OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 3.

30.10.2016 (09:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1288×

Nesmíš

Probudila jsem se do sluncem zalitého pokoje. Přebytek světla jsem byla nucena rozmrkat.

„To tričko jsem měl fakt rád," ozvalo se vedle mě.

„Slibuju, že ti koupím nové," usmála jsem se na Buckyho, který seděl v křesle vedle mé postele.

„Mám zdřevěnělé nohy, už si můžu sednout?" zeptala jsem se ho.

„Podle Bruce už ano, chceš pomoct?" Nabídl mi svou lidskou ruku.

S vděčností jsem ji přijala a sedla si. Záda jsem pořád cítila, nejvíce jejich spodní část.

„Za chvíli se tady staví Bruce a sešije ti ten ret, co sis prokousla. Nejsi ty tak trochu dračice?" zeptal se potměšile. Dělala jsem, že ho neslyším a soustředila se na přemlouvání svého pomalu rudnoucího obličeje. Naštěstí mě vysvobodilo klepání na dveře.

„Pojď dál, Bruci," řekla jsem s pohledem na šklebícího se Buckyho. Bruce vešel a v ruce držel menší kufřík. Odhadla jsem, že v něm jsou věci potřebné k šití.

„Jak ti je?" zeptal se, zatímco si pokládal náčiní na malý stolek vedle postele.

„Jako bych celou noc spala v sušičce a ráno si vykloktala pískem," zazubila jsem se a Buckyho ramena se otřásla potlačeným smíchem. I Banner se usmíval.

„Zašiji ti tu pusu," poukázal na můj prokousnutý ret. Poslušně jsem ukázala svou pusu a počkala, než mi bodne anestetika a poté to zašije.

„Neměla by ses moc smát, na někoho křičet, nebo přehnaně zívat," řekl, když dotahoval poslední steh. Buckymu zasvítila očička a začal vehementně zívat.

Opravdu jsem se snažila se na něj nedívat, i ta moucha v rohu místnosti byla zajímavější než on, momentálně. Avšak jsem podlehla. Snažila jsem se zívnout si co nejméně, ale stejně jsem cítila napnuté stehy.

„Natashu určitě znáš, že ano?" zeptal se mě Bruce. Přikývla jsem na znamení souhlasu. „Výborně, odveze tě ke Starkovi, už nemusíš být přímo tady," usmál se. Mám takový pocit, že ten člověk se pořád jen usmívá. Nemá z toho tiky?

„A proč ne já? Když si spolu tak rozumíme," zkusil to Bucky.

„Protože ji potřebujeme živou," uzemnil ho ženský hlas od dveří, nejspíše narážela na jeho řidičský um. Bucky se zatvářil uraženě.

„Ách, Natasho. Výborně. Vendy, Natasha Romanoff, Natasho, Vendy Stonesoul," seznámil nás Bruce.

„Odvezu tě k Tonymu. Bude rád, že bude mít koho pošťuchovat," usmála se na mě. Mám pocit, jako bych byla duševně chorá, když se na mě všichni pořád tak culej.

Pokusila jsem se zvednout, avšak nohy prostě odmítaly poslouchat.

„Ehm, je mi to blbý, ale mohl by mi někdo, prosím, pomoct na nohy?" zeptala jsem se. Natasha něco řešila s Brucem, avšak Bucky se uvolil a vstal. Opřela jsem se mu o to rameno od krve a vstala. Jenže kolena mi vypověděla službu, a tak mě musel podepřít oběma rukama. Kov mě zastudil a mírně jsem sebou cukla. Nečekala jsem takovou teplotu. Chvíli jsem počkala a pak jsem se rozhodla pustit jeho ramene.

„Zkus mě pustit," vyzvala jsem Buckyho. Poslechl mě, ale stejně měl připravené ruce. Udělala jsem první krok, načež jsem mírně zavrávorala a už tu byly jeho ruce. Zavrtěla jsem hlavou a trochu je odtáhla od sebe. Nohy mi mírně mravenčily, to, jak se v nich obnovoval krevní oběh. Udělala jsem další krok a ten už se obešel bez zavrávorání. Kousek od sebe jsem si všimla svého trika. Zmateně jsem se podívala na svoje tělo.

Opravdu jsem na sobě měla pouze sportovní podprsenku. Při té příležitosti jsem zahlédla i svou modřinu na boku. Byla taková krásně modrá, že bych z fleku mohla soutěžit s barvou dresu Kapitána Ameriky.

Otočila jsem svůj pohled na Buckyho, který když zaznamenal můj pohled, uhnul svýma očima od skenování mého těla a dělal, že ta moucha v rohu místnosti je vlastně velmi zajímavá.

Nenápadnej jak třímetrovej slon s parohama, pomyslela jsem si a přešla to mlčením.

Sebrala jsem svoje tričko a oblékla si ho. Bylo docela dodělané. Na boku byla díra a vlastně všude byla nějaká špína. Frustrovaně jsem vydechla.

Bucky mě sledoval těma svejma zpropadenejma očima a potichu se mi smál.

„Abych ti nezabavila tvoje triko," vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk a odkráčela jsem za Natashou, která už čekala ve dveřích.

„Můžeme?" optala se. Kývla jsem hlavou na souhlas a ještě jsem zamávala Buckymu, kterej si vyplazení jazyku neodpustil též. Nojo, když si děti hrají...

Nasedly jsme do černé Audi. Očekávala jsem, že se Natasha bude ptát. A taky že ano...

„Co o mně víš?" zeptala se tak po čtvrt hodině jízdy.

Chvíli jsem mlčela a rozmýšlela jsem, co říci. Nakonec jsem se rozhodla pro otázkovou možnost.

„Můžeš se mě ptát, odpovím ti." Trochu pevněji sevřela volant.

„Víš, odkud jsem?"

„Z Ruska," odpověděla jsem jí.

„Kdy jsem se narodila?"

„Listopad 1984."

„Víš, kde mě cvičili?"

„Rudá komnata."

Chvíli mezi námi panovalo ticho.

„Víš jak?" zeptala se.

„Ano," vydechla jsem a po chvíli dodala: „Ale nechtěj to po mně, prosím, vědět, nechci ti vracet vzpomínky."

Jemně kývla hlavou.

Dalších několik minut panovalo v autě ticho. Pak ho opět pročísl její hlas.

„Víš, co mi udělali?"

„Součástí závěrečných zkoušek, pokud se tomu tak dá říkat, byla sterilizace," odpověděla jsem jí tiše a dívala se na ubíhající New York za okny.

„Je mi to líto," otočila jsem pohled na ni. Nat se dívala pevně vpřed a proplétala se mezi ostatními auty.

„Nemusí ti být líto něco, za co nemůžeš," odpověděla mi. Po zbytek cesty už bylo ticho.

________

Přijely jsme k velkému mrakodrapu.

„Ve filmu vypadá menší," řekla jsem obdivně. Natasha se jenom poušklíbla a vydala se ke vchodu do budovy. Pokorně jsem cupitala za ní se svými myšlenkami.

Dorazily jsme k výtahu, který Natasha otevřela pomocí otisku prstu. Nastoupily jsme do něj a Nat zmáčkla čudlík s třicítkou.

Chvíli jsem potichu vyčkávala, ale pak jsem neodolala.

„Je tu Jarvis?" zeptala jsem se schválně nahlas.

„Jistě, slečno Stonesoul," odpověděl mi robotický hlas odněkud seshora. V duchu jsem zavýskla.

Dojely jsme do patra a dveře se s cinknutím otevřely.

„Pane, slečna Romanoffova a Stonesoul právě dorazily," ozval se robotický hlas ze stropu. Na gauči se něco hnulo, spadlo to dolů a následně se to zvedlo v plné své výšce. Natasha hodila jedno obočí nahoru.

„Zdravím," zamávala jsem osobě přede mnou.

„Naše malá cestovatelka skrz reality," prohlásil a šel ke mně. „Tony Stark, génius, miliardář a playboy," představil se a natáhl ke mně ruku. Potřásla jsem si s ním.

„Vendy Stonesoul, vaše noční můra," rozhodla jsem se ho trochu škádlit. Jsem jinak poměrně vznětlivé povahy, cholerik po tatínkovi. Ale nechci se jím nechat vytočit.

Jenom se ušklíbl.

„Uvidíme, kdo z koho bude mít noční můry," řekl významně.

„Chalenge accepted," odpověděla jsem (pozn. znamená to ‚výzva přijata'). Co jsem to k sakru udělala? Dávám se do dálky s Anthony Starkem? To mi ten přenos nadobro vymyl mozek?

„Ukážete mi pokoj, pane Starku?" Věděla jsem, že vykání a tohle oslovení většinou nemá rád, a proto jsem čekala na jeho obvyklou reakci.

„Tykej mi, prosím, a jsem Tony." Ano! Vítězoslavně jsem se usmála.

Vydal se zpět do výtahu, kterým jsme sjeli o patro níže. Tony mi dal klíčky a ukázal na jeden z dlouhé řady pokojů.

„Díky," zazubila jsem se, počkala jsem, až vejde Natasha a rychle zabouchla dveře.

„Vážně jsem mu řekla ‚Chalenge accepted'?" zeptala jsem se a Nat s úsměvem kývla hlavou. „Dobře," polkla jsem.

„Já pojedu, kdyby něco, zeptej se Jarva, je všude. Taky může kontaktovat nás či Starka. Přežij to tu, ahoj," řekla, usmála se a zmizela ze dveří.

Frustrovaně jsem si povzdechla, šla jsem ke zdi a pořádně jsem o ni praštila svou hlavou. A ještě jednou. A ještě. Po zjištění, že to nepomáhá, jsem to udělala ještě párkrát, načež už jsem kolem hlavy viděla pár hvězdiček.

„Nerad vás ruším, slečno, ale tato aktivita by vám mohla přivodit vážný úraz," ozvalo se od stropu.

„Díky za upozornění, Jarve," řekla jsem mírně sarkasticky.

„Nemáte zač, slečno," odpověděl Jarvis.

Po mírném zavrtění hlavou, jakože to nemá smysl, jsem se přesunula k průzkumu pokoje, tedy spíše takového menšího bytu. Ne, Tony na pokojích opravdu nešetřil.

Prošla jsem kolem obrovské postele s bílým povlečením, do které by se vešli minimálně dva lidé. Pokračovala jsem k oknu, kde byl nádherný výhled na New York.

Celý pokoj byl v šedavě bílé barvě, až na skříně, ty byly černé. Přešla jsem k jedné z těch skříní a otevřela ji. Nevím, jestli jsem čekala nějaký zázrak jak z pohádky Tři oříšky pro Popelku, ale nic tam nebylo. Usmála jsem se pro sebe.

Otevřela jsem druhou skříň a objevila v ní tričko. Opravdu velké tričko. Asi si ho tam někdo zapomněl. Nicméně, mně posloužilo velmi dobře.

Vydala jsem se na průzkum posledního místa tohohle menšího bytu, a to koupelny. Překvapila mě svou obrovskostí, klidně to mohl být další pokoj. Přes sprchový kout byl přehozen bílý ručník, vedle koutu se nacházela vana, která připomínala spíše menší bazének, záchod a umyvadlo se zrcadlem přes celou stěnu.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a div to se mnou nešvihlo. Vypadala jsem hrozně. Pod očima jsem měla kruhy takové, že bych se mohla jít podívat do pandího pavilonu a už by si mě tam nadobro nechali, vlasy rozcuchané a trčící do všech světových směrů, nemluvě o oblečení.

Rychle jsem to ze sebe shodila a vlezla do sprchového koutu. Chvíli jsem odolávala nutkání vlézt do toho menšího bazénu, ale tam bych nejspíš usnula.

Po několika minutách urputného zkoumání, jak se to sakra pouští, jsem se zeptala Jarva, který mi ochotně poradil. Konečně na mě dopadl proud teplé vody, která ze mě smyla všechen ten nemocniční pach. Nejspíš tomu ale napomohl i ten šampon z kaštanu, který ležel na okraji.

Vylezla jsem ze sprchy, vzala si na sebe tričko a bosky se vydala prozkoumat tu šíleně pohodlně vypadající postel.

Padla jsem do ní po zádech. Bylo to jako pohlazení, povlečení bylo neskutečně jemné a vonělo čistotou. Nadechla jsem se té svěží vůně a po pár minutách jsem usnula.

Kdo ví, jestli za to mohla má únava, jsem schopna spát i čtyřicet osm hodin v kuse, či to, že jsem se té vůně fakt poměrně nadýchala.

Usnula jsem plna myšlenek, co mi asi chystá zítřek.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 3.: