OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 19. kapitola

10.11.2011 (18:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 17× • zobrazeno 2870×

Verath

Ztěžka jsem zvedla víčka. Cítila jsem v ústech divnou pachuť, nějakou chemickou sračku smíchanou s mou krví. Vzpomněla jsem si, že jsem se bránila, když mě chtěli zdrogovat. Ano, pár ran do čelisti, to je krev, drogy, to je sračka. Pocítila jsem silné mravenčení v rukách, měla jsem je před sebou, jak to? Obě ruce jsem měla v okovech, řetězy vedly dolů na podlahu a byly ve zdi provlečeny do kovového kruhu. Nohy jsem měla taky v okovech, ale od sebe. Vždy jim můžu kopnout do žeber tak, až se jim sesypou jako dům z karet, proč mi je nespoutaly jako ruce? Vždyť oni nemohou ženy znásilnit, nemají na to koule.

„Hezké sny byly?“ ozval se hlas za mnou, prudko jsem se otočila. Zas ten hajzl, nemá nic jiného na práci nebo, co?

„Jo, zdálo se mi, že tě krájím keramickým nožem, dokola a dokola.“

„Haha, vtipná, jako otec. Prozraď mi, jak se má John? Stále neumí umluvit? Dělá Qhuinovi děvku?“

Snažila jsem se překulit z postele, ale místo toho jsem upadla na zem a vyrazila si dech. Nepoznávala jsem své tělo, bylo tak nefunkční, bez síly. Došel ke mně a vzal mě za pas, chtěla jsem ho kousnout, ale uhnul.

„Uklidni se, Verath, holt umíráš, to nezměníš.“

Pohlédla jsem na něj a uviděla tesáky.

„Ty jsi Lash? Syn Omegy, dříve upír!“ začala jsem sebou házet, snažila jsem se kopat, rukama mlátit, ale bylo to spíš jen zoufalé zvedání selhávajících končetin. Má pravdu, umírám a nestihla jsem se rozloučit. Ukápla mi slza a pak další a další. Nikoho z nich už neuvidím, mámu, tátu, strýčky, tetičky, Fritze a Drápa, ti všichni …

Mé dvojčátko milované, má půlka, polovina srdce, duše a těla. Doufám, že najde štěstí a vyrovná se s mou smrtí.

Lassiter, můj padlý anděl, můj, jen a jen můj. Vybavila jsem si chuť jeho rtů, jeho vůni, oči, úsměv, rošťácké návrhy, hlas, kterým mi řekl, že mě miluje.

„Co jsi dělal před sídlem Rehvenge?“ vyštěkla jsem na něj, když mě položil zpátky na postel. Najednou ve mně ožilo mé drsné já, že by drogy odcupitaly do teplých krajin?

„Je tam banda Vyvolených, vaše továrna na další bojovníky, chtěl jsem jich pár oddělat, ale pak ses tam připletla ty. Musel jsem jednat rychle, když jsem tě uviděl zblízka, ta podoba s otcem. Nezapřeš svou královskou krev, tak jsem se rozhodl, že když oddělám dítě krále upírů, bude legrace,“ odvětil mi prostě.  Zvedla jsem ruce a udeřila jimi do jeho ksichtu. S pouty, která jsem měla na zápěstích, to muselo bolet, dobře mu tak, peroxidovy zasranému.

„Přitáhněte ty řetězy!“ přikázal svým protivným hlasem dvěma poskokům. Přitáhli řetězy a já sykla bolestí. Jeden z poskoků mu podal skalpel.

„Takže, Verath, budu se ptát na otázky, jestli budu spokojen s odpovědí, budeš v neporušeném stavu. Jestli spokojen nebudu, bude z tebe cedník.“

„Už se tě opravdu bojím, asi jsem si pšoukla strachy, bacha ať tě to nezkosí, padavko!“

„Neboj, humor tě přejde, takže, kde máte sídlo? Jednoduchá otázka.“

„Jo, je jednoduchá, je na zemi.“

„Nepovídej, kde přesně?“

„Na planetě Zemi, abych to upřesnila, kdybych řekla Mléčná dráha, určitě by ses zasekl u slova mléčná!“

Zasmál se, strhl mi ze zad tílko a jedním ladným tahem mě řízl přes celou jejich šířku. Zasyčela jsem bolestí a snažila se ovládnout, zapudit výkřik, který se mi chtěl drát z hrdla, nebudu křičet, nebudu.

„Kde je?“ opakoval svou otázku.

„Nevím, odstěhovala jsem se, vždyť víš, byl jsi tam, ten obrovský barák, kde jsme si hráli na Střílenou!“

Další řez.

„Kde!“ vřískl.

„Pod dubem za dubem!“

Páni třetí, budu mít krásnou vzpomínku na tento okamžik, pokud se toho vzpomínání dožiju.

„Princeznička má kuráž, to se musí nechat! Zkusíme to ještě jednou?“

„Klidně si to zkoušej celý den, týden, měsíc, rok. Já ti nikdy neřeknu, kde žije má rodina, adresy, jména, nic, co bys chtěl vědět, můžeš si jít vylízat prdel, tady s těmi svými mazlíčky!“

„Ale, ale a co kdybych unesl tvou sestru?“

„Ta by ti řekla to samé, jsme dvojčata, nezapomínej, cítíme, myslíme, dokonce jednáme stejně!“

„Doslova se rozplývám nad vaším poutem, kdyby to tak bylo, už sedíš doma a popíjíš s papínkem kafíčko a já jsem mrtvý. Zřejmě tvá sestra necítí to pouto, jak si myslíš. Mimochodem, pěkné tetování co to znamená VZ? Vadný zboží?“

„Vysmahni, zmrde!“

Vzal skalpel a řízl mě do levé lopatky, tam byly ty písmena VZ, Verath a Zsilverth.

„Nejsme tvoje omalovánka, kreténe!“ zavrčela jsem a snažila se mu vymanit, nešlo to.

„Dvě zbytečné odpovědi,“ pronesl potěšeným hlasem, další dva řezy na mých zádech, cítila jsem, jak mi teče krev. Pak mě chytil za hlavu a skalpel přitiskl ke krku.

„Myslím, že tento řez bys už nepřežila, co?“

„Myslíš nebo víš? Copak si nevzpomínáš, jak tě odrovnal Qhuin? Myslím, že to je jeho nejoblíbenější vzpomínka na tebe!“

Skalpel odložil, vzal mou hlavu a praštil mi s ní o zeď, okamžitě jsem upadla do bezvědomí.

Vpálil do nitra jejich sídla. Střílel jak pominutý, přes hlukot kulek nešlo postřehnout, zda ječí nebo ne. Miloval ten zvuk, když prosili o milost a s vrozenou radostí je odmítal a posílal k Omegovi. Prsty sklouzly ze spouští a zbraně do pouzder. Rozhlédl se dokola, všichni leželi na zemi.  Jednoho po druhém, probodával, přitom se ptal, zda netuší, kde bydlí Lash. Už byl bezradný, jako by se potom skrčkovi slehla zem!!! Poslední z nich se pokusil doplazit ke dveřím, skočil mu na záda, okamžitě mu odrovnal páteř.

„Kam Karkulko, malá kam?“ zvolal Lassiter. Bezduchý jen zafuněl.

„Musíš říct: „Lesem chodím sem a tam!“ přiskřípl ho víc k zemi, vyjekl.

„Takže, úvodní dialog máme za sebou, druhá strana odmítá hrát. Kde je Lash!“ poslední větu pronesl krvelačným hlasem. Bezduchý mlčel, ale udělal tu chybu, že v mysli si vzpomněl na místo, kde Lash pobývá. Lassiter nevěřil svým schopnostem, našel ji, našel!

„Dík, kreténe.“

„Nic jsem neřekl.“

„Nemusel jsi, čtu myšlenky!“ vrazil mu dýku zezadu do srdce a přemístil se na místo, které viděl v mysli toho bezduchého.

Lassiter poháněn hněvem a nadějí, že konečně najde tu, jenž hledá, vtrhl do domu. Bylo až podezřelé ticho, nachystal si dýku, WD trik plně k dispozici. Ukryl se za stěnou, která vedla do obýváku. Uslyšel hlasy dvou bezduchých, potichu, jak myška jim podřízl hrdla a probodl srdce. Přesunul se dál, šel po stopách dětské zásypu. Chodbou prošel rychle, až narazil na schody vedoucí do sklepa, jasně mučení se vždy provádí někde v podzemí, v kuchyni by to nebylo ono.  Už nemusí skrývat svou přítomnost, ustřelil zámek na dveřích sklepa a vešel dovnitř. Rozhlédl se dokola, byla všude tma, jen jedna svíčka plápolala.

„Verath!“ vykřikl s nadějí v hlase, slyšel tlukot srdce, velice slabý tlukot. Rozsvítil se, aby viděl přes celou místnost. Spatřil ji, jak leží připoutaná na posteli, přiskočil k ní.

„Zlato, mluv se mnou, řekni něco,“ třepal s ní, vůbec neotvírala oči, nehýbala rty.

„Jdeš pozdě, andílku,“ ozvalo se za jeho zády. Spatřil syna Omegy, konečně si může užít jeho smrt. Políbil Veru na čelo. „Hned jsem u tebe, Vero,“ šeptl k ní a otočil se k Lashovi, luskl prsty a sledoval, jak se Lash kroutí.

„Skvělý trik na andílka, nemyslíš?“ mluvil k němu Lassiter, když k němu kráčel. „Orgány se ti kroutí, deformují, ničí, musí to být krásný pocit, že Lashi?“ Lassiterův hlas byl plný chladu, krutosti a nechutné radosti. Ano, v tu chvíli byl vděčný, že byla Vera v bezvědomí, nechtěl, aby spatřila temnou stránku jeho duše.

„Proč mi neodpovídáš? Myslel jsem, že jsi byl vychován na úrovni, upíří smetánka, nemýlím se snad, nebo jo? Vypadáš, že budeš zvracet, nemám ti nějak pomoct?“ Opět luskl prsty, Lash se svalil na zem a zhluboka se nadechl.

„No myslím, že by to stačilo, mám na práci důležitější věci, než si tu s tebou uhrát. Teď ti nechám všechny orgány vybuchnout, co ty na to? Bude to … bombastický!“ zasmál se šíleným smíchem a od prstů se zajiskřilo, Lash se zatvářil vyděšeně a padl k zemi. Lassiter ho přešel a přiskočil k Verath.

„Zlato, vím, že mi to trvalo dlouho a vím, že nesnášíš, když jsem nedochvilný, ale tady to bylo fakt těžký, takže mi stačí, když otevřeš svý nádherný kukadla, která máš po tatínkovi, který mě určitě zabije, a řekneš mi aspoň, že jsem debil.“ Pohladil ji po vlasech, všiml si čerstvých ran na zádech, muselo to kurevsky bolet. Viděl jizvu na rameni, stehno se hojilo špatně, měla v něm infekci. Znenadání otevřela oči a slabě mu stiskla dlaň, kterou měl na jejím obličeji. Letmo se na něj usmála, Dobrotivá Stvořitelko, byl šťastný.

„Stihla jsem to,“ vyhrkla ze sebe a nespouštěla z něj oči.

„Co jsi stihla, zlato?“ nechápal. Pracně zvedla svou ruku a dotkla se jeho tváře, okamžitě pocítil elektrický impulz, tolik mu její pokožka na té jeho chyběla, její dotyky, byly nádherně dokonalé.

„Lassitere, miluji tě,“ vydechla a zavřela oči. Tep jí vynechával.

„Vero, tohle mi nedělej! Vzbuď se!“ Zvedl ji do sedu, její hruď si přiložil ke své. „Lásko, nedělej mi to. Já tě taky miluji, neodcházej mi,“ šeptal.

„Polib mě, ať jdu do Stínu s chutí tvých rtů na mých.“

Potlačil slzy, které měl v očích.

„Nepolíbím tě,“ řekl tvrdě.

„No tak, snad sis nenašel za tu dobu, co jsem tu trčela jinou ženskou. Jsi strašně nestálý,“ komandovala ho.  Z posledních sil se odtrhla od jeho hrudi a pohlédla na něj. Lehce se otřela rty o jeho a zavřela opět oči, už naposled, její hlava klesla na jeho hruď. Cítil, jak svalstvo v jejím těle ochablo. Posednut zuřivostí vytrhl řetězy ze zdi a zvedl ji.

„Ty neumřeš, rozumíš! Neumřeš!!!“ zaječel přes celý dům.

Asi mě za konec budete proklínat, ale nemohla jsem si pomoct. V příštím díle Zsil bude bojovat proti bezduchým a nebyl by to Rehv, kdyby se do toho nepřipletl. Děkujeme za komentáře,opravdu moc. :)

18. kapitola >>> 20. kapitola

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 19. kapitola: