OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 8. kapitola

Zachvěla jsem se zimou a přitáhla si kabát blíž k tělu. Pod nohama mi v měsíčním světle jiskřil sníh a osvětloval krajinu kolem. Stromy měly větve obtěžkané bílou pokrývkou a noc se zdála tichá a nehybná.  

Stejně jako Rine. Stál vzpřímeně uprostřed mýtiny a žlutýma očima pátral mezi stromy. Nepohnul se, nedal na sobě znát jakoukoliv emoci, přesto byla jeho moc mrazivější než zima kolem.  

Destiny stála vedle mě spolu se svým druhem a pevně mu svírala ruku, v bledém obličeji strnulý výraz. Chápala jsem ji, právě se nastolovala nová pravidla pro bezpečí jejích dětí. A pokud Rine šlápne vedle...  

Ostrý výkřik nočního dravce proťal ticho ve chvíli, kdy se objevil generál vojsk nočních můr na hranici lesa a jeho nechutně posešívaná tvář se šklebila v něčem, co měl být zřejmě úsměv.  

Trvalo mi přesně šest hodin, než jsem ho našla zašitého hluboko v lesích severu. A další hodinu, než si Rine vydobyl právo přijít sem sám, bez svého vojska, jenom se sestrou a jejím druhem. A mnou... Chtěl, abych byla s ním, až ukáže nočním můrám, kde je jejich místo.  

„Ale, ale... Podívejme se!” začal generál posměšně. „Nový charon osobně!”  

Sklouzl rudýma očima za Rinea a při pohledu na Destiny mu v nich zajiskřilo. Olízl si rty, než pokračoval dál a zakotvil těmi nechutnými šarlatovými korálky na mém těle.  

Černé stíny se plížily po sněhu takovou rychlostí, až se mi mimoděk zatajil dech. Rine se ani nepohnul, neudělal nic, když se moc toho monstra plazila, aby se mě dotkla.  

Stíny dostaly temnější barvu a začaly se přede mnou zhmotňovat v noční můru. Končetiny jsem měla ztuhlé hrůzou, když jsem se rychle podívala na Rinea, ale ten stál pořád čelem ke generálovi a ani se nepokusil se mnou navázat jakýkoliv kontakt.  

Generál zaváhal a jeho moc na malou chvíli zakolísala. „Přijdeš o svoji shanees, charone,” provokoval Rinea.  

Rine pomalým krokem přešel k borovici po pravé straně a uvolnil tak generálovi výhled. Opřel se zády o mohutný kmen a založil si ruce na hrudi. Oči mu žhnuly zlatou barvou, když ke mně stočil pohled, ale byl naprosto klidný a nemilosrdný.  

„Udeř!” To jediné slovo se vzneslo nad mýtinu a nebyla jsem si jistá, komu byl povel určený.  

Generál ho ovšem vztáhl na sebe a jediným pohybem ruky dal stvůře přede mnou smrtelné tělo. Můra cenila shnilé zuby, posešívaný obličej měla zkroucený vzteky a sliny jí z tlamy dopadaly na mé boty.  

Ucouvla jsem, a když se chystala mě následovat, zvedla jsem ruku v sebeobraně. Nevím, co jsem si myslela, byl to jen obranný reflex, chtěla jsem ji udržet dál.  

Ale rozhodně jsem nečekala, že přede mnou zaplane stěna tvořená temnotou a zlatem. Vířící čerň protínaly zlaté žíly a můra s kňučením utekla ke svému pánovi.  

Fascinovaně jsem zírala na svoji dlaň a zkusmo pohnula paží vpravo. Stěna se zachvěla a následovala můj pohyb. Sevřela jsem ruku v pěst a stěna zmizela, aby znovu mocně zaplanula, jakmile jsem stisk uvolnila.  

Podívala jsem se na Rinea a jen okrajově vnímala, jak Destiny překvapeně vydechla. Byla jsem schopná vidět jenom oči svého... Svého muže? Krále? A možná... svého druha.  

Rine se usmál koutkem úst a bezostyšně si užíval můj šok. Věděl to... Věděl to dřív než já, byl si jistý, že mi Temný trůn a koruna propůjčily svou moc ve chvíli, kdy jsem ho přijala do svého srdce. Vzala jsem si charona... A to znamenalo, že jsem byla spjata s jeho mocí. Byla jsem- 

„Královna elfího lidu!” vyštěkl generál zhnuseně a dokončil tak myšlenku, která mi vířila myslí.  

Rine se odrazil od stromu a beze spěchu přešel ke mně. Postavil se mi po boku a propletl své prsty s mými.  

„Přesně tak,” usmál se zářivě a jeho hlas postrádal jakoukoliv emoci. V kontrastu s tím oslnivým úsměvem to vypadalo... hrozivě.  

„Elfí lid neměl svou královnu už tisíce let,” zamračil se generál.  

„Můj phortar si uzurpoval všechnu moc pro sebe,” usmíval se Rine dál. „Chtěl vládnout sám, nechtěl se dělit o nadvládu. Já naproti tomu zastávám názor, že ženy jsou nebezpečná stvoření a bohové ať chrání každého, kdo se jim postaví do cesty.” 

Políbil mi ruku a udělal jeden krok přede mě. Úsměv mu z tváře zmizel, rysy ztvrdly a oči potemněly hněvem. Vlna moci z jeho těla vystřelila bez varování. Ozval se řev, ze stromů padaly můry na zem a kroutily se ve smrtelné agónii.  

„Ale nejnebezpečnější tvor na světě je rozzlobený charon!” zařval Rine.  

Země se chvěla, jako by po ní běželo stádo koní, vítr nabral na intenzitě a lehké sněžení se měnilo ve vánici. Oblohu protínal jeden blesk za druhým a osvětloval tak těžké sněhové mraky.  

Rine vztáhl ruku a sevřel ji v pěst. Generál padl na kolena a chytil se za hrdlo. Nemohl dýchat, bílý obličej nabíral rudou barvu, až zfialověl.  

„Přibliž se znovu k mé krvi a já tě rozřežu na kousky, abych tebou nakrmil psy!”  

„To... A... Arian...” Generál se držel za hrdlo a pokoušel se lapit aspoň jediný doušek vzduchu.  

Rine se zamračil a povolil sevření. „Arian se jasně vyjádřil, že nechce mít s dětmi mé sestry nic společného.”  

Generál padl na všechny čtyři a pozvedl tvář, ve které se zračila hrůza. Uvědomoval si moc nového charona a zalekl se.  

Smích, který se ozval za jeho zády, mi stekl po páteři jako led. Zachvěla jsem se zimou a pohlédla na ženu, která se zjevila za generálem. Připomínala mi plaza. Měla rudočernou pokožku, rudé oči a pohybovala se způsobem, jakým se plazí hadi.  

„Kiaro!” Destiny ta slova vyplivla jako urážku.  

„Nejde mu o tvého syna, Temná,” zasyčela ta hadí stvůra a obscénním gestem přejela generálovi po těle. „Jde mu o jeho spánek.”  

Dorian se celý napřímil a udělal dva kroky, než ho jeho družka zadržela. Destiny z tváří vyprchala všechna barva, ale nespustila z Kiary oči.  

„Co tím myslíš?” zeptala se slabým hlasem.  

„Co tím mysssslím? Co tím mysssssslím?” smála se Kiara hystericky. Tančila kolem mrtvých můr, zastavila se u té, která ležela nejblíž k Destiny, a namočila prst do její krve. Olízala ho do sucha a spokojeně při tom vrněla.  

Potlačila jsem dávení, přešla k Rineovi a nechala ho, aby si mě přitáhl blíž k sobě. Do jeho náruče, do jeho vůně... Do bezpečí jeho těla.  

„Mysssslím tím, Temná,” usmála se Kiara. „Že náš král procestoval celý tento svět i všechny další... Našel ty nejstarší věštkyně, ptal se samotného vesmíru a všichni mu řekli to samé... Osudem krále nočních můr je snít do konce svých dní. Jeho budoucností je usínat ve snu, probouzet se v něm a bdít v něm. Bojovat za něj, krvácet pro něj, milovat ho za hranice lidského chápání. Sen roztříští jeho vládu, sen bude kráčet v jejích troskách a ve snu najde smysl svého bytí.”  

Kiara si lehla na sněhovou pokrývku, zavřela na chvíli oči, potom zvrátila hlavu, a když znovu zvedla víčka, duhovky jí hořely vnitřním ohněm. „Dala jsi své dceři jméno, jehož význam předurčil osudy nás všech. Sen zničí našeho pána, aby mohl povstat po jeho boku... Kendra je tím snem... A on svoje sny vždycky pohřbíval.”