OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » City of Angels 6

22.01.2014 (12:00) • Mara • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 617×

Tohle byl opravdu její sen. Konečně dělala práci, co ji bavila, ale její osobní život šel do háje. Měla ho ráda, přitahoval ji, ale nesměla se k němu přiblížit. Bolelo ji to. Nyní ho potkávala v práci každý den. Vysušila by mu vlasy slepené potem po pětihodinovém zkoušení, promasírovala by mu ramena, která si vždy unaveně mnul. Potají ho sledovala. Pokaždé, kdy ji zpražil pohledem Jared, uhnula. Tentokrát byl na koni on.

Raději si ještě prodloužila služby u policie. Byla na cestě na ten samý most, kam ji tenkrát vezl muž, kterého ani za boha nemohla mít. Utřela si slzu. Dnes večer jí volali pozdě. Ten člověk byl už ve fázi, kdy byl rozhodnutý skočit.

Rychle se rozeběhla k hraně mostu. Shodila ze sebe bundu. Jen co dosedla na hranu a pořádně se chytila, muž se rozhodl skočit. Pohotově ho chytila za ruku. Cítila, jak jí prasklo v rameni. Bolestí vykřikla. Policisté jí rychle přispěchali na pomoc, ale bylo pozdě. Úporně se jí snažil vysmýknout a také se mu to podařilo. Padal dolů. Nemohla už nic dělat. Muži v uniformách se jí snažili držet, aby ho nenásledovala. Stáhli ji na chodník. Držela se za rameno. Bolest to byla příšerná. Nechala se zdravotníky odvést do nemocnice. Po vyšetření CT jí zjistili utržený sval. Převezli ji na sál. Protestovala, protože věděla, že má ještě hodně práce ve společnosti.

Omámeně se posadila na posteli.

„Agi?“ Ulevilo se jí, když zaslechla ten příjemný hlas.

„Riley, co tady děláš?“ otočila hlavu na svou kamarádku. Dlouhou dobu ji neviděla. Jeden čas, kdy zrovna Agatha byla v L.A., udržovaly spolu jakýsi pofidérní intimní vztah.

„Pracuji tady už skoro deset let a jsem tady s tebou. Ruku budeš mít v pohodě. Jen pak musíš docházet na rehabilitace,“ pohladila ji po čele.

„Pracovní úraz?“ Jen přikývla a natáhla se pro telefon.

„Oxidoval tady někdo krom Petera, Kate a těch mých dvou řiťopichů?“ ušklíbla se. Riley naštěstí věděla, že to nemyslí zle.

„Byli tady ještě dva chlapi. Jeden menší, druhý větší, oba dva hnědé delší vlasy, každý měl jiné oči. Ten menší zelenohnědé a ten druhý pomněnkově modré,“ popisovala Riley.

„Kde jsou?“

„Sedí na chodbě. Ten menší je tu už od včera,“ ukázala na dveře. Nato žena rychle vstala z postele. Zamotaly se jí nohy a už klečela vedle postele.

„Debilní anestézie,“ zaklela.

„Kam si myslíš, že jdeš? Anestézie ti ještě nedozněla!“ rozkřikla se. Její zvýšený tón přilákal pozornost z chodby. Dovnitř vtrhnul Shannon.

„Co to vyvádíš?!“ sehnul se k ní a zvednul ji ze země. Byl tak rád, že ji konečně vidí a je vzhůru.

„Nech mě! Dokážu se o sebe postarat sama!“ prskla po něm a vytrhla se mu. Vytrhla se mu tak nešikovně, že škubla poraněnou rukou. Sykla od bolesti, která ji ovšem stejně nezastavila. Rychlostí blesku opustila pokoj.

„Co to mělo znamenat?“ obrátila se na něj Riley. Pokrčil rameny a spolu s ní ji následovali.

„Chci domů!“ rozezněl se chodbou její hlas. Stála uprostřed chodby jen v nemocniční košili, což vypadalo docela komicky.

„Na to zapomeň a vypadni si lehnout!“ přikázal jí hlas. Jako umíněné děcko si dupla a pobouřeným krokem zamířila do svého pokoje.

„Nezměnila se. Není naštvaná. Křikem se snaží něčeho dosáhnout. Až bude vzteklá, bude šeptat,“ poplácala hnědovláska Shannona po rameni. Bez klepání vešli do místnosti a sedli si na kraj postele. Svírala v ruce nemocniční telefon a přemýšlela.

„Jaká je volačka do Petovy kanceláře?“ zvedla oči k Riley.

„517.“ Pohledem jí poděkovala. „Óoooooh, Londýn? Promiňte, že volám takhle v noci. Nějaký žid mě drží jako pokusného králíka. Asi chce odvetu za Mengeleho, který dělal pokusy na židech. Pomozte mi! Chci pryč!“

Riley jí okamžitě sebrala telefon.

„O co ti jde?!“ vykřikla na ni.

„Chci domů. A ty po mně tak nečum,“ obořila se na Shannona. Než jí stačil něco říct, rozletěly se dveře a v nich stál doktor.

„Ahoj, Pete, volali ti už z Londýna?“ sladce se na něj usmála, protože viděla, že v ruce svírá desky. Dosáhla svého.

„Už ti někdo řekl, že narážky na židy od dob Hitlera už nejsou aktuální? Měl lepší humor než ty,“ rýpnul si do ní a hodil jí desky na kolena. Vytáhla z desek pero a vše podepsala.

„Máš to u mě,“ mrkla a vroucně mu desky podala.

„Jak ti je?“ podíval se po ní.

„Jsem v pohodě. Dobrá práce,“ uznale pokývala hlavou.

„To jsem rád. Tak dávej na sebe příště pozor. Ať tu do hodiny nejsi.“

„Děkuji, pane primáři.“

„Odvezu tě domů,“ vzal jí Shannon kabelku. Kráčeli spolu s Riley nemocniční chodbou k recepci.

„Prachy na taxíka mám,“ odsekla. Ucítila na sobě pohled své kamarádky.

„Odveze tě!“ zarazila ji. Zoufale se na ni podívala. Nechtěla mu být tak blízko.

„Měj se hezky, krásko,“ políbila ji na rty. Trochu vášnivěji, než by bylo přípustné. Vrhla pohled na Shannona a beze slova šla k jeho autu. Venku stála skupina fotografů. Automaticky ji k sobě přitáhnul. Nechtěl, aby ji otravovali novináři.

***

„Proč neustále děláš u policie? Já myslel, že jsi s tím skončila,“ podíval jsem se na ni, ale ona nevypadala, že by se chtěla bavit. Odemknul jsem hlavní dveře a pustil ji dovnitř.

„Protože nechci být s tebou,“ pípla.

„Cože?!“ vykřikl jsem a posadila se v kuchyni na ostrůvek v kuchyni.

„Měl bys jít. Děkuji za odvoz. Uvidíme se zítra v práci,“ odpověděla a zalévala si čaj.

„Co se to s tebou děje?!“ otočil jsem ji k sobě. Byla trochu vystrašená, oči se jí leskly únavou. Přivinul jsem ji k sobě.

„Shannone, nech mě být a nedělej to těžší,“ zašeptala.

„Proč se mnou nechceš být?“

„Jsi až moc přitažlivý, hodný, zábavný, ale jsi idiot.“

Pohladil jsem ji po vlasech. Unaveně se o mě opřela. Vzal jsem ji opatrně do náruče.

„Naviguj mě do tvé ložnice,“ poručil jsem jí. Po cestě jsem si prohlížel dům. Byl nádherný. Dýchal z něj domov. Otevřel jsem dveře od ložnice. Byla tam nízká postel, která měla tak dva na dva metry určitě. Byla měkká. Zdi byly vymalované na světle modro a nábytek byl laděný do bílé a tmavě hnědého dřeva. Na zdech byly obrovské fotografie. Byla nádherná. Položil jsem ji něžně do postele. Dětsky ke mně natáhla ruce. Lehl jsem si vedle ní na bok.

„Děkuji, že jsi i přes moji povahu zůstal.“

„Právě ta se mi na tobě tak líbí.“ Stáhnul jsem jí kalhoty. Vím, jaké je to usnout v riflích a mít ráno nepříjemné otlačeniny. Položila si hlavu na mé rameno, kam mě předtím políbila. Za pár minut spala. Notnou dobu jsem si ji prohlížel. Byla tak nádherná. Pomalu jsem jí sundal hlavu z mého ramene, vzal si svetr a pokoj opustil. Nemohl jsem dále setrvávat v její blízkosti. 

Dopoledne jsem se rozhodl, že se za ní zastavím. Málem mě trefilo, když jsem přijel k jejímu domu. Bylo před ním zaparkované cizí auto, hudba uvnitř hrála na plné koule, ale to nejhorší, co mi vystřelilo oči navrch hlavy, byla Agatha s ortézou na ruce, jak sedí na střeše s kladivem a nějakým kabelem.

„Kluci, přineste mi sem něco k pití, a chci klobouk! Slunko mi paří na šišku!“ vysílala na někoho z výšky. Byl to prvotřídní bordel, protože do toho ještě štěkala Amy. Vlezl jsem na pozemek. Docela jsem se bál, že by mě mohla pokousat. Ale ta ke mně přiběhla a olízla mi ruku. Vypadala, že má radost. Došel jsem na terasu. Byli tam dva chlapíci.

„Dobré dopoledne, pánové. Co se to tady, proboha, děje?!“

„Já jsem Mark a tohle je Eric,“ představila se dvojice. Tak to bychom měli.

„Shannon. A teď, co se tady děje?“

„Prý nějaký vylepšovák na večer,“ pokrčil ten chlápek vedle Marka.

„A to je vám úplně jedno, že je po operaci ruky a neměla by se vůbec namáhat?!“ vyjel jsem po nich. Vypadali tak bezstarostně, až jsem měl o Agathu docela strach. Nedivil bych, kdyby byla sjetá. Na tváři měla pohodový výraz, mezi rty svírala několik hřebíků a přitloukala jimi jakýsi kabel ke střeše. Super. Po chvíli mi došlo, že jsou to žárovky. Na co potřebuje žárovky v půlce dubna?! Vánoce prošvihla skoro o čtyři měsíce. Vypnul jsem hudbu. To ji zastavilo.

„Proč to nehraje? Ještě jsem neskončila!“ zahřměla.

„Můžeš mi říct, proč raději nesedíš dole na zadku?“ zakřičel jsem na ni. Údivem otevřela pusu a já jsem se leknul, že by mohla spolknout ty hřebíky, co svírala ve rtech. Přes střešní okno se vrátila zpátky k nám na zem.

„Jestli jsi chtěla něco předělávat na domě, měla jsi mi říct!“ Hřebíky mezi rty vyměnila za cigaretu. Zase měla na tváři ten přidrzlý výraz. Měl jsem chuť si to s ní rozdat. V jejích očích byl zase život.

„Dokáži se o sebe postarat a o svůj domov také. Oni mě jen hlídají a vaří oběd. Jednou rukou se blbě vaří,“ podrbala Amy za ušima.

„No to vidím, ale na přibíjení žárovek na barák je jedna ruka akorát,“ prohodil jsem sarkasticky.

„Vím, co dělám,“ snažila se mě uklidnit. Políbila mě a nebrala ohled na ty dva.

„Nemusíš žárlit. Oni spolu chodí,“ zašeptala mi do ucha. Tak tohle mě už opravdu vystřelilo z kecek.

„Chtěl bych tě někam vzít. Bude se ti to líbit,“ zašeptal jsem jí do ucha. Byla zvědavá.

„Tak se převleč a pojď.“

„A co světýlka?!“

„Kluci ti je dodělají,“ podíval jsem se na tu podivnou dvojku, která na to hnedka začala energicky přikyvovat. Šla se tedy milostivě nahoru obléct. Mezitím jsem se koukal, co to tam Mark kuchtí, zatímco Eric šel dodělávat střechu. Neustále jsem nechápal, jak může ten dům stát, když je v něm tahle trojka, které evidentně velí Agatha. Scházela zeshora v krásných volných bílých šatičkách, přes ramena měla přehozený šedý svetřík, který zakrýval obvaz a obrovskou podlitinu, která jí dosahovala pomalu až k zápěstí.

Podal jsem jí ruku. Přijala ji a s mou pomocí sešla zbytek schodů. Úhlově černé vlasy se jí vlnily a spadaly až k pasu. Voněla po malinách. Najednou jsem si vedle ní připadal jako nicka. Vycítila to. Upřeně mě sledovala a stále stepovala na posledním schodě. Asi si užívala ten okamžik, kdy je vyšší než já. Sklonila se k mně a políbila mě na čelo. Vypadala jako víla, která sestoupila z pohádkového nebe a ztratila se v tomhle krutém světě.

„Máš ráda tygry?“ zeptal jsem se jí opatrně a nechal ji sestoupit už na pevnou podlahu. Švihla po mně zeleným pohledem. Trochu jsem se jí lekl, protože její tvář byla strnulá. O opaku mě přesvědčila vzápětí, když se její rty roztáhly do dětského úsměvu.

„Jsou nádherní!“ vypískla.

„Tak pojď, ukážu ti tygra,“ mrknul jsem na ni. Nevěřícně se na mě podívala. Pokynul jsem jí hlavou a nabídl rámě. Zahákla se do mě a spolu jsme prošli přes terasu. Ještě zkontrolovala kluky, vzkázala Ericovi přes Marka, aby Amy nekrmil pitomostmi, a už konečně byla jen moje. Otevřel jsem jí dveře od auta, nechal ji nastoupit a vydali jsme se k mému kamarádovi. Potřeboval jsem s ním mluvit a myslím, že Mexx, jeho tygr, by se Agathě mohl líbit. Cestou jsem ji po očku sledoval. Zasněně se dívala z okna. Zastavili jsme. Už na nás čekal i s tygrem. Cítil jsem, jak mi nadšením drtila dlaň.

„Tak utíkej,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„A neublíží mi?“ zvídavě se na mě podívala. Vzrušení jí kolovalo žilami.

„Neboj se. Pohlaď ho,“ vyzval jsem ji. Ponořila prsty do srsti šelmy. Zavřela oči a zasnila se. Nechal jsem ji tam a šel dál do zahrady s kamarádem.

„Mladší sestra?“

„Ne,“ usmál jsem se a zahleděl se jejím směrem. Klečela na trávníku a hladila kočku. Měl jsem neustále ten divný pocit, že ji musím mít na očích, aby se jí něco nestalo. „Žena, na které mi po dlouhatánské době záleží,“ hrdě jsem se pochlubil.

„Jsem na tebe pyšný. Udrž si ji, je nádherná,“ poplácal mě po rameni a vtiskl mi do ruky flash disk. Neustále jsem ji pozoroval a trochu mě píchl trn žárlivosti, když o ní tak mluvil. Vrátili jsme se k ní. Zaujatě drbala zvíře. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí, ale jakmile nás zaslechla, zvedla k nám hlavu.

„Je dokonalý,“ promluvila směrem k tygrovi a usmála se. Všimnul jsem si, jak na ní Dave mohl nechat oči. Drknul jsem do něj. Posměšně se na mě zašklebil.

„Jak dlouho už ho máš?“ vyzvídala a mně se přestával líbit její zájem. Mohl bych z fleku přiznat, že jsem žárlil. Dělalo se mi rudo před očima. Postřehla to a ještě přitlačila na pilu. Moje chování se jí nejspíš pozdávalo a chtěla mě vyburcovat k větší ohnivosti.

„Skoro pět let. Jestli chceš, můžeš se tady zastavit, kdykoli se ti bude chtít.“ Už jsem se nadechoval, že mu něco řeknu. Měl jsem plné zuby toho jeho vlezlého chování. Snažil se snad vetřít do její přízně? Vždyť to bylo okaté. Mimoděk se dotknul i její ruky.

„To je od tebe velmi milé,“ zavrkala. Protočil jsem očima a zatahal ji za rukáv

„Myslím, že asi půjdeme. Musíš si ještě vyzkoušet ty šaty na předávání cen,“ zalhal jsem a doufal jsem, že se nebude hloupě divit. V duchu jsem ji musel pochválit, když vstala, přerovnala si šaty a postavila se po mé pravici. Šikovná holka.

„Moc rád vás tam uvidím, a hlavně vás, slečno, abych vám mohl vyseknout poklonu, jak jste krásná.“ Přes to, jak se snažil, ona se ani nezačervenala. Objal se ji okolo pasu a ona se ke mně ještě přimknula. Stále si hladila tygra a hypnotizovala pohledem Dava. Bylo to tak nepříjemné.

„Agatha,“ podala mu ruku a odhalila dvě řady krásně bílých zubů.

„David,“ políbil ji hřbet ruky.

„Mějte se hezky, Davide,“ popřála mu, já jsem mu podal ruku a spokojeně se usmál. Konečně jdeme domů.

„Díky bohu, že jdeme pryč,“ oddechla si, když jsem nastartoval auto. Její řeč mě totálně překvapila. Myslel jsem celou dobu, že ho žere jako nějaká puberťačka. Ale opak byl pravdou. Její ruka se octla na té mojí. Dlouhými prsty hladila její hřbet. Kdybych nemusel řadit, nechal bych se tou rukou hýčkat snad navždy. Sakra, jestli s ní zůstanu, koupím si automat.

„Něco jsme nedomysleli. Pokud jsem plácnul tu pitomost s tím předáváním, budeš tam muset,“ kousnul jsem se do rtu. Vražedně se na mě podívala.

„Nemám šaty, troubo, a je to pozítří! A co budu dělat s tím jelitem, co mám na ruce?! Někdy bych tě vážně nejradši zazdila,“ procedila skrze zuby. Zatočil jsem k jednomu z luxusních obchodů. „Co tady děláme?“ zvedla obočí. Ještě ji nepřešla mrzutá nálada.

„Musíš si vybrat šaty,“ objal jsem ji okolo pasu.

„Nesouhlasila jsem, že s tebou půjdu!“ odsekla a já cítil, že jsem přešlápl únosnou hranici mezi námi dvěma. Mohlo mi dojít, že zase tak lehké to s ní nebude. Jí totiž bylo úplně ukradené, kdo jsem. Bylo jí jedno, že za její místo by milióny holek vraždily. Tohle jsem na ní měl tak rád, ale občas s ní nebylo jednoduché pořízení, a to hlavně když se zrovna nehodlala ozvat a nebo si postavila hlavu jako právě teď. Neměl jsem ale moc možností na výběr. Buď tam půjdu bez ní a budu vypadat jako idiot, který není schopný si sehnat doprovod, a nebo ona bude muset překousnout na chvíli svou hrdost a jít tam se mnou.

„Nic jiného ti nezbývá, Agi.“

Pohlédla na mě tím svým stylem, jestli si z ní náhodou nedělám legraci, a vešla dovnitř. Potřebovala šaty s dlouhými rukávy. Nemohla nic najít. Až najednou našla šampaňové šaty s volánovým rukávem. Zakrýval přesně tu ruku, kterou jsme potřebovali schovat.

„Jsi v nich nádherná,“ zašeptal jsem, když z blízkosti kabinky vypadla ta připitomělá prodavačka. Pořád po mně koulela očima, ale mě zajímala ta nádherná žena uvnitř.

„To možná ano. Ale viděl jsi tu cenu?“ otočila se na mě a její výraz byl znepokojený.

„Na to se vykašli. Na, ještě potřebuješ botky,“ podal jsem jí páskové botky na podpatku. Nedůvěřivě si je prohlédla. Nedalo mi to, sehnul jsem se a jako pravé princezně jsem jí je zapnul. Jestli jsem z ní takhle hotový už teď, tak co budu dělat za dva dny? Pomohl jsem jí vstát.

„Jsi si jistý, že je tohle dobře?“ zadívala se na mě v odrazu zrcadla.

„Ano, je. Namočil jsem tě do toho, tak tě zase z toho vytáhnu,“ uklidnil jsem ji.

„Máš pravdu, škoda, že jsou tak nádherné a nějaká jiná si je pak nemůže znovu vzít,“ povzdechla si. Asi se jí opravdu líbily. V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že bych pro ni udělal cokoliv. Vraždil bych pro těch pár sekund, kdy mě propalovala zelenýma očima. Chtěl jsem jí říct, že žádnou jinou v těch šatech, co má na sobě, vidět nechci, ale znělo by to moc romanticky a to by mi mohlo prakticky snížit šance, že se rozhodne se mnou jít. Věděl jsem, že ještě nemám vyhráno.

„Žádná by v nich nevypadala jako řecká bohyně. To jenom ty máš to štěstí, že tak vypadáš,“ ujistil jsem ji. Zvedla obočí a začala si sundávat šaty.

„Budeš tady ještě dlouho? Ráda bych se převlékla,“ už zase byla zpět její uštěpačnost. Počkal jsem před kabinkou, až mi podá šaty i botami. Všimnul jsem si, že moc doplňků nenosí. Udělám jí radost. Vybral jsem zlatý náhrdelník a náramek z masivního pozlaceného kovu, pozlacené velké náušnice. Nechal jsem to zabalit a počkal jsem na ni u vchodu. Vyrazila za mnou. Měla na očích moje sluneční brýle. Musela mi je sebrat, když jsem té popelce zapínal botičky. Neobtěžovala se s tím, že by mi je vrátila.

Odvezl jsem ji domů. Celou dobu nic neřekla.  Už jsem chtěl odjet, ale stoupnutím před auto mě zastavila.

„Ty si myslíš, že si jenom tak odjedeš bez jídla?!“ Její hlas byl tak přísný. Vzdal jsem to, vystoupil a následoval její přitažlivé křivky pohupující se v lehkých šatičkách. Uvelebil jsem se na židli v kuchyni a pozoroval ji.

„Hovězí nebo kuřecí?“ otočila se ke mně. V ruce měla naběračku. Talíře byly nazdobené, na dvou pánvích se ohřívalo maso, americké brambory už byly nachystané.

„Hovězí,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Možná bych jí měl pomoct, ale vím, že by se na mě obořila, že to zvládne sama. Možná kdyby měla ruku v pořádku, nechala by si pomoct a ještě by se jí po tváři mihnul ten něžný úsměv, který jsem u ní viděl v poledne, když si hladila Mexxe. Přistálo přede mnou nealkoholické pivo a hned za ním talíř.

„Děkuji,“ vrhnul jsem se na jídlo. Musím přiznat, že jsem měl opravdu hlad, a tohle bylo moc dobré. Opatrně jsem se rozhlédnul po domě, vše bylo uklizené a nevypadalo to, že tady úřadoval Mark. Uznávám, uměl dobře vařit.

Přehrabovala se v jídle a nevypadalo to, že by měla chuť vůbec jíst. Vždyť to bylo dobré. Dobře, to ,že jsem chlap a sním prakticky všechno, neznamená, že tohle jídlo nebylo dobré. Bylo vynikající a mně se skoro dělaly boule za ušima.

„Copak ti je?“ chytil jsem ji za ruku. Bolestně přivřela víčka.

„Musím si zajít pro nějaká analgetika, nebo se zblázním. Ruka přichází k sobě,“ opatrně si promnula rameno. Jsem idiot, mělo mě to napadnout. Posadil jsem si ji na klín a pohladil po vlasech.

„Pojď, zajedeme do nemocnice,“ postavil jsem ji na nohy, ale ona jen zakroutila hlavou. Byla umíněná.

„Nehodlám se koukat na to, jak trpíš! Jedeme!“ zavelel jsem a vytlačil jsem ji z baráku. Dojeli jsme do nemocnice. Došli jsme na ambulanci, kde byl ten muž z minula.

„Co otravuješ?“ přátelsky si do ní rýpnul, když viděl její obličej zkroucený bolestí. Podal jsem si s ním ruku a šli jsme do ordinace.

„Dej mi nějaký kouzelný bobule,“ udělala na něj štěněčí oči. Svlékl jí rukáv a prohlédl si její ruku. Vypadala otřesně. Stehy byly naštěstí v pořádku.

„Na, vyzvedni si to v lékárně,“ podal jí recept. Pomohl jí do mikiny, vyprovodil nás z ordinace a popřál nám krásný večer. Vyzvedli jsme léky a odvezl jsem ji domů.

„Odpočívej, pozítří pro tebe v šest večer přijedu,“ pohladil jsem ji po vlasech.

„Děkuji ti,“ opřela se do dotyku.

„Utíkej si lehnout,“ nakázal jsem jí. Laskavě se usmála a vystoupila. Počkal jsem, dokud nezmizí v baráku, a pak jsem odjel.

Druhý den jsem strávil u mámy na zahradě. Musel jsem jí povyprávět, co se za poslední dny stalo. Svěřil jsem se jí i s tím, jak Jared Agathu nesnáší. Pozorovala mě stejně ustaraně, jako to dělávala Agatha, když se jí něco nezdálo.

„Zítra ti ji proklepnu,“ poplácala mě po rameni. No, tak z toho jsem začínal mít ještě větší strach. Když už mi ji neschválí ani máma, budu v háji. Své starosti jsem raději na sobě nenechal znát. Jako obvykle. Starší sourozenec, který vše schová za masku magora. No jasně!

Po cestě domů jsem zase zahlédl ten billboard s jejím jménem. Nedalo mi to a zastavil jsem v jednom knihkupectví. Prošel jsem mezi regály, až jsem narazil na její dílo. Zaplatil jsem a sám sobě jsem se divil, že si kupuji knihu. Od střední jsem nečetl.

Tak jsem tady s dalším dílkem. Snad se bude líbit. V příští kapitole poodhalím, co dělá Agathu Agathou. 

Autor: Mara, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek City of Angels 6: