OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 22. kapitola

28.11.2011 (16:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2573×

Zsilverth

Verath byla po operaci a Lassiter byl s ní. To že jsou milenci zatím věděli jen Rehv, Xhex, Vishous a já.

Vishous z toho nebyl zvlášť šťastnej, protože Lassieho nikdy neměl rád a jeho vztah s Rehvem mi byl záhadou. Vlastně by mi to mělo být úplně ukradený. Je konec, on bude s princeznou a já… Bylo zvláštní být sama potom, co jsem poslední dny každou chvilku trávila s ním.

Seděli jsme u stolu a probíhala živá konverzace. Verath stále odpočívala, a tak chyběla. Stýskalo se mi po ní, ale chtěla jsem jí nechat i prostor, aby byla s Lassiterem a ujasnili si spolu, jak budou dál ve svém vztahu pokračovat.

Jak u mě bývalo zvykem, sotva jsem něco snědla a myšlenkami se toulala až někde v Tatárii. V tom mi do holeně kopla něčí noha.

„Á, kurva!“ vykřikla jsem a chytla se za nohu.

Pohledy všech přítomných se stočily ke mně. Krásná práce. Táta na mě koukal jako na nepovedený vtip. A k tomu jsem před ním zaklela a to od mě a Very nerespektoval.

„Chtěla jsem říct: Á, larva. Zdálo se mi, že mám v pudinku larvu. Brr,“ zašklebila jsem se a když se zasmál jen Butch, věděla jsem, kdo byl tím útočníkem.

Když se všichni zase rozkecali, vší silou jsem kopla do Butchovi holeně. Naoplátku. Zajíkl se, až málem spolkl čajovou lžičku. Rozkašlal se. Marrisa ho poplácala po zádech a zašišlala na něj, jak na malý děcko.

Tomu jsem se musela smát a zároveň jsem si vysloužila vraždící pohled ala Dhestroyer.

Pokývla jsem hlavou dolů.

Nechápavě se zamračil.

Naznačila jsem rukama, jakože ať jde dolů pod stůl. Přitom jsem sledovala, jestli na nás nikdo nekouká.

„Co?“ naznačil ústy.

„Pod stůl,“ naznačila jsem. Myslíte, že to ten kůň pochopil? Protočila jsem panenkami a použila znakovou řeč. Tu tady kvůli Johnovi uměl každý. Gestikulovala jsem a doufala, že mu to dojde.

„Problém s mouchami, Zsil?“ zeptal se Zsadist a usmíval se. Moment! Co? Usmíval? Vážně udělal ústy měsíček s růžky nahoru?

„Jo.“ Máchla jsem rukou okolo, abych dodala na věrohodnosti.

Mezitím, co se každý koukal na mě – zase! -, Butch se nepozorovaně schoval pod stůl.

Zsadist mrkl. Aha, schválně odvedl pozornost.

Upustila jsem „nešikovně" lžičku a s omluvným výrazem pro ni vlezla pod stůl.

Jen, co jsem byla dole, ozvala se nahlas rappová hudba.

„Nevadí vám hudba, že ne?“ zeptal se Zsadist nahlas, aby přehlušil hudbu. „Aspoň to přehluší ty myši, co tu máme.“ Skvělý plán, Z. Takhle nás nikdo neuslyší.

„Co chceš?“ zeptal se Butch šeptem.

„Tvou placatku s Goose.“

„Nemám,“ pokrčil rameny a zvedl hlavu, na tož se hned praštil.

Stůl se celý otřásal.

„Promiňte, to jsem udělal já. Omylem,“ zaslechla jsem omlouvajícího se Zsadista.

„Nedělej se, poldo, a naval to sem. Jsem zrovna na dně a nemyslím tím tady pod stolem.“ Povzdechl si a začal šátrat v kapsách od saka. Přiběhl k nám Dráp a začal se ke mně lísat. „Ahoj, kočičáku. Butchi, dělej! Fůj, tady někomu děsně smrděj nohy.“ Zacpala jsem si nos.

Butch mi podal placatku a ukázal na Vého nohy. „Hele, tak přece jenom mi ty hedvábný ponožky krade on," zasyčel a kousnul ho do nohy.

Vishouse nadskočil na židli a kopl Butche přímo do frňáku. „Ty podělaný myši,“ zaklel.

Zatímco se Butch svíjel, dala jsem si rovnou loka, nenápadně jsem se vysoukala na svou židli a pro efekt zamávala lžičkou na důkaz, že jsem ji našla.

Butch však zůstal ještě dole a špinil koberec svou krví z nosu. Pořád mu nešla zastavit. Vishous mu tedy pořádně mrdnul.

Kde se fláká? dělala jsem si o něj starosti.

Když Marrisa zatajila dech a přidržela se stolu, k tomu zrudla, bylo mi jasný v jakým křoví plave.

Vishous se na ni zděšeně podíval, jelikož seděla přes židli po jeho levici.

Jak mi tahle rodinka vždycky dokázala vylepšit náladu, to se musí nechat.

Po pár minutách se ten sexuální predátor vyšplhal nahoru a usmíval se, krev z jeho nosu rozmáznutá po celý ksichtě.

„Kousla tě myš, poldo?“ zeptal se ho Vishous škodolibě a pobaveně. „Půjčím ti svoje hedvábný fusakle, aby sis to votřel,“ propukl v škytavý smích.

„Radši si s nimi utři prd…“ ukázal poslední slovo ve znakovce. Což všechny pobavilo.

Teda já se bavila skvěle, protože se mi podařilo nalít půlku obsahu placatky do sklenice a vydávat ji za vodu.

***

Po pár panácích, těch mých, které mi trochu pomohly k opilosti, se začalo tancovat. Začal s tím Rhage a pomalu se přidali všichni.

Rozhodla jsem se, že půjdu za Verath… V obýváku jsem ho uviděla. Měl na sobě černé džíny a obyčejný černý rolák. Vypadal vážně neodolatelně, jako z módního pánského časopisu. Až na to, že neměl kožich, to mi bylo trochu líto. Tak nějak jsem si zvykla, že pořád  chodí celý chlupatý.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj. Bella je v jídelně s ostatními.“ Ukázala jsem rukou směr k jídelně a stoupla si na první schod, abych co nejrychleji zmizela. Sakra, minula jsem ho a zavrávorala.

V mžiku byl u mě a držel kolem pasu. Dvojitý sakra! Krásně voněl.

„Ty jsi opilá?“ zeptal se překvapeně.

„Ne,“ lhala jsem. „To jen člověk se blbě soustředí, když jsi nablízku.“ Okamžitě jsem si zacpala rukou pusou. Huso, co mu to vykládáš?!

Mírně se usmál.

Pohled do jeho fialových očí mi dal zakusit vzpomínku, proč nemůže být můj. „Pustil bys mě? Potřebuju jít za Verath.“

„Jak se jí vede?“ zajímal se a sundal ruce z mého těla. Kdybych mohla, přilepila bych mu je lepidlem, aby je už nikdy sundat nemohl.

„Dobře. Rychle se hojí a jak ji znám, brzy bude na nohou a v posilce.“ Při té myšlence jsem se usmála. On však ne. Sledoval moje rty a pak je zakryl svými. Stiskla jsem rty pevně k sobě a odtáhla se. „Tohle už víckrát nedělej, prosím,“ požádala jsem přerývavě. „Protože…“ Mě to bolí, potřebuju zapomenout, poslat tě háje a odmilovat se.

„Protože proč?“ Chytl mě za bradu a opět zvedl rty k těm jeho.

Zazvonil zvonek od dveří.

„Protože musím jít otevřít.“ Vymanila jsem se z jeho objetí a šla ke dveřím. V nich se zjevil Eugene, jakmile mě uviděl, zeširoka se usmál.

Vtáhla jsem ho dovnitř za ruku, skočila kolem krku a políbila ho. „Miláčku, to je dost, že jdeš. Nemůžu přece zařizovat celou svatbu sama,“ řekla jsem šokovanému Eugenovi.

Cítila jsem na sobě Rehvův pohled. Věděla jsem, že nás pozoruje, protože mi zrychleně bušilo srdce, a to dělalo jen v jeho přítomnosti. Eugene chtěl něco říct, ale umlčela jsem ho dalším polibkem. Ještě by to vykecal a všechno by prasklo.

„Zsil, tohle jsem nečekal,“ řekl, když jsem ho pustila a otočila se k místu, kde stál Rehv. Ale to už bylo prázdné.

„Co to mělo znamenat, to s tou svatbou?“

„No…“ A teď z toho ven, holka. Ale proč bych to vlastně měla dělat, došlo mi. Eugene je normální chlap a evidentně se mu líbím. Nevypadá na ten typ muže, který svou manželku podvádí nebo bije. Třeba s ním budu šťastná.

Zatáhla jsem ho do svého pokoje.

„Vím, že je to obráceně, ale nechceš si mě vzít?“ vyhrkla jsem.

„A teď někdy řekneš apríl, že ano?“

„Ne. Co říkáš?“ Dobrotivá Stvořitelko, ať řekne ne… Teda ano! Ať řekne ano.

„Přišel jsem na to, že tě miluju už před pár dny a chtěl jsem ti to říct, ale nejdřív jsem chtěl, aby byla tvoje sestra doma. Wow, to je skvělý. Cítíš ke mně to samé.“ Políbil mě a pak ztuhl. „A co tvůj táta?“

„S ním to zařídím. V pohodě.“ Prdlajs v pohodě. Promění se v Hellboye.

„Dobře, tak já to půjdu oznámit našim. Budou nadšení.“ Vtiskl mi rychlou pusu a celý natěšený odešel.

***

Před tátovou pracovnou jsem se zastavila a připravovala si, co řeknu. Musím mu říct o symphathské princezně a vyjednávání, které jsme spolu měly. Verath sice byla doma v bezpečí, ale proč je nevyužít k naší válce? Ta druhá záležitost byla horší!

Teď nebo nikdy.

Zaklepala jsem a bez vyzvání vstoupila, dokud jsem neztratila odvahu. Dveře rachly do něčeho tvrdého, spíš někoho.

„Zatraceně,“ zaklel hlas. Rehvenge se držel za nos.

„Omlouvám se. Kdo měl vědět, že máš tak velký nos?“ pronesla jsem odtažitě a zvedla hrdě bradu.

V jeho očích se zračil smutek? Nebo ne? Ať to bylo cokoliv, lákaly mě, ať ho obejmu a nikdy nenechám odejít.

Náš oční kontakt, ve kterém bylo neuvěřitelně bohatá vlna emocí, přerušil taťuldův smích. „Měl by sis na to dát led, pankáči,“ jízlivě pronesl táta.

„Ha ha,“ opáčil mu Rehv ironicky.

„Hi hi. A teď už jdi. Jsme domluvení.“ Táta mu pokynul k odchodu.

„Sbohem. Princezno.“ Uklonil se mi Rehv ve stejné míře chladu a opustil pracovnu.

„Tati, musím ti něco říct,“ začala jsem.
„Povídej.“ Povyprávěla jsem mu návštěvu princezny do detailů.

...

„Rehvenge tě tam odvedl? Má štěstí, že odešel, jinak bych si toho punk floyda podal. A nelíbí se mi, že jsi jednala za mými zády.“

„Tvoje záda nebo moje. To je fuk. Byla jsem zoufalá z únosu Very!“ zvýšila jsem hlas.

Začal ťukat prsty do stolu. Přemýšlel.

„Musím uznat, že to není až tak špatný nápad. Kdybychom s nimi uzavřeli dohodu, ušetřili bychom si hodně problémů. Zavolám tomu bastardskému symphathovi, aby mi domluvil schůzku. Budu na ni potřebovat všechny Bratry.“ Vytáčel číslo, ale zarazila jsem ho.

Nechápavě ke mně vzhlédl.

„Je tu ještě něco, co s tebou potřebuju probrat.“

„Něco s tvou sestrou? Neříkej mi, že v něčem lítáte? Holky praštěný. Co je tentokrát?“

„Svatba,“ kuňkla jsem.

„Ne!“ zahřměl jak přicházející bouřka a dělal, že se věnuje papírům na stole.

„Moje.“

„Ne.“

„Není to grázl.“

„Ne,“ pořád opakoval dokola.

„Můžu si sednout?“

„Ne, teda ano.“ Sedla jsem si.

„Tati…“

„Co jsem Stvořitelce udělal?“

„Mámu sis vzal pár dnů po přeměně. Já jsem už pět let po přeměně.“

„To byla jiná doba,“ vymlouval se. „Já jsem fajn chlap.“ Pousmála jsem se.

„To jsi.“

„Nepodlézej mi.“ Sakra! „O koho jde? Nevšiml jsem si, že by se ti někdo dvořil.“ Prudce vstal. „Ať se propadnu k Omegovi, jestli je to Lassiter. Není to Lassiter, že ne? Řekni mi, prosím, holčičko, že to není on!“ Málem ho kleplo. U všech dupajících králíků, ségra, jsi v řiti.

„Ne, není,“ ujistila jsem ho.

„Uff. Myslel jsem, že mě na mladý kolena picne.“ Sednul si, relativně v pohodě.

„Je to aristokrat. Eugene.“

„Ne.“

„Proč?“

„Ne.“

„Je bezpečný.“

„Ne.“

„Proč?“ naléhala jsem.

„Je to aristokrat, ne chlap. Jak mám přes den v klidu spát, když budu vědět, že tě nedokáže ochránit.“ Jako bys přes den spal, pomyslela jsem si. To by se s mamkou nezamykal.

„Cítím z tebe rebélii.“

„Upřímně tě nechápu. Nechceš nikoho silného, protože je nebezpečnej. A ani nikoho bezpečnýho, protože mě nedokáže ochránit. Tak co chceš?“ nechápala jsem.

„Já mám celkem jasno. Žádná z vás se neprovdá, dokud nebudete dostatečně staré, tak tři sta let, abyste pochopily, co to manželství je. Konec.“

„Mámě bylo dvacet pět, když si tě brala. Mně je třicet!“ připomněla jsem mu znovu.

„To už jsem ti vysvětlil.“

„Jdi s tím k čertu. Vezmu si Eugena, ať se ti to líbí, nebo ne. Teď je konec.“ Vyletěla jsem z tama jak raketa k Verath do pokoje. To jsem však nepočítala se svým únosem.

Dostanu se k ní někdy?

Děkujeme za komenty a omlouvám se, že tahle kapitolka byla nic moc.

V příští kapitolce vás čeká pěkný zvrat, kdy Vera sebere odvahu a udělá důležitý krok, který se ne každému bude líbit. ;)

21. kapitola > 23. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 22. kapitola: