OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 36. kapitola

06.04.2012 (12:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 16× • zobrazeno 2562×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zsilverth

Jakmile mě Rehvenge udělal, sklouzl dolů a opřel se zády o studenou zíďku. Klekla jsem si naproti němu a viděla, jak se trápí. Bylo to pro mě něco nového, ho takhle vidět. Znala jsem ho jako silného, nabručeného, někdy usměvavého a statečného vůdce. Teď jsem se však dívala na trosku.

Sledovala jsem, jak se kapky vody odrážejí od jeho těla a stékají po říčkách mezi jeho svaly. Když ke mně vzhlédl, nenašla jsem v nich žádnou chuť žít.

„Prostě je konec, Zsilverth. Takhle to dál nejde. I když se jí zbavím, mezi námi vždy zůstanou překážky, ať je to tvůj nesouhlasící otec, Bratrstvo nebo že ti nikdy nebudu moct dát, po čem toužíš,“ mluvil a nechával kapky stékat od konečků vlasů, po tváři, až do úst, jenž otevíral při mluvení.

„Co mi nebudeš moct dát? Jediný, co po tobě chci, je tvoje láska a když ani tu mi nemůžeš dát, tak mi jen dej sebe. Je to pro mě víc. Kousíček tebe je víc, než nic.“ Hladila jsem ho po tváři.

„A dítě?“ vypálil. Přitom slově jsem ucítila zvláštní mravenčení na prsou.

„Nejsem těho-“

„Ale chceš ho, je to tak?“ dotíral.

„A – ano, myslím, že jo. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela.“

„Nechci mít děti,“ řekl tvrdě, svým prohlášením mě zaskočil.

„Dobrá, nemusíme je mít. Není to prioritní.“

„Není to prioritní? Každá žena chce mít děti!“ zařval. Nasupila jsem se.

„Nekřič a nerozhoduj za mě, co chci a co ne! Nejsem ničí majetek, můžu se rozhodnout sama!“ vylezla jsem z koupelny, omotala kolem sebe osušku, popadla svoje věci a dematerializovala se do svého pokoje.

Ještě jsem stihla zaslechnout, jak za mnou Rehv křičí mé jméno. A dál jsem se jen starala o mámin šokovaný výraz, kterým mě poctila v mém pokoji.

„C - co tu děláš, m - mami?“ zakoktala jsem se.

„Dobrá otázka, holčičko. Ráda si nejdřív vyslechnu tvůj příběh.“ Prohlédla si mě a zřejmě nebyla spokojená s tím, co viděla.

„No…“ Počkej, až mě nějakej napadne, pomyslela jsem si v duchu.

„Čekám, Zsilverth,“ pobídla mě klidně, ale uvnitř ní to muselo vřít.

„Těžce se to vysvětluje…“

„Tahlly, promiň mi moje chování, ale musíš něco pochopit…“ Zarazil se čerstvě odhmotněný Rehvenge v mém pokoji, když uviděl mámu.

„Možná že zas tak těžce ani ne,“ kuňkla jsem a děkovala bohu, že si alespoň kolem pasu zašmodrchal osušku. I tak na něj byl, řekněme, exotický pohled.

Mamka nabrala novou úroveň šokovanosti a otevřela pusu dokořán.

„Asi jsem si spletl pokoj,“ zahrál to Rehv do outu.

„Asi jsem slepá,“ vysoukala ze sebe mamka.

„Asi jsi. Rehvenge tady vůbec totiž není,“ podporovala jsem ji v jejím tvrzení a doufala, že mi to projde.

„Nebuď drzá, mladá dámo. Co to vyvádíš, Zsil? Nejdřív Vera a Lassiter, teď ty a Rehvenge. Sice tě, Rhvengi, neznám tak dobře jako Lassitera, ale neslyšela jsem o tobě pěkné věci. Wrath zešílí a já to budu zas poslouchat.“

„Proč to asi držíme pod pokličkou? Myslíš, že nevíme, jak bude táta soptit? I když v téhle chvíli si s tím nemusíme dělat starosti. Mezi námi je konec.“ Ukázala jsem na sebe a Rehva.

„Nechápeš mě,“ znovu začal, vzal mě za ruce a nutil se na něj otočit.

„Ne, ty nechápeš mě. Nesnáším, když někdo za mě rozhoduje, nejsem malý děcko, umím se o sebe postarat. Fajn, možná na to nevypadám, ale moje síla tkví uvnitř mě, sorry že nemám svaly jako důkaz, ale holt radši vypadám jako ženská!“ rozčilovala jsem se.

„Tady nejde o rozhodnutí ohledně dítěte, ale tý děvky!“ hádal se se mnou.

„Dítě?“ vyjekla máma. „Zsilverth, ty, jsi těhot-“ Protočila panenky nahoru a padala. Rehvenge ji jen tak tak zachytil a položil na mou postel.

„Do háje! Museli jsme ji pěkně naložit, ještě jsem ji nikdy neviděla omdlít.“ Šla jsem do koupelny a navlhčila ručník. Vrátila jsem se a otřela jím její hodně bledý obličej.

Pomalinku se probouzela, mžikala očima, až mě konečně zaregistrovala.

„Ach, ahoj, holčičko. Zdál se mi příšerný sen, nebudeš mi věřit. Byla jsi s Rehvengem a-“ Zmlkla, když pohlédla na křeslo, kde seděl Rehv jen v osušce. „Ahoj.“ Zamával ji s klidem, jako by se nechumelilo, jako by tady neseděl polonahej a dokonalej a v celý svojí kráse. „No nazdar,“ odvětila mu a chytla se za krkem, aby si ho promasírovala.

„Mami? Vím, že je toho teď hrozně moc a neplánovala jsem to, jasný. Ale…“ Zarazila jsem se a otočila na Rehva. „Prosím, odejdi,“ požádala jsem ho.

„Ne, dokud si nepromluvíme.“ Odmítl.

„Potom.“

„Dobrá, ale nemysli si, že se mi budeš vyhýbat. Najdu si tě a dáme řeč.“ Celou dobu na mě ukazoval prstem, jak na zlobivého fakana. Odhmotnil se pryč, ale pak se z ničeho nic vrátil, uvěznil mě v objetí svých paží a vášnivě políbil. Nakonec se vypařil.

Ten chlap by si měl uvědomit, co chce. Nejdřív rozchod, a pak je celej žhavej.  

„Miluju ho,“ zašeptala jsem zasněně. Jo, byla jsem na něj nasraná, ale to bohužel neměnilo fakt, že to na mojí lásce k němu nic neubíralo.   

„Vidím.“

Podívala jsem se na mamku. „Pokud mi chceš kázat, nebudu poslouchat. Nebo takhle budu tě poslouchat, ale nezlomíš mě. Sama víš nejlíp, že lásce neporučíš a nevybereš si ji.“

„Tátovi nic neřeknu, protože teď není ta nejlepší chvíle. Slib mi, že mu povíš pravdu sama, až bude po boji,“ naléhala s psíma očima. „Přála bych si, aby se vše už vrátilo k normálu, klidu a pohodě.“

„Takový je plán. Možná to ale nebude třeba. Jak to tak vypadá, náš vztah nebude mít budoucnost, dokud mezi námi bude jedna potvora.“ Sedla jsem si na postel k mámě a vzala ji za ruku. „Myslela jsem, že se budeš spíš zlobit, mami.“

„Vždyť se zlobím.“ Pousmála se a popotáhla nosem.

„Koukám, že ti uniká pára z nosních dírek.“ Rozesmály jsme se.  

Jenže potom se na mě pátravě podívala. „Žádné těhotenství?“ ujišťovala se.

„Mm,“ přemýšlela jsem naschvál dlouho.

„Zsilverth!“   

 ***

Rehvenge

Rozrazil prudce dveře a vešel do pokoje. Byl rád, že dokázal udělat krok vpřed, tak moc byl opilý, ale nestačilo mu to. Musel pít dál a dál, zapomenout na ni, odehnat tu bolest z její ztráty. Dopil láhev, kterou mu chtěla Xhex vzít a mrštil s ní o zem. Roztříštila se na maličké kousíčky, přesně jako jeho srdce. Měl by být při smyslech, boj přichází, měl by být při smyslech, chránit ji. Nesmí umřít, nesmí bojovat, krucinál! Vždyť ona je tak zranitelná, tak křehká, jeho, jeho, jeho…

Dopadl do peřin své postele a zhluboka vdechl její vůni. V mysli mu vytanuly vzpomínky na ni, na ty nejkrásnější chvíle v jeho životě, které prožil s ní. Chvíle, které se nebudou opakovat, nemohou, nesmějí. Nemůže dovolit, aby mu pak vyčítala, jak by jejich dítě trpělo, kdyby zdědilo tu jeho prokletou sympathskou stránku, nepřežil by, kdyby jeho mládě a jeho shellan kvůli tomu trpěli, raději si bude každý den drásat srdce, mučit se, ale nedovolí, aby mu vzala Zsilverth, nedovolí to. Může ovládat jeho, může si ho brát, bude jí dělat děvku, ale nikdy nedovolí, aby mu sáhla na jeho lásku. Jeho Zsilverth… žena, která ho probrala, ukázala mu drobné radosti života, které pro něj znamenaly vše na světě. Její úsměv, zabil by pro něj, její vyznání lásky, trpěl by pro něj, její polibky, zaprodal by se pro ně. Její pevná vůle, odhodlání, když její sestru unesli, málem se uškvařila před jeho sídlem, aby našla nějakou stopu, to je jeho Zsilverth. Vzpomněl si na scénku, když se snažila sejmout bezduché, aby zjistila nějaké informace o Veře, odvaha jí nechybí, ale nespočítá si následky. Nikdy nedokázala zlo odhadnout, jen věděla, že je to zlo, tak ho chtěla zničit, jeho zatracená ženská. Vzpomenul si, jak na něj vyrukovala se svatbou. Ten vztek, ta žárlivost, bolest, zuřivost, nekontrolovatelnost, to všechno je mnohem horší, než to co cítí teď, ona nemůže mít někoho jiného, ona je jen jeho… Tak proč se ji musí vzdát?!

***

Již oblečená jsem šla do Doupěte navštívit Vishouse a Butche. Zajímalo mě, co tam ti dva vyvádí.

Zaklepala jsem a po dvojhlasém dále vešla dovnitř.

„Vishousi? Butchi?“ zavolala jsem na ně.

„V kuchyni.“

Když jsem vešla do kuchyně, málem jsem uklouzla na něčem rozlitém, zatímco ke mně stáli otočený zády a diskutovali. Nakoukla jsem škvírou mezi nimi.

„Co kuchtíte?“

„Bábovku,“ odpověděl Butch a nedočkavě si třel o sebe dlaně.

„Zkoušíme to poprvé,“ doplnil ho Vishous.

„Co kdybys u toho nehulil.“ Sebrala jsem mu cigaretu.

„Nasyp do misky cukr a dej tam vejce s olejem,“ radil Butch. „Já mezitím smíchám mouku s kypřícím práškem.“

„Můžu pomoct?“

„Jestli chceš, Zsil. Vytři formu,“ rozkázal Butch.

„Odkdy je z tebe Jamie Oliver, Butchi,“ rýpla jsem si.

„Od tý doby, co jsem s Italem v kuchyni.“ Drcl do Vishouse, který se zakřenil.

Jakmile jsme měli všechno připraveno, zbývalo nalít těsto do vymazané formy.

„Počkejte!“ Odběhl Butch a vrátil se sklenkou zlatavé tekutiny. „Aby to mělo správný říz.“ Mrkl na nás a přidal do těsta skotskou.

„Že bych tam přidal něco i já?“ Vytáhl z kapsy ubalené cigáro.

„Pako.“ Sebrala jsem mu ji a dala si do vlastní kapsy.

„Na, V, ať to máme rychleji.“ Dal mu formu do ruky, aby ji mohl použít místo trouby. Oba se rozesmáli a V si sundal řidičskou rukavici.

Protočila jsem panenkami a začala uklízet způsobený nepořádek.   

„Kde máte shellan?“ vrtalo mi hlavou.

„S Mary a Bellou koukají na módní pořady.“ Zašklebil se Butch.  „A cože nejsi s Rehvengem?“

„Prostě nejsem. A nechci o něm mluvit.“

„Aha, takže má-“

„Butchi, řekla jsem, že nechci.“

„Nehádejte se, servírujeme,“ okřikl nás V.

„Rozdělíme se s ostatními?“ navrhla jsem a hned na to zmlkla, protože po mně hodily vražednými pohledy. „Fajn, fajn, tak ne, lakomci.“

„Hmm,“ mlaskal Butch, když si kousl do svého kousku. „Pravá skotská bábovka.“

*** 

Rehvengovi jsem se úspěšně vyhýbala po pár dní. Pokaždé jsem byla v něčí společnosti, abych nemusela být zavřená v pokoji, kam by se za mnou odhmotnil. Přespávala jsem v Doupěti na gauči. Ani ZeroSum se z mojí návštěvy nemohl těšit.

Mohla jsem však tušit, že se mu nebudu moct vyhýbat napořád. Byl tu totiž den boje a on se ho měl zúčastnit stejně jako zbytek rodiny, kromě shellan.

Právě jsem šla na schůzi do pracovny, když za mnou někdo zavolal mé jméno. „Zsilverth?“ Otočila jsem se za původcem volání.

„Ahoj. Jdu do pracovny na schůzi. Děje se něco?“

„Pojď na chvilku se mnou.“ Stříbrné oči mě nespouštěly z dohledu.

„Nepočká to? Táta bude zuřit, když přijdu pozdě.“

„Nezaberu ti hodně času.

Následovala jsem Xhex do jejího pokoje, kde na mě čekal Rehvenge.

„O ou.“ Zařadila jsem zpátečku, ale východ zablokovala Xhex svým masivním tělem.

„Odejdi, prosím,“ požádal ji Rehvenge.

Vsadila bych se o cokoliv, že kdybych ji poprosila já, neuposlechla by. Zřejmě je zastáncem vlezdoprdelek šéfům.

„Vyhýbáš se mi.“ Rehv se postavil blíž ke mně, napnul se, aby mi dokázal, jakou má nade mnou výškovou převahu. Pozvedla jsem hlavu, pokud k němu budu vždy tak vzhlížet a obdivovat jeho majestátnost, budu si muset brzy objednat z teleshopingu kosmodisk.

„Není čas na milenecké rozepře, Rehve. Dneska se chystá důležitá akce. Potřebuju mít čistou hlavu.“ Obrátila jsem se k odchodu, ale zachytil mě za paži a nedovolil mi to.

„Definitivní konec? Vážně to tak chceš?“

„Ne, nechci. Ale co mám dělat? Nemůžu v tvojí přítomnosti normálně uvažovat. Nechme to tak, jak to je. Alespoň prozatím.“ Slyšela jsem, jak ztrápeně můj hlas zní.

„Naše láska ti za nic nestojí, že?“

„Bože, ty jsi takový sobec! Tys chtěl rozchod, pamatuješ?“

„Jo, ale jen to pomyšlení… zatraceně! Nedělej mi to těžší.“

„Jediný, kdo to komplikuje jsi ty, ale možná bych ti měla ušetřit trápení a nechat se bezduchými oddělat, co?!“

„Tohle neříkej!“ vztekal se. „Musíš na sebe dávat pozor. Slíbíš mi to?“

„Když mi slíbíš to samé, tak ano.“

„Slibuju.“ Pokusil se mě políbit. Uhnula jsem a podívala se mu do zklamaných očí.

„Já nechci. Raději půjdeme.“

Poznala jsem, že chtěl pronést námitku, ale zdržel se komentáře a zatnul zuby, za což jsem mu v duchu děkovala.

***

Do pracovny jsme vešli každý zvlášť s menším časovým rozdílem. Nejdřív jsem vešla já, a pak Rehv. Zatímco jsem si sedla na jedno z křesel a čekala na ostatní, ta sympathská děvka, obývající pohovku u krbu, se posunula, aby udělala místo Rehvengovi. Co však nečekala, nesedl si k ní, ale zůstal stát, tentokrát bez hole, vedle Phuryho a Rhage. Vypadá to, že jen oni dva, a málem bych zapomněla na Zsadista, ho tolerují ze všech nejvíc. 

Pokukovala jsem směrem k pohovce, abych ji měla na očích. Nevšímala si mě. Detailně zkoumala Rehvengovo tělo s tím, že na určitých partiích zůstala viset pohledem déle. Kypěla ve mně žárlivost. Všimla jsem si, že mě taťulda sleduje se zájmem. Musel cítit moje pocity. Sakra! Musím se lépe ovládat.

Přeorientovala jsem myšlenky na dnešní boj, a pak na přicházející Veru s Lassiterem, který ji majetnicky držel těsně u sebe.

Taťulda začal řečnit.

Popravdě jsem se i jemu hodně vyhýbala. Těžko říct, co bylo příčinou. Proč si něco namlouvám?! Znala jsem dobře příčinu. Po zápase s Rhagem ke mně nepřišel a neřekl nic. Stál bokem nehnutě a zarytě mlčel. Pak odešel a připadalo mi, že o mou společnost nestojí. Při jídle na mě sotva promluvil.

Pravděpodobně jsem ho svou „výhrou“ zklamala. Víc by byl zřejmě hrdý, kdybych prohrála.

 „…máme jedinečnou možnost na ně zaútočit a uštědřit jim obrovskou ránu. Vishous se naboural do místní databáze a získal návrh té stavby. Má dvě patra plus přízemí a sklep. Ve sklepě odhadujeme, že budou unesení upíři…“ Dělalo mi problém se soustředit na jeho pokyny. Měla jsem zvláštní pocit, že se stane něco špatného. Ano, měla jsem ho i při únosu Very. Co to tedy mohlo znamenat? Že se opět něco podělá.

„Ty půjdeš se svou sestrou ze shora, jestli přelezete balkon, který je tam umístěný na levé straně směrem na západ, nebo komínem, je mi to jedno. Druhé patro máte na starosti s Xhex a Johnem,“ pronesl taťulda směrem k Veře, která se za něj za poznámku s balkónem zamračila, ale pak přikývla, že se zbytkem souhlasí. 

***

Po odhmotnění na nepřátelské území, jsme byly se ségrou spolu a podařilo se nám pár bezducháčů zneškodnit. Později jsme se rozdělily. Narazila jsem na dva bezduché a vrhla po nich dýky. Jednoho jsem zasáhla a druhý se vyhnul a vystřelil, jen ofous mě minul. Prudkým pohybem jsem vyndala malý revolver z kanad a trefila mu kulku mezi oči, stačil přesný zásah dýky do místa srdce a zbyly po něm jen černé fleky, stejně jako po jeho kámošovi.

Opatrně jsem našlapovala dál, revolver jsem dala na původní místo a vytáhla oba Glocky, věrné společníky do každé nepohody.

Za mnou se ozval skřípot prken, otočila jsem se, sklonila a několikrát vystřelila. Tři popadali okamžitě. Běžela jsem k nim, abych dokončila jejich impotentní život na zemi. Jak jsem se k nim blížila, jedno z prken pod tlakem mých utíkajících nohou prasklo a já se propadla o jedno patro dolů. Narazila jsem tvrdě zády na podlahu.

Nade mnou se v díře objevily dvě bělovlasé hlavy, střílela jsem po nich a oni po mně. Jeden z nich mě lehce zasáhl do stehna, ale tipovala jsem to na škrábnutí, jelikož se bolest dala zvládat bez křičení.

Jakmile jsem je zasáhla, oba na mě skrz díru padali. Odkutálela jsem se na bok, abych jim nedělala trampolínu.

Našla jsem schody vedoucí nahoru a vrátila se na původní patro. Díru jsem přeskočila a během cesty strčila do pistole nový zásobník.

Znenadání mi někdo přitlačil hlaveň pistole zezadu na temeno hlavy.

Plánovala jsem smyk, kterým bych dotyčného útočníka podkosila, ale ztuhla mi krev v žilách. Zaslechla jsem její hlas, který se mi vysmíval.

„Mám něco Rehvengovi vyřídit?“ zašeptala mi do ucha sladce.

Tak z tohohle jsem měla špatný pocit, napadlo mě. Moje vlastní smrt. Ne! Nemůžu zemřít rukou týhle odbarvený šlapky!

Udeřila jsem ji loktem do nosu, až se mi zdálo, že ošklivě křupl. Vyrazila jsem ji zbraň a vpálila koleno do jejího břicha. Zavyla bolestí a na chvíli mě blokla svou schopností. Zazmatkovala jsem nad ztrátou vlastní odvahy, o kterou mě zřejmě připravila a pokoušela se zorientovat.

Mezitím mi vrazila pěstí do čelisti. Kdyby neměla ránu jako holka, možná by mě to hodně bolelo. Ale byla k ničemu. Kdyby nebyla sympathka, byla by z ní obyčejná ženská, která nestojí ani za zlámanou grešli.  

Zaslechla jsem výstřel a její bolestný řev. Omámení opadlo a já zahlédla její tělo klečet na kolenou, rukou se přidržovala za břicho. Trhla jsem hlavou za viníkem a stačila si povšimnout další partičky bezduchých, než mi kolem spánku proletěly kulky, tentokrát adresované pro mou maličkost.

Kolik těch zasraných bastardů je? pomyslela jsem si a bojovala s nimi bez pomocí zbraní. Přece jenom se posilka vyplatila.

Doběhla jsem zpátky k Rehvově milence a rozmýšlela se, zda jí zachránit. Devadesát devět celých devět procent nechtělo hnout ani brvou, zbývající desetinka zastávala názor, že bych se mohla zachovat milosrdně a zachránit ji, ale až později, až třeba vykrvácí.

Nechala jsem ji tam ležet a šla najít někoho, kdo by se o ni postaral, protože jsem se rozhodla vyhovět většině a nezachraňovat ji. Ne, já to nebudu.  

„Chcípni, mrcho!“ zařvala na mě. Otočila jsem se a…

Nebyl čas zareagovat. Všechno se seběhlo neuvěřitelnou rychlostí.

Přede mnou se objevil Rehvenge a schytal všechny kulky, které byly namířené na mé srdce. Skácel se mi u nohou, z úst mu stékala krev.

Slyšela jsem samu sebe křičet, nebyla jsem však sama. Ona řvala se mnou. Před sebou jsem najednou neviděla nic jiného, než červenou clonu. Vytáhla jsem  jednu z dýk, kterou jsem měla zastrčenou v pásu výzbroje, a bez přesného míření ji vrhla po té bestii. Nečekala jsem, že se trefím přímo do čela. Červená clona mi bránila vidět cokoliv jiného, kromě touhy po spatření její mrtvoly.  

S otevřenými oči dokořán přepadla dozadu a zůstala nehybně ležet.

Sklonila jsem se k Rehvengovi. Dobrotivá Stvořitelko v Nebytí, nedýchal. Řvala jsem na něj, aby se probudil, volala o pomoc a matně vnímala slzy v očích, slepující mi k sobě řasy.

„Co se stalo?“ zjevil se u mě Lassiter.

„To je jedno, zachraňte ho!“ Nebyla to moje smrt, z čeho jsem se cítila divně, ale jeho smrt. On mi umře! A já už nikdy nedostanu příležitost opětovat jeho polibky. Vyčítala jsem si, že jsem před jedním z nich u nás doma uhnula.

Matně jsem vnímala, jak Vera rozkázala Lassiterovi, aby mu dal Rehvengovi svou krev, že by ho mohla uzdravit, mně utěšila nesmyslnými slovy, že vše bude v pořádku. Jak může být všechno v pořádku, když muž, kterého miluju, nedýchá!

Lassiter dával Rehvengovi svou krev ze zápěstí do úst. Vůbec nereagoval. Až později pohnul rty a vysunutými špičáky se zakousl. Chtěla jsem mu dát svou krev, ale nezachránila by ho. Ani moje a ani žádné jiné upírky. Jen zázračná Lassiterova krev ho mohla přivést zpět k životu.

„Zsilverth!“ volal moje jméno táta a během chvilky mě držel v drtivém objetí. „Jak je to vážné?“ zeptal se a kývl na Rehva.

„Zachránil mi život,“ odpověděla jsem přes valící se slzy a opět si k němu klekla.

Sklonil se k nám a kontroloval zranění. „Zvládne to,“ řekl a táhl mě pryč.

„Pusť mě, tati.“ Vymanila jsem se mu z objetí.

„Vím, že jsi mu dlužná, Zsil, ale musíme odtud vypadnout. Lassiter ho dostane k Jane. Ta se o něj postará.“

„Jsem mu víc, než dlužná. Bránil mě, protože mě miluje a já miluju jeho!“ vyhrkla jsem a spolkla hořkost nahromaděnou v ústech. Nedívala jsem se tátovi do očí, ale periferním viděním jsem viděla, jak se zvedl.

„Přenes ho odsud, Lassitere. Sám se dematerializovat nemůže,“ přikázal.

„Vem mě s sebou,“ poprosila jsem Lassitera.

„Ty nikam nepůjdeš!“ Táta mě vytáhl za klopy bundy na nohy. „Jen se mnou domů.“

„Na to zapomeň, tati! Spolu si to vyříkáme jindy. Teď půjdu s nimi.“

„Nezdržujte, jinak to vážně nepřežije,“ zjebal nás Lassiter a odtrhl svoje zápěstí od Rehvových úst.

„K čertu s tebou a se všemi ostatními!“ bručel nahněvaně a pustil mě.

Lassiter nás přemístil k Jane, která na nás čekala. Někdo ji musel předem dát vědět.

„Položte mi ho sem a budu potřebovat někoho, kdo by asistoval.“ Jane se ujala velení.

„Jsem tady, zlato,“ odpověděl jí Vishous a vystrnadil nás ven za dveře sálu.

„Zsilverth, potřebuju za tvou sestrou, zvládneš to tu sama?“ ujišťoval se Lassiter. Přikývla jsem. „Krucinál, nemám dobrej pocit, že tě tu nechávám,“ zaklel.

„Postarám se o ni.“ Přiběhla ke mně máma, vzala kolem ramen a řekla mu: „Jdi pro mou druhou dceru. Chci je tu mít obě!“ Lassiter se vypařil bez zbytečného zdržování. „Holčičko, uvidíš, všechno bude-“

„Jestli ještě jednou uslyším tu chlácholící blbost, tak se pozvracím,“ přerušila jsem ji.

Pomalinku, ale jistě utíkaly sekundy, minuty a hodiny. Byl vevnitř několik hodin, ale připadalo mi to jako věčnost. Seděla jsem na zemi, opřená o zeď, s hlavou svěšenou v dlaních. Na tvářích mi lpěly zaschlé slzy. Nedokázala jsem už víc brečet. Sžírala mě ohromná vina. Snažila jsem se myslet jen na světlé chvilky, které jsme spolu prožili, ale do mysli se mi vracel stále ten stejný obrázek. Vzpomínka.

Výstřely. Rehvenge. Krev. Jeho polomrtvé tělo.

„Zsil?“ promluvil na mě tiše Vishous. „Můžeš jít za ním, neustále volá tvé jméno.“ Vstala jsem a objala V, který mě taky silně zmáčknul.

„Děkuju,“ zamumlala jsem mu do černého trička.

„Proč máš na noze krev?“ Všimla si mamka opožděně červené skvrny na stehně. Vishous mě okamžitě vzal do náruče a nesl dovnitř.

„Jane, prosím, podívej se jí na nohu.“

„To není nutný,“ protestovala jsem.

„Praštěná! Jsi praštěná, proč jsi neřekla, že tě zranili?“ zlobil se V.

„Protože je to jen škrábnutí! Ach jo, mami, nic se neděje,“ uklidňovala jsem ji, když za námi vešla na sál. „Odveď ji odsud, prosím,“ požádala jsem V. Dnes už bylo hysterie až až.

Zůstala jsem jen s Jane, která mi obvázala nohu.

„Rodinná starostlivost umí být protivná, co?“

„Bych řekla,“ opáčila jsem. „Necháš mě tu s ním? Osamotě.“

Mile se usmála. „Lassiterova krev je zázračná. Dostane se z toho. Chtěla bych ho tu mít na pozorování, ale tvůj otec to nedovolí, proto s Xhex domluvím převoz k Haversovi.“

„To bych ti byla vděčná, Jane.“

„Ikdyž se vsadím, že bude chtít domů.“ Usmála se, na tož jsem jí musela úsměv oplatit. Bezpochyby bude chtít domů a bude se čertit tak dlouho, dokud nedosáhne svého.

Jane odešla, aby informovala ostatní.

Přešla jsem k posteli a pohladila ho po vlasech, dál přejížděla polštářky prstů po čele, až k lícním kostem. Pohled mi sklouzl na hruď, kde měl obmotaný obvaz kolem pasu. Střelila ho dvakrát do břicha a jedna kulka proťala maso pod srdcem.

„Je mi to tak líto, Rehve. Udělám cokoliv, aby nás už nic nerozdělilo. Cokoliv,“ šeptala jsem.

„Polib mě,“ zaskuhral s očima stále zavřenými.

„Rehvengi?“

„Polib mě, ať vím, že nejsem ve Stínu, tahlly.“ Učinila jsem, oč mne žádal. Jeho rty byly děsně suché, ale i přesto chutnaly báječně.

„Hm, teď můžu umřít v klidu.“

„Mizero, zkus mi to udělat a zapíchnu ti skalpel do zadku!“ Rozesmál se a rukou vyhledal mou tvář.

„Bulela jsi? Kvůli mně?“

„Ne, mám jen alergii.“

„Lhářko.“

„Málem jsem umřela žalem a strachy, že se dostaneš do Stínu dřív, než já. To bych pak nevyhrála sázku s Verath.“

„Co není, může být,“ zachraptěl vážně.

„Chceš vodu?“ Prohledala jsem očima celou místnost.

„Jo, vodka by bodla.“ Plácla jsem ho po břiše, dokud nezaskučel. Uvědomila jsem si, co jsem natropila.

„Ježiš, promiň, moc, moc promiň,“ omlouvala jsem se a dala ruce daleko od jeho těla.

„Musíš mi to vynahradit. Mám takový dojem, že jsem nahej.“ Mrkl na mě.

„Však času bude dost, hlavně se uzdrav. A… táta už o nás ví.“ Vzala jsem sklenici s vodou.

„Vážně? Jak reagoval?“ zajímal se a chtěl si sednout, abych se mu lépe pilo. Jen co dopil, plánoval slézt z postele.

„Lehni!“ rozkázala jsem. „Copak si chceš víc ublížit?!“

„Mám zaštěkat? Nebo radši počkáme na Lassie?“ Musí být pod nějakými sedativy, takhle vtipnej většinou nebývá. „Tak jak reagoval?“ naléhal na odpověď.

„Oslavné tance zrovna netancoval. Poslal mě ke všem čertům.“

„Kdy se ke mně stěhuješ?“ zazubil se a plácl mě po zadečku. Na to už sílu v rukou evidentně měl.

„Nevypadáš, jako bys byl po vážně operaci. Lassiterova krev dělá skutečné zázraky.“

„Lassiterova? On mi dal napít?“

„Ze zápěstí. Nedýchal jsi, chtěl jsi mě tady nechat samotnou a jít hrát šachy se Stvořitelkou,“ vytkla jsem mu hraně.

„Alespoň by ses mohla provdat za svého bývalého snoubence,“ narážel. „Když už jsme u těch odpadků, co se stalo s-“

„Zabila jsem ji.“ Nevěřícně zamrkal. „Co bude teď vlastně se sympathy, když padla?“

„Zvolí si nového vůdce, nejlépe někoho z příbuzných.“ Zamračil se, evidentně nespokojený s touhle myšlenkou.

„Tebe?“

„Kušuj! Nebo se to fakt stane a budeš královnou, tahlly.“

„Jenže to nikdy nedovolím. Jestli bude moje dcera královnou, tak jedině upíří, ne sympathů!“ dolehl k nám autoritativní hlas táty

A je to tady, pomyslela jsem si bezmocně. Tohle mi chybělo. Pro dnešek jsem toho měla fakt dost.

„Nevím, proč si bereš sympathy do huby, když mají od teď stejná práva jako plnohodnotní upíři. Nebo snad nehodláš dodržet svůj královský slib?“ umlčel ho Rehvenge.

„Samozřejmě že ho dodržím. To však neznamená, že budu souhlasit s vaším vztahem,“ rozohnil se král.

„O to tě nikdo neprosí, tati. Buď budeš akceptovat náš vztah nebo spolu budeme válčit.“ Podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Půjdeš proti vlastnímu otci, muži, který tě vychovával a chránil od malička? A kvůli němu?“ promlouval už s větším klidem.

„Poradíš mi, co jiného mám dělat? Mám ho opustit a být sama do konce svojí proklaté existence? Jen aby tys měl klidné spaní?“

„Půjdeme ke mně do kanceláře, Zsilverth, a ty vysmahni. Xhex tě dopraví k Haversovi nebo k tvojí rodině… kamkoliv na míle daleko odsud.“ Odešel nasupeně dveřmi.

„Potom k tobě přijdu.“ Políbila jsem Rehva a následovala taťuldu.

Když jsem vešla do jeho kanceláře, opíral se o krbovou římsu. Nechtělo se mi s ním hádat. Hádky byly to nejmenší, co mi dneska chybělo. Hlavně s někým, koho jsem z celého srdce milovala.  

„Tvoje rozhodnutí je lehký, Zsilverth. Buď tvá rodina nebo on?“ dal mi na výběr.

„Lehký rozhodnutí? Pche!“ odfrkla jsem si znechuceně.

„Máš čas na rozmyšlenou do zítřka.“ Jeho postoj odmítal námitky, ale to bych nebyla já nebo Vera.

„Nepotřebuju čas. Jsem rozhodnutá. Nikdy ti neodpustím, žes mě oddělil od mojí rodiny. Nenávidím tě!“ Třískla jsem s dveřmi a rozhlížela se, kam půjdu. Rehvenge ještě určitě neodvezli, ale nechtěla jsem za ním jít ve stavu, jenž mě okupoval. Potřebovala jsem někam do klidu.

Během chvilky mě nohy zanesly do kuchyně, vlezla jsem do velké spíže, kde byly veškeré zásoby pro celou rodinu, tím pádem byla obrovská, podobně velká, jako můj pokoj.

Schovávala jsem se tam odmalička. Když jsem byla malá holčička a myslela si, že mi celý svět nerozumí, tohle byl můj protiatomový kryt, jak jsem spíži přezdívala. Složité říct, proč jsem si vybrala zrovna spíž. Asi za to mohlo jídlo, které jsem milovala.

Sedla jsem si k zavařeninám, tady mě nebude nikdo hledat a dostanu svůj zasloužený klid k přemýšlení.

Nikdy jsem se s tátou tolik nechytla, jako před chvílí. Nesnášela jsem tuhle svou část sebe sama, svou slabost pro rodinu, byla jsem na ni přecitlivělá. Znamenají pro mě hodně. Nechci se s nimi hádat. A už vůbec bydlet jinde, než oni. Mám tu mamku, své whardy, ostatní strýčky a jejich manželky.

Aniž bych to sama chtěla, pociťovala jsem vzlyky. Zadržela jsem je, nechtěla jsem brečet. Musím být silná. „Nejsi přece malé dítě, Zsilverth! Dospěj, kašli na všechny a mysli jen na sebe! Život není fér, tak proč bys měla být ty?!“ řečnila jsem sama k sobě jako blázen. Svým způsobem mě to však uklidňovalo.

„Přála bych si nemít city.“ Bouchala jsem hlavou o desku poličky se sklenicemi. Kdyby mi spadly na hlavu, jen bych poděkovala, třeba by se mi díky nim rozsvítilo.

„Jsem rád, že máš city.“ Vishous si sedl ke mně na zem a přetáhl k sobě na klín, nohami kolem mě vytvořil kruh – hranice, které mě chránily před okolím. Opřela jsem si o jeho rameno hlavu a vdechovala kořeněnou vůni tabáku. Byla jsem na ní zvyklá od mala, kdy mě V a Butch hlídali a já u nich v Doupěti často usínala.

„Chceš si promluvit?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Přečti si to.“ Nechala jsem volně plynout své myšlenky. Postřehla jsem, kdy v myšlenkách došel k mému odchodu, jelikož zlobně zafuněl.

„Nějak nevím, co říct.“ Dal mi pusu na spánek. Příjemný dotyk mě donutil zavřít oči.

„Neříkej nic. Na tom nezáleží. Jen to potřebuju vstřebat. Holt nejsem tak duševně silná, jak bych si přála. Ale naučím se to. Přísahám ti.“

„Mám tě rád takovou, jaká jsi. A i ostatní to respektují, maličká. Vera je jiná podle svého, ty zas podle toho svého. Na světě není nic, co by bylo do sebemenšího detailu stejně dokonalé,“ filosofoval.

„Chceš říct tajemství, V?“ Propletla jsem svoje prsty s těmi jeho. „Jako malá jsem byla do tebe zamilovaná.“ Pousmála jsem se nad přiznáním a dívala se na naše spojené ruce. „Byla to sice jen platonická láska, ale to mi nebránilo zuřivě nenávidět Jane. Po překonání puberty jsem zjistila, že je pro tebe dostatečně dobrá, a tak jsem navázala mírové spojení.“ Na tváři mi sídlil stále pobavený úšklebek.

Vishous naše ruce oddělil. Polekaně jsem se napřímila a vzhlédla k jeho drsné tváři, poseté tetování.

„Řekla jsem něco, co jsem neměla?“ zeptala jsem se ho. Víčka, skrývající oči podobné nejčistším diamantům, sotva viditelně mrkala.

Vishous se naklonil a pomalu, opatrně a něžně mě políbil na pootevřené rty. Šokem jsem nechala své rty nehybně na svém místě a nechala, ať je ty Vishousovo milují. Moje pozdější zapojení mohlo mít hned dva důvody. Stav, ve kterém jsem se nacházela, nebo jen obyčejná ženská reakce na mužskou vábivou přitažlivost.

Polibek nepřesáhl úroveň do zběsilého souboje jazyků. Obmotal mi jednu paži kolem pasu a připevnil k sobě blíž. Jeho buchot srdce narážel do mých prsou, jimiž jsem se o něj opírala.

Jakmile ukončil své omamující překvapení, opřel se čelem o mé a otevřel oči. Všimla jsem si, že má krásně dlouhé řasy, tmavé a husté. Působivé.

„Udělal jsem to, protože… musel jsem. Jsme v pohodě?“

Dalo mi velkou námahu se povzbudivě usmát a přikývnout. „V té největší.“

Stoupl si a přešel k mrazáku, vytáhl z ní dvě obrovské válcové krabice se zmrzlinou, pak se vrátil a sedl si na svoje místo, tentokrát jsem seděla naproti němu.

„Čokoládová pro tebe, pomerančová pro mě.“ Podal mi plastovou lžičku.

„Díky.“ Nabrala jsem si.

„Říkal jsem ti, jak Butch ze spaní mluvil? Jednou mě ty slabé zdi v Doupěti oddělaj.“ Smál se a házel do sebe jednu lžičku za druhou.

„Akorát že se dřív odděláš smíchy, než zdmi, co? O čem básnil?“ Dělala jsem, jakože se nic nestalo, přesně podle něj. Byli jsme v pohodě, jak řekl.

„Breptil něco o šmoulech. Marissa to prý nahrála, tak se někdy stav, až budeš bydlet u svého upíromea a bude se ti stýskat.“   

Jak by se mi mohlo nestýskat?

***

Fritz mě odvezl i s kufry do Rehvengové rezidence. S nikým, kromě V, jsem se neloučila, protože jinak bych nechtěla odejít. Hlavně jsem se vyhnula mamce. Což mi brzy, hodně brzy, vyčte!

Nejvíc mi vrtalo hlavou, kde se fláká Vera s Lassiterem? Chtěla jsem s nimi dát řeč, říct, co se stalo, ale ještě se nevrátili domů. Nechala jsem jí v pokoji vzkaz a taky poslala sms. Snad je v pohodě. Žádné podivně nepříjemné pocity mě o její bezpečnosti částečně ujišťovaly.

Dovnitř, do domu, mě pustil Phury, měl radost z Cormieného těhotenství. Pogratulovala jsem mu a vyběhla schody do Rehvovy ložnice. Našla jsem svého pacienta v posteli, jak chrápe. Kolem něj byly rozházené papíry. Pravděpodobně špatné zprávy z Glymery. Všechny jsem je srovnala a položila na noční stolek. Pak si k němu jen ve spodním prádle vlezla pod deku a stulila se co nejblíž.

„Dobrou noc, moje ženo.“ Otočil se na bok a ruku položil na můj zadeček. Vtiskl mi pusu na čelo a zalomil to.

„Dobrou noc, nallum.“ Tvářila jsem se spokojeně, milovaně.

Jakmile jsem zavřela oči, objevil se přede mnou snímek ze spíže. Polibek od Vishouse byl jiný. Bylo v něm tolik citů, hlavně lásky mezi lidmi, kteří se znají dlouho a mají k sobě velmi blízko. Jako nejlepší přátelé na světe. Protože tím Vishous byl. Nejlepší přítel, jenž si pronajímá speciální kousek mého srdce.

Nikdy nemohl být víc. Větší místo měl jen Rehvenge.

Byla jsem si jistá, že Vishous to vnímá naprosto stejně, a tak jsem s klidnějším svědomím usnula v náručí jediné pravé lásky, jenž byla jako krev, kterou jsem potřebovala k životu. 

Snad vás dlouhá kapitolka příliš neunudila. Příště se dozvíte, jak dopadla Veřina doba potřeby a jaký důležitý zvrat sebou přinesla.

Moc děkujeme za komentáře. :) 

35. kapitola > 37. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 36. kapitola: