Double miracle - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře nad 15 let!
Verath a Zsilverth. Dvojčata, které se navzájem podporují, brání před ostatními, ale i prudí, jak to u sourozenců bývá, princezny, jenž musí nést toto označení, aniž by si to samy vybraly, dcery samotného Slepého krále, který z nich pomalu šílí, ženy, které našly své drahé polovičky, ale ta první si to nechce přiznat a ta druhá musí své polovičce teprve dokázat, že je pro něj ta vyvolená.
Spoluautorská povídka s Arminkou. :)

07.10.2011 (20:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2303×

Verath

Teprve ráno jsem si uvědomila tu skutečnost. Lassiter je minulost, půl roku s ním jsem hodila do hnoje. Jen tak, jsem to zahodila, ale on si to zasloužil. Našemu vztahu, nebo co to bylo, jsme dali jasné pravidla. Žádné city! A žárlivost je trochu citově zabarvená! Dostal, co chtěl, mě nikdo říkat kurva nebude!

Vstala jsem, upletla jsem si dva francouzské copy. Oblékla si bílé tílko, černé upnuté kalhoty, které připnula na kšandy. Obula jsem se do vysokých černých kozaček a ustala postel.

Otevřela jsem dveře pokoje a na chodbě stál Rehvenge.

„Co je?“ ptala jsem se ho.

„Jsi slepá, nebo máš nějaký dyslektický problém, který tajíš?“

„Můžeš přestat valit kódy? Nejsem žádný počítač, abych to převedla do své rodné řeči.“

Vytáhl mobil a ukázal na sms, co mi poslal. Aha, odtud vítr vane.

„Nemám vadu a nejsem slepá.“

„Tak čemu nerozumíš v té smsce!“ ječel naštvaně. Vypadal vtipně, jak animovaná postavička, ještě pára kolem uší a je to.

„Rozumím tomu všemu, ale udělala jsem přesný opak, zvykej si, sousede. Takhle se holt chovám i táta si zvykl, časem se to podá.“ Poplácala jsem ho po rameni a sešla dolů do kuchyně. Byl mi v patách, dupal jak slon. Pobaveně jsem kroutila hlavou.

Místo do kuchyně jsem zabočila do jídelny, linula se z ní neodolatelná vůně a ženské hlasy. Usadila jsem se na jednu z dvaceti židlí, tak obrovský byl ten stůl. Rehv si sedl vedle mě.

„Hej, co jsi jim řekla, že jsou jiný? Nelétají za mnou,“ šeptal mi do ucha.

„Že jsi gay.“

„Co?!“

„Nejsi? Klidně jim řeknu, že jsem se pletla.“

„Ne, to je dobrý.“

„Okej, tak co posilovna? Kde ji skrýváš?“

„Menší změna plánu, princezno, jedeš se mnou do ZeroSumu.“ Usmál se a já si poprvé pomyslela, že by mohl být vhodná partie pro sestru. Přece jen, když se usměje, je pohledný. I když pro mě naprosto nevyhovující. Já dávám přednost něčemu jinému, někomu jinému …

„Verath.“ Žduchl do mě, až mi ujel loket a málem jsem si nabila držku o stůl. Dobře mi tak!

„Jsi v pohodě?“ vyjekl.

„Jasně, zuby mám. Jak to, že jedeme do ZeroSumu? Co Vyvolené?“

„Trez,“ odvětil a opět hodil ten svůj úsměv. Páni, dneska má hodně dobrou náladu. Stačilo vyslovit Trezovo jméno a objevil se na prahu jídelny. Kývla jsem mu na pozdrav. Tenhle týpek dělal u Rehvenge a zároveň nedělal, komplikované pracovní vztahy, jak já říkám.

„Proč mě chceš vylákat do ZeroSumu? Chceš mě oddělat? Tak jsem to včera krapet přehnala, ale koledoval sis.“

Uchechtl se a dopil kávu. Zvedl se a šel ke dveřím. Já seděla a čučela na něj. „Jdeš? Chci tě jen pozvat na pár panáků a pokec. Ale jestli tu chceš zůstat s holkami.“

„Ne! Jdu s tebou.“ Vyskočila jsem na nohy a doběhla ho. Trez mu podal kožich a mohli jsme vyrazit.

V ZeroSumu jsem se pohodlně usadila do křesla v jeho kanceláři, nohy rozvalila na jeho stole. Podal mi skleničku, sobě taky a na stůl postavil Goose.

„Na to, že jsi mě včera zachránila.“ Nalil mi a sobě taky, ťukli jsme si a na ex to do sebe kopli.

…

Páááni, najednou se mi zdálo, že jsem v lese a vidím před sebou světlušky.

„Verath, co to děláš? Proč sleduješ svůj odraz v zrcadle a pícháš ho do očí?“

„To nejsou oči, ale světlušky! A zhasni to fialový světlo, bolí mě z něj oči!“

„Pojď si sednout zpátky do křesla,“ přikázal mi. Otočila jsem se na něj a zamžourala očima.

„Řekla jsem, ať zhasneš! Nechápu, že to těm lidem tady nevadí, taký protivný světlo,“ mrmlala jsem si pod nosem a usadila se, jak si přál. Kopla jsem do sebe dalšího panáka a zazubila se na Rehva.

„Můžeš mi něco říct?“

Složil hlavu do dlaní. „Co zase?“ otázal se bezradně.

„Jsi opravdu tak slepej, nebo to jen hraješ? Mě se můžeš svěřit, zůstane to mezi námi,“ ujišťovala jsem ho.

„Jak slepej? Oči mám v pořádku.“

„Fááákt? Neřekla bych.“

„Co tím sleduješ?“

„Čím? Já? Co tím sleduješ ty, hm? Je to ubohý, styď se!“

„Kdybych jen věděl, co to s tebou udělá!“ ječel a škubal si vlasy.

„Hej, Rehve, vždyť máš na hlavě, jen pár chlupů, být tebou škubu kožich, bude to mít lepší efekt.“ Mrkla jsem na něj a ještě zvedla palec nahoru.

„Já se z tebe okotím!“

„Spíš ona z tebe!“

„Kdo?“

„Ha! To bys chtěl vědět, že? Nebudu tě vodit za ručičku, zjisti si to sám.“

„Fajn.“

„Fááájn.“ Vycenila jsem špičáky a kopla do sebe dalšího panáka.

„Holka, máš dost!“ vzal mi skleničku i láhev a hodil to do koše.

„Proč!“ zafňukala jsem.

„Protože tě mám na starosti.“

„Znáš mou ségru?“ ptala jsem se ho s nadšením v hlase. Změna tématu ho pobavila.

„Jo, znám.“

Vytáhla jsem mobil a našla její fotku.

„Pěkná, že?“ dotírala jsem na něj.

„Je pěkná,“ odvětil.

„Že je hezčí, než já?!“

„Jste dvojčata,“ setřel mě.

„Rehve, no tááák!“ nenechala jsem toho.

„Jo, je a neříkám to proto, že ti to udělá radost, ale protože je to pravda.“

„Víš, že by se většina dvojčat na světě urazila být mnou?“

„Jenže ty jsi jiná.“

„Jop, na to se napijeme.“

„Ne, už ne!“

„Rehveee!“

„Ne, jede se domů.“

Vstal a vzal mě do náruče.

„Já umím chodit!“ prohlásila jsem dotčeně.

„Ty v tomto stavu a boty, které máš na sobě. Lepší zbraň hromadného ničení můj klub nemohla potkat,“ podotkl pobaveně a šel ke dveřím, do kterých znenadání vpálil Lassiter.

„A kurva,“ vyletělo mu z úst.

„A debil,“ štěkla jsem.

„Myslím, že to nebral, jako oslovení, Verath, spíš nastínění situace, což mě přivádí k otázce, co tu pohledáváš?“ optal se Rehv Lassitera.

„Chci na něco zapomenout a ty máš k tomu prostředky,“ odvětil mu Lassiter.

Zajímalo by mě, co je to to něco!

„S tvou inteligencí to šlo z kopce,“ pronesl nakvašeně Lassiter.

„Hej!“ křikli jsme s Rehvem zároveň. Na koho to bylo?

„Rehve, sundej mě! Nemíním být s ním v jedné místnosti.“ Vztekala jsem se, Rehv mě položil na zem.

„Stůj!“ přikázal mi.

„Slyšíš? Poslouchej ho, Lassiterre!“

Prosmýkla jsem se kolem nich a vyšla z kanceláře. Shit! Schody!!!

„Ups!“ vypustila jsem z úst. Už jsem se chystala na držkopád roku, ale jakási neviditelná síla mě zachytila. Držela mě za pravačku. Jukla jsem se tím směrem. Prej, neviditelná síla, pche! Lassiterova ruka to byla!

„Nešahej na mě,“ zavrčela jsem na něj.

„Jak je libo.“ Vyšvihl mě nahoru a pustil. Vzal mě za kšandy a pleskl s nimi.

„Auuu,“ protáhla jsem a masírovala si prsa.

„Jé, ty máš cit! To jsem nevěděl,“ omlouval se s ironií v hlase.

„Kokote.“ Bez dalších průtahu jsem se zaměřila na schody, vybrala si ty uprostřed, protože jsem jich viděla najednou troje, zajímavé, že když jsme sem přišli, tak byly jen jedny. Sešla jsem dolů na parket a rozhlédla jsem se po lidech, zda neobjevím známou tvář, to by byl průser. Nikde nikdo, luxus!

Něco mě příjemně lechtalo na nohách. Na pravé byla ruka nějakého slizouna a v levé kapse mi vibroval mobil. Usmála jsem se na toho slizáka a knockoutovala ho k zemi. Pak jsem si přečetla přijatou sms. Byla od Dwighta, za chvíli je tam. Musím domů na krmení. Vlezla jsem na kabinku od WC a dematerializovala se.

Shiiit!

Mlátila jsem se do hlavy. Stála jsem ve svém pokoji doma, ne u Rehva. Musím rychle pryč, jinak jsem nahraná. Přemístila jsem se do Rehvova sídla a vykopala Treza s tím, že ho tu nechci. Během chvilky se ozval zvonek. Místo mě, běželo ke dveřím pět Vyvolených. Zajímá mě, kolik jich je potřeba k výměně žárovky. Když spatřily Dwighta, málem se rozplynuly. Mávla jsem na něj, prodral se mezi nimi a následoval mě do pokoje.

„Kde máš dozor?“

„Žádný není, pokud nepočítám třicet Vyvolených ve vedlejším pokoji, přilepených ke stěně. Myslím, že bych jim měla koupit slovník, aby pochopily význam slova zvukotěsný.“

Zasmál se a s vrozenou elegantností se usadil na postel.

„Zápěstí,“ řekla jsem tvrdě. Vykulil na mě ty své modré oči.

„Chci pít z tvého zápěstí, ne krku,“ vysvětlovala jsem mu, jak děcku.

„Co se děje?“

„Nic!“ odsekla jsem. Jenže ono se něco děje. Lassiter … Zatřepala jsem hlavou. Odepnul si u zápěstí košili a natáhnul ho ke mně. Uchopila jsem ho a zakousla se do něj.

„Kurva, není to ono!“ Vyhoupla jsem se mu do klína a zaútočila na jeho krční tepnu. Jo, to je teprve krmení.

Cítila jsem, že je nadržený. Přejel rukou po mých zádech, pokračoval dál, když jsem ho nezastavila. Chytil mě za pas a víc mě namáčkl na vybouleninu v jeho rozkroku. Lehce jsem zakroutila boky, abych ho podráždila. Vzrušeně vydechl, ale se mnou to nic neudělalo. Přejel mi po vnitřní straně stehna a mířil k rozparku mých kalhot. Nic! Necítila jsem vůbec nic. Kdyby to udělal Lassiter, uvažovala bych, do které bradavky ho kousnu, abych ho víc nažhavila.

Sakra! Vybavila jsem si jeho dotyky, jak slastně vzdychá, když si s ním pohrávám, když přichází k orgasmu …

On, on, on.

Otevřela jsem oči, odtrhla se od Dwighta a stoupla si z postele.

„Co je?“ Hleděl zaraženě.

„Už jsem se napila, můžeš odejít,“ odpověděla jsem mu na jeho otázku. Zvedl se a stoupl si vedle mě. Chytil mě za lokty a frajersky se usmál.

„Vero, využijme toho, že tu jsme sami. Vím, že mě chceš, stejně jako já tebe.“ Naklonil se, aby mě políbil. Na tu jeho našpulenou pusu jsem položila prst.

„Já tě nechci, tak to prostě je, smiř se s tím.“

„Vero.“ Jeho stisk zesílil.

„Uvědom si, s kým tu stojíš. Jsem Verath, dcera Wratha. Převyšuji tě, jak silou, tak postavením. Rozmysli si to!“ Vysmýkla jsem se mu.

„Myslíš, že se …,“ nedořekl. Vrazila jsem mu pěstí přímo do té jeho aristokratický tvářičky.

„Krávo!“ třel si místo, kam to schytal, kopnutím jsem ho srazila na zem. Skočila jsem na něj a třikrát ho pohladila svým levým hákem.

„Buď rád, že jsem to byla já a ne můj otec. Za pokus o znásilnění jeho prvorozené dcery, by tě mučilo celé Bratrstvo a teď pakuj!“ odsunula jsem se z něj, poplašeně se zvedl a zdrhnul. Opřela jsem se o postel a zavřela oči.

Zsilverth, teď bych tě potřebovala, kde jsi?

Cosi mě chňaplo za nohy a zatáhlo to, takže jsem se v momentě rozplácla na podlaze.

„Ty!“ vykřikla jsem a snažila se zvednout. Usadil se na mých bocích a tím mi znemožnil únik, byl těžký, jak pytel sraček.

„Ale, co jsou mi to za myšlenky.“ Usmál se, snažila jsem se ho rukama shodit, nohama všemožně kopat, zvedat boky, nic!

Vmžiku měl obličej u mého a držel mě za krk, v jeho pohledu jsem viděla zlo.

„Jsi moje, rozumíš! Moje, nikoho jiného,“ mluvil a já cítila jeho teplý dech na mé tváři.

„Nejsem ničí!“ vrazila jsem mu pěstí, uvolnil můj krk, shodila jsem ho ze sebe a snažila se postavit na nohy. Rukou mi sevřel pas a hodil mě na postel. Překulila jsem se ke druhému konci a skočila na zem. On stál u jednoho rohu postele a já u druhého. Zrychleně jsem dýchala a on také. Udělal pro mě naprosto nečekanou věc. Rozsvítil se, jak on to umí a tím mě oslepil. Shodil mě zpátky na postel a skočil na mě. Záře ustoupila a já pohlédla do jeho očí.

„A co uděláš teď? Znásilníš mě?“ Napřáhla jsem ruku, ale on ji chytil i tu druhou. Pohledem zaplul k mým prsům, které se draly na povrch z mého výstřihu. Jemně je políbil, několikrát. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a já cítila tu vlhkost v mých kalhotkách. Dělá ti dobře, že?

„Ani nevíš, jak,“ odvětil mi nahlas.

„Pusť mě,“ přikázala jsem mu drsným hlasem. Pustil mé ruce a já si přitáhla jeho rty k mým. Moc mi chyběly, moc.

Rukou jsem zajela k jeho kalhotám, jedním tahem rozepla rifle, které měl na sobě. S jeho pomocí jsme je dostali i s trenýrkami dolů. Při pohledu na jeho andílka, který právě vzlétl, jsem se vzepjala v bocích a slastně vydechla. Nedočkavě trhal ze mě oblečení, až i kšandy ruply. Pousmála jsem se a zkousla si ret. To už nevydržel, popadl mě za boky, roztáhl mi nohy a vnikl do mě. Nehty jsem mu zaryla hluboko do zad a zakřičela jeho jméno. Něžně mi laskal prsa a čím dál tím víc přidával na tempu. Pocítila jsem, že vybuchnu, jak časovaná bomba a Lassiter k tomu taky neměl daleko. Když jsme zároveň vyvrcholili, jeho hlava klesla na mou hruď a pomalu se snažil srovnat dech.

„Omlouvám se ti,“ řekl po chvíli.

„Za co?“

„Vím, že nejsi kurva, jsem jediný, kdo …“

„Pšt, zapomeneme na to, ano?“

„Ne, nemůžu to nechat tak,“ odkulil se z mého těla a lehl si vedle. „Miluji tě, Verath, proto jsem tak jančil. Nedokáži si představit, že by ses oddala jinému muži, než mě. Jsem tebou posedlý. To jsou fakta, vím, že ty chceš něco jiného.“

„Já chci tebe, jen tebe. Obejmi mě, silně mě obejmi, ať vím, že tu jsi. Dnes je to poprvé, co tě nemusím vyhazovat, aby nás někdo nenachytal.“

Verath je zase s Lassiterem, co bude dál? Mohu prozradit, že Zsil čeká menší střetnutí s Rehvem. Jak dopadne? To se dozvíte v příští kapitole.

Opět moc a moc děkujeme za komentáře. Kapitolky přibývají trošku pomaleji, ale obě jsme na výšce a dávají nám zabrat. :D

10. kapitola >>> 12. kapitola

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction