OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 49. kapitola

30.11.2012 (19:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 19× • zobrazeno 3391×

 *

ahstrux nohstrum

Soukromá stráž s oprávněním zabíjet, která je do své funkce jmenována králem. Jde o závazek na celý život, pokud se král nerozhodne stráž propustit, nebo na dveře nezaklepe Smrtka. Stráž musí na krku nosit erb upíra nebo upírky, kterého/kterou chrání, společně s tetováním - rudá kapka na pravé tváři, aby každý věděl, kdo je zač. Pokud selže ve svých povinnost, čeká ho smrt. 

Beth zabouchla dveře od pracovny a vydala směrem k Wrathovi. Nemusela na sebe upozorňovat, cítil, že je to ona.

„Jak se daří našim dcerám?“ zeptal se své shellan král a odtrhl hlavu od papírování. Beth se na něj unaveně usmála a políbila ho na rty.

„Právě jsem dotelefonovala se Zsil. Je šťastná.“ Wrath se otočil čelem ke své královně.

„A Vera?“ položil jí další otázku. Byl vděčný za Zsilverth. Nesouhlasil s volbou jejího životního partnera. Ale činil ji šťastnou a to bylo pro něj nejdůležitější. Nicméně, chtěl, aby i jeho prvorozená oplývala štěstím, ale nebylo mu přáno.

„Nevím, co si myslet,“ promluvila Beth a přesunula se víc k Wrathovi. Ten ji jemně stáhl na svůj klín.

„Poslední dva týdny se chová, jako by jí nezáleželo na ničem. Myslí si, že nevidím její kruhy pod očima, které jsou opuchlé od častého pláče. Verath málokdy brečela Wrathe. Naše dcery nikdy nepatřily ke křehkým ženám. Mám o ni strach. Netušila jsem, jak moc ji zasáhla ztráta Lassitera.“

Wrath se zavrtěl a jeho čelist ztvrdla.

„Měl jsem ho zabít ten den, kdy jsem se o nich dozvěděl,“ zavrčel a převelice se ovládal, aby se nevyřítil z pracovny a nešel si s andílkem popovídat trošku více zblízka.

„Nevíme, co přesně se mezi nimi odehrálo, Wrathe.“ Beth pohladila svého hellrena po tváři a vynutila si jeho pohled. „Proto chci, abys ho sem přivedl. Chci udělat poslední věc, která mě přesvědčí.“

„Mluvili jsme o tom, leelan. Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ vyslovil nesouhlasně Wrath a zadíval se na svou ženu zpod brýlí. Snažil se zaostřit na její tvář, kterou nikdy neviděl do nejpodrobnějších detailů. Věděl, že je nádherná. Ať už se jednalo o vnější či vnitřní krásu.

„Naopak, on je původcem její bolesti, stejně tak, jako jejím lékem. Chci zpátky svou dceru. Nyní z ní je duch, který přežívá. Jediný, kdo může splnit mé přání je právě Lassiter.“ Beth doufala ve správnost svého rozhodnutí. Sama netušila, jak ji to napadlo. Myšlenka, která vás uhodí zčista jasna a vy v ní vidíte světlo v tunelu, jiskřičku naděje. Doufala, že Lassiterova láska k Veře nevyprchala. Zpočátku nesouhlasila s jejich vztahem, podobně jako Wrath. Ale postupem času měnila názor, nakonec si nedokázala představit nikoho jiného po boku své starší dcery. Proto v skrytu duše doufala, že tímto rozhodnutím se k sobě vrátí.

Wrath si povzdechl. „Mé pravomoci se na něj nevztahují. Není upír, nejsem jeho král. Nemohu mu to přikázat.“

„S tím počítám, Wrathe.“ Beth se natáhla ke stolu a podala Wrathovi telefon.

„Zeptáš se ho. Pokud svolí, miluje ji. Sám víš, jak vážné rozhodnutí to je. Pokud odmítne,“ její tvář se zachmuřila a Wrath pocítil ze své shellan nával hněvu. „Nikdy už nevkročí na naši půdu, jestli se o to pokusí, sama mu ukážu, jaký nebezpečný rodič dokáže být, když brání své dítě.“ Wrath věřil jejím slovům. Uchopil telefon do dlaně a vyťukal číslo na Adirondacké sídlo.

„Halo?“ ozval se hlas Rehvenge.

„Wrath, chci mluvit s Lassiterem, okamžitě,“ pronesl král přirozeně autoritativním hlasem. Námitky či odmítnutí byly nepřípustné.

„Jistě,“ řekl Rehvenge. Jako z dálky slyšel Wrath, jak volá andělovo jméno. Poté šramot, jak si předávali telefon.

„Pročpak si Veličenstvo vzpomnělo na mou maličkost?“

„Mám pro tebe nabídku.“ Wrath se zadíval na Beth a nadechl se.

…

Verath stoupala po schodech nahoru s jedním cílem – dostavit se do pracovny svého otce. Poslední dobou tam chodí až nezdravě často. Před čtrnácti dny vysvětlovala, proč se rvala v klubu Železná maska. Den na to, proč se po jejím odchodu z posilovny musely měnit dva běhací pásy a zpravit díry po činkách ve zdi. Holt se neudržela, když si vzpomněla na rozhovor se Zsil. Tolik jí bolelo, že své sestře ubližuje. Chtěla jít za ní. Ten den se zjevila doma. Jenže byl u ní Lassiter a Veře v ten moment vypnul mozek. Měla toho tolik na srdci a chtěla se svěřit sestře. Pokračovat v nápravě jejich pošramoceného vztahu, ale nedokázala se chopit iniciativy. Proto Verath vybuchla v posilovně a ničila vše, co jí přišlo pod ruku. Nesnášela svou slabost v tu chvíli. Smutně si povzdechla a vystoupila na poslední schod, který ji dělil od dlouhé prostorné chodby.

Před týdnem si ji otec zavolal na kobereček a zatrhl ji hlídky na dobu neurčitou. Zajímalo ji, s čím přijde tentokrát. Výjimečně nic nezničila, nezmlátila a ani nezabila. Sekala latinu, kterou úspěšně topila v alkoholu, litrech alkoholu. Škoda jen, že je dnes střízlivá.

Zaklepala a vstoupila. Většinu rozhovoru, které zde absolvovala, byly čistě mezi ní a jejím otcem. Občas byla přítomna Zsil či mahmen. Ale dnešní seskupení bylo až děsivě zarážející. Otec sedící za pracovním stolem, mahmen stojící po jeho boku. Nic neobvyklého, ale proč je tu taky Lassiter??? Verath se otočila na dveře, chtěla se vypařit, jak pára nad hrncem.

„Na to ani nemysli, sluníčko,“ poradil jí Wrath. Cítil z ní zaječí úmysly v momentě, kdy zaregistrovala Lassiterovu přítomnost. Verath svěsila ramena a poraženě se sunula ke svým rodičům. Usadila se na své obvyklé místo - křeslo před pracovním stolem. Lassitera sedícího na pohovce u krbu zazdila.

„Důvod, proč tu jsem a hlavně, proč je zde i on?“ otázala se Verath. Přičemž se dívala na svou mahmen. Šly z ní lépe číst pocity. Otec byl jak kus mramorové desky – dokud jste do ní nic nevytesaly, jako by to tam ani nebylo.

„Ahstrux Nohtrum,“* pronesl Wrath a vzhlédl ke své leelan, jako by se ujišťoval o správnosti rozhodnutí. Beth stiskla jeho dlaň a nepatrně kývla.

„Je od vás milé, drazí rodičové, že jste si vzpomněli na mé blížící se narozeniny, ale s díky odmítám.“ Verath se prudce zvedla z křesla a mířila z pracovny, u pohovky se zarazila, Lassiterův klid ji zarazil. Ohlédla se na Beth a Wratha.

„On? Opravdu?“ bombardovala je otázkami.

„Mám jméno,“ ohradil se Lassiter. Verath stočila obličej k němu. „Vážně? Já mám zas seznam věcí, které chci a řeknu ti narovinu. Osobní strážce v tvém podání do něj rozhodně nepatří!“ křikla na něj. Lassiter nečekaně vstal z gauče, což nutilo Verath odstoupit krok vzad.

„Za to Erix a Dwight jsou na seznamu hned několikrát, co?“ vrátil ji.

Wrath pozoroval ty dva skrz své brýle a nestačil se divit. Už ani nevnímal význam jejich slov, bylo to dokola a dokola. Ona mu něco vyčetla, on jí taky. Byli jak dvě rozhádané děcka. Nevěděl, co v něm převládá více. Jestli pocit natřískat oběma na holou nebo je odstřelit na Mars. Z  úvah ho probral Bethin dotek na jeho rameni.

„Začínám pochybovat o svém nápadu,“ zašeptala jeho směrem. Avšak Wrath se škodolibě pousmál.

„Naopak, leelan, tvůj nápad je jediné možné řešení. Řvou na sebe, hádají se, to přece páry dělají. Nebo se snad mýlím?“ líbl ji na hřbet ruky a zadíval se na ni zpod brýlí. Bethina pochybnost se z tváře nevytratila. „Kdyby Veře na něm nezáleželo, ignoruje ho a soustředí se na hlídky. Sama dobře víš, že jejich zákaz s ní ani nehnul.“ Po Wrathových slovech veškerá konverzace utichla. Jediné, co vydávalo zvuky, bylo praskající dřevo v krbu. Lassiter hleděl na Veru, která ztratila slova. Oba vnímali Wrathova slova, ale víc se věnovali hře -  Kdo to má horší. Padlý anděl se potutelně usmíval, což u Very vyvolalo chuť útočit. Vrazila mu pěstí do ramene.

„Dávám si pauzu, abys věděl,“ řekla mu. „S tebou to nemá absolutně nic společného, frajere,“ dodala. Lassiter pozdvihl jedno obočí a složil ruce na hrudi. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho zpráva od Wratha, i když chudák netušil, co mu tím prozradil, neudělala dobře. V ten moment mu dokázal, koho jasně Verath upřednostňuje. Ale nedal na sobě nic znát.

„Jasně,“ pokýval hlavou a snažil se zakrývat záchvaty smíchu.

Ozvalo se zaklepání, všichni stočili zrak ke dveřím, kde se zjevil Vishous. V rukou svíral silný řetízek s přívěškem, který byl Verath povědomý. To je přece jejich rodinný erb! Oni to myslí vážně! Blesklo jí hlavou. Nedělali si z ní šprťouchlata. Řetízek nebyla jediná věc, jež si sebou Vé přinesl. Skřínku, kam si ukládal, jak nářadí, tak tetovací pistoli. S ní měla Verath taky zkušenosti.

„Brý jitro, vespolek. Teda řeknu vám, větší úleťárnu jsem nedělal, a že jsem provedl hodně bláznivin. Zeptejte se, poldy,“ pronesl Vishous a díval se na Wratha. Jako by čekal, že se král zasměje a řeknu mu, že to byl opravdu vtip a ať se odklidí zpátky do Doupěte. Ale král zůstal za svým stolem, jeho koutky necukaly, zůstaly nehybné, celý jeho obličej byl nehybný. Vishous pokrčil rameny a vydal se k andílkovi.

„Vero, rudneš. Je to vzteky nebo nám tím míníš naznačit něco jiného?“ položil Veře Vishous otázku. Verath na něj upřela své světlé zelené oči plné hněvu.

„Vzteky,“ zavrčela na něj a otočila se na svého otce.

„Nikdy s tím souhlasit nebudu! On nebude mým Ahstrux Nohtrum! To se raději odeberu na Druhou Stranu!“ ječela na něj a rudější, než před chvílí. Lassiter s Vishousem ji pozorovali a v myšlenkách se vsázeli, kolik toho ještě vydrží. No, jo někdy je čtení myšlenek i zábavné.

Wrath odsunul křeslo, které nad jeho tíhou zaskřípalo, a vstal. Obešel stůl z druhé strany, než stála Beth.

„Už odmalička bylo tvé chování bláznivé, temperamentní a nevyzpytatelné,“ došel k Veře, objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Jenže vše má své meze, Verath. Co předvádíš posledních pár týdnů, nás nutí chovat se extrémně. Takže budeš hodná holčička a pěkně poslechneš tatínka. Nakonec ti nic jiného nezbývá.“

Verath cítila, jak ji v hlavě tiká. Místo mozku měla tikající bombu, která neměla daleko od výbuchu. Andělská chůva, speciálně pro ni? Proč ne, už chybí jen vyměnit Nissana za jednorožce.

„Tati, proč to děláš? Mám na mysli Ahstrux Nohtrum, ne drcení mých klíčních kostí. I když ruku na srdce, není to zrovna příjemné.“

 „Jsem král,“ usmál se na svou dceru a rozcuchal jí vlasy. „Ve svém postavení si mohu dělat, co chci. Navíc Ahstrux Nohtrum může mít jen významná osoba a ty jsi princezna. Bod splněn. Zsilverth má Rehvenge. Ochrání ji, pokud ne, ví, co ho čeká.“ Wrath nahodil vražedný úsměv, až všem v místnosti přeběhl mráz po zádech. Dokonce i Vishous se snažil litovat Rehvenge, ale prostě mu to nešlo, i kdyby to tahal zpod nehtu své zářivé pracky, prostě ne.

„Ale my se nedokážeme snést v jedné místnosti ani minutu! Nedokáže spolu normálně vycházet!“ jančila nanovo Verath a snažila se dostat z medvědího stisku svého otce. Jenže její táta je opravdu chlap jak hora a když si usmyslí tulit se s dcerou, musí se podřídit a trpět pozici medvídka.

„Nezměním svůj postoj, jsem tvůj král a ty budeš poslouchat. Nebo mám to brát snad jako žádost mé holčičky, která ještě nedospěla a nedokáže se poprat se svým osudem?“ Wrath věděl, jak na Veru. Nesnášela, když s ní zacházel jako s dítětem, stejně jako Zsilverth. Viděl na ní, jak se v ní něco probralo, něco, co dlouho z ní necítil. Chuť někoho praštit.

„Takže, jsme domluveni,“ vyvodil si z Veřiného mlčení Wrath a kývnul na Vishouse.

…

Seděla jsem na zadním sedadle v Escalde a tupě zírala skrz okýnko ven. Nedokázala jsem pochopit, proč by to dělal. Proč by mi rodiče působili bolest. Copak nevidí, jak moc trpím při pohledu na něj? Jak moc mi ubližuje vnímat jeho blízkost, vůni? Nejsem z kamene. Zatřepala jsem hlavou, nesmím se zabírat jím. Čte mi myšlenky a určitě se u toho dobře baví. Ohlédla jsem se na něj. Seděl taky jako vzadu, akorát na opačné straně.

Naše oči se střetly, opět jsem zadoufala v drobný náznak vřelého citu. Marně. Znuděně si odfrkl a zadíval se na svůj mobil.

Hlupačko, minulost nemůže být přítomností. Sama si za to poděkuj.

Akutně jsem potřebovala láhev tvrdého alkoholu. Bylo mi totálně jedno, co tu bude. Hlavně, ať ten zasranej pocit viny zmizí, vytratí se někam do věčných lovišť a nechá mě žít. Dobře vím, jak jsem to podělala! Zatnula jsem ruce v pěst a doufala v zázrak. Bylo mi přáno.

Vishous zastavil a my mohli vystoupit. Bylo jasný, že se rozdělíme na skupinky. Já s Lassiterem. Vishous s Butchem. Rozešli jsme se na opačné strany a já se modlila, aby mi Stvořitelka poslala do cesty tucet bezduchých. Potřebovala jsem se ze sebe dostat vše, co se ve mně dusilo.

„Mohla bys s tím fňukáním přestat? Ničí mi mozkové buňky,“ promluvil na mě po dlouhé době. Zadívala jsem se na něj.

„Ty je využíváš? Nevšimla jsem si.“

„Haha,“ hraně se zasmál a chytl mě za paži. „Musíme si něco vyříkat.“ Přitáhl si mě k sobě blíže. „Evidentně ti nevoní, můj novej job. Já z něj taky radostí nedělám mexickou vlnu, ale…“ dupla jsem mu na nohu a vyškubla se mu. Upravila jsem si koženou bundu a počkala, až si přestane stěžovat na mé kanady.

„Asi vím, co potřebuješ vědět,“ oznámila jsem mu v momentě, kdy se napřímil a měl na tváři děsně vytočenej výraz. Natahoval se po mně, chtěl mi to oplatit. Ale já se mu šikovně vyhnula. Otočil se aby, útok opakoval, ale má ruka ho zastavila, mířila jsem na něj zbraní. „Tam někde,“ pokračovala jsem, a abych mu jasně dokázala, že to myslím vážně, odjistila jsem zbraň. „Pobíhají členové Vyhlazovací společnosti, jejichž cílem je upíří genocida. Bráníme svůj rod před nimi, pokládáme své životy, aby mohly další generace přežít. Jestli si myslíš, že mé chování v boji ovlivní nynější situace, tak se pleteš, Lassitere. Jsem dobrý voják.“ Nahodila jsem zpátky pojistku a složila zbraň k boku. Kývl hlavou.

Vtáhla jsem vzduch do plic. Do nosu mě uhodila vůně dětského pudru. Viděla jsem v Lassiterových očích záblesk touhy. Dokonce se pousmál a já se přistihla, že dělám úplně to samé.

„Málem jsem uvěřil v tvou dospělost. Ale jakmile je zbystříš, měníš se v krvelačné dítě,“ zašeptal. Rozšířila jsem úsměv a ledabyle pokrčila rameny.

„Některé věci se holt nemění, Lassie,“ mrkla jsem na něj.

„Tohle sis opravdu mohla odpustit,“ zamručel.

Pach bezduchých nás vedl k jedné z postranních uliček. Těsně před zabočením jsme se zastavili. Chtěla jsem se podívat za roh a zkontrolovat situaci, ale Lassiterova pracka zatlačila do mého hrudníku a já se připlácla na chladivou zeď staré budovy.

„Co to děláš?“ uhodila jsem na něj. Absolutně mě ignoroval, sám shlédl situaci. Otráveně jsem si povzdechla a zadívala se na jeho pracku na mém hrudníku.

„Nesahej na mé prsa,“ zavrčela jsem. Svou pozornost přesunul ke mně a zakřenil se.

„Znám je jako své boty, proč ten ostych?“ otázal se mě.

Kousla jsem se do jazyku, abych se ovládla.

„Kolik jich je?“

„Čtyři,“ odlepil svou ruku od mého těla. „Tři jsou zkušenější, jeden se teprve zaučuje. Poznal jsem to skrz jejich myšlenky.“

„To je vše?“

„Zaučují ho na lidské oběti, teda chtějí. Ještě se k tomu nedopracovali,“ skončil Lassiter své hlášení. Nepatrně jsem kývnula hlavou.

„Mám plán,“ řekla jsem mu, odtrhla jsem se od zdi, kde mě před chvíli tak šikovně přišpendlil můj ochránce a směle vykročila. Jenže, Lassiter by byl asi nemocný, kdyby mě opět nezastavil, tentokrát mi dlaní přejel po zadku.

„Co zas vyvádíš?!“ obořila jsem se na něj. Mezitím jeho ruka putovala dolů, k mému stehnu. Zastavila se na pouzdře s vrhacími noži.

„Půjčím si,“ odvětil a sprostě mi dva sebral. Kdyby k zabití bezduchých stačila kulka do mozku, jak je to u něj. Svět by byl o tolik krásnější.

„Ale no tak,“ zamračil se naoko, nad mými myšlenkami.

„Tak jaký má princezna plán?“

Loktem jsem udeřila do jeho hrudníku, abych se přes něj dostala ke svému cíli.

Přesně, jak tvrdil Lassiter. Na konci uličky byli čtyři bezduší. Před nimi se choulil mladý kluk na zemi. Dokonce i na tu dálku, šel z něj cítit strach, děs, panika.

„Hej! Nechte ho!“ křikla jsem na ně.

„Ano, dámy a pánové, tohle je po všech stranách promyšlený plán naší Verath, bravo,“ zamumlal si pro sebe Lassiter.  Nicméně, musel se pousmát. Byla stále sama sebou. I přesto všechno, co se mezi nimi událo. Nebyl si jist, co přesně v něm vyvolá hlídka s ní.

Bolest?

Ne, naopak.

Cítil nostalgii, chtěl se vrátit do těch dob před několika měsíci. Jenže to by musel hodně věcí překousnout, což se mu nechtělo.

Mrštil vrhacím nožem neuvěřitelnou rychlostí přes celou uličku. Verath, která mu byla nejblíže, sotva zaznamenala pohyb. Najednou se nůž zarazil do hrudníku jedno bezduchého – v místě, kde dříve měl srdce. Upadl pod tím tlakem na zem, kolem jeho kompliců se rozprostřelo světlo a byl pryč. Jediné, co zbylo, byl vrhací nůž Verath, který s cinknutím dopadl na zem.

Lassiterův čin vyvolal agresivní reakci bezduchých. Vytáhli zbraně a bezhlavě stříleli po Verath, ta však neváhala a společně se svým Glockem jim to oplácela. Přičemž uchopila Lassitera za tričko a strhla ho i sebe za kontejner, který je chránil před případným zraněním.

„Jdou sem?“ vyhrkla ze sebe Vera.

„Jo, dva. Nováček, hlídá lidského červa.“

Verath se pobaveně uculila.

„Zajímavé. Lidské kurvy ti nevadí, v okamžiku, kdy se zjeví lidský kluk, mění se lidi v červy?“

„Co na to říct, nejsem na kluky,“ pronesl anděl šibalsky a podal Veře nabitý Glock.

„Odhmotním se k tomu nováčkovi a klukovi. Zvládneš ty dva?“ otázala se ho. Lassiter zachytil podtón strachu v jejím hlase a ať chtěl nebo ne, líbilo se mu to.

„Jistěže a nechceš tu zůstat. Mám na tebe dávat pozor.“

Verath se uchechtla a štípla ho do tváře.

„No tak, sentiment ti nesluší.“ S těmi slovy se odhmotnila a Lassiter vyrazil vpřed.

Verath se objevila na druhém konci uličky a tak tak se vyhnula útoku. Lassiter se zmýlil. K němu šel jen jeden. Musela jednat rychle. Glock, který svírala v pravačce, namířila na nováčka a střelila ho do hlavy, na chvíli ho to vyřadí z provozu. Učinila pád vpřed a tím se vyhnula ráně od dalšího bezduchého. Vyskočila na nohy, Glock schovala do pouzdra, levačkou uchopila jeden ze svých nožů a hodila jím po bezduchém. Ten však nůž zachytil v čas. Obrátil ho k Veře a mrštil s ním. Verath instinktivně nastavila ruku před obličej, aby si ho chránila.  Tím si však způsobila ošklivé zranění. Nebrala ohledy na bolest, vyrvala nůž z předloktí a znovu jej hodila po bezduchém. Tentokrát se trefila. Vzhlédla a spatřila světlo. Nezklamala.

Obrátila se k člověku. Zdál se jí v pořádku. Zraněný, vyděšený, ale v pořádku.

„Neboj, nic se ti nestane,“ promluvila k němu pro jistotu. Plný strachy na ni hleděl a ukázal na požární schodiště. Verath se zadívala nahoru a spatřila nováčka, jak utíká.

„Sakra!“

Odrazila se špičkami od země, chytila se první příčky na žebříku, přitáhla své tělo a rychle se snažila ho dohnat, než jí zdrhne. Na střeše vytáhla Glock a namířila ho na něj. I když před ní utíkal, střílela, jak nejlépe uměla. V paži ji pálilo. Měla řeznou ránu na pravé ruce, v které tepalo při každičkém stisknutí spouště. Zhluboka se nadechla a přestala si hrát na kovboje. Jakmile ho měla na mušce, stačilo jen stisknout. Její oběť měla jiný plán. Skočil na druhou budovu.

„No to si ze mě děláš blázny?“ složila Glock do pouzdra a rozběhla se za ním. Nemá moc v oblibě výšky a při představě, že bude přeskakovat z jedné budovy na druhou? Měla i lepší noční můry. Přidala na rychlosti, odrazila se od vyvýšeného sloupu a modlila se za zázrak. Když její nohy dopadly na pevnou půdu, poděkovala v duchu Stvořitelce. Rozhlédla se kolem sebe a tak tak se vyhnula smrtelnému zranění. Bezduchý vyrazil proti ní. Kudlu ji chtěl vrazit do břicha, ale Verath rychle zareagovala. Schytala jen povrchové zranění, což jehla a niť zpraví.

Odskočila od něj a nohou mu vykopla zbraň z ruky. Chytla ho oběma rukama kolem krku a vrazila mu kolenem do hrudníku. Bezduchý bolestí zakňučel a schoulil se na zem. Verath se k němu naklonila, v dlani svírající svůj poslední vrhací nůž. Otočila si ho čelem k sobě, napřáhla se a vrazila mu nůž do hrudi. Jenže bezduchý jí proklouzl mezi prsty. Vyskočil na nohy a zaujal bojovou pózu přesně jako boxeři.  

Sice ji pořádná rvačka chyběla a on se nabízel. Ale jí se nechtělo, zvlášť ne, když krvácí a dole na ni čeká andělská chůvička. Vytáhla Glock, zmáčkla spoušť a nic!

Zmateně tiskla spoušť ještě dvakrát, než si uvědomila zásadní věc. Náboje jsou pryč.

„Kruci.“ Ujelo ji z úst. Nevěděla proč, ale v hlavě ji běžela písnička od Mansona This is the new shit.  Aniž by se nadála, bezduchý zahájil útok. Vyhnula se mu a sama zaútočila. Glock přitom odhodila. Nebyl čas, chovat se k němu hezky, pokud měla v plánu ho ještě někdy v budoucnu použít. Bezduchý ji odrazil a vrazil jí levačkou do břicha, přímo do rány. Verath sykla bolestí a kousek ustoupila. Využil ten moment ve svůj prospěch a vrazil jí pravou pěstí přímo do čelisti. Verath cítila, jak padá na zem, dokonce přivřela oči, jako by tím mohla snížit náraz. V momentě, kdy ucítila chladnou zem pod sebou, třes kostí, zamrkala. Všechno měla rozmazané. Najednou se zjevilo vedle ní světlo. Snažila se zaostřit, ale šlo to ztěžka.

Postupně rozeznávala předměty. Jako komíny, Lassitera, zabíjejícího bezduchého. Počkat! Lassitera? Zaměřila se na něj a více zaostřila. Držel bezduchého na zemi svou nohou, zapírající se do jeho břicha. V ruce držel satelitní anténu.

„Vypadáš nějak rozladěně,“ houkl k Veře, přičemž jedním ladným tahem vrazil anténu do hrudi bezduchého.

„Chytáš CNN?“ zamumlala a pokusila se vstát. Stále ji třeštilo v hlavě a navíc, nějak nedokázala uklidnit svůj vnitřní kompas. Takže vypadala, jako by si krapet přihnula. Lassiter se na ni zadíval, peprnou poznámku na ústech, ale nechal to být. Vzbuzovala v něm soucit. Což ho ještě víc dopálilo, zvlášť když se přistihl, že má nutkání obejmout ji a ujistit, že je v pořádku.

„Co ten člověk? Nezdrhl ti?“ samotnou ji udivila plynulost slov vycházející z jejich úst. Po ráně do tváře a bolesti v čelisti čekala koktání, šišlání, možná trošku ráčkování. To, že má nevymáchanou pusu, ví dávno, ale nerozbitou? Novinka.

Lassiter zakoulel očima nad jejími myšlenkami. „Je dole, čeká na,“ odkašlal si. „Na tebe.“

Verath cukla hlavou a nechápavě vzhlédla k andělovi. „Na mě?“ ujišťovala se a přitom na sebe ještě ukázala.

„Vidíš tu snad jiného trpaslíka v ženským provedení?“

„Nejsem malá!“

„Za to nechápavá jo.“

„Nesnáším tě!!!“ zaječela na něj vztekle. Konečně seřídila svůj vnitřní kompas a chtěla toho, jak se patří využít, menší kopanec ho nezabije.

„Miluješ mě, naservíroval jsem ti ho. Ačkoliv jsem po všech stranách dokonalý, jedna věc mi chybí.“

„Skromnost?“

Lassiter ledabyle mávnul rukou. „Ta není v módě.“

„Aha.“ Vera pokývala hlavou a zamumlala si pod nosem pár poznámek o extrémně velkém, andělském egu.

„Abych se vrátil k našemu tématu. Neumím mazat vzpomínky, takže, šup, šup,“ rukama naznačil směr a pobaveně se uculil.

Verath si odfrkla a když kolem něj procházela, neodpustila si přesně mířenou ránu pěstí do jeho ramene.

…

Lassiter se usadil vedle Very a opatrně uchopil její ruku, aby si prohlédl zranění. 

„Mohu ti to zranění vyléčit a nebudeš mít jizvu. To samé platí i o té ráně na břiše.“ Svůj pohled přesunul z krvácející ruky na Verath.

„Dík, nechci," stáhla ruku k sobě. „Jizvy mi budou připomínat, jak rychlý bezduší dokážou být, kdybych náhodou zapomněla.“

Lassiter se pousmál. „O jak dospělé. Začíná se mi stýskat po puberťácké Veře, byla rozkošná.“

„Za to mě tvá metrosexuální stránka nechyběla vůbec. Takže, jestli mi z koupelny bude mizet krém, vím, kdo to byl.“ Zvedla varovně prst a zatvářila se přísně. To Lassitera rozesmálo, přičemž se zvedl z postele.

„Za Jane jít nechceš a mé hojení taky odmítáš, takže šití?“ otázal se jí. Vera přikývla a připlácla si další ubrousky navlhčené alkoholem na ránu. Zbytek alkoholu, co byl v láhvi, kopla do sebe.

„Přines lékárničku, whisky a chipsy,“ při poslední položce na seznamu se na Lassiterové tváři vyloudil překvapený výraz. „Mám hlad,“ osvětlila mu Vera.

 „Jasně,“ zamumlal a měl se na odchodu, těsně u dveří se zastavil. 

„Musíme to umrtvit,“ dodal směrem k Veře, zrak upíral na ruku. „V lékárničce nic není a poslouchat při šití tvé kňučení se mi taky nechce.“

„A jak to chceš tedy umrtvit? Zamračíš se na to a ještě pro jistotu na to zavrčíš?“

„Ha ha, skočím pro něco na kliniku, hned jsem zpět.“

„Času dost, já jsem ta, kdo krvácí.“

Plně vyzbrojen se Lassiter vracel zpátky do pokoje Verath. Doufal, že ho cesta trochu osvěží a dovolí mu přemýšlet. V přítomnosti Very mu uvažování moc nejde. Musí se hlídat, kontrolovat, což nejde tak těžko, kdyby do toho nemusel hlídat a kontrolovat i ji.

Loktem zatáhl za kliku a vklouzl do její ložnice. Stále v něm byla tma, pokud nepočítal světlo, které se linulo z koupelny. Tam se Lassiterův pohled zastavil. Na prahu koupelny stála Vera. Měla na sobě černé kožené kalhoty lehce ušpiněné skrz dnešní hlídku. A nahoře, tam se Lassiterův zrak zastavil nejdéle, měla jen podprsenku krajkovou, černou. Sice furt kecá, že není normální ženská, ale tohle mu přišlo extrémně typické, jako ženská zbraň vysokého kalibru.

Stála a nic neříkala, sledovala ho, čekala na jeho první krok. Lassiter si odkašlal a přerušil oční kontakt.

„Mám lékárničku, kouzelnou injekci, která ti umrtví zranění, vodku a našel jsem čokoládu. Už máš dost nezdravej jídelníček, tohle přežiješ.“

„Dík.“ Verath se odtrhla od dveří a vstoupila do pokoje.

„Co bude první, ruka nebo břicho?“ zeptala se ho. Vrazil jí do zdravé ruky otevřenou láhev vodky a do úst tabulku čokolády. Zbytek si ponechal u sebe a zamířil do koupelny. Vera urychleně rozkousala v puse čokoládu a polkla ji.

„Nechci rýpat. Ale budeš šít mé břicho, v koupelně je chladná zem. Lehnu si na stůl, rozsviť, ať na to vidíš a udělej to rychle, začínám střízlivět.“

„Prý nechceš rýpat, to bys ani nebyla ty.“

Lassiter se utřel do osušky ruce a zadíval se na Veru, která z něj po dobu „operace“ nespouštěla oči.

„Hotovo, měla bys ses prospat.“

„Pomůžeš mi do postele, nechci stehy poničit. Když ses snažil.“ Natáhla k němu zdravou ruku. Lassiter se pousmál, položil ručník na stůl. Naklonil se k Veře, a co nejopatrněji ji uchopil. Obmotala ruku kolem jeho krku a nechala se jím přenést.

„Užíváš si mou roli?“ ptal se jí.

„Myslíš mého osobního otroka?“ pronesla nevinným hláskem.

„Jo,“ zamumlal.

„Trošku, v rámci mezí, abych nevyvolala hněv PETY, Lassie.“ Usmála se na něj, jiskřičky v očích jí plály. A nemohl za to alkohol, který jí koloval v krvi. Odjakživa měla v nich vepsáno šibalství a on ví, že jim nikdy nedokáže odolat.

 Jemně ji položil do přikrývek, hleděli si z očí do očí, nedokázal se hnout. Nechtěl se hnout a Verath byla na tom podobně. Její ruka stále byla obmotána kolem jeho krku. Bránila mu, se zvednout, ale bránil by se vůbec? Musel, nechtěl projít tím peklem znovu. Místo něj se zvedl Veřin obličej, aby spojila jejich rty. Chtěla ho políbit. I po tom všem se nedokázala držet na uzdě, kdykoliv byl v její přítomnosti. Jenže Lassiter zastával jiný názor. Odtrhl se od ní a napřímil se.

„Tohle už nedělej, Verath,“ upozornil ji vážným hlasem a na důkaz svých slov si utřel hřbetem dlaně ústa.

„Ale já chci t…“

„Vím, co chceš. Chci opak. Jasně, jsem ti dal najevo, co si myslím o druhé šanci,“ skočil jí do řeči Lassiter.

Verath se i skrz svá zranění prudce posadila na posteli. „Tak proč? Proč jsi vzal otcovu nabídku? Nejsi upír, není tvůj král. Nemusíš poslouchat jeho příkazy,“ poslední slova pronesla šeptem. Cítila se bídně, zbytek alkoholu se vytratil během mžiku. Vypadala, jako dítě, kterému řekli, že Santa neexistuje. Beznadějně. Byla jí sebrána i ta poslední, mizerná kapka naděje. Konec. Tečka. Zadívala se na něj, nešlo vyčíst z jeho obličeje nic. Byl jak robot, stál před její postelí, sledoval ji v tváři chlad.

„Kdyby otec potřeboval pro Zsil Ahstrux Nohtrum, přijal bys?“ otázala se ho.

„Ano,“ stručná, bezbarvá odpověď. Vera se nadechla a přivřela víčka.

„Neděláš to kvůli mně, jaký je pravý důvod?“ otevřela oči a probodla jimi Lassitera. Posunul se směrem k ní. Instinktivně uhnula. Zastavil se a svůj úmysl sednout si vedle ní zavrhl.

„Dlužím Wrathovi za jednu službičku, tímhle splatím svůj dluh. Nehledej v tom nic romantického. Jsem ochránce a ty subjekt, jež se má chránit.“

„Subjekt?“ zopakovala po něm Vera.

„Jo.“

Hořce se pousmála. Myslela si, že žije v noční můře, ale zmýlila se. Teprve začala.

„Nebudu ti dělat problémy,“ oznámila mu, uchopila přikrývku a ulehla.

„Dík.“ Slyšela, jak se usadil do křesla, které bylo zády k ní. Silně přivřela oči, aby zatlačila slzy zpátky. Nechtěla brečet, už nikdy. Nechtěla se cítit slabě v jeho přítomnosti.

Lassiter počkal až Verath usne, stoupl si přímo před ni, poklekl, aby byl v úrovni jejího obličeje. Byla tak klidná, když spala, tak nevinná, tak zranitelná…

Pohladil ji opatrně po vlasech.

„Jsem tebou pohlcen, rozsekej mě na kousíčky a uvidíš jen sebe. Není místa, kde bych měl od tebe klid. Modlil jsem se, i když jsem se zapřísahal, že nikdy k Bohu nepromluvím, aby mně lásky k tobě zbavil. Jenže pomoc nepřišla. Proto jsem se obrnil nenávistí, přesně jako ty. Udělal jsem to, co jsem udělal, nelze to vrátit zpět. Můžu mít milion důvod, proč tě nenávidět. Nepomáhají mi zapomenout na tebe, na tvou vůni, tvůj hlas. Nemohu nechat jít někoho, kdo vlastní mou duši.“ Políbil ji na čelo a vstal. Musel pryč. Nedokázal být v jejím pokoji, aniž by neudělal něco, čeho by později litoval. 

 Omlouvám se za dlouhé čekání. Snad jsem vás nezklamala. Bylo obtížné psát, protože jsem chtěla tolik říct, nakonec jsem zredukovala svou ukecanost na 13 A4. :-DDDD
Zajímalo by mě, co si o vztahu Very a Lassitera myslíte, popřípadě, zda je chcete mít jako pár. Příště se můžete těšit na Zsil a Rehva. 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 49. kapitola: