OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 8.

04.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 978×

Komplex to byl obrovský. Právě jsme procházeli asi stou chodbou. Už dávno jsem vzdala zapamatování si cesty a smířila se s tím, že se odsud sama nedostanu. Dokonce jsem podezřívala Buckyho, že tohle dělá schválně. Znovu jsme zahnuli doprava a já se zastavila. Po chvíli to zjistil i můj průvodce a otočil se na mě.

„Co je?“ vyklenul obočí nechápavě.

„Děláš to schválně?“ zeptala jsem se ho. Zasmál se.

„Jak jen ty to děláš,“ vrátil se za mnou a rozcuchal mi vlasy. Začala jsem je hekticky urovnávat a při tom následovala Buckyho.

Došli jsme k obrovskejm stříbrnejm dveřím, kolem kterých jsme prošli už tak pětkrát. Nevrle jsem zavrčela. Bucky nahodil výraz alá ‚Já nic, já muzikant‘ a otevřel mi dveře.

Uvnitř nebyl nikdo.

„Překvápko,“ ucedila jsem skrze zuby a sedla si na jednu ze židlí, na které jsem se začala točit dokola. Překvapily mě ale Buckyho ruce, které mě zvedly do vzduchu a posadily o židli vedle. Vypískla jsem a pohoršeně se na něj podívala.

„Moje židle,“ konstatoval a ukázal na tu, na které jsme před chvílí seděla. „Tvoje židle,“ ukázal na tu, na které sedím teď. „Seznamte se.“

„Ahoj, já jsem Vendy,“ pohladila jsem židli po opěradle.

„Jsi šílená,“ zasmál se Bucky.

„Každý je uvnitř šílený,“ oplatila jsem mu to. Jen se zašklebil a začal se točit na židli jako já před chvílí. Založila jsem si ruce za hlavu, trochu se posunula dolů a více se uvelebila.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se se zájmem.

„Já si to nemyslím, vím to. I sebehodnější člověk má svou šílenou stránku. Stačí jedna malá událost, která ho v šílence promění,“ zadrhla jsem se a na chvíli se zamyslela: „Teda asi kromě Kapitána.“ Bucky mě sledoval a pokývnul hlavou, abych pokračovala. „Jde o to, že každý člověk má v hlavě jakýsi ‚přepínač‘. Stačí malá událost a přepínač prostě cvakne a z toho cvakne i nám. U každého to ale může být něco jiného, ale většinou se udává ztráta milované osoby či smrt dítěte.“ Povzdechla jsem si a sklopila jsem pohled.

„Poznáš to u lidí?“ zeptal se po chvilce ticha.

„Ne,“ usmála jsem se a pohlédla na něj. Chvíli jsme se na sebe tak dívali a vzájemně se propalovali pohledem, když naši soukromou válku pohledů přerušilo odkašlání. Bucky se otočil po zvuku.

Výhra!

Otočila jsem se taky, stál tam Bruce.

„Zdravím,“ řekla jsem a zamávala mu.

„Ahoj, tak jak je ti?“ zeptal se a přešel ke mně se zkoumavým pohledem.

„Úplně fajn, sice mám ze včera okno, ale je mi fajn,“ usmála jsem se na něj. Pořád ze mě nespouštěl pohled. Pak se nadechl, že něco řekne, ale Bucky začal vehementně kroutit hlavou, jako že ne. Přihmouřila jsem oči. „Co je?“ zeptala jsem se podezívavě.

„Nic, jen kolem mě lítala moucha, a tak jsem ji musel setřást,“ odpověděl Bucky a Bruce jen přikyvoval hlavou. Nevěřila jsem jim, ale protentokrát jsem nad tím mávla rukou.

„Potřeboval bych tvou krev,“ pokračoval Bruce, jako by se nic nestalo. Odevzdaně jsem nastavila ruku, do které mi vpíchl malou jehličku a odebral několik zkumavek krve. A pak, jako pravej šílenej vědec, odskákal pryč.

„A Fury přijde kdy?“ optala jsem se, už jsem se poměrně nudila.

„Asi nepříjde, něco mu do toho vlezlo,“ pokrčil rameny Bucky.

„A pojedeme domů?“ udělala jsem na něj psí oči.

„Domů asi ne, ale do Stark Toweru bychom mohli,“ zasmál se, ale já si držela vážný výraz, přidala jsem pár slz v očích a on se na mě zděšeně podíval. „Já to tak nemyslel. To ne-Já-Ne-Jakože... Sakra,“ zakuckal se a já se rozesmála.

„Dostala jsem tě,“ plácla jsem ho, bohužel přes jeho vibraniovou ruku, takže to bolelo spíš mě, ale to je jenom detail. Viditelně se mu ulevilo.

----------------------

Právě jsme seděli v autě a já přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, když Buckymu zavolal Bruce.

Zastavil u krajnice, chvíli si tak kýval, pak řekl „Dobře, jedem“. A otočil auto. A vůbec mu nevadilo, že na něj koukám, jak kdyby spadl z Devátého světa. Pak jsem zašermovala rukama. „Co je?“ podíval se na mě.

„Sleduj vozovku!“ otočila jsem mu prstem hlavu zpět a pak pokračovala: „Co se děje?“

„No, Bruce něco zjistil a prej to okamžitě potřebujem vědět. Takže jedem zpět,“ odpověděl mi na mou otázku.

Povzdechla jsem si. Jeli jsme hodinu, takže teď pojedeme další hodinu.

Po deseti minutách jsem se začala znovu nudit a prozkoumávat interiér auta. Prolezla jsem všechny přihrádky a natahovala jsem se po stínítku, když mou ruku překryl Bucky.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic, jen nesvítí slunce, nemusíš to sklápět,“ usmál se nervózně. Pojala jsem podezření. Nejdříve přerušil Bruce a teď mě nenechá sklopit stínítko. Co je na stínítkách v autech? Zrcadlo. Přihmouřila jsem oči a podívala se na svůj odraz do bočního zrcátka na dveřích auta. A málem se mi zastavilo srdce. Přidušeně jsem vyjekla. „Co se stalo?“ řekl starostlivě Bucky a pak se podíval, kam se dívám. Pochopil.

„Ty jsi o tom věděl?“ zašeptala jsem mírně naštvaně a zírala na svůj odraz. Nebyla to ani tak otázka, jako konstatování.

„Nechtěl jsem ti to říkat, myslel jsem totiž, že to zmizí. Ale nezmizelo. Už když ses probudila, to bylo,“ odpověděl a dál řídil. Dalších pět minut jsem na sebe zírala do zrcátka a sledovala se v něm.

Šlo o mé oči. Byly totiž zelené. Zelené jako jarní mladá tráva, do které svítí ranní sluneční světlo. Dá se říci, že byly nádherné. Ale nepatřily ke mně. Nebyly moje, nebyla jsem to já. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a celou cestu jsem je neotevřela. Chvílemi jsem na sobě cítila Buckyho pohled, ale neřekl nic.

Mlčky jsme dojeli zpět na základnu. Bucky mi otevřel dveře od auta a vyšli jsme směrem ke dveřím, kde na nás čekal Bruce, aby nás zavedl do laboratoří.

„Co se mi stalo s očima?“ zeptala jsem se Bruce při cestě. Nervózně se na mě ohlédl a pokračoval v cestě.

„Kvůli tomu jste právě zpět,“ usmál se.

„Hádám, že moje DNA se změnila,“ zamyslela jsem se.

„Přesně tak, jak to víš?“ zeptal se překvapeně a otevřel nám dveře do laboratoře.

„Moc koukám na filmy,“ odpověděla jsem nezaujatě. Chtěl ještě něco říci, ale přerušila jsem ho zvednutím ruky a poukázáním na holografickou obrazovku, kde byla nejspíše moje DNA struktura.

„Tohle je tvoje DNA z dne tvého příletu,“ ukázal na jeden obrázek. Potom na obrazovku nalítla nějaká další simulace. Vypadalo to skoro stejně, až na to, že to bylo z půlky rozpadlé. „Tohle je tvá DNA ze včera.“ Pak se tam objevil nový obrázek. Všechno v něm vířilo a vypadalo to, že si to žije svým životem. „A tohle je z dneška.“

Dívala jsem se na ty tři obrázky kapku nevěřícně. Všechny byly tak moc odlišné. Ale byly moje. Byla to moje krev, součást mě samé.

„Takže v důsledku toho včerejšího výboje teploty se stalo tohle?“ zašmrdlala jsem rukou ke třetímu obrázku.

„No, ne tak úplně,“ podrbal se na hlavně Bruce a pokračoval: „Včera, když jsi umírala, mě napadla poslední možnost. Píchnout do tebe trochu energie, kterou jsme izolovali z tvého příletu. To tě spravilo a očividně i nabilo. Zachránilo ti to život a dalo ti to kousek něčeho jedinečného.“

Koukala jsem na něj jak spadlá z Asgardu a zpracovávala to, co mi řekl. Pak mě napadla jiná myšlenka.

„Takže… Když teď mám ty… schopnosti… Budu se stále moci vrátit zpět?“

Banner se na mě smutně usmál. Nemusel ani nic říkat a odpověď mi byla jasná. Prostě tady skejsnu nejspíše do konce života. Nebo dokud moje kytkoidní já neodejde. To jsou mi tedy vyhlídky.

„Můžeme teď už jet?“ zeptala jsem se se zadržovanými slzami vzteku a sebelítosti. Fuj, sebelítost.

Bucky, který to vše zpovzdálí pozoroval, se zvedl a otevřel mi dveře ven z laboratoří. Mávla jsem na Bruce a vydala se za ním. K autu jsme šli zase mlčky.

Cestou do Stark Tower jsem přemýšlela. Napadla mě taková šílenost, a tak jsem ji vyslovila nahlas.

„Bucky?“

„Hmm?

„Opiješ se se mnou?“ udělala jsem na něj psí oči. Překvapeně se na mě podíval a pak se rozesmál.

„Dobře,“ souhlasil se smíchem. Zbytek cesty již v autě nebyla tak moc napjatá atmosféra.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 8.: