Nikde už není bezpečno, a proto se Bucky rozhodne s Vendy utéci. Povede se jim to?
10.11.2016 (10:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1530×
(Bucky)
Vzbudil jsem se s mírně bolavými zády. Nějak jsem vyšel ze cviku. Dříve mi nevadilo spát na zemi či na tvrdé matraci, naopak to pro mě bylo o mnoho komfortnější než novodobé postele.
Zvedl jsem se a prokřupal si záda pár velmi zajímavými pohyby alá ‚připravuji se na olympiádu v gymnastice‘ a vydal se udělat si kávu. Rychlým pohledem jsem zkontroloval Vendy. Klidně spala tak, jak jsem ji včera nechal. Její pleť byla mírně narůžovělá. Už nevypadala jako mrtvola. To byl pokrok.
Vlezl jsem do mé malé kuchyňky, která byla součástí každého pokoje tady na základně, a dal vařit vodu. Věděl jsem, že to Vendy neprobudí. Bude spát minimálně ještě deset hodin a do té doby ji neprobudí ani atomovka za hlavou. Vlastně bych teď v klidu mohl začít vysávat a přidělávat obrazy.
Zasmál jsem se vlastní myšlence a dál připravoval svou ranní kávu. To byla věc, kterou jsem na této době miloval. Káva měla úplně jiný význam. Za mé doby to byla hnusná obarvená voda, kterou jsem si stejně nemohl dovolit. A teď? Tolik druhů a chutí! Bylo to jako pohádka. Všechno bylo teď jinak. Jak v potravinách, tak i ve všem jiném. Lidé se změnili, budovy se změnily, vojna se taky změnila.
Těžko říct, jestli mi to chybí, nebo jestli jsem rád, že už to tak není. Každé období má svá pro a proti. A pokrok nezastavíš.
Po dobré půlhodince rozjímání nad časy minulými jsem se rozhodl, že je čas jet domů. Vydal jsem se proto na můstek ohlásit Furymu, že odjíždíme, a je mi jedno, že proti tomu bude mít námitky.
„Odjíždím s ní,“ řekl jsem muži v černém dlouhém plášti, který ke mně stál zády.
„Já vím,“ odpověděl krátce. To mě trochu zarazilo. Čekal jsem nějaký odpor. „Chcete snad mé povolení?“ optal se skoro posměšně Fury.
„Ne, pane,“ prskl jsem po něm to oslovení jako po největší lůze a odkráčel jsem pryč. V poslední době je ještě otravnější než normálně.
Stavil jsem se cestou u Vendy v pokoji a sbalil jsem její věci, které tu měla. Ty jsem spolu s mými dal do černého auta, které bylo majetkem SHIELDu. Pak jsem se vrátil k sobě do pokoje a vzal jsem stále spící Vendy do náruče. Skoro nic nevážila. Přenesl jsem ji celou základnou do auta. Agenti se po nás otáčeli a sledovali nás pohledem, ale mně to bylo jedno.
„Jamesi!“ zaslechl jsem své jméno. Otočil jsem se a viděl jsem Bruce. Zastavil jsem a čekal, až nás dojde. Byl trochu zadýchaný.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Jen ti dám tohle,“ vtiskl mi do ruky malý černý kufřík a pak se ke mně naklonil, aby mě krátce objal. „Moje auto,“ zašeptal a pak pokračoval více nahlas: „Tyhle léky má tak na týden, potom už by je neměla potřebovat.“ Byl jsem lehce zmatený, ale přikývl jsem. V ruce jsem svíral klíče od jeho auta a papírek se souřadnicemi k jeho nalezení.
„Děkuji, Bruci. Zatím se měj,“ rozloučil jsem se a odcházel jsem chodbou. Doprovázel mě jeho těkavý pohled.
Dal jsem Vendy na zadní sedačku shieldského auta a jakž takž jsem ji tam připoutal. Sám jsem si sedl na místo řidiče a zkontroloval ji ještě ve zpětném zrcátku. Uklidnil jsem své znepokojení a vyjel jsem z garáží SHIELDu vstříc lesu venku. V ruce jsem svíral papírek se souřadnicemi Bruceova auta, které jsem za jízdy po rovné silnici naťukal do svého telefonu. Kupodivu to bylo v lese.
Zastavil jsem na krajnici a mírně hustým porostem jsem zahlédl kus oprýskaného auta. Na něj směle ukazovala šipka GPS. Nemeškal jsem a přendal všechny věci do auta. Jako poslední jsem vzal Vendy a kufřík. Vendy jsem položil tentokrát na místo spolujezdce, protože vzadu nebylo místo kvůli věcem, které se nevešly do maličkého kufru.
Sedl jsem si za volant a opět jsem se rozjel přes prašnou cestu až do mého bytu.
---Posun---
Uložil jsem Vendy do postele a udělal si z kousku tvrdého chleba svačinu. Mou pozornost upoutal ten černý kufřík, který mi do ruky strčil Bruce. Vybavil jsem si jeho pohled a zvědavost mi nedala.
Přešel jsem ke kufříku, sedl si na pohovku a otevřel ho. V kufříku byl přeložený papír a celá ampulka s čistě modrou přelévající se látkou. Poznal jsem v ní to, co už jsem viděl dvakrát aplikovat Vendy přímo do žíly. Zamračil jsem se, nechápal jsem to. Proč by mi dával s sebou celou lahvičku?
Podíval jsem se na přeložený papír a rozhodl se ho otevřít. Byl to krátký dopis. Při jeho čtení se mi zatajil dech.
Fury není Fury. Všechno je jinak. Sledují vás, musíte zmizet co nejdřív. Odjeď na místo, které máš popsané na druhé straně papíru. Je tam bezpečí. Až tam dorazíš, zeptají se tě na otázku. Řekni, že je pěkně, ale nikdy nevíš, kdy si vzít deštník, že počasí je nevyzpytatelné. Stěny mají uši, nikomu nevěř, nikomu nic neříkej.
Ta lahvička je důležitá, stejně tak i Vendy, chraň je. Hodně štěstí…
Bruce
Otočil jsem papír, a opravdu. Byly tam další souřadnice. Neváhal jsem a začal balit všechny věci, které jsem považoval za potřebné, jak sobě, tak Vendy. Všechno jsem natahal do Bruceova auta. Jako poslední jsem přenesl Vendy a za skřípění pneumatik uvedl auto do pohybu. V dálce v zrcátku jsem zahlédl černá auta SHIELDu. Sešlápl jsem plyn až na podlahu a modlil se, aby si nás nevšimli. Auta zastavila u mého bytu a z nich se vyřítili po zuby ozbrojení agenti. Nechal jsem byt bytem a rozjel se co nejrychleji na místo určení.
Jel jsem asi pět hodin. Stále jsem kontroloval, jestli nás nikdo nesleduje. Občas jsem zastavil a změřil Vendy životní funkce. Do obličeje se jí vracela barva a její hrudník se nadzvedával s pravidelnými nádechy. To bylo dobré znamení.
Už jsem dávno nebyl ve státech, vlastně jsem tu krajinu nepoznával. Přišlo mi, že jsem jel chvíli pustinou, chvíli buší, chvíli pralesem, chvíli městem. Teď momentálně jsem jel lesem. GPS už jsem dávno zahodil. Mohli by mě podle ní vysledovat. Místo toho jsem pěkně postaru koukal do mapy.
Najednou začal les řídnout a mně se naskytl pohled na menší domek. Před ním si hrály dvě malé děti. Zastavil jsem na malé mýtince a vystoupil jsem. Děti znenadání zmizely. Místo nich stál ve stínu dveří někdo se zbraní v ruce.
„Jak je dnes venku?“ zeptal se stín.
„Je pěkně, ale nikdy nevíte, kdy si vzít deštník. Počasí je nevyzpytatelné,“ odpověděl jsem naučenou frázi z papíru. Postava ze stínu se rozběhla. Než jsem stihl zareagovat, postava se ke mně rozběhla a objala mě. Poznal jsem v ní Stevea. „Steve,“ vyhrkl jsem překvapeně.
„Už jsem myslel, že tě zabili,“ vydechl a pustil mě. Z domu vyšel Clint, Natasha, Maximovovi a Tony.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Bude lepší, když vám to povíme vevnitř. Rád tě vidím, Vendy,“ usmál se někam za mě. Otočil jsem se a uviděl jsem ji, jak se opírá o auto a nesměle mává skupince před námi. Usmál jsem se taky a šel jí pomoci dovnitř. Usadil jsem ji na černou koženou sedačku a sám jsem si stoupl k lince v kuchyni.
„Tak co se stalo?“ položil jsem znovu otázku. Chvíli bylo ticho. Oči ostatních těkaly ze strany na stranu. Pak se Steve konečně nadechl k odpovědi:
„Hydra se stala…“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 14.:
Super, tak tohle už bude o krapánek akčnější
K téhle kapitole mě strašně zaujal perex. Myslím, že od této kapitoly bude víc soubojů a akce. Jsem ráda, že se Vendy už daří lépe a doufám, že ten domek hned tak nenajdou. Strašně se mi líbily ty napínavé části, jako třeba když Bruce předával Buckymu klíče k autu atd... A taky jsem byla strašně zvědavá, kam Vendy a Buckyho Bruce poslal. Doufám, že se Bruce brzy připojí k ostatním. Úžasně píšeš Destiney, mám pocit, jako bych to viděla před sebou a prožívala to s nimi. Je to vážně úžasné.Tahle kapitola se ti strašně povedla a je hrozně napínavá, strašně se těším na pokračko. Doufám, že mě nenecháš dlouho čekat, protože to je k nevydržení. Děkuji ti mockrát za zlepšení dne
Uz se těším na další díl. Jsem zvědavá co se stane.
Jojojojojo
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!