Charon - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Osud krále elfů...

07.07.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1318×

V síni vytesané uprostřed skal to hučelo jako v úle. Stála jsem u vchodu ve stínu a dívala se, jak lidé pod trůnem neklidně přecházejí a čekají na svého charona v naději, že jim vysvětlí nečekané útoky na vesnice.

Přišel prostý lid Temných, aby našli u nového vládce všechno, co jim ten starý odmítal dát. Ochranu a pocit bezpečí pro sebe a své děti.

Srdce se mi svíralo, když jsem pohledem pátrala v davu a hledala známé tváře. Děsila jsem se okamžiku, kdy někoho poznám, což bude neklamným znakem, že můj domov nebyl ušetřen.

Ucítila jsem brnění na kůži a vlny energie mě pohladily jako pokaždé, když se charon ocitl v mé blízkosti. Pootočila jsem hlavu jeho směrem, ale on se na mě nedíval. Žluté oči upíral ke svým poddaným a z jeho výrazu se nedalo nic přečíst.

Vykročil stejně uvolněně jako pokaždé, jeho krok byl lehký, jako by na ramenou nenesl váhu celé jedné rasy, ale jenom si vyšel na procházku.

Elfové mu v úctě ustupovali a jejich těla se ohýbala jako stromy pod náporem větru, když se klaněli svému jedinému vládci.

Rine vystoupal k trůnu a usedl na něj beze spěchu. Dlouhými prsty si přejel po bradě v přemýšlivém gestu a potom kývl hlavou k mase lidí.

„Kdo za vás promlouvá?!” Jeho sytý hlas se nesl síní v předzvěsti strašných věcí.

Ti, co do téhle chvíle pouze tušili, že se charon zlobí, teď dostali jasný důkaz. Chlad, který prosytil jeho tón mi způsobil mrazení v zádech a v reakci na surovou sílu magie jsem se přikrčila stejně jako všichni ostatní.

Z davu vystoupil muž, byl oděný pouze do jednoduchých lněných kalhot a stejně jednoduché košile, která byla na několika místech umazaná od krve.

„Jsem Unon, ma charon.” Uklonil se elf hluboce. „A promlouvám k tobě hlasem tvého lidu. Někdo drancuje naše domovy, znásilňuje naše ženy, mrzačí děti a zabíjí muže. A ten někdo se plíží nocí pod znakem tvojí moci!”

Elfův proslov byl prost jakýchkoliv emocí, přesto po jeho slovech lidé propukli v nespokojený sykot. Z masy se stalo klubko neklidných hadů.

„Tak dost!” zařval Rine.

Stačilo to... Všichni umlkli a strnule zírali do tváře charona. Udělala jsem krok kupředu, ale nedovolila jsem světlu, aby se mě dotklo. Stíny byly teď moji nejbližší přátelé.

„To je závažné obvinění,” spustil Rine klidně. „Máš pro ně důkazy?”

Elf sáhl za opasek ušpiněných kalhot a položil před charona kus látky. Na tu dálku jsem rozpoznala pouze barvy. Zlatá a černá se střídaly v jemném vzoru, a to znamenalo jediné. Právě před Rinea položili jeho rodový erb. Zlatou růži v černém poli, stejný symbol, jaký zdobil jeho pečetní prsten.

Rineovy rysy ztvrdly a já poprvé uviděla jeho podobu s otcem. Tohle byl výraz Sarienovy největší krutosti, takovou masku jeho phortar nosil ve chvílích, kdy si užíval utrpení druhých... Nebo se k němu chystal.

„Které oblasti byly napadeny?” zeptal se Rine nebezpečně tiše.

„Jižní valy,” odpověděl Unon.

Srdce v hrudi se mi divoce rozbušilo. Prosím... Bohové, prosím! Tohle ne!

Nohy mě samy od sebe nesly vpřed. Odstrkovala jsem stranou všechny, kteří mi přišli do cesty, a prodírala se k elfovi, který dál mluvil.

Přes hukot v uších jsem ho skoro neslyšela, viděla jsem, jak se po mně otáčejí, jak si špitají a bylo mi to jedno.

Měla jsem na sobě roucho shanees. Dlouhá karmínová říza odhalovala požehnanou část ňader a vysoké průstřihy nezakrývaly skoro nic z mých nohou.

Všichni do jednoho věděli, že jsem královou favoritkou, jeho rozptýlením. Neměla jsem být viděna a už vůbec jsem neměla být slyšet. Teď mi to ale bylo jedno. Potřebovala jsem odpovědi na otázky.

Uchopila jsem Unona za paži a přinutila ho tak, aby svou pozornost věnoval mně. „Přežil někdo?”

Elf mě sjel pohledem modrých očích a já přesně poznala okamžik, kdy se v nich mihlo pohrdání. Nešetrně mě setřásl a otočil se zpět k Rineovi.

„Jak jsem říkal, můj pane, bylo zapotřebí-”

„Přežil někdo?!”

Teď už jsem byla téměř hysterická. Držela jsem muže za zteřelou košili a dívala se mu upřeně do očí.

„Ne... Jižní valy padly celé, nepřežilo jediné nemluvně,” odsekl ledově a shodil ze sebe mé ruce.

„Thoka! Náčelník Jižních valů! Kde byl?”

Unon přimhouřil oči a znovu si mě pozorně prohlédl. „V první obranné linii... Padl mezi posledními.”

Jako by se ze světa stala jen scenérie barev a zvuků. Klopýtla jsem vzad a natáhla poslepu ruku ve snaze se něčeho zachytit.

„Sereno!”

Ten výkřik jsem vnímala mlhavě a otočila hlavu po hlase, který vyslovil mé pravé jméno. Neslyšela jsem ho už tak dlouho.

Vrásčitá ruka mě pevně podepřela a tělo, které vypadalo na první pohled slabé a staré, se stalo majákem v bouři.

„Moiro,” vydechla jsem překvapeně.

Vědma našeho kmene se na mě zahleděla svýma šedýma očima, které připomínaly svou tvrdostí kámen, a zamračila se.

Odvrátila ode mě pohled a její ostrý jazyk začal chrlit hněvivá slova v našem rodném jazyce, ve staré keltštině. Házela je na Rinea místo dýk a nezalekla se ani ve chvíli, kdy nás obstoupila jeho garda.

„Matko!”

Branhas se objevila po boku své matky ve chvíli, kdy v Moiřiných očích zavířilo stříbro. Ano, i prostý lid míval magickou moc, ale byl to tak zřídkavý jev, že nestál téměř za řeč. Moira ovšem vládla té nejsilnější magii. Vládla budoucnosti, protože vídala její střípky ve snech.

Moira ještě něco dodala a otočila se ke své dceři. „Udělal z ní shanees.”

To stačilo... Branhas se nadechla, mocná hruď se vzedmula a spustila ještě ostřeji než její matka, teď už ovšem Rine rozuměl každému slovu, protože se neobtěžovala přejít do keltštiny.

„Dceru náčelníka?! Věděl jsi, koho bereš na lože, nebo tě nezajímalo, že v žilách té dívky koluje válečnická krev?! Narodila se pro něco lepšího, než je roztahování nohou před charonem!”

Postřehla jsem pohyb, jak jeden z gardistů tasil dýku a chystal se ji použít. Zahodila jsem veškerou svou hrdost, důstojnost pohřbila hluboko v sobě a vystoupala k Rineovi. Nenechám se připravit o jedinou rodinu, která mi zbyla! I kdybych za to měla platit až do konce svých dnů.

Klesla jsem před charonem na kolena a uchopila jeho dlaň do svých rukou. Opatrně jsem políbila prsten, který dával okolí najevo, že se jedná o vladaře a upřela na něj oči zalité slzami.

„Ony to tak nemyslí... Prosím, ušetři je a já se ti nikdy nevzepřu, splním každé tvoje přání.... Prosím,” šeptala jsem naléhavě.

„Nabízíš svůj obrazný život za jejich doslovný?” zeptal se chladně.

„Ano!” vyhrkla jsem horlivě.

Rine si palcem přejel po spodním rtu a naklonil se dopředu, aby mi byl blíž. „Doživotí, Sereno... Doživotí v mém loži, i když bude místo královny obsazené kýmkoliv, ty za mnou přijdeš, kdykoliv po tobě zatoužím. Tvého těla se nedotkne žádný jiný muž a na žádného jiného se do konce svých dnů nepodíváš s láskou. Nebudeš mít právo mě odmítnout, nebo tuhle dohodu zrušit... Takže? Pořád ještě jsi ochotná nechat je žít?”

Srdce mi sevřela ledová klec, ale nemohla jsem couvnout. Ne... Tohle byl skutek, který jsem musela vykonat. Už jsem ztratila příliš mnoho, nenechám si vzít nic dalšího.

„Zůstanou tady pod tvou ochranou,” řekla jsem pevným hlasem.

Rine se usmál a znovu se v trůně pohodlně opřel. „Ty ženy jsou našimi váženými hosty! Do té doby, dokud budou samy chtít!”

Garda pomalu ustoupila vzad, ale Moira se prodrala kupředu a namířila na Rineho kostnatý ukazovák. „Slyš má slova, králi, a věř, že jsou skutečná jako vzduch, který ti plní plíce! Než se měsíc třikrát ztratí v úplňku, poklekneš před dcerou války, jako ona teď klečí před tebou, a tvá krev ulpí na jejích rtech! Až zemi potřikrát zalije stříbrný svit v plné síle, bude tvé srdce pevně třímat v rukou!”

„Znám věštkyni, stařešino,” pousmál se Rine. „Věř, že dávno nemám víru ve vize jiných... Svůj osud si volím sám.”

Moira se usmála a ten úsměv připomínal nejtemnější stvůru pekla. „Mýlíš se, charone. Tvůj osud byl napsán ve hvězdách ve chvíli, kdy ses octl v lůnu své matky. Bohové pro tebe připravili role, kterých ses zhostil beze slz a bez nářků. Druhorozený syn, požehnaný magií vyvěrající z temnoty... Válečník pokrytý krví nepřátel a usínající na lůžku z jejich kůží... Otcovrah ve jménu ochrany své sestry... Král, jakého Temní hledali tisíce let... Ale teď přichází tvá nejdůležitější role, chlapče... A abys došel vykoupení, bude si žádat tvoji krev, pot i slzy...”

Moira se přiblížila o další krok a ve vzduchu načrtla několik symbolů, které zazářily jasně zlatou barvou. Její hlas se stal pouhým šepotem, když přešla od výhružek k téměř mateřskému tónu. „Neboj se, Rine. Tvá matka strážila tvou sestru a ani tebe nenechá kráčet po spletité cestě bez ochrany. Na Temný trůn po tvém boku usedne žena hodna přízviska královna.”

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction