Destiny of Loki - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jane jede do nemocnice a tam se setkává s Lokim.

28.08.2014 (10:00) • avanaka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1402×

Pohled Jane:

Sanitka přijela asi deset minut potom, co Darcy zavolala. Toho neznámého muže naložili, a když zjistili, že není v ohrožení života, tak se nás ptali, co se stalo. Bohužel ani jedna z nás jim to nebyla schopná říct. Poté se sebrali a odjeli.

Chtěla jsem jet hned do nemocnice, ale bylo pozdě a stejně by mě za ním nepustili, tak jsem Darcy vysadila u ní doma a jela k sobě. Tam jsem si akorát udělala večeři a šla si lehnout, ale i přesto, jak jsem se snažila, jsem nebyla schopná usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, kdo je ten muž a proč vypadal tak strašně.

Usnula jsem až pár hodin po půlnoci, takže když jsem ráno vstávala, musela jsem si dát pořádně silné kafe, abych se vůbec udržela vzhůru. Hned, jak jsem se nasnídala a oblékla, vyrazila jsem do nemocnice.

Když jsem na recepci řekla, že chci mluvit s tím mužem, kterého sem včera přivezli a že jsem to byla já, kdo ho našel, tak chtěli vědět, kdo to je, ale na to jsem jim nemohla odpovědět, protože jsem to sama chtěla zjistit. Nakonec mi řekli, že je zázrak, že je naživu při jeho stavu.

„Museli jsme mu dát nitrožilní výživu. Vypadá, jako by každou chvíli mohl zemřít,“ říkala mi zrovna nějaká sestřička, když jsme šly k jeho pokoji, „a doktoři ho pořád testují. Nejspíš nějaký problém s jeho DNA.“

U dveří do jeho pokoje jsme se srazily s nějakým doktorem, který se mi představil jako doktor Grey. Také byl zvědavý jako na recepci, ale ne tak neodbytný.

„Smím se zeptat,“ začala jsem, když sestřička odešla, „prý je nějaký problém s jeho DNA.“

„No vlastně nejenom s tím. Jeho tělo je velice odlišné,“ řekl a raději, než aby mi všechno vysvětloval, odešel.

Vešla jsem do nemocničního pokoje a uviděla toho muže. Už vypadal o něco líp, ale moc poznat to nebylo. Byl na pokoji sám, takže jsem se posadila na vedlejší postel, protože tam nebyla žádná židle ani křeslo.

Chvíli jsem si ho prohlížela, jestli třeba nemá něco společného s Thorem, ale tenhle muž vypadal jako jeho naprostý opak. Když jsem se začala nudit, tak jsem se zvedla a dívala se z okna. Pořád jsem přemýšlela, proč by ho sem někdo posílal v takovém stavu.

Moc se tam přemýšlet nedalo, protože tam pořád něco pípalo. Bylo to vážně otravné. Nejspíš právě proto jsem nemocnice tak nesnášela a vlastně ještě kvůli tomu smradu.

Sedla jsem si zpátky a zase ho začala pozorovat, když jsem uviděla, jak pohnul prsty. Byl to jen nepatrný pohyb, ale všimla jsem si toho. Po chvilce jsem si všimla i pohybu víček a ten muž otevřel oči. Sice jen asi na vteřinku, protože okamžitě je pevně semkl k sobě. Asi tu bylo moc světla. Rychle jsem vstala a zatáhla závěsy.

Když jsem se vrátila zpátky, měl obličej zkřivený bolestí. Nechápala jsem, co se děje.

„Je vám něco?“ ptala jsem se ho.

Hned když mě uslyšel, tak s sebou škubl, jako by na to nebyl zvyklý.

Lehce pohnul rty, jako by chtěl něco říct, ale nic z nich nevyšlo a já nevěděla, co chce.

„Zopakujte mi to,“ požádala jsem ho potichu a naklonila se k němu, abych mu rozuměla.

„H-h-lu-k.“ Bylo mu špatně rozumět, ale pochopila jsem, že mu vadí to pípání.

Bála jsem se, co to udělá, ale nakonec jsem ty přístroje vypojila ze zásuvky. Když ty zvuky přestaly, jako by se mu ulevilo a znovu se pokusil otevřít oči. Tentokrát jen opatrně, aby si zvykl na světlo.

„K-kde-,“ zkusil říct, ale strašně se rozkašlal.

Měla jsem strach, jestli to nebylo kvůli těm přístrojům, ale naštěstí se po chvíli uklidnil.

„V Novém Mexiku,“ šeptala jsem, abych mu znovu neublížila, a když jsem uviděla jeho nechápavý výraz, tak jsem dodala: „Na Zemi.“

Na chvíli vypadal vystrašeně a pokusil se posadit, ale na to neměl dost sil.

„Měl byste odpočívat,“ řekla jsem mu a pokusila se ho uklidnit dotykem, ale to jsem asi neměla dělat, protože se strašně lekl.

„Omlouvám se,“ řekla jsem okamžitě.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se ho po pár minutách.

Chvíli chraptěl, ale nakonec ze sebe dostal jedno slovo: „Loki.“

Snad se vám to bude líbit, protože nevím, jak budete reagovat na další kapitolu. Ta už bude z Lokiho pohledu.

Následující díl »

Autor: avanaka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny of Loki - 2. kapitola:

7. Kika

28.08.2014 [22:28]

Emoticon

6. Susan

28.08.2014 [19:42]

Zaujímavé Lokiho mám rada teším sa na ďalšie Emoticon

5. .:,

28.08.2014 [18:44]

Víš co? První tři odstavce jsou v pohodě. Niečo mi tam škrýpe až neskôr. Asi na to už neprídem... Ale inak píšeš pekne a mávaš aj naozaj výborné nápady. Emoticon

4. .:,

28.08.2014 [18:37]

Neviem, niečo mi na tom nesedelo.
Možno to ako si nechala Jane ísť domov a robiť zopár nudných úkonov, než sa k nemu konečne opäť dostane, miesto aby sme sa podrobnejšie ponorili do deja a zrýchlili (viem, že sa nemohol prebrať hneď, ale hádam sa to dalo napísť trocha inak).
Alebo to, že nad tým, že lekári zisťujú podivnosti v jeho DNA, sa vôbec neznepokojila. Dokonca aj počas nudy na izbe sa k tomu v myšlienkach nevracala a neuvažovala kam to môže zájsť. Já bych za tím čmuchala počiatky problémov s vládou a vedeckými inštitúciami, ktoré sa rýchlo vrhnú na objav a nikoho iného k tomu nepustia a nebudú dbať ani na úbohý objekt výskumu - Lokiho.
Alebo niečo celkom iné.
Ale po tom, ako pohol prstami, to začalo byť viac než zaujímavé a pútavé. Úbohý Lokiho stav ma dojímal a zároveň som bola príšerne zvedavá na moment, keď obaja zistia, kto je ten druhý. Posledný riadoček to zaklincoval báječne. Teď abychom zase v napětí čekali pár dní co se stane, jak bude Jane reagovat. Držím palce v písaní a teším sa na Lokiho pohľad na vec. Emoticon