OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (8. kapitola)

17.12.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 734×

„To snad není možné, to už je nejméně stopadesátá červená, kterou jsme chytli!“ zavrčel nerudně chlápek z ochranky, sedící na předním sedadle taxíku, a znovu vztekle sklopil oči k náramkovým hodinkám, které mu prozradily, že původně slibovaná půlhodinka už dávno uplynula a oni mají za sebou stěží polovinu cesty.

„Já vím, omlouvám se. Je to jak naschvál,“ zamumlal nervózně muž za volantem a v duchu se modlil, aby jim na frekventované křižovatce konečně naskočila zelená a, pokud možno, vydržela na všech semaforech až do cíle. Vážně by už chtěl mít tuhle podivnou cestu, která začala tak nešťastně, za sebou, ale bohužel... Jakási vyšší moc, zodpovědná za světelnou signalizaci, jeho úpěnlivému přání tvrdohlavě vzdorovala, a zatímco všechny ostatní směry a pruhy stihla pustit už nejméně třikrát, oni stále trčeli v zácpě a ne a ne se hnout! Jako by jim to snad dělala naschvál! napadlo řidiče zoufale, když zelená šipka dovolila vozům ve vedlejšímu pruhu vyrazit vpřed a osobní strážce po jeho boku se, na rozdíl od vzadu sedících slavných herců, kteří trpělivě mlčeli a nedávali nijak najevo své rozčarování z plýtvání jejich drahocenným časem, zdál být čím dál tím nevrlejší...

„Říkal jste, že to do cíle bude trvat nějakých třicet minut, a přitom nejsme ještě ani v polovině!“ navázal výhružně na svou předešlou stížnost (jako by to snad celé byla řidičova vina) a chlápek za volantem jen bezmocně pokrčil rameny.

„Ale vždyť ano! Většinou to tak je, zvlášť v tuhle denní dobu. Nevím, co se to dneska děje. Asi nějaké erupce na slunci, nebo co. Myslím… myslím, že v rádiu hlásili něco o tom, že dnes mají být zvlášť silné, tak třeba ovlivňují i silniční techniku,“ plácl první věc, která ho napadla (a která pochopitelně neměla s realitou nic společného, protože stanice, kterou ráno poslouchal, vysílala jen hudbu a dopravní zpravodajství, v němž nebylo o žádných problémech ani slovo), a Chris se na zadním sedadle pobaveně ušklíbl.

Ne že by ho neštvalo, že musejí i s Tome tvrdnout v taxíku, zatímco jejich šance na nějakou báječnou snídani pomalu mizí v nedohlednu, ale nemělo smysl se rozčilovat. Dopravní zácpa (na kterou byl při svém hektickém povolání už dávno zvyklý) přeci nebyla konec světa. Šlo jen o drobný zádrhel, ne katastrofu kataklyzmatických rozměrů, jak se všichni kromě něj v autě tvářili (včetně Toma, který vypadal, že se každou chvíli rozpláče, a kterému se rozhodl zvednout náladu).

„Tak vidíš, erupce na slunci. To by mohlo vysvětlit i ty tvoje maléry,“ naklonil se k němu a přátelsky ho šťouchl do ramene, aby mu dal najevo, že příhoda s bezpečnostním pásem už je dávno za nimi a není třeba tvářit se jako na vlastním pohřbu. „Třeba jsi extrémně citlivý na změny kosmické rovnováhy, a proto děláš dneska ráno takové blbosti,“ popíchl ho vesele, ale jeho příteli to vůbec vtipné nepřipadalo. Naopak! Měl z toho všeho, co se kolem něj dělo, husí kůži, a navíc se nemohl zbavit zcela iracionálního pocitu, že za jejich smůlu v tomhle zatraceném taxi může právě on! Ne že by dokázal ovlivňovat dopravní situaci v San Diagu (to snad neuměl nikdo, kromě dispečerů na ústředí městské dopravy), ale… prostě mu to tak připadalo, protože od chvíle, co se taxík odlepil od chodníku, se jim vážně ještě nepovedlo projet ani jednu křižovatku, aniž by jim padla červená. Taková… zelená vlna přesně naruby (což však nebylo technicky možné, protože kličkovali městem sem a tam a tudíž by měly být intervaly mezi jednotlivými semafory zcela náhodné, což znamenalo, že je už zase provází smůla).

„Ha, ha, děsná sranda,“ odbyl Chrise nesoustředěně a zoufale si přál, aby už byli konečně na místě a celé tohle šílené ráno bylo definitivně za nimi. Bohužel… mu však zdárné dosažení cíle nemělo být dopřáno…

Osud měl pro něj i pro všechny ostatní pasažéry taxíku úplně jiné plány, a do pohybu je vzápětí uvedl právě onen prokletý semafor (jako by se rozhodl, že červené světlo není dostatečnou komplikací, kterou jim může přihrát do cesty)…

„No konečně!“ vydechl osobní strážce úlevně, když rudou záři nad jejich hlavami vystřídal zelený záblesk, a než stihl řidič v klidu zařadit rychlost, velitelsky ukázal prstem vpřed. „Tak šup! Jedeme! Než tam zase hodí červenou!“ nařídil nekompromisním tónem, který toho nebožáka u volantu zcela vyvedl z míry a přinutil ho bez dalších průtahů prudce sešlápnout plyn, což… byla velká chyba, které měl už brzy litovat! Kdyby se byl rozjel v klidu a bez zbytečného spěchu (tak, jak měl ve zvyku celých těch téměř třicet let, co se živil jako taxikář), nejspíš by si všiml, že kromě zeleného světla září na semaforu i varování ohledně přechodu pro chodce umístněného kus za odbočkou, a téměř jistě by se podle toho zachoval (riskování neměl v povaze ani jako mladík, natož teď).

Oranžově blikající světlo totiž všem řidičům oznamovalo, že by se měli rozjíždět velmi pomalu a obezřetně (neboť za rohem jim mohou do cesty vstoupit nic netušící lidé, mající přednost), jenže on ho bohužel poprvé v životě přehlédl a zcela ignoroval blížící se nebezpečí. Po té trapné nehodě s bezpečnostním pásem, šílené cestě plné nekonečného čekání a s nervózní gorilou po boku se zkrátka nesoustředil na nic jiného, než na touhu být z křižovatky co nejrychleji pryč, a… malér byl na světě! Stačilo k tomu jen pár sekund nepozornosti, slušný odpich jeho obstarožného vozu a mladý muž v odrbaných džínách, který se vrhl rozjetému taxíku přímo pod kola, předpokládajíc, že všichni řidiči dbají zákonů a nechají ho v klidu přejít. V tom se však zmýlil…

„Pozor!“ zařval bodyguard těsně před tím, než se řidič vzpamatoval a prudce sešlápl brzdový pedál, ale i tak bylo vymalováno! Chodec varovaný zaskřípěním brzd sice stihl včas uskočit a počastovat nebohého taxikáře několika šťavnatými nadávkami, ale uvnitř ve voze, jedoucím v okamžiku prudkého brždění zcela nepřiměřenou rychlostí, to naneštěstí dopadlo mnohem hůř!

Všichni čtyři pasažéři sebou škubli, jako by vůz narazil na betonovou stěnu, a zatímco u tří z nich zapnuté bezpečnostní pásy odvedly svou práci na jedničku a udržely jejich těla, ovládaná setrvačností, v bezpečné poloze, čtvrtý cestující, jehož zádržný systém neužitečně spočíval na svém navijáku (a postrádal jednu zásadní součástku, bez níž byl zcela k ničemu), takové štěstí neměl… Jeho tělo bylo vymrštěno vpřed silou několika stovek Newtonů, a než stihl jakkoliv zareagovat… prudce udeřil obličejem přímo do opěrky před sebou, která zapraštěla jen o něco méně zlověstně, než jeho vlastní nos!

„AU! DO HAJZLU!“ zařval zoufale, ochromený šokem i bolestí, a na pár sekund nedokázal vnímat nic jiného, než muka tak hrozivá, jako by právě dostal do tváře litinovou basebalovou pálkou (pokud něco takového vůbec existovalo)! Ještě nikdy v životě tak šílenou bolest necítil (a že už pár ran do obličeje ve svém profesním i soukromém životě schytal) a tma a mlha, které ho obklopily, měly hodně daleko k oněm pomyslným hvězdičkám, které by měl spatřit každý, kdo byl právě knockoutován podobně brutálně, jako on.

Ani ptáčky zpívat neslyšel, zato se mu na pár okamžiků veškerý okolní hluk slil do jakéhosi neidentifikovatelného hučení, připomínajícího supění parního stroje, který měl kdysi to štěstí v rámci jedné své filmové role obsluhovat, a trvalo několik desítek sekund, než znovu přišel k sobě natolik, aby se skrze tu šílenou bolest a pozvolna ustupující temnotu uvědomil, že na něj někdo mluví (a to dosti naléhavým tónem)…

„Tome! Tome, slyšíš mě? Ježíši, jsi v pořádku? Tome! No tak!“ povedlo se mu po chvilce identifikovat Chrisův hlas a o pár sekund později dokonce dokázal zaznamenat i to, že ho jeho přítel objímá kolem ramen a opatrně s ním třese. „TOME! Hej! Vnímáš mě?“ Přes slzy bolesti, které mu automaticky vstoupily do očí (a pohotově tak převzaly funkci ochromující mlhy, která konečně definitivně ustoupila), skoro nic neviděl, ale hrůza v Chrisově hlasu ho přiměla pokusit se s ním komunikovat. Moc dobře to ale nedopadlo…

Okamžitě, jak otevřel pusu, totiž ucítil na jazyku chuť vlastní krve, a to nebylo příliš povzbudivé znamení. Bože, snad si nevyrazil ty chirurgicky upravené a zarovnané zuby, které ho kdysi stály majlant! blesklo mu hystericky hlavou a nejspíš by se vzápětí tak stupidní první myšlence rozesmál, kdyby ho stále nespalovala šílená bolest. Snahu o odpověď však nevzdal…

„Nekřič! Jsem… naživu…“ vypravil ze sebe trhaně, odolávající křeči, která mu projela tváři při každém nádechu, a Chrisovi se zjevně trochu ulevilo.

„Díky bohu! Už jsem myslel, že tě fakt budu křísit. To… to byla šílená šlupka!“ Nechtěl ani vzpomínat na tu hrůzostrašnou sekundu, kdy sebou jeho přítel praštil o opěrku tak silně, až to zadunělo (a on mu nestihl ve zlomku sekundy, kdy k nárazu došlo, nijak pomoci), a jal se řešit další problém v pořadí. Hned po zjištění, zda Tom dýchá a je při smyslech, bylo totiž třeba zjistit škody. A ty se na první pohled zdály být dost markantní… „Dejte mi ubrousek nebo něco! Hned!“ houkl na bodyguarda, který na ně z předního sedadla zděšeně kulil oči (a nejspíš uvažoval, zda mu kvůli pochroumané megastar, kterou měl střežit, srazí prémie, nebo rovnou dají padáka, když ji pod jeho dohledem místo psychopata napadlo vybavení automobilu), ale byl to nakonec řidič, kdo zareagoval jako první a vydoloval z kapsy čistý plátěný kapesník. Měl na něm vyšité iniciály a bylo nad slunce jasné, že ho právě poskytuje k totálnímu zničení, ale to mu bylo celkem fuk. Za tohle ho taxi služba stejně vykopne. Krucinál!

„Já… já se strašlivě omlouvám. Opravdu mě to mrzí, ale… ale ten chlápek mi tam skočil! Nedalo se nic dělat,“ snažil se chabě ospravedlnit svou školáckou chybu, za kterou by si nejraději vyrval všechny vlasy, ale v okamžiku, kdy kapesník roztřeseně podával Chrisovi a jejich oči se setkaly, došlo mu, že jeho VIP pasažérovi je jeho omluva momentálně úplně volná. A nemýlil se…

Chris opravdu nehodlal ztrácet čas určováním viníka, kterým mohl být stejně dobře chodec, řidič i ten idiot od ochranky, co je všechny tak nervoval (a teď čuměl jako puk a k ničemu se neměl). To bylo nyní zcela irelevantní. Na první místě byl Tom a jeho stav, který se mu ani za mák nezamlouval. A samozřejmě i praktická stránka věci, kterou všichni ostatní v autě okázale ignorovali.

„Zajeďte, proboha, někam ke kraji, ať to do nás ještě někdo nenapasuje!“ nařídil řidiči vztekle, narážejíc na vozy, které je s troubením objížděly a jejichž posádky si nechápavě klepaly na čela, a obrátil se zpět ke svému příteli, který se stále ještě nevzpamatoval. A nebylo divu…

Z obličeje mu hrnula krev, ne nepodobná Niagarskému vodopádu, a on se skrze ni marně snažil zjistit, zda krvácí jen z nosu, nebo i odněkud odjinud. Ach bože… Mohl si klidně rozkousnout rty nebo rozrazit obočí nebo… ještě něco daleko horšího! Vypadal jako po nějaké hodně divoké hospodské rvačce a on o něj měl vážně obavy (nemluvě o tom, že se cítil za celou tuhle katastrofu tak trochu zodpovědný)! To on vymyslel tuhle náhradní dopravu a měl mít dost rozumu, aby to odpískal, když se Tom díky té své dnešní nepřirozené nešikovnosti nemohl připásat, ale neudělal to, a teď si to podvědomě vyčítal. Nebýt jeho nápadu s taxíkem, k tomuhle incidentu by nedošlo (i když vzhledem k Tomově smůle… ale ne, určitě ne).

„Jen klid, to bude dobrý. Ukaž mi to…“ přisedl si blíž k němu (uvolňujíc vlastní bezpečností pás, který byl to jediné, co ho zachránilo před velmi podobným osudem) a jemně přitiskl kapesník k jeho nosu, který to zjevně schytal nejvíc (a zdál se být skutečně tím hlavním a dost možná i jediným zdrojem šarlatové záplavy, která už stihla zcela promáčet Tomovu košili i potahy na sedadlech).

„AU!“

„Pššt, já vím, že to bolí, ale musíme tu krev zastavit. No tak, zkus se nehýbat…“ utěšoval ho stejným chlácholivým tónem, jaký používal na svou malou dcerku, když se vrátila z pláže s odřeným kolenem, a Tom si na to ani neměl sílu stěžovat. Momentálně měl dost jiných starostí (nebo spíš jen jednu, protože se mu začínala nepříjemně točit hlava, a omdlít si vážně nepřál)…

„Nehýbat? Ts, tobě se to řekne, ale to… Sakra! AU! Opatrně!“

„Promiň…“ Opatrně mu tiskl látku k tváři, a zatímco řidič couval na nejbližší parkoviště, marně se pokoušel dosáhnout nějakého pokroku. K ničemu to však nevedlo.

„Kruci… nejde to zastavit! Zakloň hlavu,“ pokusil se Toma vtisknout do sedadla a stlačit do záklonu, ale poprvé narazil na odpor.

„Proč?!“

„Protože ti to pořád leje, proto!“ ukázal svému příteli zcela promáčený kapesník, a ten měl co dělat, aby se mu nezvedl žaludek (k té šílené bolesti a motající se hlavě by mu nevolnost vážně ještě scházela). Sice byl kvůli své práci už mnohokrát konfrontován s krví (svou i cizí), ale tady jí vážně bylo na jeho vkus nějak moc! Do háje, to bylo skutečně úchvatné vyvrcholení tohohle strastiplného rána (jako by mu náplast na bradě nestačila)!

„Ale… To snad už neplatí ne? Teď už se zaklánět nemá. Někde jsem četl, že to může být na škodu…“ vzpomněl si na útržek informací o první pomoci, kde se psalo cosi o tom, že záklon při krvácení z nosu může být nebezpečný kvůli zadušení, ale Chris jen nesoustředěně mávl rukou.

„Nesmysl! Věříš teorii, nebo letité praxi?“

„Ty máš v tomhle nějakou praxi?“

„No jasně! Nezapomeň, že mám dva bratry a hafo bratranců, se kterými jsme se rvali snad už od školky. Krvácení z nosu jsem doma viděl častěji než teplou večeři, tak koukej držet a důvěřuj mi!“ zkusil mu lehce stisknout špičku nosu, jak to dělával u svých sourozenců, ale Tom sebou škubl tak silně, až se málem znovu praštil (tentokrát o strop taxíku).

„AU! Do hajzlu! Co blbeš?! Chceš mi ten nos urvat úplně?“

„A proč ne? Třeba by pak přestal krvácet, a navíc… Michael Jackson je jeden z tvých vzorů, ne? Nechceš se mu podobat?“ pokusil se vtipkováním odvést jeho pozornost někam jinam, ale opět se nesetkal s úspěchem.

Tom mu byl sice za jeho dojemnou péči někde hluboko uvnitř upřímně vděčný, ale momentálně u něj vítězila bolest nad citlivostí a na žerty fakt neměl náladu.

„Moc vtipné! AU! To bolí, ty sadisto!“ znovu uhnul před jeho prsty a Chris si dotčeně povzdechl.

„Ale no tak, nebuď bábovka!“ Nechtěl ho urazit, jen přinutit, aby v klidu držel, ale Tom po něm vrhl značně nevrlý pohled.

„Tak bábovka, jo? Ts, ti fláknu jednu do ksichtu tím tvým slavným kladivem a hned uvidíme, kdo je tu bábovka!“

„No dobře, tak promiň! Zkusíme to ještě jednou, co ty na to? Jen ti trochu stisknu nosní dírky, to přeci vydržíš, jsi chlap, ne?“

„Ne, já… AU! Au, to fakt nejde!“ Ani poslední pokus o zmírnění krvácení nevyšel a Chris to raději definitivně vzdal. Další slzy v Tomových očích mu jasně napověděly, že na tohle ani jeho léta praktických zkušeností nestačí, a trápit ho dál tudíž neshledával konstruktivní. A navíc… začínal mít na základě toho, co zažil se svou rodinou, jisté neblahá tušení, které se s každou další sekundou Tomovy urputné snahy ovládnout se a nezačít křičet bolestí, prohlubovalo.

„Dobře, dobře, už toho nechám, jen…“ zaváhal, podávající mu další, tentokrát papírový kapesník, který konečně odkudsi vydoloval jejich skvělý osobní strážce, a jeho přítel mu i přes svůj nezáviděníhodný stav snadno vyčetl z očí, že se něco děje.

„Jen co? Co se na mě tak soucitně díváš?“ zasténal zmučeně a Chris musel s pravdou ven.

„Nic, akorát… myslím, že mám pro tebe dvě zprávy,“ zkusil to ještě jednou trochu odlehčit a Tom netrpělivě protočil oči.

„Nech mě hádat, dobrou a špatnou?“

„Hm, vlastně jo. Dalo by se to tak říct.“

„Super, tak mi nejdřív napal tu špatnou, jen, prosím, ne doslova, to už mám za sebou,“ doufal, že i jemu trocha humoru neublíží (i když ho bolest málem posílala do mdlob), ale to, co vzápětí uslyšel, k smíchu opravdu nebylo!

„No, ta špatná je, že… podle toho, co jsem kdysi viděl u bratrance, tak… se obávám, že to máš zlomené,“ začal opatrně, ukazujíc na jeho nos, a než se stihl nadechnout k hysterickému zaúpění, honem pokračoval, „ale ta dobrá zpráva je, že tady kousek za rohem jsem loni bydlel v hotelu a vím, že asi tři bloky odtud je skvělá nemocnice! Tuším, že se jmenuje… U Svaté Margarety, ne?“ obrátil se optimisticky na mlčky přihlížejícího řidiče, který ihned přikývl, ale Tom jeho hrané nadšení evidentně nesdílel…

„To snad ne! Já nechci do nemocnice, musíme přeci do toho rádia! Čekají na nás…“ bránil se hystericky, ale zvýšení hlasu vyvolalo další tak silnou křeč, která ho donutila zaúpět a uvědomit si, že na nějaký rozhovor teď nejspíš vážně nemá sílu. Ale ne! To ne! Nechtěl o nemocnici ani slyšet, ale jednak to vypadlo, že ji vážně potřebuje, a navíc… se Chris zatvářil tak přísně, až se před ním celý instinktivně přikrčil.

„Na rádio hezky rychle zapomeň! Ty pojedeš rovnou na chirurgii! A já tam pojedu s tebou a dohlédnu na tebe, protože tě dneska odmítám nechat o samotě. Ještě bys rozpoutal třetí světovou válku, ty katastrofisto!“

Znělo to nekompromisně, což byla jedna z vlastností, kterou na svém příteli vždy obdivoval (jeho vůdcovské schopnosti a přirozená autorita byly vážně obdivuhodné), a on se mu ve svém stavu nedokázal vzepřít. A dost možná… ani doopravdy nechtěl, protože jeho starost o něj byla vážně milá a dojemná. Mohl mu klidně zavolat sanitku a sám jet pracovat, aby neměl průšvih u organizátorů ComicConu, ale to ho nejspíš ani nenapadlo, což… musel ocenit alespoň tím, že ho poslechne.

„Dobře, když myslíš, že se to bez návštěvy chirurga neobejde, tak jedeme. Ale honem, než si to rozmyslím,“ připustil neochotně a Chris vážně pokýval hlavou.

„Ne, neobejde! Takže vyrážíme. Hned!“ zdůraznil poslední slovo, patřící řidiči, a ten okamžitě obrátil pozornost zpět k řízení, přísahajíc si, že tentokrát už neselže. A povedlo se (nemocnice byla totiž skutečně téměř za rohem), akorát… pro jeho pasažéry (a speciálně pro Toma, který celou cestu vytrvale krvácel) tím nepříjemnosti zdaleka nekončily! Spíš… to byl začátek úplně nového a mnohem vyššího levelu jejich útrap!

-o-

„Další, prosím!“ vyklonila se ze dveří ambulance číslo dvě mladinká tmavovlasá sestřička a vzápětí téměř nadskočila leknutím, protože místo dalšího raněného pacienta, kterého tady na chirurgii přirozeně očekávala, před ní stanul přísně se tvářící chlápek v černém obleku a slunečních brýlích. „Ehm, přejete si?“ zamumlala zaraženě a vůbec netušila, co má od toho muže očekávat (na pacienta opravdu nevypadal). To, co vypustil z úst, jí však způsobilo menší šok.

„Jsem z bezpečnostní agentury, máme tu VIP pacienta a je to dost urgentní. Potřebujeme okamžitou lékařskou pomoc,“ vysvětloval chladně a jí trvalo několik sekund, než pochopila, že tím „VP pacientem“ má nejspíš na mysli nějakou celebritu, což… byla její premiéra! No páni! Pracovala ve zdejší nemocnici sice už dva roky, ale navzdory tomu, že bylo San Diego celkem častým cílem mnoha slavných hvězd, ještě nikdy se jí nepoštěstilo ošetřovat některou z nich. Její spolubydlící na tom byla líp, té kdysi do ambulance přišla nějaká seriálová herečka s rozraženým rtem (její kolega na place nějak nezvládl záběr a místo hrané facky jí uštědřil skutečnou ránu), ale nešlo o nikoho výjimečně slavného (přesto o tom její kamarádka doteď vyprávěla).

„Aha, no, tak… tak pojďte dál!“ uhýbala mu pohotově z cesty, pošilhávajíc za jeho záda, ale v té chvíli ho odstrčil stranou vysoký rozložitý blonďák s blankytně modrýma očima a věnoval jí nervózní úsměv, který jí připadal příšerně povědomý. Ale… odkud? Marně pátrala v paměti, zatímco Chris netrpělivě přešlápl.

„Pardon, já to zařídím,“ houkl bodyguardovým směrem, protože mu bylo okamžitě jasné, že tahle adolescentka bude z něj i z Toma na větvi (pokud je zná), a to ho trochu děsilo!

Raději by bral nějakou starší zkušenější sestru, jako byla ta dole v recepci, která je bez mrknutí oka odkázala sem a ani na vteřinku nevypadla z profesionálního módu (byť jí bylo znát na očích, že moc dobře ví, s kým má tu čest), ale co se dalo dělat. Tom pomoc potřeboval a on se nabídl, že mu bude dělat mluvčího (dokud nebude bezpečné, aby si od obličeje odtáhl už nejméně stý prokrvácený kapesník). Tak do toho…

„Promiňte, že obtěžujeme, slečno, ale můj kolega se zranil a bude potřebovat ošetřit,“ dal si záležet, aby zněl mile a vstřícně, a sestra si díky jeho hlubokému hlasu konečně uvědomila, s kým má tu čest (a málem omdlela rozrušením). Pane bože! Bože! Ach bože! Chris Hemsworth stojí přede dveřmi její ordinace! Je to… vážně on! Vybavila si nekonečné debaty s kamarádkami, které vedla nad jeho fotografiemi, a jako na povel zrudla rozpaky.

„Ano, ovšem, od toho jsme tady…“ zírala na něj jako uhranutá a teprve pak jí došlo, že mluvil o nějakém svém kolegovi, a srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Věděla totiž jen o jednom, který s ním měl letos do San Diaga přijet (ComicCon měla pochopitelně nastudovaný, jen se jí nepodařilo nastřádat peníze na lístek), a ten někdo… byl pro ni ještě mnohem zajímavější než Chris! Páni… Její pohled se automaticky stočil za Chrisova záda a tam… vzadu, opřený o stěnu, s pokrváceným kapesníkem u nosu, stál jeden z jejích idolů, jehož plakát zdobil její skříňku po celou dobu studií zdravotní školy! No do háje! Byl to opravdu on! Sice bylo těžké ho v jeho stavu poznat, ale… „Pan Hiddleston, že ano. Pojďte… ach, pojďte, prosím, dál, hned se vám budeme věnovat!“ vypískla jako puberťačka někde pod pódiem a Chris musel zatnout zuby. Jo, přesně tohohle se bál! No… nad se na Toma nevrhne jako ta psychopatka včera.

„Děkujeme,“ kývl odměřeně, uhýbajíc Tomovi z cesty, a několik minut váhal, zda náhodou nemá jít dovnitř s ním. Chtěl mu být nablízku, kdyby ho potřeboval, ale pak si uvědomil, že jeho přítel je sice zraněný a utýraný, ale také dospělý a svéprávný, a rozhodl se zůstat na chodbě s tím otravným osobním strážcem. Alespoň zavolá do rádia a osobně se jim omluví (už bylo totiž nad slunce jasné, že ani posunutý termín jejich rozhovoru prostě nestíhají). „Počkám venku, drž se!“ šeptl svému příteli do ucha, když ho vrávoravým krokem míjel, a jeho vděčný pohled mu byl dostatečnou satisfakcí za to, co si již brzy bude muset od těch lidí v rádiu vyslechnout. Nic pěkného to jistě nebude…

A taky že nebylo, ale tomu, co čekalo Toma, se to ani zdaleka nemohlo rovnat! Ten měl před sebou další nepříjemný zážitek, který si mohl připsat na dnešní seznam hrůzy.

„Prosím, po… posaďte se. Doktor tu bude hned!“ ukázala sestřička nervózně na vyšetřovací lůžko a hleděla na něj tak zbožně, jako by k ní sestoupil sám archanděl Gabriel a požádal o ošetření zlomeného křídla. Ach jo… tohle se mu zrovna teď, v jeho stavu, zoufale nehodilo! Netoužil po ničem míň, než po setkání se svou obdivovatelkou, ale neměl to srdce chovat se k tomu děvčeti odtažitě. Sice trpěl jako zvíře, ale přesto jí věnoval vstřícný úsměv, který způsobil, že málem upustila tácek s nástroji. „Pardon,“ urovnávala rozechvěle jeho obsah, rudá až za ušima, a ruce se jí třásly tak, jako by právě prodělávala epileptický záchvat. „Víte, já… já vás hrozně obdivuju!“ vyhrkla poté (patrně na svou obhajobu) a on se díky kapesníku, který si paranoidně tiskl k tváři (ačkoliv krvácení konečně ustoupilo), zmohl jen na nezřetelné „díky“. „Jste… vážně skvělý!“

„To… je od vás milé,“ podával jí plaše svou pojišťovací kartu a pas (jak se dočetl na chodbě v pokynech pro pacienty z cizích zemí), a ona měla co dělat, aby si je od něj převzala a dokázala naťukat jeho údaje do počítače.

„Tak, a je to…“ vrátila mu doklady a znovu na něj zůstala zírat s otevřenou pusou, aby… vzápětí spustila další ódy, které by momentálně milerád vyměnil za nějaké to ošetření. „Víte, myslím… myslím, že jste jeden z nejlepších herců současnosti a váš výkon… ehm, tedy myslím herecký výkon ve… no, ve všech snímcích, kde jste hrál, byl… obdivuhodný,“ koktala zmateně (a v duchu se za to nenáviděla, protože si připadala jako totální idiot), ale než jí mohl znovu nezřetelně poděkovat (a poprosit ji o čistý kapesník), k jeho nezměrné úlevě se otevřely dveře a dovnitř vstoupil zhruba šedesátiletý podsaditý muž v bílém plášti (díky bohu, pokud by to byla další žena, nejspíš by se pomoci jen tak nedočkal)!

„Dobrý den, tak copak tu máme, Jenny?“ oslovil sestřičku vesele a vypadal docela sympaticky (rozhodně víc, než bylo na přepracovaného lékaře na ambulanci běžné).

„Ehm, máme… máme tu VIP pacienta, pane doktore!“ vypravila ze sebe sestra a on překvapeně povytáhl obočí.

„Vážně? Nepovídejte,“ zběžně nakoukl do počítače a na tváři se mu objevil úsměv, „pan Hiddleston?“

„Ano,“ zamumlal Tom, modlíc se, aby se k němu doktor choval jako k normálnímu trpícímu pacientovi (který nestojí o žádné zvláštní zacházení, pokud nezahrnuje okamžitou protekční narkózu, které by ho uchránila před další bolestí), a naštěstí se dočkal.

„Vida, to je náhoda. Moje vnučka vás zbožňuje, mladý muži, takže doufám, že za ošetření dostanu alespoň autogram,“ zamrkal na něj lékař přátelsky, ale v jeho očích naštěstí žádnou bázeň ani bezbřehý obdiv nenalezl. Uf!

„Samozřejmě,“ kývl úlevně a doktor si chvatně natáhl latexové rukavice.

„Díky, ale nejdřív se na vás podíváme. Tak copak se vám stalo, hochu? Nějaký horlivý herecký kolega vás na place praštil rovnou do obličeje?“ přistoupil k němu, sebral mu kapesník a natočil si jeho tvář ke světlu, aby si mohl prohlédnout škody. Tom ale jen nepatrně zavrtěl hlavou.

„Tentokrát ne, to už tu kdysi bylo. Tohle… byla nehoda v taxíku. Řidič prudce zastavil a já…“

„Neměl pás, že ano?“ dořekl za něj lehce káravým tónem a on si na okamžik připadal jako malý kluk, kterého rodinný lékař peskuje za to, že neměl na kole helmu a sletěl rovnou na hlavu. Kdysi to zažil, a nebyla to zrovna šťastná vzpomínka…

„Přetrhl se,“ namítl trošku ukřivděně, ale když na něj doktor vytřeštil oči, došlo mu, že asi nevolil nejvhodnější slova. A měl pravdu...

„Přetrhl? Pane bože, to to byla taková rána?“

„Ne, to ne! On se… přetrhl už před tím, ale to… není důležité. Měl jste pravdu, neměl jsem pás a narazil jsem do opěrky a začala mi hrnout krev, která nešla zastavit, a… a strašně to bolí!“ poslední slova vyzněla i proti jeho vůli spíš jako vzlyk a lékařův pohled znovu zjihl.

„To vám rád věřím, chlapče, vypadá to dost ošklivě. Ale klid, něco s tím provedeme. Položte se mi na záda a zatněte zuby, bude to maličko nepříjemné.“ Počkal, dokud nesplní jeho pokyn, a znovu začal zkoumat jeho pochroumaný nos.

„Au!“ ujelo mu, když ucítil tlak lékařových prstů, ale bylo to mnohem jemnější než od Chrise (za což ho pochopitelně nevinil). Přesto ho vzpomínka na přítele přinutila se znovu ozvat. „Můj kolega říkal, že je to nejspíš zlomené. Je to zlomené? Prosím, řekněte, že není!“ Zněl opravdu zoufale a doktor se jeho prosebnému tónu nemohl nepousmát. Rána, kterou utržil, sice naháněla strach a musela bolet jako čert, ale ve skutečnosti to nebylo zase tak dramatické. Ani žádnou tržnou ránu nenalezl a krvácení už zcela ustalo.

„Pokud bych měl v téhle chvíli říct svůj profesionální názor, tak spíš ne, ale musíme udělat rentgen. Dojdu pro všechno potřebné a uděláme to tady, ať se nemusíte nikam trmácet. A zatím…“ udělal dramatickou pauzu a Tom zděšeně čekal, co z něj vypadne. „Zatím bychom vám mohli dát něco proti té bolesti, co vy na to? Protekčně, ze známosti,“ dořekl však lékař s úsměvem a jemu spadl ze srdce nejméně tunový žulový blok. Už se obával nějakého chirurgického zásahu, ale analgetika si nechal líbit mnohem raději! Sice neměl léky zrovna v lásce a pokud to šlo, dával přednost přírodní medicíně, ale teď nutně potřeboval něco silnějšího, než heřmánkový čaj!

„To by bylo úžasné. Děkuju moc,“ představa, že se zbaví té šílené bolesti, mu vracela dobrou náladu i slušné vychování, ale doktor jen mávl rukou a obrátil se k sestřičce, která postávala opodál a nespouštěla z jejich pacienta zamilovaný pohled.

„Jenny, mohla byste panu Hiddlestonovi aplikovat dávku analgetik?“ požádal ji neutrálním tónem, jako by šlo o zcela rutinní případ (což svým způsobem také šlo), ale ani se nehnula. Beznadějně ztracená v Tomových kouzelně modrých očích a vlastních necudných myšlenkách ignorovala celý okolní svět a lékař musel znatelně zvýšit hlas, aby ji na sebe upozornil. „Jenny! No tak, proberte se a věnujte se své práci!“

„Ano, pane doktore! Ehm… Promiňte, co jste říkal?“ Trhla sebou, jako by ji byl uhodil, a on na ni při pohledu na její rozpaky zrudlé tváře nedokázal být nadále příkrý. Od své vnučky velmi dobře věděl, jaký vliv tenhle sympatický mladík může na něžnější pohlaví mít (i když tomu tak docela nerozuměl), a přestože Jenny by se měla chovat mnohem dospěleji, než dvanáctiletá poblázněná holka, pomyslně mávl nad jejím zaváháním rukou a znovu ji požádal, aby v jeho nepřítomnosti píchla pacientovi něco proti bolesti.

„A dejte mu něco pořádného, když jde o VIP hosta.“

„Spolehněte se, jdu na to,“ rozběhla se ke skřínce s opiáty a on s klidným srdcem vyrazil shánět přenosný rentgen, který měl potvrdit jeho smířlivou diagnózu.

Tom by byl však býval snad raději pohodlné vyšetření přímo v ambulanci oželel a zašel na rentgenologii, protože se o samotě s Jenny necítil zrovna nejlíp. Ne že by to byla nějaká hysterka nebo psychopatka, ale… její nervozita a zmatené chování mu profesionální přístup sestry příliš nepřipomínaly! Během plnění injekční stříkačky jakýmsi bezbarvým roztokem (který mohl jen doufat, že, při jeho smůle, ve skutečnosti není dezinfekčním roztokem) jí upadlo snad deset věcí, a když k němu přistoupila s jehlou v ruce, tvářila se tak vyjukaně, jako by to dělala poprvé. Ale krucinál! Měl neodolatelné nutkání od ní utéct co nejdál, ale ovládl se! Chris měl v taxíku pravdu, není přeci žádná bábovka, a ten nos navíc bolel tak šíleně, že byl ochotný to s Jenny risknout!

„Mám… se, ehm, svléknout?“ vypustil z úst větu, kterou, na rozdíl od mnoha svých kolegů, ještě před žádnou svou fanynkou nikdy nepronesl, a raději rovnou automaticky sáhl po přezce pásku, ale Jenny bylo od začátku jasné, že tohle neustojí! Absolutně každá jiná Tomova fanynka by na jejím místě byla štěstím bez sebe, kdyby si před ní chtěl sundat kalhoty, ale ona si nemohla dovolit další zaváhání (a fascinované zírání)! Musela zůstat při smyslech a aplikovat mu injekci, a to by… do hýžďového svalu asi nedokázala! Určitě by byla tak ohromená, že by se nezvládla ani pohnout, a to… nemohla dopustit! Ještěže existovala jiná (byť méně častá) alternativa…

„A… ano, ale stačí košile. Píchnu vám to do ramene, bude… to rychlejší.“ Nebyla to samozřejmě pravda (místo vpichu nemělo na rychlost nástupu účinků aplikované látky vliv), ale Tomovi se zjevně ulevilo.  

A pro ni bylo i tak dost komplikované se soustředit na práci, když si pohotově svlékl sako, rozepnul zakrvácenou košili a předvedl jí svou vypracovanou hruď. Bože, vypadal ještě líp než na fotografiích! blesklo jí hlavou, když mu na vybrané místo na levé paži opatrně tiskla čtverec s kapkou lihu, ale přinutila se na to nemyslet a zhluboka se nadechnout. Je přeci profesionálka, sakra! Tohle zvládne!

„Teď… to trochu štípne,“ pípla téměř neslyšně a elegantně zabodla jehlu do jeho kůže. Trochu se bála, aby ho to moc nebolelo, ale… zvládla to na jedničku.

Jenže pak… se to celé šíleným způsobem zvrtlo! V jediné sekundě, která ji dělila od stisknutí pístu injekce a uzavření celé téhle ošemetné záležitosti, se totiž zvenčí ozvalo hlasité zahoukání sanitky, které ji zcela vykolejilo a přinutilo sebou nepatrně škubnout, a to byla konečná! Šlo sice jen o kratičké zakolísání, které se mělo obejít zcela bez následků, ale… neobešlo!

„AU!“ vyjekl Tom zděšeně, když kromě slibovaného štípnutí ucítil další ostrou bolest rovnající se bodnutí sršně, a když obrátil pozornost k Jenny, aby zjistil, proč dostal další injekci, krve by se v něm nedořezal! Půvabná sestřička po jeho boku totiž stále ještě držela v rukou injekční stříkačku, ale problém byl v tom, že… byla bez jehly! Nebo alespoň bez její podstatné části, která nyní vězela hluboko pod jeho kůží, zanořená v jeho deltovém svalu, kde zůstala trčet odlomená a zcela nepřístupná. A to… byla skutečně komplikace, se kterou nikdo nepočítal!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (8. kapitola):