OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Deník přeživšího - 1. kapitola

17.07.2014 (09:00) • zombiecrap • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 733×

Den 16.

Ráno mne vzbudilo křupnutí větve. Byla to Andrea, jak sleduje východ slunce, těžko říct, co přesně v tu chvíli cítila. Optala se mne, proč jsem ji nevzbudil na hlídku. Já jsem potichu odpověděl: „Usnul jsem...“ O křiku v noci jsem jí radši ani neříkal, myslím, že by to nepřineslo žádné ovoce.

Vstal jsem. V tu ránu kolem nás prolítla kulka a narazila do stromu asi tři metry přede mnou, zakřičel jsem: „NESTŘILEJTE!“.

Chvíli bylo slyšet nějaké šeptání a pak se ozvalo „Jste nakažení?“ Odpověděli jsme, že ne.

Zpoza stromů asi třicet metrů od nás vylezl postarší pán a mladší kluk držící flintu. Přišli k nám a začali se omlouvat a ptát se, jestli se nikomu nic nestalo, až v tu chvíli jsem si všiml, že mi prostřelili pravou nohavici.

Všimli si zavázané nohy Andrey.

„Je pokousaná?“ zeptal se starší a ten mladší na ni namířil zbraň.

„Ne, není, teda vlastně je, ale od psa,“ odpověděl jsem. Po chvilce debatování se situace uklidnila a hoši se nám představili. Starší Jacob a jeho vnuk Bobby.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se Jacob.

„To nevíme, někam, kde přežijeme.“

Pověděli nám, že chtějí dorazit na místo, o kterém mluvili v televizi, než přestala vysílat. Město jménem Centerville, kde je prý vojsko a pomáhá civilistům. Je to asi padesát mil na sever. S Andreou jsme se rozhodli, že se k nim přidáme. Tak jsme tedy vyrazili...

Cestou, asi po pěti mílích, jsme potkali nějakou skupinku lidí, asi o šesti členech, kteří v rukách drželi mačety a za opasky měli pistole. Naháněli nějakou rodinu, otce, matku a malou dcerku. Nikdy z hlavy nevymažu, co se v dalším momentě odehrálo. Oba rodiče byli postaveni zády k tyranům a malé holčičce jeden obzvlášť odporný muž vložil do rukou pistoli.

„Kdo má podle tebe zemřít jako první?“ zeptal se nejspíš jejich vůdce. Horda svalů, co se ani jednou nepřestala krutě usmívat. Kouřil cigára, jak by na to mohl mít někdo chuť? Obzvlášť v této chvíli?

Maličká se na něj s pistolí otočila a namířila hlaveň proti němu. Stiskla, ale z pistole žádná kulka nevystřelila. Nejspíš to někdo z nich čekal a vyndal ze zbraně náboje.

Zrůda v podobě člověka řekla tónem natěšeného kata: „Špatná volba!“ A holčičku zastřelil. V té chvíli jsem ani nedýchal. Vykulenýma očima jsem se díval na odpornou situaci, kterou zavinili lidé, kteří měli být mezi prvními oběťmi této apokalypsy.

Kam se poděla lidská solidarita? Kde je lítost a kde je svědomí těchto lidí? Měl jsem chuť zakročit, ale co bych asi zmohl se třemi náboji, které by ani nestačily na to, abych je pobil všechny? Podíval jsem se po ostatních. Všichni měli kamenné výrazy. Zachytil jsem Jacobův pohled.

„Těm nepomůžeme,“ řekl Jacob a rozešel se dál. Tiše jsme ho následovali. Nechtěli jsme přilákat pozornost těch lidí, avšak tohle nebyl hlavní důvod, proč jsme byli všichni potichu jako myšky. Každý z nás přemýšlel nad tím, co se před chvílí vlastně stalo. Jak může být někdo tak zkažený na to, aby tohle provedl? Šli jsme dál po vyšlapané cestě. Výstřel! A po chvíli i další.

Jaké to je asi pro rodiče, když přežívají své dítě? Jaký je to pocit, když vědí, že ho nedokážou uchránit a že bude muset být obětí hrozného činu? Radši nemyslet.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Andree vyhrkla slza a vůbec jsem se jí nedivil. Každopádně se nedalo nic dělat, museli jsme se s tím srovnat a starat se především o sebe. Odpoledne už jsme měli pořádný hlad, Jacob byl dříve vášnivý lovec, takže uměl dobře stopovat.

Stopy nás zavedly až k pasoucímu se jelenovi. Jacob neváhal ani vteřinu, zaujmul pozici, zamířil a vystřelil. Jelen se skácel k zemi, rána mu zasáhla hlavu a tekla z něj spousta krve. Rozhlédl jsem se kolem, bál jsem se, aby vlna výstřelů nepřilákala mrtvoly do našeho okolí.

Kluci vytáhli nože a dali se do práce. Z Jacoba jsem měl v tu chvíli ještě větší respekt než předtím. Tomuhle chlapovi bych se nebál svěřit svůj život. Doufám, že časem se ani on nebude bát vložit svůj život do mých. Založili jsme si táborák kousek od kolejí na kraji lesa. Museli jsme ho udržovat tak, aby z něj nebylo moc kouře a aby nás někdo náhodou díky tomu nenašel. Opekli a snědli jsme nějaké maso, ale většinu jsme tam museli nechat. Trochu masa jsme si vzali s sebou pod dojmem, že se to do večera nezkazí.

Když jsme vyrazili, vrátily se mi vzpomínky na ty chlapy, co povraždili tu nevinnou rodinku. Jestli tady pobíhají takoví lidé, měli bychom se víc chránit. Proto jsem všem řekl, že je sebeobrana důležitá a došli jsme k závěru, že by bylo dobré mít u sebe více zbraní. Zítra si uděláme okliku přes město a snad se tam nějaké ty zbraně najdou.

Teď jsme se utábořili a dojedli to maso. Už nechutnalo tak dobře, ale nebylo to nic, co bychom nevydrželi. Musím říct, že psaní tohohle deníku mi morálně pomáhá. Je dobré vyčistit si po dlouhém dni hlavu a třeba si tenhle deník jednou někdo přečte, jestli tohle někdy skončí. Nevím, jestli bych byl schopný se vůbec adaptovat zpět do normálního života. Pořád slyším ten křik...

Díky bohu, že tu mám tu Andreu, to, že jsme si mohli popovídat a že se známe už poměrně dlouho, nám hodně zvedlo náladu. Netušil jsem, kolik toho máme společného, shodli jsme se na žánrech filmů i na sportu a muzice. Dokonce jsme si i trochu zazpívali, ovšem potichu, abychom nepřilákali nevítané hosty.

Únavou se mi už zavírají víčka...

Autor: zombiecrap, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Deník přeživšího - 1. kapitola: