OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 30. kapitola

27.01.2012 (13:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 18× • zobrazeno 2604×

Zsilverth

… na nebi svítil měsíc, zářil více, než obvykle. Však už bylo načase, pomyslela jsem si. Neměla jsem ráda slunko a nebylo to kvůli faktu, že jsem upírka. Prostě jsem nemilovala vedro a těžko dýchatelný vzduch. Ne, vedro je fakt na houby, pokud… samozřejmě vám ho nezpůsobuje někdo, kdo se rozhodně opalovat nechce.

Ucítila jsem, jak si ke mně někdo lehá. V polospánku jsem se usmála a chtěla Rehvenge obejmout, kdyby však… odkdy má trojky? Pohotově jsem otevřela oči a zjistila, že držím za prsa jednu z Vyvolených, neznala jsem její jméno, bylo jich hodně a všechny vypadaly pomalu stejně.
Vyvolená – rozhodla jsem se jí říkat Košilka, protože na sobě měla roztomilou bílou noční košilku s krajkami – na mě vykulila oči. Zřejmě byla stejně překvapená jako já.
Chtěla jsem ji žárlivě vykopnout, protože tam neměla co dělat, než mi došlo, že ona pravděpodobně přemýšlí nad tím samým. U ostnatých ježků, další kdo bude vědět o mně a Rehvovi. Nějak se to komplikuje.

Ani jedna jsme se nezmohla na slovo, hledajíc ta správná výmluvná. V tu chvíli někdo přišel do pokoje. Obě jsme se na dotyčného podívaly a on se zaraženě podíval na nás. Jeho fialové oči byly vyboulené jako dvě ztvrdlé bradavky. Chvíli sledoval mě, pak Košilku, přesídlil na moje ruce a dal si repete. Já. Košilka. Moje ruce. Já. Košilka. Moje ruce. Já. Košilka. Moje ruce.

Nemohla jsem pochopit, proč se dívá na moje ruce. Chápu, že civí na nás dvě, přece jenom dvě ženské v jedné posteli je sen každého chlapa, dává to rozum. Ale proč ty ruce? Podívala jsem se na ně a pochopila. Nejenže jsem se nezmohla na jediné slovo, nezmohla jsem se ani na to, abych pustila její prsa. Bleskurychle jsem dala ruce pryč, ale můj prstýnek se zahákl za jednu z jejích krajek. Vynaložila jsem větší sílu, abych je od sebe oddělila, ale… Když se daří, tak se daří. Nitka se omotala kolem kamínku na mém prstýnku víc. Snažila jsem se ji honem rychle rozmotat, nejenže mi to nešlo, ale omylem jsem Košilce odpárala místo, kde drželo ramínko s látkou zakrývající prsa. Když se konečně povedlo zbavit prsten nití, pustila jsem ji a Košilce se tak odhalila jedna strana ramene včetně části prsu, bradavka zůstávala stále skryta.

Zaslechla jsem ode dveří hlasité polknutí.

Rehvenge se bez přestání díval Košilce na kozy. V duchu určitě skandoval, ať si dá gravitace záležet.
Mrskla jsem po něm polštář. „Počkej venku,“ nařídila jsem.
„Ale to je můj pokoj,“ protestoval.
„Jdi! Potřebuju si tady promluvit s Košilkou… teda s Vyvolenou.“
„Bitka nebude?“ zeptal se zklamaně, ale poznala jsem, že mě jen dráždil.
Vzala jsem lampičku, co stála na nočním stolku a naznačila, že ji po něm hodím.
„No jo, pořád. Už jdu.“ Dal před sebe ruce na znak míru a s brbláním za sebou zavřel dveře. „Panovačná ženská.“
„Já… já se moc… omlouvám, nevěděla jsem že… to… že vy dva, princezno,“ koktala Košilka, držela si ten kousíček látky u těla a červenala se až za ušima.
„Neomlouvej se. Je to složitější, než to vypadá. Jak se jmenuješ?“
„Liandra, princezno.“ Uklonila se. Košilka se mi líbila víc.
„Liandro, chci tě požádat, abys nikomu neříkala, žes mě tu viděla. Měla bych totiž velký malér a Rehvenge taky. Bude to naše tajemství, ok?“
„Jistě, princezno.“
„Říkej mi Zsil.“
„Neudělám nic, čím bych vás rozzlobila. Ještě jednou se vám omlouvám. Pan Rehvenge je velmi… přitažlivý muž. Nikdy bych to neudělala… pochopte, jsem slušně vychovaná… cítila jsem však… víte,“ zasekla se.
„Povídej,“ povzbudila jsem ji. Nechtěla jsem ji trápit, ale zvědavost byla vždy mou předností.
„Pokaždé, když pana Rehvenge vidím, sevře mě zvláštní pocit. Mám z něj strach, ale je to zároveň i velmi… příjemný pocit, hřejivý až… nevím, jak to popsat... velmi intenzivní.“ A jéjé! Snad se do něj nezabouchla?! „Je správné to, co cítím?“ No, holka, mě se ptej. Jsi s největší pravděpodobností udělaná do mýho chlapa. Co ti asi řeknu? Jdi do něj, tygře?
„Princezno?“
„Řekla bych, že… ho bereš, jako svého ochránce,“ plácla jsem první, co mě napadlo. Co by asi udělala, kdybych jí pověděla, že to může být i láska, co cítí? Rehv by jí zlomil srdce, protože její city neopětuje. Doufám, teda nic tomu nenasvědčovalo.
„Máte pravdu. Podobné pocity cítím k Primalovi, akorát nejsou tak silné jako k panu Rehvengovi. S ním je to daleko výraznější. Mohu odejít?“

Propustila jsem ji a sedla si zmateně na postel. Paráda. Taky mě mohlo napadnout, že někdo, stejně jako já, nepřehlídne jeho dokonalý zadek.
„Tahlly, můžu dál?“ Rehv nakoukl do dveří, jako by čekal další ránu polštářem.
„Pojď.“ Vešel a přešel ke mně k posteli, aby mě políbil na temeno hlavy.
„Jsi v pořádku?“ Přikývla jsem.
„Bude mlčet. Nikomu nic neřekne.“
„Já vím, mluvil jsem s ní, když odcházela. Vyvolené jsou sice dost naivní babinec, ale co se jím musí nechat, je poslušnost a loajálnost. Dobré vlastnosti. Ne však pro mě, mám radši rebelky. Což mi připomíná náš telefonní rozhovor, zlatíčko. Že zrovna Butch to jsem nečekal. Avšak věděl jsem, že se mi bude chtít za Marissu pomstít.“
„Moc dobře víš, že tak to není. Butch se mě přišel jen na něco zeptat. Ale ty ses mohl žárlivostí zbláznit.“
„Uznávám. Nerad se dělím o svoje zboží.“ Holí mi přejel po stehně a jejím koncem mířil mezi nohy.
„Nech toho, nemám náladu.“ Vzala jsem mu hůl a položila na druhý konec postele.
„Víš, co nechápu, proč za mnou Liandra vůbec přišla v noční košilce? Moc slušivé, to se musí nechat. Vždyť si každá myslí, že jsem gay.“
„Cože jsi? Že ses nezmínil. Možná jsem tu navíc.“
„Relax, kotě. Napovídala jim to tvoje sestřička, aby je ode mě odehnala.“ No jo, Vera a její nápady. Na druhou stranu zajistila, aby mi ho žádná neklofla. Díkec, ségra, ale moc to nefunguje.
„Jedna se zřejmě nenechala oblbnout. Asi se do tebe zamilovala.“
„I jako teplý jsem holt k sežrání.“
„Ty jsi ale namyšlený.“
„Ne, miláčku. Jsem jen zamilovaný.“
„Myslím to vážně. Připadám si jako mrcha, protože jsem jí neřekla pravdu, ale navykládala, že tě má ráda jenom jako jejího ochránce.“
„Udělala jsi jen to, co by udělala skoro každá jiná žena, aby se zbavila konkurence. Miluješ mě.“ Zvedl mě na nohy a schoval v mocném náručí.
„To víš dávno. Řekla jsem ti to nespočetněkrát.“
„Jen jednou,“ setřel mě.
„Za to ty ani jednou.“ Přejížděla jsem mu konečky prstů po zádech.
„Vždyť ty mě vůbec neposloucháš! Vrať se k fázi našeho rozhovoru, kdy jsi mě nazvala namyšleným.“
„Nepamatuji se. Nemůžu se soustředit na nic. Leandra mi úplně nabourala mozkový systém,“ vymlouvala jsem se.
„Nepamatuješ?“ Pustil moje tělo a dal si dotčeně ruku na srdce. „Au, to bolí.“
„Hééérečko. Vážně jsi do mě zamilovaný?“ škádlila jsem ho a neubránila se nepatrnému úsměvu. Líbilo se mi to, a moc.
„No já si to už moc nepamatuju, takže teď vážně nevím,“ zdráhal se provokativně.
„Tss.“ Plácla jsem ho.
„Nedělej na mě užovku, tahlly, a radši mi řekni, jaký byly.“
„Jaký byly co?
„Její kozy. Dotýkala ses jich a nevypadalo, že ti vadí, je držet.“
„Šmarja Stvořitelko v Nebytí.“ Zvedla jsem ruce k nebi. „Měkký, ale určitě je má udělaný, jak říkáš, přes photoshop. Nechceš to jít radši omrknout?“
„Můžu?“ zazubil se.
Praštila jsem ho polštářem. Chytil ho a opětoval palbu. Válka začala. Byla jsem ve vedení, dokud nedošla munice. Všechny polštáře do jednoho byly na padrť. Všude lítalo peří a my dva jsme byli jako opelichaná kuřata.
„Chci, abys tu dneska spala. Nejde mi o sex, i když… znáš mě… nepohrdnu bílým masíčkem, ale chci vedle tebe jen ležet, držet a hlídat.“ Vyzvedl mě do náruče. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu. „Nebudeš litovat. Můžu ti i zazpívat.“ Z plného hrdla se ozýval můj smích.
„To mám za trest nebo za odměnu?“ Nadhodil si mě v náručí a zakousl se do krku. Projela mnou elektrizující vlna, cítila jsem jak proudí z rány, odkud sál, až k podbřišku.
„Napíšu Veře, aby si nedělala starosti.“
„Potom.“ Postavil mě na zem, aby si sundal košili. Jen co byla dole, začal si mě opět přivlastňovat. Plácla jsem ho přes ruce.
„Jedna sms.“ Zaklonil hlavu a povzdechl si.
„Dobře. Já si mezitím dám sprchu.“ Zamířil do koupelny. Vzala jsem si mobil a psala Veře.
Rehv mezitím vykoukl zpátky. „Vážně mě tu necháš samotného? Co kdybych uklouzl na dlaždičkách? Nechceš mít přece výčitky svědomí.“
Pobaveně jsem se na něj podívala. „Sundej si ponožky, pak to klouzat nebude.“ Mrkla jsem. Protočil oči v sloup a zapadl dovnitř.
Ještě s úsměvem na rtech jsem zakroutila hlavou.

Trvalo věčnost, než byl hotov. Během té doby bych stihla obvolat celý Caldwell. Šla na mě ospalost. Přešla jsem z křesla k posteli, na nohou mě lechtala peříčka.
Jakmile jsem spadla do peřin, kupa těch, co byla na posteli, se vznesla do vzduchu a dopadaly zpět dolů jako sníh.

Matrace se prohnula a Rehv si lehl ke mně, otočený na bok. Vzal pírko a začal mi s ním přejíždět po tváři, párkrát jsem se ošila, jak to lechtalo. I tak nepřestával, putoval s ním po rance na krku, která se ještě nestihla zacelit, a mířil k prsům. Měla jsem husí kůži. Kroužil s ním kolem bradavky, dokud neztvrdla, pak ji vzal do úst a pírkem jel níž k pupíku. Jakmile se rukou opřel o mé břicho, neubránila jsem se syknutí nad bolestí, jenž mi způsobil.
Polekaně se podíval, co se stalo.
„Co je to?!“ zakřičel.
Podívala jsem se na své břicho. Byla tam obrovská modřina. Sakra, to né! Ten debil! Vzpomněla jsem si, jak mě Hugo shodil na zem a držel pistol u spánku, přitom si mě přidržoval kolenem, kterým se ostře opíral o moje břicho, nepočítám kolikrát do něj kopl.
„Na něco jsem se tě ptal, Zsilverth.“ A co teď? Teď si dáme další dávku lhaní. Pokud by se Rehvenge dozvěděl, co mi udělal Hugo, myslím, že by to ta padavka nepřežila. Stačilo si vzpomenout, co udělal Eugenovi, a to jsme se měli jen brát.
„Dneska jsem posilovala s Verath a… a… upadla mi činka na břicho. Víš, ležela jsem, zvedala je nad sebe a jedna mi… vyklouzla, jak jsem měla zpocené ruce.“ Wow, tohle bych si možná uvěřila i sama.
Nevěřícně si mě a modřinu měřil pohledem.
„Přinesu ti led. Ale neskočil jsem ti na to. Když mi to nechceš říct, fajn. Zjistím si to sám a bude to horší.“

Zamyslela jsem se nad jeho slovy, ale nedělala si z nich velkou hlavu. Jak by se to mohl dozvědět? Nikdo jiný tam s námi nebyl. A Hugo se sám nepotopí. Věděl by totiž, že by si zničil veškeré šance stát se válečníkem Bratrstva.

***

Druhý den se Zsilverth odhmotnila domů. Rehvengovi stále vrtalo hlavou, jak mohla přijít k té ošklivé modřině. Všiml si i menších modřinek v oblasti hrudníku a krku. Hádal, že si je udělala svou nešikovností. Ale ten velký fialový flek byl dílem někoho jiného. Musel. Bezpochyby.

Vzal mobil a vytočil číslo na muže, který by mu mohl pomoci. Až toho násilníka najde, provede ahvenge.
Rehvenge si nalil skotskou a lil ji do sebe ve velkých hltech.
„Neměl bys tolik nasávat, jinak z tebe bude chodící láhev skotské,“ promluvil hlas za jeho zády a sedl si naproti němu do křesla.
„Nechej si ta moudra. Ty se vyžíváš ve smrti, já zas utápěním v lihu. Problém?“
Hlas se rozesmál.
„Jaká to ironie, že mi vyčítáš vraždění, když máš na sobě vytetované dvě červené hvězdy. Nesymbolizují v tom vašem sympathském světě náhodou otcovraždu?“ usmál se muž.
„Nevolal jsem ti kvůli tomu, abys mi tady kecal o něčem, co už dávno vím, Lassitere.“
„Tak proč tedy? Nevíš dárek pro svou ženu k výročí? Předem tě upozorňuju, že vyjížďka na mých křídlech do nebe je drahá,“ utahoval si z něj Lassiter.
„Potřebuju laskavost, nic víc. Až budu chtít klauna na svou narozeninovou párty, dám ti vědět,“ oplatil mu Rehvenge.
„Co tě žere?“
„Zsilverth má na sobě modřiny a nechce mi říct, kde k nim přišla. Chci, abys mi to zjistil. Potřebuju vědět, kdo jí ubližuje.“ Lassiter se zamračil.
„Jak jsou staré?“
„Asi den. Pochybuju, že dýl. Většinu z nich včera ještě neměla. Namluvila mi, že to má kvůli čince, kterou na sebe omylem upustila. Ale něco mi na tom nehraje. Rozumíš? Poznal jsem, že nemluví pravdu,“ procedil skrz zuby.
Lassiter se zamyslel. Rehvenge mu mezitím nalil panáka.
„Hm. Zsil byla nejdřív v bazénu a daly si s Verou zápas, ale nevšiml jsem si, že by jí nějak ublížila… Jak jsou velké ty modřiny?“
„Jsou malinké, jen jedna, nejčerstvější je asi jako moje koleno.“
„Nech mě přemýšlet. Napadá mě jen… Dej mi chvilku, zavolám si. Dřív, než řekneš ‚jsi můj nejoblíbenější anděl‘ pro tebe budu mít odpověď,“ řekl Lassie a telefonoval:
„Tohre?... Jo, jde to… Nevíš, jestli byl dneska Boss na tréninku… Aha, a proč musel odejít dřív?... Vyhodil jsi ho?!... Proč?... Chápu, popral se. Víš s kým?... Nepřiznal se. Hrdinský,“ pronesl ironicky. „Díky.“ Zaklapl kryt a naštvaně funěl.
„Zabiju ho!“ zavrčel Lassie.
„Koho?!“ chytne se toho Rehv.
„Budu muset jí…“
„Tohle na mě nezkoušej, bastarde, a okamžitě vyklop, kdo to byl. Ten kdo ho zabije, budu totiž já.“
„Řeknu ti to, pokud se můžu přidat.“ Rehv chvíli váhal a pak přikývl.
„Je to pár týdnů, co po ní vyjel jeden týpek ze střediska. Vyprovokovala ho, ale on si začal dovolovat, vložil jsem se do toho a dal mu do držky. Nemyslel jsem, že po té ráně by ji chtěl ještě někdy obtěžovat. Spletl jsem se.
„Zjisti, kde bydlí, hodlám mu změnit adresu. Několikaměsíční pobyt v nemocnici mu prospěje.“
„Někdy z tebe jde vážně strach, ne že bych se bál. Stačilo by, abych fouknul a jdeš do nemocnice ty.“
„Nevyhrožuj. Jako by těch výhružek nebylo dost od tvojí milenky.“ Lassie se usmál.
„To je moje holka,“ pronesl pyšně na její adresu.
„Až na to, že mně jsou vaše hrozby někde u prdele. Jsem sympath, rozdrtím tě tvými vlastními emocemi, křídláčku. A teď jdeme, než na mě zas vytáhneš svou oblíbenou frázi, že na zem sešleš další kamikadze.“
„Závist.“
„Hm, peří oželím.“
„Za to kožichy jsou cool, co?“
„To nejsou obyčejné kožichy, pomůžou mi vzlétnout do nebe, abych ti tam mohl dělat společnost,“ Rehv přesídlil na provokaci. „Počkat, ty jsi vlastně padl. Padlý andělé do nebe už asi nemůžou, že? Bude se mi po tobě stýskat, fakt že jo.“ Dělal si teď z něj legraci pro změnu Rehv.
„Jednou ti to vrátím, švagře.“

A taky že vrátí.

Kapitolku věnuju vám všem, co komentujete.

Děkujeme. :)

29. kapitola > 31. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 30. kapitola: