OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » City of Angels 11

07.06.2014 (16:00) • Mara • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 626×

„Shannone, někdo tě shání!“ křičel na mě brácha ode dveří. Tak nějak jsem se k němu nastěhoval do labu.

„Nechci mluvit s fanoušky. Dnes ne, prosím,“ houknul jsem na něj zpět.

Najednou se objevil v místnosti. „Jsou to nějací chlápci, co ví, kde je A.J.,“ mrknul na mě. Měl svůj způsob, jak nazývat Agathu.

Rychle jsem se vymrštil ze stoličky. Když jsem je zahlédl stepovat u branky a byl bych holka, skočil bych jim okolo krku. Stál tam Eric s Markem. Tak rád jsem je viděl. Měl jsem takovou radost, protože byli mým pojítkem se světem mojí Agi.

„Nazdar, chlape. Konečně jsme tě našli. Někdy bys nevěřil, jak dokážou vaše fanouškovský stránky mlžit o místě vašeho pobytu. Máš informace?“ Eric nemusel ani dokončovat větu a všichni jsme věděli, o čem mluví.

Zavrtěl jsem zkroušeně hlavou.

„Tak si sbalte svých pár švestek. Jedeme k nám. Bude volat!“ rozhodil vesele rukama Mark.

Znejistěl jsem. „Nevím, jestli mě chce vidět.“ Tolik jsem toužil ji vidět, ale taky jsem se jí bál.

„To nevíme ani my. Volá nám po třech měsících a my chceme prostě vědět, co je s naší kamarádkou.“ Marka nepřecházela ta radost.

Jared mi naznačil, že bychom měli jít. „A kam bude volat?“

„Na Skype, ale notebook mám doma a pokud chceme, aby se hnedka neodpojila, musíme předstírat, že jsme tam jen my dva. Pokud chceš, napiš mi otázky, na které se jí mám zeptat, a sám dostaneš odpovědi. Napojíme notebook na televizi, takže vás dva neuvidí.“

Znělo to logicky. Souhlasili jsme. Vzal jsem si mikinu, telefon a krabičku cigaret a následoval je. Jared už seděl v autě. Jeli jsme rovnou za nimi. Dali jsme si kafe a pomohli jim propojit televizi s laptopem. V břiše mi poletovala spousta motýlků. Tak moc jsem toužil vidět ten pár smaragdových očí.

Když začal vyzvánět příchozí hovor, skočili jsme s bráchou na sedačku s popcornem v míse a zrak jsme měli upřený na tu obrovskou televizi. Eric čekal na povolení. Kývnul jsem mu a on hovor přijal. Dlouho byla tma, ale pak se konečně rozsvítilo. Málem bych ji nepoznal! Už neměla uhlově černé vlasy, ale dalo by se říct, že musela několikrát ty vlasy přebarvit peroxidem. Byla z ní blondýnka. Na očích měla brýle a okolo krku utaženou šálu. Když si strkala pramen za ucho, všimnul jsem si, že na jejím zápěstí je stále ten náramek, co jsem jí koupil v Itálii.

„Jsi momentálně ve společnosti, sundej si brýle,“ usměrnil ji Mark. Usmála se a sundala si je. „Proč nosíš brýle i doma?“

„Bolí mě oči ze sněhu a zapomínám si je sundat.“

„Sněhu?“ Nikdo z nás nechápal.

„Jo, sněhu,“ utvrdila ho v myšlence. Měla zarudlé bělmo.

„Kde sakra jsi?!“

„Za polárním kruhem ve Finsku.“ Její úsměv zůstal stále nádherný. Jen mi furt nešlo do hlavy, co dělá někde na sněhu, když se měla ohřívat na jihu Francie.

Jako by Eric vycítil mou otázku. „Měla jsi být ve Francii, lovit rybičky, popíjet víno, přejídat se mořskými plody a ty jsi místo toho někde v háji.“

„Moc mi to tam připomínalo domov. Tady se trpí dobře.“

„Jsi kráva, víš to?“ Tak tohle jsem nečekal.

„Jo, jsem a vím to. Poprvé v životě uznávám chybu.“ Její výraz ve tváři byl zkroušenější než jindy.

„Neměla jsi ho opouštět,“ rýpnul si do ní Mark. I Jareda to popudilo.

„Jděte do prdele. Jestli si myslíte, že si nevyčítám, tak jste na velikém omylu. Bolí mě, že neusínám v jeho náruči, že se v ní neprobouzím, že mě nepopichuje, neděláme blbosti v kuchyni, nepařím s ním hry.“

„Agi, kde je sakra ta ženská, která dokáže zachovat chladnou hlavu, která dokázala korigovat doktory jedenáctého září?“ Mark se ji snažil povzbudit a já viděl, jak se jí oči plní slzami. Jen jsem ji tiše pozoroval. „Agatho, hlavu vzhůru. Vždycky se máš kam vrátit. Chápeme, že vztahy jsou pro tebe těžký, ale kvůli němu to zvládneš.“

„Víš, co to je, když někam přijdeš a zjistíš, že už nemáš své místo?! Já to nechci zažít znova. Shannonova bolest za pár dní odezní, najde si ženskou, která bude na rozdíl ode mne vděčná za to, co jí nabízí.“ Po tváři jí stekla slza, kterou vzápětí utřela. Podíval jsem se na Jareda. Chtělo se mi taky brečet. Položil jsem si hlavu na jeho rameno. „A co vy, pánové? O mně jsme se bavili už dost. Jak vám jdou obchody?“ otočila téma. Nechtěla se bavit o tom, co zrovna cítí. Zase ode všeho utíkala.

Poslouchal jsem jejich rozhovor a snažil jsem se přijít na něco, co by pro mě mohlo být vodítkem. Neoslavil jsem s ní ani Vánoce, Nový rok, vypadá to, že ani na Valentýna ji nezastihnu. Neviděl jsem ji ani na její narozeniny v září. Mohli jsme je oslavit.

„Kdy se vrátíš?“ Tahle otázka mě zase vrátila zpět do reality.

„Brzy. Jen co tu trochu povolí sníh a já se budu moci dostat na trajekt z Helsinek. Být tu sama jen se psem, denně se saunovat a nic nedělat už mě nebaví. Skály po okolí mám slezené všechny a ze sněhu přes den bolí oči víc jak z kalifornského slunce.“

„Kde chceš oslavit narozeniny?“ Nechápal jsem, kdy je chtějí slavit její narozeniny, když je má v září a to je až za sedm měsíců.

„Až se budu vracet, ozvu se vám. Jo, a potřebuji prodat barák, kde bydlela Riley. Nebo víte co? Ten váš baráček je hrozně malinký. Nechám to na vás přepsat. Moje osobní věci mi hoďte do baráku a věci Riley asi taky. Potřebuji je prozkoumat.“

„Agi, nepotřebujeme nový dům.“

„Chtěli jste hezký výhled a bazén? Máte ho i s vířivkou jako bonus. Hlavně to bude konečně vaše a ne tenhle pronájem.“

„Jestli si myslíš, že je to v pořádku, dělej, jak myslíš.“

„Zařídím to. Teď mě omluvte, jsem unavená. Půjdu si lehnout,“ zamávala a smířlivě se usmála.

Rozloučili se a ukončili rozhovor. „Kdy má k čertu narozeniny?! My mysleli, že je má třetího září!“ spustil hnedka brácha. Přikyvoval jsem, protože mi to nelezlo do hlavy. Vždyť to tetování říkalo vše.

Eric se plácl do čela a rozesmál se. „To datum je psané v evropském formátu. Píší nejdřív den a pak měsíc,“ vysvětloval. To pak tedy znamenalo, že má narozeniny devátého března. Ve stejný den jako já.

„Aha, tak to vše vysvětluje,“ poškrábal jsem se za uchem. Tak tedy, ty jsi ryba, Agatho.

***

Měl jsem smíšené pocity z toho, že jsem ji viděl. Chtěl jsem, aby tady seděla se mnou, ale taky jsem ji chtěl uškrtit na místě za to, jak ztrácela čas. Bál jsem se, aby moje city k ní neochladly. Často mi totiž dělala společnost Carlie. Byla to milá holka, která se mi pověsila na krk na jednom našem pracovním večírku. Zaplňovala prázdnotu, která mi po Agi zbyla. Kdykoli jsem ji potřeboval, byla po ruce. Udělal jsem si z ní takovou asistentku. No a co?! Jared má Emmu a nehodlá se o ni dělit, tak proč bych ji nemohl mít já? Když jsem byl líný si něco udělat k jídlu, prostě jsem šel jíst ven jako obvykle a aby tam nebylo takové ticho, vzal jsem si ji jako společnost. Občas jsem si v duchu přál, aby byla chvíli zticha.

Sice jsem s ní nemohl probírat práci, jelikož jí nerozuměla, hrát videohry, jelikož jim nehověla, neobdivovala moje fotky, protože jí nic neříkaly, ale kdykoli jsem ji potřeboval, byla tu. Neměla její hlas, oči, neuměla se chovat jako Agatha, byla trochu jednodušší, nicméně byla hodná. V poslední době jsem si všimnul jejích pohledů, gest, toho, jak si nervózně přehazuje pramen vlasů z obličeje.

Nevšímal jsem si jí. Dělal jsem, že to nevidím. Nastěhoval jsem se i zpět k sobě do domu. Našel jsem její šátek. Přiložil jsem si ho k obličeji a silně se nadechl. Voněl jako ona. Pamatuji si, jako si ho tenkrát stáhla z krku, když mě opilého táhla domů. Schoval jsem si ho pod polštář. Ložnice. Jediné místo, kam se Carlie neopovážila vejít. To byla moje soukromá místnost. Brácha si konečně našel holku. Raven, tak se jmenovala.

Moc jsem si ji oblíbil. Připomínala mi Agathu. Systém, jakým řešila problémy, byl tak shodný s Agathiným. Byla neustále nad věcí a na tváři měla úsměv. To, co mi nejvíce chybělo. Agiino roztomilé krčení nosu, když se směje. Chtěl jsem vidět ten její vítězoslavný škleb, když mě porazila v závodech motorek na PSP.

***

Dlouho se po svém telefonátu neozvala. Chtěl jsem o ní mít nějaké informace, ale ani Eric ani Mark o ní nic nevěděli. Dokonce ani Kate. Volal mi brácha. Prý pro mě v labu něco má. Sebral jsem Carlie a vyjeli jsme. Už před domem se mi něco nezdálo. Vystoupil jsem a dveře mi otevřela Raven. Docela se zamračila, když viděla za mými zády Carlie, ale nechal jsem to být. Neměla ji prostě ráda stejně jako brácha. Prošel jsem domem do labu. Zaslechl jsem nejen Jaredův, ale ještě další hlasy. Poznal jsem Toma s Vicki. Chytil jsem Carlie za ruku, aby si pospíšila a nešourala se někde daleko mezi mnou a Raven, která z ní určitě nespouštěla oči. V labu nikdo neseděl, ale na terase bylo celkem hlučno. Seděli okolo ohně. Krom lidí, co jsem poznal po hlase, tam seděla ještě nějaká zrzka. Přisedli jsme si k nim.

„Tak co je? Chyběl jsem vám?“ popíchnul jsem Toma a Vicki.

 Ti se na mě jen zašklebili a pohlédli na zrzku. Ta se jen usmála a já se málem svalil z křesla. Přesto jsem na sobě nenechal nic znát.

„Už mi někdo řekne, jak se ta dívčina jmenuje?“ opřela se Raven o Jaredovo rameno. Oni jí to neřekli?

„Agatha. Vítej doma,“ podal jsem jí ruku.

***

Omlouvám se, že to píši takto a ne pod čáru, ale článek přidávám v bojových podmínkách z tabletu. Chtěla bych vám touto cestou poděkovat, že stále čtete. Možná vám udělám radost, když vám řeknu, že povídka je sice už nějaký pátek dopsaná, ale v hlavě se mi urodilo pokračování.

PS: Odkaz na blog hodím později do komentářů.

Autor: Mara, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek City of Angels 11: