Cože?! - Kapitola 11. • OurStories.cz ~ naše povídky

Vendy mírně rozvíjí své schopnosti... Jakpak jí to asi půjde? Jedna z těch oddechových kapitol :)

07.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 979×

„Takže, základní postoj je tohle,“ řekl Clint a postavil se bokem k terči s mírně rozkročenýma nohama. Napodobila jsem ho. Natáhl ruce, jako kdyby měl luk, natáhla jsem je taky. „Dobře, to by ti šlo. Teď ti dám do ruky luk.“ Zmizel za jakejmasi dveřma a po chvíli vylezl se dvěma kufříky. Z jednoho vytáhl svůj luk, který trhnutím rozevřel. Pokynul mi, ať si otevřu svůj kufřík.

V kufříku ležela dvě ramena, takové to černé, co se drží, zabalená tětiva, stabilizátor a čtrnáct šípů.

„Budem střílet bez stabilizátoru, ten je spíš na sportovní střílení, a ty se budeš chtít bránit. Stabilizátor by ti v tom překážel. Takže, slož si luk.“ Podívala jsem se na něj, jako kdybych uplně běžně věděla, jak se sestavuje luk. Tak jako jo, dobře, ty ramena patřej do toho černýho a přes to se nějak natáhne ten provázek. „Dobře, to byl vtip. Nejdřív ti ukážu, jak se co jmenuje,“ klekl si ke kufru a začal ukazovat: „Ramena, stabilizátor, tětiva, šípy. Na těch jsou končíky a hroty. Tenhle luk se skládá takhle,“ začal předvádět skládání a já se div neumlátila smíchy. Předváděl div ne baletní kreace, ramena zasadil do tej černej věci a pak odspoda nahoru natáhl tětivu, načež si luk provlékl nějak mezi nohama a za ramenem… No k popukání. ‚Hotový‘ luk mi podal.

„Nejdřív si budeš natahovat luk bez šípu a já ti budu opravovat postoj.“ Přikývla jsem na souhlas. Postavila jsem se do toho postoje, co mi ukázal předtím, a očekávala další příkazy. Clint předvedl natažení luku, které jsem po něm zopakovala. Šlo to ztuha, nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Clint ke mně přešel a začal mě opravovat. Posunul mi nohu, posunul tělo mírně dopředu a snížil loket.

„To docela ujde, nedržíš to v ruce poprvé, že ne?“ optal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „S tebou si dneska moc nepokecám, zapomněla jsi mluvit?“

„Nezapomněla, jen se mi nechce mluvit. To se občas stává,“ odpověděla jsem mírně nakřáplým hlasem. To už nijak nekomentoval a podal mi jeden z karbonových šípů.

„V zaměřovači si najdeš ten červenej bod, co je na terči. Natáhneš tětivu třemi prsty, dva prsty pod šípem, jeden nad, a pustíš ji,“ všechno předvedl. Ano, šíp se mu zabodl přesně do středu terče.

„Dáš mi rukavici a chránič předloktí? Nechci si amputovat kůži,“ optala jsem se. Mírně se pousmál a dotazované věci mi podal. Natáhla jsme si rukavici a zapnula chránič a pak už jsem se postavila do postoje. Zasadila jsem končík na tětivu a natáhla jsem ji. Mírně se mi klepala ruka. Pustila jsme tětivu. Šíp letěl a letěl, až se zabodl do zdi, která byla asi deset centimetrů od terče.

„To nebylo tak špatný, napoprvé,“ zhodnotil Clint a cukaly mu koutky. Zpražila jsem ho pohledem a nasadila nový šíp. Natáhla jsem tětivu. „Poupravím tě, čekej,“ řekl Clint a už stál za mnou, Snížil mi loket a znovu posunul tělo dopředu. Moc se zakláním. Tentokát šíp trefil alespoň ten první kruh na terči.

„Yay!“ zavýskla jsem a zasvítila mi očička. Trefila jsem se! Clint se mi smál a kroutil hlavou.

„Dobře, tak založ další šíp.“

Udělala jsem, co řekl. Tentokrát jsem si dala pozor na záklon a na loket. Clint na mě už nesahal a já se snažila zamířit. Vystřelila jsem. Šíp se zaryl už blíž ke středu, než předtím.

„No, dobrá práce. Za chvíli ti to určitě půjde, věř mi,“ povzbudil mě Clint.

Takhle jsme tam stříleli asi hodinu, pak už jsem myslela, že mi upadnou ruce.

„Vyhlašuji pauzu, mám hlad a asi mi upadnou ruce,“ prohlásila jsem. Clint kývl, pomohl mi složit luk a dovedl mě k pokoji.

Výhodou pokoje SHIELDu je, že alespoň základní potraviny jsou v takovém mini kuchyňském koutu. Takže jsem si hodila vodu do konvice, ze skříňky vytáhla kafe a rychlonudle a jala se připravovat si ten ‚velmi zdravý‘ pokrm.

Zapnula jsem televizi a proklikávala jsem skrz programy. Našla jsem tam Sherlocka a rozhodla jsem se nechat to tam.

Na tento seriál jsem se dívala i doma. Usmála jsem se nad tím, jak jsem lamentovala nad čekáním na série, které měly prodlevu i dva roky.

Tak jsem si v klidu upíjela kafe, dívala se na to, jak Sherlock něco řeší, když se ozvalo zaklepání.

„Dále!“ křikla jsem ke dveřím. Dovnitř vklouzl Bruce.

„Ahoj, pojď se mnou do laboratoře, něco tě naučím." Vypnula jsem televizi a s povzdechem jsem odložila hrnek i misku na linku. To se umeje potom…

- O přibližně hodinu a půl později -

„Takže když si vezmu dvouvodičové vlnění… Při velké frekvenci zdroje napětí bude mezi vodiči a napětí, jehož okamžitá hodnota nezávisí jen na čase, ale i na vzdálenosti od zdroje. Tím se šíří postupné elektromagnetické vlnění. Je to tak?“ zeptala jsme se už asi po desáté Bruce.

„Ano,“ odpověděl mi už podesáté.

„A proč?“

„Protože prostě jo!“ zvýšil mírně hlas a já se pomalu začala děsit, že zezelená.

„Eh, a nemůžeme zkusit něco jiného?“ zeptala jsme se opatrně.

„Jo, lepší bude, když do fyziky nebudeš moc strkat nos. Teorii sice rozumíš, ale vypočítáš leda tak velký prd,“ zavrčel potichu.

„Dobře, tak já se teď uklidím do skleníku, pápá!“ vystřelila jsem pryč z laboratoře, opravdu jsem nechtěla riskovat zelený poplach. Teorie je jednoduchá, ale počty. Pff, proč počty? Kdo by to chtěl počítat? Však je to na nic, vypočítám si pak toustovač? Nebo já nevim co, to je jedno.

Za stálého brblání nad počítáním jsem se proplétala chodbami SHIELDu a chtěla se nechat vyplivnout do skleníku.

Před dvěma týdny jsem si totiž u Furyho vydupala místnost, kde můžu trénovat ovládání. A taky jim trochu zeleně prospěje. Přece jenom, jsou pořád zavření v tělocvičnách, kancelářích a kdoví čem ještě. Trocha kyslíku přinese do základny novou atmosféru!

Nakonec mi věnoval jednu větší místnost, která byla z větší části prosklená. Byla vymalovaná bíle a všude byly stoly a na nich byly květiny. Květin bylo ale málo na to, aby zaplnily místnost, o to jsem se měla postarat já.

Sedmikrásky mi už šly, bylo jednoduché s nimi pracovat. Byly jemné a poddajné. Teď jsem trénovala růže.

Postavila jsem si naproti sobě jednu bílou růži a pročistila si hlavu od všech myšlenek. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Před sebou jsem měla trošku hlíny. Přece jenom, květina musí z něčeho růst.

Představila jsem si nejdříve růži. Její tvar, trny, všechno. A pak jsem začala myslet na sníh a na zimu. Na čistotu a nevinnost. Pak jsem spojila ruce a vytáhla je do určité výšky. Asi tak, jak bych chtěla, aby růže vypadala. Prsty jsem protáhla každý trn a pak obtáhla konturu jednotlivých listů.

Otevřela jsem oči a před sebou jsem zahlédla něco, co se růži trochu podobalo, ale ještě pořád to nebylo ono. Nespokojeně jsem nakrčila obočí a stlačila ruce k sobě. Můj pokus se rozpadl.

Stále mi dělalo problémy soustředit se.

Znovu jsme zopakovala pohyby, ale tentokrát jsem se snažila více se soustředit. Myslela jsem na zimu, jak mnou prochází, na bílou barvu, jak mě obepíná a protíná. A pak jsem si představila bílé vlasy. Pietro. Cítila jsem nával energie, který mě posunul o pár cenťáků dozadu.

Otevřela jsem překvapeně oči a podívala se před sebe. Tam rostla bílá sněženka. Usmála jsem se a jemně se jí dotkla. Mírně chladila a přesně mi padla do ruky. Usmála jsem se a květinu uložila do řady sedmikrásek. Sice jsem chtěla růži, ale i se sněženkou jsem byla spokojená.

Pak jsem dostala nápad udělat květinu podle každého z Avengers.

První přišel na řadu Steve. Dala jsem si novou hromádku hlíny a opět zavřela oči. Představila jsem si jeho štít, jeho skutky a oddanost. Zvedla jsem své ruce a nechala je konat. Cítila jsem kolem sebe mírné mravenčení. Otevřela jsem oči a začala se smát. Přede mnou si to lebedila bílá lilie, symbol nevinnosti.

„Chudáček nepolíbený,“ pronesla jsem do vzduchu a přesunula lilii k ostatním. Pak jsem se rozhodla vytvořit Tonyho. Snažila jsem se představit si dobré vzpomínky na něj, ale vždy se mi tam vkradla jeho ironie. Snažila jsem se to potlačit, ale dost se to se mnou pralo. Pak se ozvalo ‚puf‘ a já překvapeně otevřela oči. Z hlíny vyrostl narcis.

„To se dalo čekat,“ smála jsem se.

Tvořila jsem dál, Clint dostal zvláštní levanduli, která voněla spíše jako nějaký druh máty, Natasha dostala černou orchidej, Wanda červenou gerberu, Bruce tymián… Nezůstala jsem jen u nich, vzpomínala jsem na různé tváře a tvořila jak smyslů zbavená. A pak mi v mysli vyplula vzpomínka na včerejšek. Byla tak intenzivní. Energie mě odhodila několik metrů dozadu, kde jsem se zastavila o zeď. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se, co vyrostlo. Vyrostla rudá růže s pár růžovými lístky. A všude bylo listí. Pokrývalo každý centimetr místnosti. Růže zářila slabým kovovým leskem.

Chvíli jsem na ni prostě zírala a nemohla se odtrhnout. Vyrušilo mě až zaklepání na dveře.

„Vendy? Jsi v pohodě? Slyšel jsem nějakou ránu!“ Byl to Clint.

„Jsem v pohodě!“ zavolala jsem nazpět a vydala se ke dveřím. Rychle jsem je za sebou zavřela, i když Clint natahoval krk.

„Co to tam je?“ optal se. Nejspíš zahlédl pár listů.

„Nic, jdu spát, dobrou noc,“ odpověděla jsem rychle a zmizela za rohem do pokoje. To byl zase den…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction