OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 45. kapitola

06.09.2012 (17:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2571×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Verath 

Otevřela jsem oči a zadívala se do stropu. Nedokázala jsem přestat myslet na určité věci. No, kdybych to lépe specifikovala, nedokázala jsem přestat myslet na chlapy. Erixova přehnaná snaha dostat mě, i když už byl v mých kalhotkách. Dwight a jeho nevinný kukuč, jeho krev, která je tak skvělá, až se mi z ní sbíhají sliny a v neposlední řadě Lassiter. Padlý anděl, který mi nedává spát.

Krucinál!

Všechno bylo fajn před mým únosem, před těmi pitomými city lásky nebo co to je! Nenávidím den, kdy jsem mu řekla, že ho miluji, kdy on mi to řekl. Ach, nemohlo to zůstat tak, jak to bylo? Bez citů, čistě jen sex? Proč musím mít emoce?!

Zvedla jsem se do sedu a naštvaně vyskočila z postele. Už od té doby, co jsem vzhůru, jsem nadmíru podrážděná a naštvaná. Prostě jeden ze dnů, kdybych fakt chtěla všechny zabít. Popadla jsem župan, nazula si pantofle a chtěla vyrazit za Zsil, jenže mě zastavila vzpomínka na období potřeby…

Vyšla jsem na chodbu a zarazila se před jejím pokojem. Potřebovala jsem si akutně promluvit se svým dvojčetem, ale rozhodně se nebudu vrtat mezi ty dva. Jsem na pochybách, v hlavě mi hučí a už nedokážu v sobě držet tajemství. Jediný, kdo o tom už ví, je Jane. Nebylo by na škodu to probrat s ní. Přece jen zná pravdu. Přitáhla jsem si župan více k tělu a rozešla jsem se směrem ke klinice. Bylo mi šumák, že mě někdo takhle uvidí. Důležité je, aby tam Jane byla. Nemám moc náladu na Vishousovo štěkání, že mu kradu shellan.

Zřejmě mi přálo štěstí. Jakmile jsem strčila hlavu do dveří, zahlédla jsem ji, jak sedí za stolem a něco sepisuje. Vzhlédla a kývnula mi na pozdrav. Kývnutí jsem opětovala a posadila se naproti ní. Prsty, které byly na klávesnici, přesunula do klína a vzájemně si je propletla.

„Byla jsi za Wrathem?“ otázala se mě. Záporně jsem zakývala hlavou.

„Ještě to chvíli počká. Táta mi nikam neuteče. Chci se tě na něco zeptat. Je to dost choulostivé.“

Ani nemrkla, sledovala mě, její oči se vpíjely do mých. Nadechla jsem se a spustila jsem: „Od té doby, co jsem vypadla z kliniky, jsem na prášky. Kdybys byla v mé situaci, řekla bys Lassiterovi, že žádné dítě není? Nebo bys to nechala tak, když už nejste spolu?“ Opravdu jsem se v této situaci nedokázala rozhodnout. Neviděla jsem ho dlouhou dobu a nevím, jak se má a prostě mám strach. Ano strach, v jakém stavu ho najdu, pokud ho půjdu hledat.

Jane na sobě nedala znát, že by ji dotaz zaskočil, spíš vypadala, že to očekávala.

„Copak nebylo důvodem vašeho rozchodu právě dítě? Myslím, že Lassiter překousne fakt, že nejsi těhotná a vrátí se k tobě. Nebo už ho nechceš?“

„Chci ho, ale stalo se toho víc. Ublížila jsem mu a provedla něco neodpustitelného. Nic už nás dva dohromady nestmelí. Přesto se tě znovu ptám, mám nebo nemám mu to říct?“ Ano, chtěla jsem ho. Jakkoliv se snažím vypadat drsně a nedávat na sobě znát bolest z jeho ztráty, chci ho. I když laškuji s Dwightem, chci Lassitera. Zarazila jsem se a uhnula pohledem, už jsem se nedívala na Jane, ale na své dlaně. Copak ho opravdu tolik potřebuji? Přežiji vůbec setkání po tolika měsících?

Počkat, já si asi sama odpověděla.

Vzhlédla jsem k Jane.

„Řeknu mu to,“ oznámila jsem jí.

„Je to správné.“

S tím jsem souhlasila. Zvedla jsem se a u dveří se na ni ohlédla.

„Dík a hodně zdaru při papírování.“

„Děkuji a tobě přeji taky dobré pořízení.“ Zavrtala hlavu do spisu, který přepisovala do počítače. Takže už byla opět ve svém světě.

Prostě tam normálně půjdu, zaklepu na můj bývalý pokoj, on mě vyzve dál. Oznámím mu, že těhotná nejsem, nic už nás nespojuje. Vpálila jsem do pokoje a prudce kopla do první věci, co mi přišla pod nohu. Naštěstí to schytal jen koš na prádlo, Fritz je tady? Vyjekla jsem, když se znenadání zjevil vedle mě.

„Vaše výsosti,“ pozdravil.

„Fritzi, omlouvám se.“ Sehnula jsem se a zbrkle jsem házela poházené oblečení zpátky do koše.

„Princezno! Tohle nedělejte!“ vyhrkl ze sebe a snažil se se mnou prát o to oblečení. Nakonec jsem kapitulovala a šlohla jedny Butchovy hedvábné ponožky. Jakmile byl koš plný, uklonil se a zmizel tak rychle, jako se zjevil. Zahleděla jsem se na své tělo. Možná by bylo dobrý zvolit vhodnější oblečení než pyžamo. Sice mě už ten andělský bídák viděl nahou, ale i tak.

Otevřela jsem svou skříň a nasála vůni pracího prášku a aviváže, které Fritz používá. Vytáhla jsem černé kalhoty, tílko, černou koženou bundu, dále jsem si nazula ponožky a boty. Ke kotníkům, jsem si připnula do pouzdra dýku, černá bunda zakrývala pouzdro na vrhací nože, které jsem si připnula na předloktí. Nikdy nevíš, kdy se něco semele a navíc, je to reflex. Vlasy jsem stáhla do culíku a odhmotnila se do Rehvova sídla.

Nečekala jsem, že mě Lassiter bude vítat hned u dveří, ale také jsem nečekala osamocené sídlo. Jediný, kdo v ten moment zde byl, mi moc nevyhovoval. Kývnula jsem na pozdrav, on taky.

„Mohla bych se tě na něco zeptat, Trezi?“ otázala jsem se ho. Opět pokýval hlavou.

„Je šéf stále ve vašem sídle?“ ujišťoval se.

„Je. Kde je Lassiter? Musím s ním něco prodiskutovat.“ Doufala jsem, že o něm něco ví. Přece jen se drží Rehva a u něj je Lassiter neustále, pokud není se Zsil.

„Bývá často v ZeroSumu, zkusil bych hledat tam,“ poradil mi.

„Díky.“

Nečekala jsem na odpověď, dematerializovala jsem se před klub. Zahlédla jsem známou tvář. Člena ochranky klubu, ségra mu přezdívala Godzilla. Musela jsem se pousmát. Teď byl jak štěně, kdykoliv kolem něj ségra prošla. Tím, že se z ní stala Rehvova družka hodně změnilo jeho přístup k ní. Kde jsou ty doby, kdy si dovoloval na nás obě? Rozepnula jsem bundu a přistoupila k frontě lidí, co se stůj, co stůj chtěli procpat do nitra klubu. Godzilla mě zahlédnul a usmál se na mě.

„Dlouho jsem vás tu neviděl,“ zahulákal na mě, když jsem se k němu drala. Opravdu jsem se nepárala s lidmi, co mi stáli v cestě. Což pár hlupáků, co mi stálo v cestě, poznalo na vlastní kůži.

„Nedostala jsem kapesné,“ odvětila jsem mu a on propukl v huronský smích. Zmateně jsem na něj pohlédla. Nebylo to vtipný, ale co už. Jakmile přestal prskat na okolí svou DNA, ustoupil a pustil mě dovnitř.

Prodrala jsem se další smečkou pařících lidí, zrakem jsem rentgenovala okolí. Šlo to velice těžko, hlava na hlavě a… Zastavila jsem se v půlce pohybu. Viděla jsem ho z profilu. Usmíval se.

On se usmíval? Je mu dobře beze mě?

Bedlivě jsem si prohlédla jeho obličej, i když jsem viděla jen jednu stranu. Vypadal dobře, hodně dobře. Rozhodně bych vyhrávala nad ním Miss kruhy pod očima. Vlasy měl delší, pravděpodobně si je nestříhal. Vzpomněla jsem si, že jsem to byla já, kdo mu ustřihl tu bujnou blonďato-černou hřívu vlasů. Nesnášela jsem ji a on si je kvůli mně nechal zkrátit. Kvůli mně, vyhověl mi, jako skoro pokaždé.

Otočil se ke mně čelem a já poprvé zaregistrovala drobnou štíhlou ženu, jež se opírala o jeho bok. Tiskla se k němu a on k ní.

On má ženskou?

Cítila jsem, jak se se mnou svět zatočil a připadala si v ten moment jako terč. Lassiterův soukromý terč, do kterého střílí a mé srdce je jeho primární cíl. Bolest se hromadila v mém srdci a já věděla, že musím něco udělat. Hned! Utrpení nebylo to jediné, co jsem cítila s bolestí. Žárlivost a hlavně vztek, zuřivost, která se nedala zastavit.

Prodrala jsem se hloučkem tanečníkům, k nim. Lassiter ztuhl, ale ta zrzavá čubka se dále chichotala jeho kecům.

„Vero?“ vyhrkl ze sebe. Obdařila jsem je svým nejlepším úsměv a plně se soustředila na tu mrchu.

„Páni, ty jsi dračice, co?“ pronesla jsem uznalým hlasem. Překvapeně zamrkala umělými řasami a nahodila povýšený výraz.

„Co jsi zač?“ Sakra, ta má ale protivný hlas. Promnula jsem si ruce, napřáhla se a udeřila ji jednou ranou do nosu.

„Plastická chirurgie s. r. o., těší mě,“ zavrčela jsem, když jsem se skláněla nad její postavou. Neudržela se na nohou a upadla, Lassiter nestihl reagovat, takže si nemohl zahrát na rytíře hrdinu.

„Vero!“ vykřikla za mými zády Xhex. Ani jsem si nevšimla její přítomnosti. Za to ona zřejmě ano, samozřejmě, vždyť byla šéfkou ochranky. Nedokázala jsem se na ni otočit a omluvit se. Vztek mě ovládal a já ho nechtěla držet na uzdě. Znovu jsem se napřáhla a chtěla jsem udeřit Lassitera, ten se šikovně vyhnul mé ráně, otočil mě k sobě zády, přitiskl  k sobě a držel mi překřížené ruce, takže jsem se na nic nezmohla.

„Pusť mě, hajzle,“ štěkla jsem po něm a snažila se všelijak vykroutit, dokonce jsem ho mínila i kousnout, ale vždy uhnul dřív, než jsem cvakla.

„Xhex, postarej se o Missy, já se postarám o čertíka. Vyletěl z krabičky, jak jde vidět,“ oznámil Xhex, která pokývala na srozuměnou.  Ještě pevněji mě Lassiter sevřel a táhl mě k únikovému východu, tam se bez okolků se mnou přemístil. Nikdy jsem to neměla ráda, vždy se mi udělalo šoufl. Tentokrát ne.

Zamrkala jsem očima, poznávala jsem nábytek a pokoj. Byli sme u Rehva. Přemístil nás přímo do obývací místnosti. Využila jsem toho, že jsme stáli přímo naproti gauče, vyskočila jsem nohama na něj, prudce sebou škubla, ruce obrátila k sobě a tím se osvobodila.  Měla jsem výhodu, byla jsem teď vyšší, než Lassiter, ale gauč byl příliš měkký, abych ho mohla kopnout a nespadla bych. Můj plán přeskočit pohovku a pořádně si to s ním rozdat na férovku, mi zmařil. Podkosil mi nohy a já upadla do mrňavých polštářků, co gauč měl u opěradel.

„Uklidni se,“ pohrozil mi a už jen chybělo, aby na mě poukázal ukazováčkem.

„Naser si.“ Chtěla jsem vstát, ale on mě přisedl a ruce mi sevřel nad hlavou. Prťavá šance dostat se z pod jeho těla.

„Copak? Snad tě nepopadla žárlivost,“ zvolal vesele a usmál se.  Na chvíli jsem se přestala kroutit a zadívala se mu do očí. Jak? Jak jsem jen mohla chtít to urovnat?

„Tys chtěla zpátky? Přišla jsi prosit?“ reagoval na mé myšlenky.  Zařvala jsem bojovým křikem, zvedla jsem hlavu a kousla ho do ramene. Ucukl, osvobodil mě a já toho využila, shodila jsem ho ze sebe a rozběhla se. Slyšela jsem, jak se vydal za mnou. Stanula jsem na prahu jídelny, někdo, zřejmě Trez zapomněl zasunout židli, když odcházel, rozběhla jsem se k ní, jednou nohou na ni vyskočila, odrazila se a skočila jsem na stůl. Pevná půda pod nohama. Prudce jsem se otočila, nohu ve vzduchu a sejmula jsem Lassitera do tváře.

„Už nikdy na mě nesahej!“ Nohu jsem spustila dolů a zadívala se na něj, jak vrávoral a snažil se nespadnout. Mnul si čelist, krev mu tekla z úst.

„Chceš mi způsobit bolest?“ otázal se mě, když se napřímil. „Nemusíš se snažit, Vero. Už jsi učinila dost, abych trpěl!“ Hrubě mě stáhl ze stolu a hodil mnou o zem. Těžce jsem zalapala po dechu.

„Ty ani netušíš, jak moc bolí, když ti někdo zlomí srdce!“ pokračoval dál. Skláněl se nade mnou a chtěl mě vytáhnout na nohy, byla jsem rychlejší, dostala jsem do podřepu a pěstí mu vrazila do kolena. Bolelo to oba, ale dám vše na světě, že jeho víc.

„Myslíš, že já netrpěla? Trpím! Ty parchante, jak jsi jen mohl. Jak jsi jen mohl jít s těmi děvkami!“ zaječela jsem, vytáhla jsem dýku, co jsem měla v pouzdře na kotníku, vyhoupla se nahoru a chtěla ho probodnout.

Jenže, Lassiter mi ji vyrazil z ruky a uchopil mě za krk takovou silou, až jsem se začala dusit. Zvedl mě do výšky a přitiskl ke zdi.

„Jak ses cítila, když jsi nás zahlédla? Ublíženě? Zlomeně? Měla jsi pocit, že vybuchneš, nebo tě ta bolest zabije? Vítej v mém světě.“

„Za tohle ti nakopu prdel,“ dostala jsem ze sebe pracně. Bušila jsem do jeho paží, aby povolil stisk, jinak jsem si byla jistá, že ten jeho zasranej ksicht je poslední, co vidím.

„Lassitere!“ zaječela vyděšeně Zsil. Teda poznala jsem ji podle hlasu, viděla jsem rozmazaně.

„Pusť ji!“ tohle byl Rehvův hlas. Lassiter povolil stisk a já upadla na zem. Zběsile jsem mrkala a nasávala vzduch.

„Vero,“ oslovila mě Zsil, doběhla ke mně a objala. „Jsi v pořádku?“ vyptávala se mě. Neměla jsem sílu mluvit, proto jsem pokývala hlavou. Odtrhla jsem se od ní a zvedla jsem se, aniž by to někdo zpozoroval, sebrala jsem dýku, kterou mi předtím Lassiter vytrhl z ruky.  Pevně jsem ji uchopila, odrazila jsem se od země, vrazila jsem do Lassitera, tím ho dostala ke stěně a vrazila mu dýku přímo do ramene a zakroutila s ní.

„Au,“ pronesl hraně a uchechtl se. Chtěla jsem pokračovat s vrhacími noži, ale Rehv mě chytil a odtrhl od něj. Proč se jenom musí uzdravovat tak rychle?!

Ohlédla jsem se na Rehva, který nás zděšeně sledoval.

„Půjč mi klíče od svého auta,“ požádala jsem Rehva.

„Proč?“

„Verath je moc rozrušená na to, aby se odhmotnila domů a vyplakala se tatínkovi na rameni,“ řekl Lassiter a vytáhl si dýku z ramene. Stáhla jsem si vrhací nůž z pouzdra a vrhla ho po něm. Všichni přítomní sledovali místo v hrudi, které jsem nožem protnula, začalo se pomalu zbarvovat krví.

„Těsně jsi minula srdce,“ oznámil mi Lassiter.

„Vím, nechám si to na později, ještě ti mám nakopat prdel.“ S tím jsem si sebrala od Rehva klíčky, kývla jsem na Zsil a odebrala se domu. Nemohla jsem tam zůstat a normálně klábosit se sestrou. Nebyla jsem schopna kontrolovat své myšlenky, své tělo a svůj dech, stále mě pálilo místo, kde mě Lassiter držel za krk. Bolelo to, všechny ty rány, které mi uštědřil a které jsem uštědřila já jemu. Ale fyzická bolest se nevyrovná té, co pociťuji v srdci. Vrátil mi to všechno i s úroky. A můj záměr říct mu, že nejsem těhotná? Ať táhne ke všem čertům.

Lassiter vytáhl vrhací nůž ze své hrudi a hodil ho na stůl. Sakra, krev se blbě dostává z oblečení a navíc mu udělala v tričku díru. Bezva!

„Kdybychom nepřišli domů včas, zabil bys ji?“ položila mu Zsilverth otázku. On se po dlouhé době na ni podíval. Vyhýbal se jí, jak jen to šlo. Neměl náladu po celé ty tři měsíce poslouchat moudra, jak od ní tak od Rehva. Nikdy se k Veře nevrátí, nedokáže jí odpustit.

„Nezabil bych ji,“ odvětil.

„Nevím proč, ale nevěřím ti,“ přiznala se mu a otočila se na Rehvenge. „Jdu nahoru,“ oznámila mu, prošla kolem Lassitera a velice se ovládala, aby mu nevrazila pěstí do obličeje. Své myšlenky, ale nehlídala, takže si padlý anděl přečetl, co jí běží hlavou a souhlasil s ní. Taky by bránil své dvojče.

„Co to bylo, Lassitere?“ další otázka, tentokrát od Rehva jeho kámoše. Pěkně počkal, až jeho shellan zabouchne za sebou nahoře dveře od jejich ložnice a pustil se do něj. Lassiter zakroutil očima. Ona zaútočila na něj první a navíc zlomila Missy nos!

„Coby, jen jsem jí oplatil zlomené srdce. Teda, řeknu ti, že jí trvalo celkem dlouhou dobu, než na to přišla.“

„Myslíš ty tvé orgie v mých klubech?“

„Jo, přesně to mám na mysli.“

„Pomstil ses jí, jsi spokojený? Co bude následovat?“ dotíral na něj dál Rehv. Nemohl Lassitera nechat jen tak být. Bylo mu proti srsti jeho kožichu, pozorovat, jak se jeho přítel ničí. Být každý den nalitej a rozdávat si to s děvkami v klubech není život, není to správné.

„Řeknu ti co. Počkám, až se znovu vynoří a bude chtít nakopat můj andělský zadek.“ Nepatrně se usmál, ale Rehv si toho všimnul. Nechápal, co se to děje. Ona ho tu prošpikuje jako ježka a on se nad tím usmívá a chce další nakládačku? To znamená jediné.

„Stále ji miluješ,“ odtušil Rehvenge a pozdvihl jedno obočí. Lassiter zakroutil hlavou zprava doleva.

„Ne, jen nerad prohrávám, pokud vůbec někdy prohraju,“ vyvedl ho z omylu a snažil se odebrat do svého pokoje. Jenže Rehvenge se nenechal, prsty stiskl Lassiterovo rameno a stáhl ho blíž k sobě. Kdyby ho musel dohnat, určitě by prohrál, přece jen belhá o holi.

 „Proto žiješ v pokoji, který dříve patřil jí? Proto nosíš řetízek, který ti dala před bojem stále na krku? Nehleď na mě tak, Zsil si toho všimla. Neříkej mi, že V a L znamená Velký lovec. Jsou to vaše jména.“

Lassiter ustrnul v půlce pohybu a hleděl do těch ametystových očí. Vyhrnul si z pod trika řetízek s přívěškem počátečních písmen V a L.

„Byl jsem poslední osobou na světě, co by jí, kdy chtěla ublížit. Postupně brala kousek po kousku mé tělo, srdce a duši. Vždy jsem chtěl to, co chtěla ona, protože její štěstí a radost byly i mým štěstí a radostí. Jen jednou jsem chtěl něco jiného, a co ona provedla? Podvedla mě s jiným!“ jedním ladným tahem trhl s řetízkem a hodil ho na zem. „Netvrď mi, že stále miluji ženu, která mě zničila. V jeden okamžik zahodila vše, co jsme vybudovali a já se podle toho zařídil. Dny, kdy jsem chtěl její dobro, skončily. Teď bude trpět, tak jako já trpěl. Bude mučena myšlenkami a vzpomínkami jako já!“

„Lassitere…“

„Ne, už se o ní nechci bavit,“ utnul Rehvengovy snahy hned v zárodku. „A ty ses flákal kde? Neviděl jsem tě od té doby, co jsi zmizel beze slova ze Zetka.“

„Zsilverth měla období potřeby.“

„Sakra… Jak to neseš?“ Ať už byl Lassiter jakýkoliv, zajímal se o svého kámoše, stejně jako o Zsil. Sice to nedával extra najevo, ale zajímal se.

„Já špatně a ona taky.“

„Promluvil bych s ní. Před tím jsme si rozuměli, jenže kdykoliv ji vidím, vybaví se mi Vera a já…“ zatnul dlaně v pěst a obličejové svaly mu ztvrdly.

„Chápu to, cením si tvé ochoty. Tohle je mezi mnou a mou shellan.“

„Rozumím.“ Lassiter mohl tvrdit, že mu je Verath u něčeho, ale Rehv mu nevěřil. Lassiter nebyl špatný herec, ale Rehvenge je napůl sympath, cítí emoce, vyzná se v nich a Lassiter k ní stále něco cítí, stejně jako Vera k němu. Oblbli by ho tím hororovým divadýlkem, které předvedli před chvílí, ale to by opravdu nesměl mít v sobě dědictví pojídače hříchů, která s velkou pravděpodobností před pár dny předal dál.

Doufala jsem v jednu věc. Nikoho nepotkám, až se budu řítit do svého pokoje, abych pak nemusela vysvětlovat to, jak vypadám a proč zuřím vzteky. Jenže to bych nebyla já, abych někoho nepotkala. Jako bonus to byla má matka.

„Verath?“ vyjekla mírně polekaným hlasem a přistoupila ke mně blíž. Zastavila jsem se na chodbě, kousek od mého pokoje. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych ji obešla, dělala slepou, ale přišlo mi to hodně ubohý.

„Ano, mahmen?“

„Co se děje?“ položila mi starostlivě otázku a pohladila mě po tváři. Mírně jsem se usmála a zakroutila hlavou.

„Nic, jen menší problémy s láskou. Potřebuješ ode mě něco? Potřebovala bych si odpočinout.“ Ještě jednou mě pohladila a pokývala hlavou směrem k tátově pracovně.

„Tvůj otec chce s tebou mluvit a nezapomeň na zítřejší návštěvu Cormie a Phuryho,“ upozornila mě.

„Jistě.“ Otočila jsem se k ní zády a namířila si to k tátovi. Zajímalo by mě, o co jde. Že by Xhex volala? Kruci!

Zmáčkla jsem kliku a vstoupila do té nevkusně zařízené pracovny. Nikdo nebyl přítomen, krom mého otce. To je zlý. Většinou je tu aspoň někdo, kdokoliv. Vzhlédl, jeho tvář byla zachmuřenější, než obvykle. Sakra, Xhex, sto pro dávala info.

„No, pojď,“ pobídl mě a rukou ukázal na křeslo před jeho stolem. Teď jsem měla opravdu chuť sednout si do krbu, kde plápolal oheň, než na nabízené křesílko.

Bez zbytečných vytáček jsem ale poslechla. Odsunula jsem křeslo trošku dál od stolu a usadila se. Nikdy dřív jsem tam tak křečovitě neseděla jako teď.

„Verath,“ oslovil mě táta, sundal si brýle a snažil se na mě zaostřit. Sakra, celé jméno a pohled z očí do očí. Jsem v hajzlu…

„Ano?“ kuňkla jsem a víc se natiskla na křeslo.

„Volal mi Lassiter, napadla jsi lidskou ženu v Zerosumu.“

Zamrkala jsem očima a snažila se vstřebat informaci, kterou jsem teď získala. Beru Xhex, dokonce i Rehva, ale on! Lassiter! Opět se ve mně probudila směs emocí, kterou už jen zmínka jeho jména vyvolává. Pustila jsem se křesla a prudce jsem vstala, ztratila jsem oční kontakt se svým otcem, takže jsem nemohla házet psí pohledy, ale to mi nyní bylo jedno.

„No to je skvělý! Ale to, že mi ulevil během potřeby a můžu s ním otěhotnět, to už ti neřekl, co?“ vztekala jsem se. Zadívala jsem se na tátu, myslím, že byl stejně zaraženej, jako já před chvílí.

„Cože?“ zahřměl jeho hlas, až mi přejel mráz po zádech.

„Klídek, nejsem těhotná a určitě ho k potřebě nebudu chtít. Raději si sjedu pár drog, než ho pustit mezi své nohy,“ oznámila jsem mu. Přistoupila jsem ke stolu a dlaněmi se o něj opřela, opět jsem získala oční kontakt.

„Ještě než cokoliv řekneš. Chci se zeptat na jednu věc. Kdyby mahmen byla s jiným mužem – náhražkou za tebe - nesejmul bys ho? Neptám se krále, ptám se svého otce, ptám se zamilovaného muže.“  Upřeně jsem se vpíjela do jeho očí. Čekala jsem trpělivě a věděla, že nakonec mě můj otec pochopí. Zavřel oči a promnul si kořen nosu.

„Krucinál, Vero, proč jsi mi to neřekla?“ otázal se s úzkostí v hlase.

„Neřekla co?“

Vzhlédl ke mně, obličej stáhnutý zlostí.

„Cítím z tebe tvou bolest, ale až nyní. Tolik bolesti, Verath, proč jsi mi řekla, jak moc tě bolí být bez něj?“ Natáhl prsty směrem k mé levé dlani, ale já ucukla stejně jako on, reakce na můj obraný systém.

„Přežiju to bez něj, otče. Jen jsem chtěla, abys mě pochopil, což se mi splnilo.“

Táta si nasadil brýle a kývnul.

„Ano, chápu. Nicméně nejsem jen tvůj otec, ale i tvůj král a tohle se už nesmí opakovat. Pokud máš s Lassiterem nevyřešené účty, řeš to jedině přes něj, ne přes lidské bytosti, rozumíš?“

„Byla to chyba. Budu se snažit.“

„Snaha mi nestačí.“

„Dobře víš, že se city nedají ovládat, tati. Navíc u tak horké hlavy jako jsem já, něco mi říká, že to jsou tvoje geny, to jde ještě hůř.“ Nepatrně se usmál, spíš to byl hodně nepovedený úšklebek.

„Padej odsud,“ dodal. Shrnul několik papírů k sobě a začal je postupně číst. Potichu jsem se vykradla do svého pokoje.

Zabouchla jsem za sebou dveře a sesunula se po nich dolů na podlahu. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Musela jsem… trochu prostoru… nedokážu dýchat, chtěla jsem křičet jeho jméno, brečet vzteky, ale nemohla jsem, dusila jsem to v sobě. Vylovila jsem mobil a s velkým úsilím vyťukala její číslo. Přiložila si telefon k uchu a opřela si hlavu o dveře, zadívala jsem se na strop a doufala, že mi to zvedne.

„Ségra?“ ozval se její hlas a mně se ulevilo. „Počkej, jen si sednu. Jsem v kuchyni,“ vysvětlila mi. Uslyšela jsem rachot, kroky následované sednutím.

Zavřela jsem oči a bouchla hlavou o dveře, potřebovala jsem ji u sebe. Nikdy jsem jí to nedávala dost najevo, ale potřebovala jsem ji teď víc, než kdykoliv předtím.

„Omlouvám se ti, Zsil,“ pronesla jsem po chvíli.

„Co to mělo znamenat?“

Jak jí vysvětlit své jednání? Možná pěkně od začátku.

„Nejdřív jsem chtěla jít za tebou, ale tvá potřeba mě zastavila, tak jsem šla za ním. Jedná se o mé období potřeby. Měla jsem ho hned po tom útoku na bezduché. Lassiter začal plánovat rodinu…“

„A tys volila, co je pro tebe přirozené, boj,“ skočila mi do řeči má sestra.

„Ano,“ souhlasila jsem s ní a utřela si slzu, která se tvořila v koutku.

„Chtěla jsem mu říct, že nejsem těhotná. Ale v momentě, kdy jsem spatřila tu ženu,“ polkla jsem a nadechla se. „Uvědomila jsem, jak hloupá a naivní jsem byla. On mi to celou dobu splácel a já se doma děsila a mučila.“

„Vero, proč ses mi nesvěřila?“

„Kdy?“

„Kdykoliv! Nevymlouvej se neustále na Lassitera v Adirondacku! Jsou jiné cesty, jak jít ke mně, zavolat mi.“

„A co ty? Kdys mi zavolala naposled ty? Chceš mi to vyčítat, nemáš co!“

„Budeme se hádat? Chceš se hádat?“

„Ne, já jen… už tak mi za dnešek ujely nervy a nechci ztratit i tebe.“

„Vero, musíš pochopit, že jsi mu ublížila…“

„Já vím, já to ke všem čertům vím! Když jsem ho uviděla, pocítila bolest, která z něj vyzařovala, uvědomila jsem si, že ho nemohu chtít zpátky. Ta bolest, vím, že jsem jejím původcem. Cítím ji i teď a to mě dohánělo k šílenství, měla jsem vztek na sebe, na něj, že dokáže žít beze mě, přičemž já to nedokážu. Dobrotivá Stvořitelko, Zsil, miluji tak moc až mě to zabíjí, ale když ho vidím, chci ho zabít.“

„Vero…“

„Popadá mě vztek, hněv, žárlivost. Hnusím se sama sobě. Ten, kdo by měl, pykat jsem já. Jenže si vybíjím vztek na něm. Mlátila jsem do něj, měla jsem vzít zbraň a rovnou se střelit do spánku. Nechci mu ubližovat a přitom si nemohu pomoct. Vidím ho stále v klubu, jak je s tou ženskou a mám nehoráznou chuť jít za ním a zakroutit mu krkem.“

„To tys ho opustila, ty jsi ho zradila jako první. Nechci, aby to znělo, že ho bráním. Nelíbí se mi, jakým stylem žije, ale tohle jsou fakta. Mučení vás dvou vyplývá z tvého rozhodnutí.“

„Nemusel jít zrovna touhle cestou.“

„Nemusel, ale šel. Nechci se o tom hádat, je to slepá ulička.“

„A co tvoje potřeba? Jak to dopadlo s Rehvem?“

„No, nechceme se zabít, ale ideální to taky není. Bojí se skrz jeho sympathskou stránku. Nechce o možném dítěti ani slyšet a je to taky slepá ulička.“

„Nečekaně. Myslím, že by tě překvapilo víc, kdyby jásal a skákal s holí tři metry do vzduchu, co?“

„To možná jo, ale i tak…“

„Mám nápad, co kdybys zítra přijela domů? Jen ty a já z očí do očí. Myslím, že to potřebujeme obě.“

„Souhlasím.“

 Lassiter se odlepil od zdi, která oddělovala obývací pokoj od chodby, a tiše se vypařil do svého pokoje, aby ho Zsilverth nezahlédla. Slyšel všechno, co Verath svěřila své sestře. Zcela konsternován hleděl na podlahu pokoje a dokola si opakoval její slova.

Prudce změnil pozici, přiskočil k posteli a zpod matrace vytáhnul šátek. Byl její, měl ho u sebe, když ji hledal a už jí ho nikdy nevrátil. Byl to svým způsobem symbol jeho věrnosti k ní. Nikdy ji neopustil, bojoval pro ni, zabíjel pro ni. Vdechl vůni jejího parfému, kterou šátek stále uchovával a zavřel oči.

Chtěla bych Vás poprosit o komentáře, zda se Vám ještě naše povídka líbí a co si případně myslíte o Veře a Lassiterovi. Díky, S. & A.  

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 45. kapitola :