrdit, že V znamená něco jiného. Ale přemohl se.

„Protože je stejně chladná a vražedná, jako ty Glocky.“ Rehvenge to přešel bez komentáře. Nemínil se s Lassiterem hádat. Stačil Veřin útěk.

Na co ta holka myslela? Uteče z města a vše se tím spraví? Zahojí zlomené srdce?

Dobrotivá Stvořitelko, proč musí tohle dítě způsobovat tolik potíží? Uvažovala vůbec nad tím, jak ublíží rodině? Zsilverth? Co když se jí přitíží a něco se stane s dětmi? Měl by se vykašlat na kolonii a jet ji hledat společně s Lassiterem. Ne kvůli jejich prapodivně dobře fungujícímu přátelství, ale kvůli jeho tahlly. Vyšel z kanceláře, Lassiter mu byl v patách. Nějak, jakkoliv, se musí vykroutit z povinností, a taky by ho zajímalo, jak Xhex dokázala ztratit Verath.

„Xhex, kde je Vera?“ otázal se Rehvenge. Napínal mozkové závity, ale bylo to bezradné. Věděl, že nakonec on, král, bude muset do kolonie udělat si pořádek. Jeho přítel těkal pohledem po parketu a baru. Bylo mu však jasné, že je pryč.

„Nevím, kde je. Nejsem její chůva.“ Mrskla pohledem po Lassiterovi. Jo, vytetovaná slza na pravé tváři. Jisté znamení, kdo si hraje na Nanny.

„Navíc jsem tu dole měla rušno. Parta chlapů se začala bít. Pak další a další na různých místech po klubu. Když jsem se snažila usměrnit je, ne zabít, jeden z nich mi řekl, že to za ty prachy stálo. Kdo by platil někomu za rvačku? Vraždu chápu, ale rvačku?“ Pokrčila rameny. Lassiter se podíval na Rehva.

„Verath,“ vyhrkli ze sebe jednohlasně. Xhex zakroutila nechápavě hlavou.

„Proč by to dělala? Kdyby je například najala na Miss bílé pírko, ale takhle?“

Padlý anděl se nad narážkou ušklíbl. „Když zdrháš, musíš převést pozornost na někoho jiného. Aby byl útěk úspěšný,“ osvětlil jí.

Nejela jsem rychle a zběsile. Snažila jsem se být minimálně nápadná. Dodržování dopravních předpisů a brázdění vedlejších cest. Stoprocentně nepojedu po dálnici. To už jsem rovnou mohla sedět na barové židličce v ZeroSumu a sledovat Lassitera, jak mi ubližuje pohledem na něj a Missy.

„Kurva!“ křikla jsem si sama pro sebe.

Vina je pěkně zákeřná. Vina spojená s opuštěním rodiny a dvojčete, nenarozených neteří nebo synovců. Pěstí jsem bouchla do volantu, až se ozvalo troubení. Jenže já nemohla zůstat. Nedokážu se vyrovnat s bolestí, jež mě obklopuje, kdykoliv vidím Lassitera. Utrpení, které v sobě nosím, protože vidím, jak jde dál. Ale já ne. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zklidnit. Ještě jednu věc musím učinit. Volant jsem přidržovala levačkou, zatímo pravou rukou jsem vytáhla z kapsy od kalhot mobil. Stiskla jsem jedničku a čekala, až to Zsil vezme. Překvapila mě hlasová schránka.

„No, možná je to lepší,“ vydechla jsem unaveně. „Zsil, po dlouhé době jsem opravdu cítila naše staré pouto, které mi tolik chybělo, a neuvědomovala si, že tě ztrácím. Musíš vědět, že tě miluju. Stůj co stůj, rozumíš? Dělala jsem chyby, stále je dělám. Omlouvám se za to, jaká jsem. Ale věř mi v jedné věci. Nikdy nepřestaneš být v mém srdci na předních místech. Starej se o chlupáče, miminka a Lassitera, mám tě ráda, sbohem,“ polkla jsem vzlyk a hodila mobil na sedadlo spolujezdce. Potřebovala jsem se ho rychle zbavit, abych si utřela slzy. Nechtěla jsem svou rodinu opustit, ale neviděla jsem jiné východisko. Kdybych měla naději. Kdyby chtěl Lassiter čas, dala bych mu ho. Naučila bych se kvůli němu trpělivosti. Jenže bolest, kterou jsem mu způsobila, je příliš velká.

Ne, nemohu být u něj. Stále bych mu připomínala, oživovala utrpení. To nemohu dovolit.

Dalo mu hodně zabrat přemlouvání, ale nakonec Rehvenge přece jen odjel směr sever. Oceňoval jeho snahu pomoci, ale jeho opravdu nepotřeboval. Jediný, kdo znal stejně Veru, možná lépe než on, byla její sestra. Chtěl věřit, že byla Vera natolik hloupá, aby se ukryla na jejich místa, ale věděl, že tomu tak nebude. Přesto ani jedno nevynechá ve svém pátrání po ní.

Vytočil číslo na Zsilverth a doufal, že to zvedne.

„Výborné načasování, křídloune,“ pronesla Zsil do telefonu. Lassiter krom jejího nevrlého hlasu zaregistroval zvuk silnice. Musela být v autě.

„Neboj, neusiluji o to mít tě v mé pětce, ale potřebuji tvou pomoc. Jedná se o Veru,“ osvětloval, přičemž se přesunul z hlučného klubu ven do chladné noci.

„Nepovídej. Řekni mi, žes nebyl po uši v nějaké děvce, zatímco ti má sestra zdrhla!“ z hlasu se vydral na povrch i vztek. Lassiter zmateně cukl hlavou.

„Jak víš...“

„Hádám. Pochybuji, že by mi takové věci vykládala do telefonu, kdyby neměla v plánu prásknout do bot.“

Lassiter pokrčil rameny. Absolutně netušil, o čem Zsil žvatlá, ale rozhodně byla připravená udělat cokoliv.

„Kde jsi?“

„Jedu do Adirondacku, kde jsi ty?“

„Před Zetkem. Nemělo by smysl, abys jela za mnou. Prohledej všechna místa, která tě napadnou, a dávej na sebe pozor. Vy dvě přímo lákáte nebezpečí.“

Kdyby ho tak Rehv slyšel. Zabil by ho vlastníma rukama.

„Lassitere?“ oslovila ho Zsil poněkud klidnějším tónem.

„Ano?“

„Co se to s vámi děje?“

Lassiter si povzdechl a zadíval se na temné nebe. Bylo stejně temné jako jeho duše a srdce, které prahlo po jediném.

„Nevím, Zsil, já pravdu nevím. Nezapomeň hlídat čas, kdyby něco, budu na příjmu,“ ukončil hovor a přemístil se na první místo, které ho napadlo.

Už jí zbývala jen dvě místa. Marně v hlavě pátrala po dalších skrýších, ale nemohla si vzpomenout. Zsilverth zajela ke kraji silnice a vypnula motor. Už z dálky viděla, že její sestra v parku není, ale musela zajít blíže, k jejich oblíbené lavičce. Vystoupila, dlaněmi si třela paže, aby zahnala chlad, jenž obklopoval její tělo. Neměla čas zabývat se kabátem, když utíkala do garáží pro své auto. Věděla, co Verath zase provedla, aniž by jí to přímo řekla. Bylo to značně okaté a ona v tom viděla žádost o pomoc. Slabou Veru neznala, ale rozhodně se jí nelíbila vzteklá Vera, neustále bojující s Lassiterem.

Zsil se usadila na lavičku a pohodlně se opřela. Neubránila se vzpomínkám, které toto místo obklopují.

„Proč to mám zkoušet první já, a ne ty?“ rozčilovala se, když ubalila vůbec první cigaretu s červeným kouřem ve svém životě. Verath se lišácky usmála.

„Tys ho ukradla Vishousovi, svému whardovi. Styď se, dvojče. Teď, na důkaz míru, musíš táhnout jako první.“

Zsil pozdvihla jedno obočí.

„Nechceš být první, kdo se bude dusit, protože to neumíš, co?“ Znala svou sestru velice dobře. Nerada přiznává slabiny, pokud kdy vůbec je přizná. Verath lehce pokrčila rameny a dělala, že je úplně mimo.

„Chtěla jsem ti prokázat laskavost, jelikož jsi druhorozená a já prvorozená,“ dále si hrála na neviňátko, Zsil jí to ani na minutku nevěřila.

„Hm, takže jakožto prokleté dvojče si mohu nyní vychutnávat privilegia ve formě červeného kouře?“

Verath se vítězně usmála. „Přesně, sis, přesně.“

Zsilverth se vyloudil na tváři pobavený úšklebek. Je to hodně dávno, kdy takhle s Verou blbly. Připadalo jí to jako věčnost, co se cítila svobodně a uvolněně.

„Bojíš se přeměny, Zsil?“ Verath hleděla na svou sestru, zatímco jí podávala třetí cigaretu, jež za dnešek měly. Zsil ji přebrala a potáhla.

„Asi bych měla, přece to je obrovský posun dál v našem životě, ale nemám. Ty?“

Verath jenž ležela na lavičce, hlavu na stehnech svého dvojčete, sledovala noční oblohu a chvíli vypadala, že je úplně mimo, se lehce zamračila.

„Máma ji málem nepřežila. Co když se nám stane to samé?“

Zsil překvapeně zamrkala. Tohle ji vůbec nenapadlo. Mezi nimi a matkou je rozdíl.

„Ale máma je míšenka, Vero, u nich je velké riziko. Nám koluje v žilách královská krev.“ Připadala si, jako by mluvila s dítětem. Většinu času si tak připadala. Ona dospělá, nebo spíš dospělejší, narozdíl od svého staršího dvojčete. Mělo to být obráceně, ale nebylo. Verath byla víc jak z poloviny stále dítě. Verath se lehce zavrtěla a více svraštila obočí. Teď úplně připomínala otce, pomyslela si Zsil a pousmála se.

„Asi máš pravdu,“ připustila Vera. „Stejně mamča měla štěstí, že se do ní taťulda zabouchl. Podle toho, co jsem zjistila, neměl rád moc míšence a už vůbec ne lidi. Pochybuji, že by ho někdo překecal k poskytnutí krve pro někoho neznámého.“ Ano, další Veřin koníček. Zjišťování informací spojených s vrtáním do minulosti.

Zsil jemně přejela po vlasech Very a tím získala oční kontakt. „Jenže mamka je neodolatelná, víš?“ zaševelila Zsilverth.

„To máš pravdu, sis.“ Sjela svou sestru pohledem a dodala: „Jsi jako ona. Chlapi ti budou ležet u nohou, ale já jsem spíš jak táta. Dneska jsem se nestrefila ani jednou do terče, asi začínám slepnout,“ mručela a tím rozesmála Zsil, která ji lehce udeřila do ramene.

„To určitě, pako jedno. Beztak si brousíš špičáky na krmiče, kterého ti táta přidělí při proměně, co?“

Verath přejel po rtech chtivý výraz.

„To si piš.“

Zsil trhla hlavou, když si uvědomila, proč tu vlastně je. Okamžitě vstala a rychlými kroky mířila k autu. Musí tu svou bláznivou sestru najít a přivázat ji za její cop k posteli. Co si myslí, že jí bude zdrhat? Jí? Vlastní sestře? Ještě jí ukáže, co je za to loket. S tímto rozhodnutím vložila klíčky do zapalování a nastartovala. Ještě zbývá jedno místo, kde se může Verath nacházet.

Dobrotivá Stvořitelko, ať tam to třeštidlo je.

Kapitolka je psaná Simiik, ale z technických důvodů ji na její žádost vkládám já, abyste nemuseli dlouho čekat.

Rozdělila pro vás poslední kapitolu z pohledu Very na tři části. 

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), Simiik, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 51. kapitola - 1. část: