OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 2. kapitola

12.09.2011 (09:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2492×

Zsilverth

Panák Grey Goose mě vždycky dokázal nakopnout a zmírnit pocit viny, když jsem lhala rodičům.

Hned co jsme se ségrou odešly z Doupěte, Verath zamířila do posilky, aby procvičila bicáky. Já jsem se přemístila před vchod do ZeroSum. Prošla jsem kolem Ama, který dělal vyhazovače.

Vešla jsem dovnitř bez sebemenších problémů. Díky Xhex.

Hlasité techno mi bubnovalo po celém těle. Cítila jsem, že mi stejnou rychlostí buší srdce. Protlačila jsem se kolem kopy na sobě natlačených těl, které tančily do rytmu hudby.

Můj cíl byl V.I.P. sekce, kde jsem měla svůj flek. Vyběhla jsem po menších schůdcích nahoru do druhého patra a očima kontrolovala, jestli je pořád prázdný. Trefa! Prosmýkla jsem se kolem obrovského maníka, který byl stejně vysoký a hrůzu nahánějící, jako strejda Zsadist.

„Kampak, kotě?“ Zastavil mě zvednutím ruky, s níž lehce zavadil o moje prsa. Ignorovala jsem to a hrdě zvedla hlavu.

„Kampak asi? Domů to nebude, Godzillo.“ Založila jsem si ruce na hruď a propíjela ho opovrženíhodným pohledem.

„Možná jsem novej, ale ne blbej, panenko, tak co kdybys vysmahla zpátky k mámě,“ zabručel a vstoupil mi do cesty. Hromotluk jeden vypatlanej. Zatnula jsem ruku v pěst a byla připravená mu napálit, aniž by ho to něco nestálo. Bylo by to zadarmiko.

„Diebe! Nech ji!“ zavrčela na něj Xhex a její postava se vynořila zpoza jeho zad, které svou velikostí připomínaly nikdy nepotopitelný Titanic.

Dieb se poplašeně podíval na Xhex a ustoupil z jejího dosahu. V očích měl pochopitelný respekt, který Xhex vyvolávala, aniž by to sama chtěla. Byla můj vzor. Chtěla jsem být jako ona - silná, nabušená, zkušená a krásná. Vražedná kombinace, pomyslela jsem si závistivě.

„Ona sem může kdykoliv se jí zachce a teď jdi, objednej nám pití. Vodku a…“ Pokynula na mě hlavou, abych si vybrala. Nevině jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Dvě vodky,“ změnila svou objednávku a ústa se jí mírně uvolnila pobavením.

Když jsme si sedaly k mému stolu, Xhex si mě změřila nesouhlasným pohledem.

„Co je?“ zajímala jsem si.

„Ty ses s ním chtěla prát,“ spíš konstatovala, než by se ptala.

Nepřítomně jsem kmitala očima v naději, že ho zahlédnu. Sakra! Jestli tohle nebyla závislost, jak sviň, tak fakt nevím, co se to se mnou děje.

„Tak?“ Nenechala se odbít.

„Měla jsem pojistku,“ odpověděla jsem klidně a vzpomněla si na Glocka zasunutýho v zadní části kalhot.

„Ne abys to tady vytahovala, Zsilverth,“ napomenula mě, jako malou holku. Tohle jsem fakt nesnášela. Jednání jako s neschopnou malou holčičkou, která by si měla hrát s barbie. Nebo když mi neustále dokola připomínal, že jsem z královské rodiny a musím se podle toho chovat. No bóže, tak jsem princezna, to je toho!

Jenže tohle ke mně prostě nešlo. Byla jsem pět let po přeměně, plná energie a chuti zapojit se do boje proti bezduchým a hlavně nadržená, jak sova před houkáním. Chození na čajové dýchánky pro mě nebylo to pravé ořechové.

V přední kapse mi zavibroval mobil.

„Promiň, to je Nalla,“ vysvětlila jsem a zvedla mobil. Přes hukot reprákových beden jsem slyšela kulový, ale přece jenom mi došlo, co se mi snažila říct. Verath se zdejchla a má být údajně se mnou u Nally. Chudák holka to vždycky odnese. No jo, se ségrou stejnou krev nezapřeme, pousmála jsem se a až o chvíli si všimla káravého pohledu, kterým mě obšťastňovala Xhex.

„Mám hádat?“ zeptala se a pohrávala si se snubním prstýnkem. „Jsi u Nally, asi stejně jako Verath, že?“

„Jop, ukazuje mi novou kuchyň. Práskneš mě?“ Dostala jsem menší obavy.

„Udělala jsem to snad někdy předtím?“ Na oko se urazila. „Pověz mi jen jednu věc, Zsil. Proč sem chodíš? Ani jednou jsem tě neviděla s někým mluvit, kromě ségry, a ani tančit. Neflirtuješ, nelovíš. O co go?“ O tvýho šéfa, pomyslela jsem v duchu a před očima se mi zjevila jeho podoba, kdy jsem ho uviděla poprvé. Sice se mnou nepromluvil jediné slovo, ale šíleně mě to k němu táhlo.

Je to pár dní zpátky, kdy jsem zjistila, že je Rehvenge majitel ZeroSum a vydává se pod nickem Reverend s špatnou pověstí drogového dealera. Ano, z doslechu byl špatný, zkažený a krutý, ale o to víc mě to k němu táhlo.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. Na tuty bylo jasný, že se to nikdo nesměl dozvědět. Bylo to moje tajemství, které se mnou sdílela Vera stejně, jako já to její.

Hledala jsem výmluvu, bylo to však zbytečný. Xhex se soustředila na šum ve svém sluchátku a se slovy řekneš mi to pak zmizela, aby mohla dělat svou práci.

Měla jsem ji ráda, to rozhodně, ale nedokázala jsem normálně reagovat na její otázky. Hledala jsem jeho, chtěla jsem ho vidět. Přece s ním musím někdy mluvit.

Poslední tři noci jsem měla pekelnou smůlu, neobjevil se. Doufala jsem, že tentokrát mě nenechá čekat.

„Tady jsou ty dvě vodky,“ zamumlal Dieb a hněvivě mě sjel pohledem.

„Dík, Godzillo,“ slušně jsem poděkovala, což ho evidentně ještě víc vytočilo. Že by neměl rád Godzillku? Takový pěkný zvířátko, které si oblíbila celá naše rodina, nejvíc strejda Tohr.

Kopla jsem do sebe jednoho panáka, abych zbaběle neutekla. Vzápětí jsem se zakuckala. Já se picnu. Rehvenge. A jde sem! Bože, vypadal neodolatelně, jako vždycky. Černé kožené kalhoty a přes mega ramena přetáhlý kožich.

Jediný štěstí, že jsem seděla, jinak bych hledala na zemi spojovací klouby od kolen.

Přistoupil ke mně a znechuceně se na mě podíval. Z jeho očí tryskal hněv a nespokojenost. Něco ho muselo neuvěřitelně vytočit. Nebo jsem se mu jen hnusila a myslí si, že budu dělat problémy.

„Neviděla jsi Xhex?“ zeptal se hlubokým, drsným hlasem dospělého samce. Startovala jsem motor od svého kapitulujícího srdce, abych mohla odpovědět.

„Sakra, ženská! Kde zase jsi!“ klel nahlas a porozhlížel se okolo.

„Šla k vchodu, myslím,“ ozvala jsem se poprvé a můj hlas zněl slabě, vylekaně, stupidně dětinsky.

Znovu se na mě podíval, jeho pohled se nezměnil, ani na zlomek vteřiny. Zrudla jsem ponížením. Takhle jsem si zrovna naše setkání nepředstavovala.

„Doufám, že to není nic alkoholickýho.“ Díval se na panáka, který byl pro Xhex.

Vypila jsem ho na ex. „Už ne.“

„Jsi tu sama, dítě?“ Úsměv mi zmrzl na rtech. Spíš se přímo potopil k ledu.

„Ne, s idiotem,“ zavrčela jsem dotčeně a snažila se na sobě nedat znát, jak moc se mě jeho oslovení dotklo.

„Prosím?“ Semknul k sobě obočí a čekal.

Vstala jsem, z kapsy vytáhla papírovku, hodila ji na stůl a nechala ho tam stát s výrazem připomínajícím malý jehně uprostřed bandy hladových vlků.

Když jsem procházela kolem Godzilly, škodolibě se usmíval. Svrběla mě ruka, ale nechtěla jsem dělat zbytečný rozruch. Ještě by se o tom dozvěděl taťulda a měla bych zaracha do… no, myslím, že takových pár set let i po jeho smrti.

Bylo kolem jedenácté v noci, tma zahalovala okolí do stínů a foukal slabý vítr. Klepající se zimou jsem šla a nepřemýšlela kam. Hlava se zabývala jen myšlenkami na něho a dítě, kterým jsem prý byla. Copak je ten chlap úplně slepý? Fajn, nemám velký dudy, ale prsa ženský to jsou.

Zatočila jsem do jedné z uliček a strnula hrůzou.

***

Venkovní vzduch byl cítit odcházející zimou. Byl čistý, nezředěný, úlevný, slibující nadcházející horké dny. Dny, kdy je noc stejně dlouhá, jako den. Pro člověka období radosti, pro upíra plný starostí.

Rhage se zhluboka nadechl a zavětřil nasládlou vůni hodně podobnou kojeneckému zásypu. Bezduší, pomyslel si a usmál, odhalil tak rovnou řadu bílých zubů s dvěma špičáky ostrými jako jeho dýky, které měl neustále při sobě v boji. Přesně ty, které jeho bratr Vishous vytvářel vlastní prokletou rukou. Díky bystrým smyslům k jeho uchu došel šum od Phuryho – dalšího z bratrů, s kterým měl tu noc hlídku.

Phury byl z Bratrstva nejvyšší, nejrozvážnější a nejklidnější, což Rhage nikdy nedokázal pochopit. Adrenalin, který ovládal celé jeho tělo při náznaku sebemenší rvačky, byl pro Rhage jako kyslík. Živočišný a nepostradatelný.

„Jdeme,“ řekl Phury a zahodil svou cigaretu s rudým kouřem, která mu měla pomáhat proti bolestem levé nohy, kterou si před více než sto lety sám ustřelil, aby mohl zachránit jeho dvojče. Další věc, jenž Rhageovi zůstávala záhadou. Vztah Phuryho a Zsadista nikdy nebyl dobrý, ale nebyl ani špatný. Jako by se báli projevit si vzájemnou bratrskou náklonnost, pokud mezi nimi samozřejmě nějaká byla a o té Zsadistové se dalo bez výčitek pochybovat.

Rhage se podíval na Phuryho, jenže nebyl na svém místě. Mířil si to volným krokem přímo za nasládlou vůni, pro Bratrstvo spíše smradem charakterizujícím další smrady bezduché. Bezduší, jinak řečeno domácí mazlíčci tatíčka Omegy, úhlavního nepřítele upírů usilujícího o celkové vyhlazené upíří rasy.

„Rhagi, co je?“ vyzvídal Phury, jakmile si povšiml Rhagova zamyšlení.

„Jsem hladovej, pojď si udělat piknik.“

„Věděl jsem, že mě jednoho dne pozveš na rande,“ zasmál se Phury.

„Dostals mě. Dovol, abych tě pozval na šálek dobrého bezduchého, dlouhovlasá krásko,“ rochnil se smíchy Rhage, při čemž Phury jen pobaveně zavrtěl hlavou a nastavil bratrovi ruku jako správný gentleman, které zve svou slečnu na procházku parkem.

„Vole,“ nařknul ho na oplátku a oba se s dobrou náladou dali na cestu.

Když byli těsně za zády bezduchým, snažili se nevzbudit příliš velkou pozornost a spíš počkat, až kolem nich nebude procházet tolik lidí. Bezduší se dali poznat velmi snadno, nepočítá se dráždivá vůně. Byli vysocí, hubení, měli bílé vlasy a oči… byly pronikavě bílé a absence duhovek jim nedělala žádné starosti. Mimo jiné jim v hrudi nebilo srdce. Žádné buch buch nemohl postřehnout ani upíří sluch, i kdyby byl sebevíc dokonalý.

Phury pokynul hlavou na znamení , že jde na druhou stranu. Měli v plánu je obklíčit.

Rhage se usmál, byl celý nedočkavý, až si procvičí své bicepsy a na nějakou dobu zkrotí bestii uvnitř něj. Do prdele, dneska obzvlášť nebyla ve své kůži. Zřejmě myslela na Mary, Rhageovou shellan. Na její hebounkou kůži orosenou potem po několika hodinovém sexu v nejrůznějších polohách. Cukl sebou, když se v něm bestie pohnula. Najednou mu byla kůže víc než těsná a taky mu bylo vedro. Ani v nejmenším tomu nepomáhalo černé kožené oblečení, které si Bratrstvo oblékalo k boji a on ho zrovna měl na sobě. Zavrávoral, pral se vnitřně s bestií, promlouval k ní v duchu, ať ještě chvíli vydrží. Aspoň do doby, než bezduší zajdou do temné uličky, daleko od případných lidských svědků.

Jeden z bezduchých se však najednou zastavil, donutil tím zastavit i druhého. Pomalinku sáhl jednou rukou do kapsy od džínových kalhot, druhou zajel pod hnědou bundu.

Rhage se neopovažoval byť jen nadechnout. Stál za nimi bez pohnutí, každým okamžikem čekal, až se otočí a uvidí ho, protože nebyl nijak krytý. Jenže se neotočili, což mu přišlo podezřelé. Něco tu nehraje, pomyslel si, ale nic prozatím nepodnikl.

Z ničeho nic se oba bezduší rozeběhli. Rozeběhl se za nimi. Mířili přímo do slepé uličky Jeam’s street. Byl jim vděční za ulehčení práce. Teď už prakticky neměli žádnou šanci. A ta se zmenšila o to míň, když je zablokoval Phury. Seskočil ze střechy domu, vlasy mu vlály ve větru a při dopadu na zem se rozprostřely kolem obličeje. Byl hodně podobný lvu.

Bezduší se ohlédli vzad, ale tam už stál Rhage s širokým perlově bělostným úsměvem hollywoodského herce. Ne nadarmo dostal právě přezdívku Hollywood. Byl vysoký něco málo přes dva metry, měl krátké blonďaté vlasy na konci oholené do ztracena. Jeho oči měly zelený odstín s nádechem tyrkysově modré. Co si však zasloužilo největší obdiv byla jeho muskulatura. Nenabývala sice do obřích rozměrů, ale byla přímo ukázková, skvěle kontrastovala s jeho hubeným přitažlivým tělem. Jenže se nikdy nesmělo zapomenout ještě na jedno překvápko usídlené v Rhageovi těle – prokletí v podobě draka bdícího po celé ploše jeho zad.

Bezduší poznali, že jsou, slušně řečeno, v háji, ale nedávali to vůbec najevo. Rhage chtěl dát průchod svému druhému já, ale bylo tu riziko. Phuryho přítomnost. Jakmile by bestie převzala veškerou kontrolu nad tělem Hollywooda, nerozeznala by, kdo je přítel a kdo nepřítel. Phury by mohl být v nebezpečí. Rozhodl se ovládat a skolit nepřátelé pouze pomocí svých dýk, dokud… Zařval hlasitým výkřikem, když se mu do levého ramena zavrtala kulka.

„Drahá Stvořitelko,“ ucedil znepokojivě Phury, jelikož věděl, kdo se probouzí.

Za Rhagem stáli další bezduší, kteří byli přivoláni. Vrhli se na něj. Phury věděl, že proti bestii nemají sebemenší šanci, a tak se hodlal postarat alespoň o ty první dva bastardy, a pak se vypařit, dokud z jeho bratra znovu nebude normální člověk… upír.

Phury vytasil dýku a dal se do boje. Bezduší byli skvěle vycvičeni, ale proti tvrdému výcviku Bratrstva měli jen málokdy šanci. Phury si s nimi snadno poradil a očima našel Rhage. Drak byl potřísněn černou krví, která zbyla po Omegových hračičkách. Zkontroloval jeho zranění, a když se zdálo, že kromě pár škrábnutí mu nic není, úlevně si oddychl. S Rhagem je mít hlídku za trest, říkal si a v duchu si snažil vzpomenout, co provedl, že ho Tohrment dneska přiřadil právě k němu. Z myšlenek ho vytrhlo funění těsně blízko u jeho obličeje. Trhl hlavou k obrovitým bílým očím. To není dobrý, opakoval si, avšak zůstal stát na místě. Což se neprokázalo jako dobrý nápad. Drak zařval, že musel na tuty probudit spáče v okolních domech, to znamenalo brzký zásah policie.

„Rhagi,“ promluvil Phury klidně, nedal na sobě znát třes, „to jsem já, Phury. Ty vole, Rhagi, koukej se vzpamatovat.“ Drak se na chvíli zklidnil, ale během ani ne vteřiny se opět nakrknul, rozmáchl se rukou a odhodil Phuryho stranou. Ten narazil zády do zdi a zůstal v leže na zemi.

Phury věděl, že ho neměl dráždit, ale nebyl čas na podnikání opatrných kroků. V dálce se ozývaly policejní sirény. Drakovy oči se změnily na zelenomodré, a vzápětí znovu zbělaly. Rhage s ním bojoval, avšak prozatím marně. Drak znovu zaútočil na Phuryho. Svým pevným stiskem mu zlomil ruku a následné další odhození mělo větší následky. Phury krvácel, měl tržnou ránu na hlavě a sotva se udržoval při vědomí. Nejhorší bylo, že se nemohl bránit, utéct. Šroubky z protézy, kterou nosil místo ustřelené nohy, se uvolnily a dost mu znepříjemnily pohyb.

Drak vydal mocný a spokojený křik směrem k noční obloze a zakousl se Phurymu přímo do boku.

Z Phuryho úst se vydral bolestný výkřik, který na okamžik pomohl Rhageovi převzít nad bestií kontrolu. Ale byla to opravdu jen minutka. I tak stihl pohledem zabloudit ke svému  zraněnému Bratrovi. Jeho zakrvácené tělo donutilo Rhage, aby se svého druhého já co nejrychleji zbavil a mohl pomoct Bratrovi. Drak se bránil.

„Co to do tebe dneska vjelo, idiote?!“ rozčiloval se Rhage pomocí myšlenek, takhle totiž drak nikdy nevyváděl. Obvykle se jen cukal, když ucítil nasládlou vůni zásypu nebo když toužil po sexu. Tentokrát zřejmě bestie zatoužila po něčem víc, po něčem, co nemohl uhádnout.

„Rhagi?“ zavolal na něj Vishous, stojíc za jeho zády. Bestie se otočila.

„A kurva!“ vykřikl Vishous, když zahlédl Phuryho rozplácnutý a nehýbající zadek. Rozeběhl se k němu, jenže se daleko nedostal. Narazil do něčeho tvrdého, přeletěl na konec dlouhé uličky a dopadl zády na zem. Ani nestihl vyslovit své dotčené „au“ a už visel ve vzduchu, kolem krku ho svírala šupinatá pařáta Rhageova mazlíčka.

„Dráček si chce hrát?“ zaskřehotal Vishous téměř bez dechu a udeřil ho nohou do obličeje. „Pojď dát mámě pusu.“ Bestie ho pustila a zafuněla, jako by právě uběhla několika set kilometrový maraton, a znovu se pokoušela sevřít V. Mezitím, co spolu bojovali, V promlouval k Rhageovi, snažíc se ho přesvědčit k proměně zpátky. Ale ať Rhage dělal, co bylo v jeho silách, neuspěl.

Drakovi došla trpělivost s poskakujícím V kolem něho, a tak mu uštědřil svou nejlepší a zároveň nejtvrdší ránu.

Měsíc se skrýval v mracích, nechtěl se dívat na boj, který se právě odehrával v uličce, nechtěl se dívat na jeho následky – na dvě polomrtvá těla a jedno nelidské, které vyčerpáním odpadlo vedle nich a proměnilo se v blonďatého, nahého a černou krví potřísněného těla válečníka. Válečník se i přes svou slabost pokoušel doplazit pro pomoc, jakoukoliv pomoc. Bál se. Mohl své Bratry zabít… Co když jsou už mrtví? ptal se hystericky sám sebe a plazil se dál, pořádně nevnímajíc kam. Chtěl pohlédnout vzad, přesvědčit se, zda se aspoň trošku hýbou nebo se jim zvedá hrudník. Nic, nemohl, nešlo to. Byl tak vyčerpaný.

***

Zsilverth

Přede mnou na zemi ležela tři zakrvácená těla. Bože, vždyť to byl Vishous, Rhage a… uviděla jsem dlouhé vlasy od krve. Snad to není Phury, modlila jsem se a běžela k němu. Zalapala jsem po dechu. Vypadal mrtvě a… chyběla mu noha, musel ztratit protézu. Přemístila jsem se k Vishousovi, nebyl vážně zraněný, aspoň jsem neviděla žádná povrchová zranění. Byl spíš jen omráčený.

Kousek od ní zamručel slaboulinký, kňučivý hlásek. Rhage se pokusil vstát, ale sotva se dokázal opřít o ruce.

„Zsilverth,“ zaskřehotal. „Za - zavolej p – p – pomo-“ upadl do bezvědomí.

Začala jsem panikařit. Ne, to bylo slabé slovo. Klepala jsem se hrůzou, strachem, obavami, tím, že jsem nevěděla, co dělat. Zvedal se mi žaludek, měla jsem pocit, že každou chvilku omdlím.

„Verath!“ zakřičela jsem v zoufalé naději, že by mě jakýmsi zázrakem mohla slyšet. Nikdy jsem nevěřila na telepatický sračky dvou sourozenců, ale teď jsem se za ně modlila.

Verath…

Příště vás čeká pohled Verath. ;)

1. kapitola > 3. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 2. kapitola: