OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 16. kapitola

24.10.2011 (11:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 16× • zobrazeno 3056×

„Jen tohle, tahlly, nic víc, jen chtíč a drsný sex, protože jiný mě neuspokojuje.“ Měla jsem pocit, že se mi slabostí podlomí kolena. Celý to předstíral?

„Využils mě? Odpanním tě a čau?!“

Zavřel oči a pronesl. „Ano, to byl můj plán hned od začátku.“ Vlepila jsem mu facku a nasraně odešla.

16. kapitola

Zsilverth - před únosem

Srdce mi bušilo, jako by bylo v bitvě a bojovalo o život. Mířila jsem zpátky ke stolu, kde předtím seděla Verath s Lassiterem a Vyvolenými, ale byl prázdný. Že by už odešli? Tím líp, usoudila jsem, protože se mi nechtělo vysvětlovat, co se stalo.

Rozloučila jsem se s Xhex, která se na mě podezíravě dívala, ale nic nekomentovala. Vypařila jsem se před klub, abych se mohla v jedné z uliček dematerializovat. Jako zásah blesku mě sevřel zvláštní pocit, slibující, že se stane něco ošklivého, hodně zlého s Verath. Zatřepala jsem hlavou. Verath je silná, je opak mě. Zvládne to. Ona ano.

Přenesla jsem se na zahradu před dům, lehla si do trávy a poddala se všem emocím. Co jsem si kurňa myslela? Že mi po jednom milování vyzná lásku?

„Jsi tak hloupá, hloupá, hloupá!“ Bouchala jsem se dlaní do čela. Není lásky schopen, sám mi to řekl. Neměla jsem se s ním vůbec zahazovat. Čekala jsem snad, že mě drogový dealer požádá o ruku, když před ním roztáhnu nohy? Akorát jsem ze sebe udělala děvku.

„Tak moc to bolí,“ skučela jsem a zakryla si paží oči.

Musela jsem tam usnout, jelikož jsem se probudila ve svém pokoji v posteli. U mojí postele seděl Zsadist. Vykulila jsem oči a rychle si sedla.

Se Zsadistem jsem měla nejkomplikovanější vztah, co se týkalo Bratrů. Moc si k sobě lidi nepřipouštěl. Nechtěla jsem ho dráždit, a tak jsem se mu vyhýbala obloukem. Zřejmě si myslel, že se ho bojím nebo štítím, cítím odpor k jeho jizvě, která se táhla od kořene nosu, stáčela se kolem nosu a končila u rozříznutého rtu. Moc dobře jsem věděla, co ji způsobilo. Je to pár let, co to Verath z Phuryho dostala.

Když nám Phury vyprávěl, co Z dělala jeho Paní a její přátelé, jak ho bili, krmili se od něj a znásilňovali ho, svíralo se mi srdce žalem. Jak jsem na to teď vzpomínala, uvědomila jsem si, že moje problémy s chlapem, který o mě nestojí, není nic oproti tomu, co se přihodilo chudákovi Z.

„Asi jsem usnula, že?“ zeptala jsem se šeptem. Zvedl pohled od koberce, na nějž se celou dobu díval, a prohlédl si mě svými jasně zářícíma zlatýma očima.

„Ano. V pohodě?“ Mračil se.

„Ujde to. Nic o čem bych chtěla mluvit.“ Přikývl a zvedl se k odchodu.

„Děkuju, Zsadiste,“ zavolala jsem ještě za ním. Otočil se.

„Jo, nemáš zač,“ pronesl trochu nesvůj a odešel.

Zaplula jsem oblečená, ale bez bot, pod deku, zapnula si mp3, kde jsem si otevřela složku s rockem a zapnula ji na plný pecky. Začala mi hrát známá písnička od Nightwish Amaranth. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na text.

Laskavec… Pokřtěn perfektním jménem, pochybující svým srdcem, osamělý sám bez sebe… Válka mezi ním a dnem, potřebuje na někoho hodit vinu, nakonec, toho sám zvládne málo… Obejmi jej, ten nevadnoucí déšť ve tvém srdci – slzy sněhobílého smutku. Obejmi jej, toho skrývajícího se laskavce v zemi úsvitu.

Znovu jsem usnula, ale doprovázely mě zlé sny. Házela jsem sebou.

Zlo… zlo… zlo… přichází… zlo… zlo… zlo…

Probudila jsem se celá zpocená a prudce dýchala. Bylo jen pár hodin před svítáním. Třásla jsem se zimou a třesu se zbavila, až když jsem si pustila teplou sprchu.

Po celou dobu jsem měla sevřený žaludek, jako by se mi chtělo zvracet, ale neměla jsem co. Musím zavolat Veře a ujistit se, že je v pořádku, rozhodla jsem, vytočila její číslo a doufala, že nespí, protože jsem ji nechtěla budit. Když jsem si však domyslela, že je nejspíš s Lassiterem, tak spánek nepřipadal v úvahu.

Když z mobilu zahučel její hlas, úlevně jsem si oddychla.

„Ahoj, ségra, jsi v pořádku?“

„Proč bych neměla?“ zněla utahaně.

„Zlé sny.“

„Nebuď labuť. Radši mi řekni, vo co go?! Co to bylo ke všem čertům za komedii v Zetku? Co jste si se Smažkou udělali?“ vyzvídala. Před očima jsem viděla, jeho nahé tělo, které se nade mnou sklánělo, na jeho polibky.

„Vyspali jsme se spolu, nic víc,“ odpověděla jsem krátce. Bylo divné o tom mluvit, i když byla Vera moje stejně stará ségra.

„Nic víc?! Tohle na mě nezkoušej, holka, a okamžitě to vybal, jinak Smažce zničím všechny kožichy, což udělám tak či tak. Ublížil ti nějak?“ Zaslechla jsem obavy, okořeněné s hněvem.

„Jen mě využil a pak odkopl jako lacinou děvku. Měl prý v plánu mě svést hned od začátku. Nic víc v tom prý nikdy nebylo.“ Dlouho bylo ticho. Sakra, jestli ona po něm neskočila už teď.

„Vero?“

„Vydrž, vydejchávám to…“

„Nedělej blbosti, jo? Kašli na něj. Nestojí za to. Vero! Koukej mi odpovědět! Slyšelas?!“

„Hm, zavolám potom, měj se.“ Zavěsila. Ajaj, že já něco říkala, pěkně jsem to Rehvovi osolila, i když jsem měla stejný podíl viny. Když mě pokládal na pohovku, mohla jsem kdykoliv říct ne, ale neučinila tak.

A co je mi vůbec po něm?! okřikla jsem se v duchu. „Ať si s ním Vera dělá co chce, nezáleží mi na něm, víc už ne. Konec, šmytec, ende, ádijé.“

Oblíkla jsem se do černých kožených kalhot, černého roláku a černých sportovních botasek. Černá patřila mezi moje oblíbené barvy a dneska jsem měla potřebu si ji obléknout.

Scházela jsem dolů na jídlo ze schodů a na posledním jsem zakopla a dala si na hubu. Na to se ozval hurónský smích, který patřil Butchovi, přidal se k němu medvědí smích Vishouse. Zvedla jsem se na dlaních a postavila se, dívala se na ně, jak lezou po čtyřech zpod schodiště a drží v ruce provázek.

„Vy se asi hodně nudíte, co?“ Nechtěla jsem se smát, ale fakt jsem si nemohla pomoct. Dva pošahaní oslové.

„Relax, prcku, nejsi první,“ uklidňoval mě V.

„A ani poslední,“ dokončil za něj Butch a oba se zubili.

„Kdo to už schytal?“ vyzvídala jsem. Tihle dva chalani mi vždycky dokázali zvednout náladu. Měla bych jim přezdívat Bratrstvo kopec srandy a ne Bratrstvo černé dýky.

„Rhage,“ odpověděl Butch.

„Qhuinn,“ doplnil ho Vishous a takhle se střídali.

„Fritz.“

„Blay.“

„John.“

„Tohr.“

„Beth.“

„Jo, tvoje máma byla dobrá. Měly jste podobný styl dopadu.“

„A ještě Dráp,“ rozřehtal se Butch.

Kroutila jsem nechápavě hlavou nad jejich pobavením, vzájemným plácnutím a konečně už přišla na to, jak loví své nepřátelé. Zbraněmi to nebude.

U jídla probíhala nevázaná konverzace na všechna možná téma. Od skvělého jídla, které Fritz nechal připravit, až po Rhageovy pravidelné zábavné historky. Zřejmě jsem byla jediná, která cítila negativní vibrace.

Hrála jsem si se stopkou od vinné skleničky, když ke mně přiletěla žehlička z monopoly a pak i kanon. Rozhlídla jsem se kolem a viděla uculujícího Rhage a Tohra. Nenápadně seděli a když viděli, že se nikdo nedívá, bombardovali se navzájem figurkami z monopoly. Vzali mě do party, takže jsme si házeli jen mi tři. Do čtveřice se přidal i Butch. Nikdo si ničeho nevšiml, teda kromě V, který se však nezapojil. Měl totiž obě ruce pravděpodobně zaneprázdněné, jelikož je měl pod stolem a ruce Jane byly taky fuč.

Butch se otřásal smíchy, ale když se přes něj naklonila Marissa, aby podala Belle mrkvový salát, a nabídla mu skvělý výhled na bujné poprsí, polda minul a botička spadla přímo taťuldovi do jeho sklenice s červeným vínem.

Jakmile jsem slyšela žblunknutí a kamenné výrazy ostatních, zakousla jsem se do ruky, abych nevybuchla smíchy. Když jsem prsty ruky zavadila o dolní ret, ucítila jsem pálčivou bolest. No, jo, úplně jsem zapomněla, že jsem si ho včera rozkousla… Zvláštní, že se ještě nezahojil.

Tahlly… Bože, slyšela jsem v hlavě, jak mě oslovoval. Miláčku, říkal mi miláčku - tahlly. Tak proč?
„Botička, moje botička. Není to náhodou moje botička?“ zahřměl táta. Všichni ztichli. „Ptal jsem se!“

„Ale, můj hellrene, tahle by ti přece byla malá,“ odpověděla mu s klidem máma. Jako třešničku na dortu přidala naprosto milý úsměv.

„S tebou si to vyřídím pozdějc, leelan,“ zašeptal jí tak potichu, že jsme to beztak slyšeli všichni.

Táta to asi chtěl nechat plavat, ale když uviděl lodičku plavat v bramborovém salátu, tak už to nevydejchal a nakrknul se.

„Tím že zničíte všechny figurky z monopoly, si nepomůžete. Jakmile dojíme, dáme si partičku. Jsem zvědavej, Rhagi, až je budeš lovit ze všech hoven, kam jsi je hodil.“ V klídku, pohodičce a s tabáčkem se uvolnil, opřel do opěradla a spokojeně se na Rhage usmál.

„Hej, co já?“ ohradil se Rhage. „Jsem v tom nevinně.“ Rozhazoval hystericky rukama, čímž mě chlapec víc a víc rozesmíval a letmo jsem zahlédla Z jak zakroutil hlavou a mírně pozvedl koutek úst.

„Tak kdo to byl?“ zjišťoval táta.

„Hm, hm, hm… Stvořitelka!“ Šlo vidět, že ho napadla první prkotina.

„Tak teď se už tuplem nezbavíš bestie, bratře. Ta slyší všechno, i to cos ještě neřekl, ale chceš,“ podotkl s úsměvem V a zapálil si.

„Nehul tu pořád,“ zjebala ho Jane.

„Zahulíme, uvidíme, moje ženo.“ Přitáhl si ji ke rtům pro polibek.

„Nechte toho,“ okřikla je máma. „Mám tu dítě.“ To myslela mě? Fakt díkec, momzillo. Vishous se mýmu oslovení zasmál, sám ho totiž vymyslel pro svou matku Stvořitelku. Nejdřív jí říkal Scribe Bitch, ale pak se sblížili a momzilla byla super, pěkná kombinace matky a Godzilly.

***

Hrála jsem s Rhagem a Mary Člověče, nezlob se, když jsem se bezdůvodně otřásla. A pak znovu.

„Kotě, proč mi to děláš, proč mě furt vyhazuješ? Vždyť se vůbec nedostanu do domečku,“ nadával na oko Rhage. Jakmile řekl kotě, Dráp se k němu lísal a toužil po pozornosti.

„Rhagi, zapomněls, jak se tahle hra jmenuje?“ opáčila Mary.

„Jenže já nejsem člověk, ale upír, takže se můžu zlobit, jak chci.“

Cukla jsem, když mě zachvátil pocit, že se mi stahují všechny vnitřnosti. Tady něco nehraje. Celý den mě doprovázejí tyhle nepříjemné pocity. To nemůže být bezdůvodně.

Rhagovi zazvonil mobil. Když jsem z jeho mobilu zaslechla tátův rozčílený hlas, bylo mi jasné, že se stalo něco zlého, moc moc zlého.

Rhage zkřivil ústa do úzké linky a zavřel oči, snažíc se uklidnit.

„Co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně. Podíval se na mě a v jeho tyrkysových očích byl neuvěřitelný smutek, zkombinovaný s jiskřičkou odplaty.

„Rozumím,“ odpověděl na dlouhý monolog taťuldy, vstal, v rukou stále držíc Drápa. „Musím jít.“ Políbil Mary na ústa a mířil ke dveřím.

„Rhagi?“ zavolala na něj Mary. Otočil se. „A Dráp?“ Pokynula rukou.

„Jo, jasně.“ Podal jí Drápa do náruče a rychlým krokem zmizel.

Přece neodejde a nic mi neřekne?! zuřila jsem v duchu a běžela za ním.

„Rhagi, stůj! Co se děje? Řekni mi to!“ volala jsem za ním. Zastavil, takže jsem narazila do jeho zad.

„Nic, jen další přepadnutí těmi bastardy.“ Myslel bezduché. Jenže nemluvil celou pravdu.

„A?“

„A nic, Zsilverth,“ zakřičel a prohrábl si krátce střižené, blonďaté vlasy. „Promiň, nechtěl jsem řvá…“

„Leda hovno. Vybal to.“

Naproti nám běželi Vishous, Butch a Blay. I oni měli naspěch, akorát že byli k smrti vyděšení. Ne, tohle nebylo obyčejný, kurevský přepadení.

„Chci jít s vámi,“ řekla jsem rozhodně a hodně nahlas Vishousovi.

„Ne, to nejde, prcku.“ Když si však všiml, že jen tak neustoupím, což charakterizovalo mou zvednutou bradu, zaklel.

„Blayi, zůstáváš a máš ji na starost. Nikam se nehne!“ nařídil.

Blay mě vzal za paži. Ostatní zběsile utíkali.

„Pojď, holka, bude to dobrý,“ chlácholil mě. Co bude dobrý?

„Pusť, půjdu sama.“ Rozzlobeně jsem trhla rukou a šla do pokoje, Blay mi byl v patách. Musel na mě být pekelně nasranej, protože nemohl do boje, ale musel mě hlídat.

V pokoji jsem sebrala mobil a vytočila číslo na Verath. Snažila jsem se nevnímat, jak mi srdce skáče v hrudi, jako by mu byla moje kůže malá a ono potřebovalo na čerstvý vzduch.

Verath to nezvedala.

„Krucinál!“ Třískla jsem s mobilem o stěnu. Dřív než stačil narazit, chytl ho Blay. Jeho výraz byl nečitelný, skoro až neuvěřitelný.

„Je něco s Verath, že jo? Cítím to, Blayi. Neklam mě,“ zamumlala jsem, v hlase se odrážely zvuky vzlyků.

„Já pořádně ani nevím, o co go, Zsil. V a B mě popadli a jen řekli, že se jde do důležité akce. Víc nevím, promiň,“ zněl upřímně, věřila jsem mu. Ale to mi nestačilo. V domě musí být někdo, kdo něco ví!

Vydala jsem se ke dveřím, ale Blay mě odmítal pustit. Nezbývalo mi nic jinýho, než ho odzbrojit, jak mě to jednou učila Vera, a praštit ho zabavenou zbraní do hlavy tak, aby ztratil vědomí.

„Promiň, promiň, promiň,“ omlouvala jsem se, když jsem běžela dolů ze schodů.

Dole v obýváčku stála máma s tátou a objímali se.

„Tati, musíme jet do Rehvova sídla, cítím, že Verath…“ nedořekla jsem, protože jsem si všimla, jak byl táta zdrcený a vypadal žalostně.

Neobjímali se, on ji konejšil. Verath je mrtvá… Ne! Na tohle už víckrát nepomyslíš, Zsilverth, okřikla jsem se v duchu. Je to přece Verath, bojovnice tělem i duší.

Táta se na mě s výčitkami podíval a spustil slova, která se mi zařezávala hluboko do srdce.

„Vera byla unesena bezduchými, kteří napadli sídlo Rehvenge.“

Máma zděšeně vykřikla.

Ničilo mě vidět, jak rodiče pláčou, jak táta pláče. Ten mocný král upírů, který se nikoho nebál, v boji byl nejlepší z nejlepších, jen pohledem nabudil respekt, obrovská postava s obdivuhodnými svaly slibovala ohromnou bolest, pokud se jí někdo postaví do cesty.

Nevnímala jsem, o čem mluvili, proudilo ve mně tolik emocí, že se mi točila hlava. Ožila jsem, až když jsem uslyšela své jméno.

„Zsil, počkej tu na mě, vše ti řeknu, jen tu zůstaň, prosím, dítě. Odnesu tvou matku do pokoje.“

Když se vrátil, vylíčil mi, co se stalo. Zatajovala jsem dech. Bože, čím si to zasloužila? V mém zorném poli se objevila mužská postava v černém. Poznala jsem, kdy si začal číst v naších myslích, jelikož zkameněl.

„Lassitere…“ chtěla jsem ho uklidnit, ale přerušil mě táta. Chtěl ho poprosit o pomoc, ale ten se, jak nejrychleji mohl, vypařil.

Věděla jsem, že pokud Verath někdo najde, budete to Lassiter. Miluje ji a když muž skutečně miluju svou ženu, vyvolenou, kterou si vybere, udělá cokoliv, aby ji dostal na kilometry daleko od nebezpečí. A co se týče Lassitera, platilo to dvojnásob. Aspoň jsem si to myslela. Všichni bezduší by měli vzít do zaječích, protože pokud ji Lassie nenajde, vypukne na zemi další mor a to bude teprve tóčo.

***

U Vishouse jsme shlédli záznam videa, kde došlo k únosu. Verath měla skvělou fyzičku a obdivuhodný pohyby, dávala jim zabrat, ale nebylo jí to nic platného. Bylo jich moc. Drahá Stvořitelko, zranili ji, pořezali a ona se stejně bránila. Já bych byla tuhá při první kůlce.

„Zsilverth, můžeš na chvilku?“ zeptal se V. Když jsem k němu přistoupila, spustil. „Jak dlouho jsou Vera a Lassiter milenci?“ Hmpf, skvělý načasování, V. Ale beztak už to věděl, nemělo smysl dál lhát.

„Dlouho.“ Pátravě si mě měřil pohledem, až pozdě mi došlo, že se mi hrabe v mysli. „Přestaň!“ zakřičela jsem. Díky bohu jsme byli v pokoji už sami.
„Vy jste jak magnety na potíže a grázly. Lassiter a Rehvenge, fakt bomboška. Měj jsem kašlat na vaše soukromí a rovnou si přečíst, co děláte! Víš, že pokud se to dozví Wrath, vypadaj mu všechny vlasy?!“

„Jako bys nevěděl, že srdce si nevybírá, hm, V?“ Poslala jsem mu v myšlenkách obrázek Jane. Olízl si rty a hněvivě je šklebil.

Dokud byla noc a nesvítalo, každý Bratr byl venku a hledal. Ale jako by se ti zmrdi někam vypařili. Na ulici po nich nebyl ani pach. Zatraceně skvělá taktika. Takhle je najít bude obtížnější.

Lassiter mi pořád nezvedal mobil. Proklela jsem ho nejpestřejšími nadávkami, které jsem znala.

Nedokázala jsem jen stát na místě a nic nedělat. Ne, Verath, moje sestra, moje dvojče, moje druhá půlka, byla někde s těmi bastardy a oni ji určitě ubližovali, mučili, nutili ji, aby práskla Bratrstvo. Jenže to by Vera nikdy neudělala, a proto si na ní smlsnou ještě víc. Možná ji zabijí.

„Do řiti!“ Třískla jsem rukou do zrcadla, které se roztříštilo a ošklivě mi poranilo ruku. Nevnímala jsem tepající bolest, ani kus skla zaříznutého do mojí kůže.

Dematerializovala jsem se k Rehvovu sídlu, abych si prohlídla místo činu. Objevila jsem se před vchodem a viděla na zemi spousty černé krve, mísící s červenou krví. Krví Verath. Chtěla jsem ji jít okamžitě hledat, i kdybych měla prohledat celou Zemi, ale začala mě trochu pálit kůže. Zvedla jsem hlavu k nebi.

„Paráda, začíná svítat.“

Zbývalo mi pár minut, možná bych to vydržela i půlhodinu. Musí tu být něco, co mi ji pomůže najít. Nějaký důkaz, stopa… do prdele, cokoliv! Hledala jsem jakoukoliv maličkost, začínalo mi být vedro a kůže pálila čím dál víc, dokonce se na ní objevovaly červené fleky. Nevnímala jsem bolest, kterou mi působily Slunce a rány od rozbitého skla.

Něco tu musí být!

Zaječela jsem, když mě někdo popadl za zadek a vyšvihl do náruče.

...

Rehvenge chtěl jít do akce, najít Verath, svou praštěnou a zbrklou spolubydlící. Ale nemohl. Venku se rozednívalo a i když byl sympath, pravidlo Jdi-na-slunce-debile-a-popálíš-si-zadnici pro něj platilo ve stejný míře.

Uklidnil Vyvolené a zaměstnal je.

Přecházel po pracovně sem tam a svlíkal si kožich a zase si ho oblíkal. A takhle dokola. Navlékal, svlékal, navlékal, svlékal, navlékal, svlékal, navlékal… Ha! Ivan, chtěl říct, vetřelec, dokonce vetřelkyně. Celá v černém s dlouhými havraními vlasy a dokonalým, zaobleným zadečkem.

Moje!

Zsilverth! Venku! Slunce! Škvarka!

Vyřítil se z domu rychleji, než kdyby si sedl na hřebík a teď s ním měl poskakovat. Copak se ta zatracená ženská dočista pomátla?

Venku ho oslepily počáteční paprsky slunce, zasakroval, ale nezastavil se. Nenechá ji tam, neztratí i druhou ženu, pro kterou se jeho tělo – a to každičká část, fakt každá – soužila.

Chtěl ji popadnout kolem pasu a odtáhnout, ale ruce mu sklouzly k pevnému, a zároveň měkkému zadečku. Wow!

Násilně ji odnesl do domu, její řev mu trhal bubínky. Zavřel s hlasitým třísknutím dveře. Postavil ji na nohy a nechal uvězněnou v jeho objetí, takže se mu obličejem tiskla k hrudi. K ramenům neměla výšku. A to se mu na ní šíleně líbilo, jak byla maličká, křehká, nutně potřebující ochranu. Jop, to si myslel do doby, než ji viděl v Glymeře na zasedání, jak se jako tygřice rvala za svou rodinu.

Všechno by bylo o tolik snazší, kdyby nebyla princeznou, dcerou krále, a on vrahem, děvkou, sympathem závislým na dopaminu a pojídačem hříchů, jak ho nazývali Bratři.

Ne, ona byla pro jeho způsob život, až moc dobrá. A mysl si to uvědomovala, až na svéšpičkový penis, který mu v kalhotách pulzoval, kdykoliv ji měl na blízku.

Jestli tohle není ta vázací sračka, která postihuje upíří muže, jako rýma člověka, blesklo mu hlavou.

Poznala jeho vůni, kombinace čerstvého potu s jeho přirozenou vůní upířího samce, kterou na něm cítila pokaždé, když mu byla nablízku.

„Přišlas o rozum?“ Uchopil její ramena a trochu víc než mírně s ní zatřásl.

Vzhlédla a Rehvenge poprvé ve svém životě přišel o hlas. Její safírové oči, připomínající mu modrou růži, byly zasklené pod třpytivou hladinou vody, jako by byly orosené od právě odcházejícího deště. Okolo zarudlé od pláče. Neviděl v nich žádnou radost, dětinskost, jako v ZeroSum, když spolu mluvili. Ta čerň v nich ho stahovala dolů, do propasti, do prázdnoty, do velké bolesti, drásala mu zbylé světlé kousky, pokud nějaké měl, a na to by ruku do ohně nedal.

Musí neuvěřitelně trpět, cítit bezpomoc, že nemůže přivést své dvojče domů, napadlo ho a věděl, že by byla schopna všeho. Což mu právě dokázala, když se ze sebe málem pokusila udělat opékaný maršmelou.

Vzal její třepající tělo do náruče. Sykla bolestí. Odtáhl se, aby se přesvědčil, že jí neublížil. Všiml si, že je její kůže červená, ne studem, ale jako by spálená.

„Pojď, zchladíme ti to, tahlly,“ řekl jí a uchopil něžně za ruce.

„Tss,“ znovu sebou trhla a v tu chvíli si všiml na jejich spojených rukou krev, včetně ostrého skla zabodnutého do hřbetu její ruky a dalších malých střípků posazených okolo.

Pomocí paží ji odnesl do pokoje, jeho vlastního pokoje, a uložil do postele, kam by se vešlo pět takových Zsilverth.

„Počkej tady, dojdu pro lékárničku.“

Než překročil práh pokoje, ohlédl se zpět. Líbila se mu takhle v jeho posteli. Nehýbala se, nebránila, když ji sem nesl. Mohl by teď s ní dělat, co by se mu chtělo. Mohl by se jí zmocnit a tvrdě si ji vzít, tak že by na to nezapomněla. Žádný muž, který by přišel po něm by jí ho nedokázal dostat z hlavy. A do prčic, zase se v něm probouzí žárlivost. Žádný další muž nebude!

Zatřepal hlavou, aby z hlavy vypudil myšlenky, na které neměl nárok a které chtěla jeho půlka, patřící sympathovi, zneužít ve svůj prospěch. Ne v její.

Další milované ženě už nesmí ublížit. Jedna už kvůli němu zemřela. Zsilverth prostě nebude další, i kdyby ji měl zlomit srdce.

Když se vrátil zpátky do pokoje se zmrzlinou, lékárničkou a kufříkem s dalšími nejrůznějšími kravinami pro ošetření, který mu vnutila Xhex, když se do rezidence stěhoval, Zsilverth byla pryč.

Omlouvám se za useknutý konec. Jinak to nešlo. I když možná... :D

V příští kapitolce vás čeká unesená Verath a pátrací mise Lassitera. ;)

Jinak bych jen ráda připomněla, že povídka byla vymýšlená dřív, než vyšla Rehvengova kniha.

A taky!

Určitě nejsme proti kritice, ale všeho s mírou. Shodit nás od A do Z přece není nutný.

Díky za předešlé komenty, některé nás velmi potěšily. ;)

15. kapitola > 17. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 16. kapitola: