Cože?! - Kapitola 16. • OurStories.cz ~ naše povídky

A jede se na akci! Bohužel bez Vendy... Proto se rozhodne prošmejdit barák a najde něco, co jí skoro vyrazí dech.

12.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 963×

Už pár hodin jsem naštvaně pochodovala po domě a v hlavě si přehrávala rozhovor, který proběhl mezi mnou a Buckym.

„Je to moc nebezpečné, nechci, abys tam byla.“

„Ale já vám chci pomoci!“ vykřikla jsem. Buckyho pohled ztvrdl.

„Nepojedeš s námi, to je mé poslední slovo,“ odsekl nevrle a práskl za sebou dveřmi. Snažila jsem se za ním dostat, ale ve dveřích zachrastily klíče. Zamkli mě tu.

Momentálně jsem na něj naštvaná. Vlastně na všechny, protože mě tu sprostě nechali a sami si jeli zachránit Bruce. A co já tady budu dělat? Mysleli si, že si v klidu sednu na gauč a budu čekat, než přijedou, a s úsměvem a koláčkem v ruce je přivítám? Ne.

Bojím se o ně. O všechny.

Nesmím na ten strach myslet, nebo mě pohltí a já zešílím. Rozhodla jsem se proto prozkoumat dům. Prolezla jsem celé první patro, které obsahovalo dvě koupelny a velký kuchyňský kout s jídelnou a obyvákem. Pohladila jsem otlačeninu Buckyho prstů na lince a vydala se dál.

Další místnost vypadala jako dětský pokoj. Bylo mi to divné, tady nikde děti nebyly. Nebo snad ano?

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vydala se do druhého patra po dřevěných schodech. V tomto patře byly jenom pokoje a jedna koupelna. Nechtěla jsem se ostatním hrabat v soukromých věcech, a tak jsem se vydala do poslední části tohoto domu. Na půdu.

Pomalu jsme otevřela staré dřevěné dveře, které nesouhlasně zavrzaly. Naskytl se mi pohled na rozlehlou podkrovní místnost plnou jakýchsi knížek, knížeček, nožů, sekyr, luků, zbraní a nářadí. Zvědavě jsem přešla ke knihám. Byly to většinou kuchařky a manuály ke zbraním. Pak jsem ale narazila na knihu bez názvu. Zvědavost mi nedala a já ji otevřela. Byly v ní fotky. Poznala jsme na fotkách Clinta. Vedle něj byla žena, která měla rozmazaný obličej. Jako by přímo na to místo někomu ukápla slza. Listovala jsem dál. Na fotkách byly zachycené svatba, rostoucí bříško, dítě, druhé rostoucí bříško, dvě děti, auto plné věcí na camping. A nikde ta žena neměla obličej. Listovala jsem albem a se zájmem si prohlížela všechny fotografie. Najednou jsem si všimla, že mi z alba něco vypadlo. Zvedla jsem to ze země. Byl to novinový článek. Jeho titulek hlásal ‚Tragédie: Těhotná žena zmizela z vraku auta‘. Byla u toho i fotka, na které byl převrácený vůz. Spíš než jako po nárazu, vypadal jako po střelbě. Koutkem oka jsem v rohu fotografie zahlédla známou chobotnici. Byl to znak Hydry. Četla jsem celý článek. Ta žena se jmenovala Laura. A Hydra ji našla a zabila ji i její nedonošené dítě. Zvedla se ve mně vlna vzteku a já najednou měla chuť něco rozbít. Zprudka jsem dýchala a ruce jsem svírala v pěst. Najednou se kus ode mne ozval zvuk tříštícího se skla. Úlekem jsem uskočila o krok zpět a podívala se na původce hluku. Byla to větev. Silná větev stromu, co prorazila okno. Tak tohle budu těžko vysvětlovat. Uklidnila jsem zběsilý tep svého srdce a vrátila album zpět. Po krátkém prohlédnutí všech zbraní, všechny byly vyřazené a nefunkční, jsem se vydala zpět do prvního patra i s jednou knihou. Konkrétně do kuchyně.

Rozhodla jsem se ukrátit si čas pečením. Doma jsem to dělala často, tak proč ne tady?

V té staré kuchařce, kterou jsem si přinesla s sebou, jsem si našla recept na roládu s marmeládou. K mé smůle jsem zjistila, že kuchařka není ani anglicky, ani česky, nýbrž nějakým zastaralým jazykem. Proto jsem chtěla improvizovat. Trochu jsem si recept na piškot pamatovala z domu.

Asi šest vajec, čtvrt kila hladké mouky, to samé cukru a ještě trochu oleje.

„Je žitná mouka to samé jako pšeničná?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas. „Ále, však je to jedno,“ pokrčila jsem rameny a rozhodla jsem se pro žitnou. Však to nemůže být tak moc jiný, ne?

Smíchala jsem vajíčka s cukrem a pomalu do té směsi sypala mouku. Směs nabrala žlutavého zbarvení. No, doufám, že to takhle má vypadat…

Směs jsem vylila na plech a dala do trouby. Pamatuji si, že v receptu psali něco o tom, že to tam má zůstat, dokud to nebude zlatavé až narůžovělé.

Nechápu, jak z tohohle může vzniknout něco narůžovělého, ale asi dobře no.

Čas jsem si krátila květinami. Nechávala jsem je vykvést a pak je shnít a proměnit na prach. Poměrně morbidní.

Zaslechla jsem zvenku auto. Přestala jsem dělat kraviny s kytkama a rychle se vymrštila do stoje připravená se schovat pod nejbližší věc, co se mi naskytne.

Dveře se pomalu otevřely a z nich vykoukla bílá hlava.

„Pietro,“ oddechla jsem si a vylezla zpoza dveří.

„Čau, prcku. Co to tu smrdí?“ optal se hned, když zavětřil.

„Sakra.“ Já blbá při všem tom adrenalinu zapomněla na troubu a piškot v ní. Piškot již nebyl do zlatova, ale mírně do hněda. Píchla jsme do něj. Nic se nestalo, byl tvrdý jako kámen. Zklamaně jsem ho tedy vyhodila i s pekáčem do koše.

„A proč je tady břečťan?“ ozvalo se vyjeknutí z jiné místnosti.

„Protože jsem se chtěla schovat. Pro případ, že byste byli Fury,“ ušklíbla jsem se a soustředila se na to, aby břečťan zmizel. „Kde jsou ostatní?“ optala jsem se už bez známek žertu.

„Přijedou co by dup. Poslali mne s Wandou napřed, abychom přichystali pokoj,“ odpověděl.

„Je někdo zraněný?“ vyjekla jsem přiškrceně.

„Steve má střelnou ránu na rameni, ale víš, jak to s ním je. Vyléčí se. Všichni ostatní jsou v pořádku. Pokud nepočítám Burtonův zlomený luk,“ škodolibě se šklebil.

Oddechla jsem si.

Za pár hodin opravdu dorazil i zbytek osazenstva.

„Clinte?“ optala jsem se tiše u večeře.

„Ano?“ otočil se na mě s nadšenýma očima. Bodlo mě u srdce. Byl šťastný a já mu teď otevřu staré rány.

„Můžu s tebou pak mluvit?“

„Samozřejmě,“ v jeho očích se objevily obavy. Mlčky jsem sklopila hlavu a dál se nimrala v jídle.

----------

„Tak co se děje?“ zeptal se Clint. Zavřela jsem za ním dveře a poté jsem si pomalu sedla do křesla, které v pokoji bylo. Natahovala jsem to, co nejvíce to šlo.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat,“ začala jsem. Clint kývl hlavou na znamení, abych pokračovala. „Nechci ti otevírat staré rány, nebo něco takového, to vůbec ne, jen…“ nedokončila jsem.

„Byla jsi na půdě, že ano?“ skočil mi do řeči Clint. Sklopila jsem hlavu a mírně přikývla. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. „Nebudu na tebe za to křičet,“ usmál se a pokračoval: „Vlastně na to rád vzpomínám. Přenesl jsem se přes to, je to uzavřená část mého života. Ano, občas to zabolí, ale je to prostě za mnou. Asi se to stát mělo.“

Překvapilo mě, jaký měl klid ve tváři. Odvážila jsem se položit otázku:

„Jaká byla?“

„Nádherná. Když se smála, všechno kolem zářilo. Její vlasy byly jako srst té nejkrásnější laně, její oči byly jako čerstvě vyloupnuté oříšky. Kam přišla, tam se rozsvítilo slunce a všechno špatné zmizelo,“ zasnil se Clint. Jeho oči se leskly vzpomínkami.

„Měli jste spolu děti,“ nadhodila jsem.

„Ano, oba už jsou teď dospělí. Jsou v jiných státech, mají se dobře a s tímhle vším nemají vůbec nic společného,“ zasmál se.

„Před jak dlouhou dobou se to stalo?“ Narážela jsem tím na nehodu, jež připravila o život jak jeho ženu, tak jeho nenarozené dítě.

„Bude to už dlouhých třiadvacet let,“ zasmál se trochu hořce. „Její tělo se nikdy nenašlo. Ale nemohla to přežít. Snažil jsem se ji najít, avšak agenti Hydry, kteří za to mohli, byli brzy po nehodě chyceni a zabiti. V jejich autě ale nikdo nebyl.“ Zastavil se a podíval se do prázdna. „Kéž bych ji mohl alespoň pohřbít,“ sklopil pohled k zemi. Byla jsem ticho. Co k tomu říct? Viděla jsme jeho bolest, trhalo mi to srdce vidět ho takhle. „Začal jsem pít, opíjel jsem se do němoty, spal s děvkama… A pak přišla Natasha. Našla mě v bytě polomrtvého, zpitého do němoty. Křičela na mě, propleskla mě a pak se rozbrečela. To bylo poprvé, co jsem viděl Vdovu plakat. V tu chvíli ve mně něco seplo a já se začal chovat normálně. Nastoupil jsem zpět do SHIELDu jako agent a později jsem se znovu stal členem Avengers. A teď pomáhám lidem a chytám ty hajzly z Hydry, aby nikdo nemusel prožít to, co já.“

Nevěděla jsem, co na takovéhle vyznání říci. A tak jsem ho prostě objala. Objetí mi opětoval. Seděli jsme tam takhle asi pět minut, když někdo zaklepal na dveře. Odtáhli jsme se od sebe, na tváři připitomělé úsměvy. Dovnitř nakoukla Tasha.

„Jdeme hrát Activity, přidáte se?“ zeptala se.

Zaúpěla jsem, ale přesto jsem se zvedla. Přece nebudu kazit srandu…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction