OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Červená karkulka I.

18.04.2017 (13:00) • Widow • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 2289×

Tony Stark. Jméno, při jehož vyslovení se některým zvedne žluč, jinému se vzrušením zauzlují vnitřnosti a někomu zas přijde na mysl geniální mozek, avšak sociálně absolutně nepoužitelný zbytek existence onoho muže. Jedni jej nenávidí, druzí milují. Ostatní Avengeři nepatří ani do jedné ze skupin. Jednoduše jsou na něj zvyklí. Už jim na čele nenaskočí pulzující žíla, když vypustí z úst nějakou ze svých typických sarkastických poznámek, už je nevyvede z míry jeho mnohdy dětinské uvažování a fakt, že první mluví a koná a až poté přemýšlí nad následky svých činů. Jednoduše, je nemožné ho nemilovat. Většinu lidí, kteří se po nové základně Avengers pohybovali často, tato informace nevychýlila z jejich oběžné dráhy a život se na několik dlouhých vteřin nezastavil. To se však nedalo říct o Tonym, který kolem nejmenované osoby neustále kroužil v pravidelných, stále se zmenšujících kruzích, jako vesmírné těleso, připravené svou silou rozdrtit na prach maličkou bezbrannou planetku.

„Nemáš pocit, že se chová nějak divně?" Tato otázka zněla z Clintových úst velmi často. Od okamžiku, kdy svým přátelům odhalil jedno z největších tajemství o svém soukromém životě, značně povolil oprátku vlastní výřečnosti a svými průpovídkami se tak zařadil těsně za Tonyho, který za ním poslední dobou spíš zaostával. 

„Nezdá se mi," odvětil Bruce věcně ve snaze tvářit se nezaujatě a nedat najevo své podezření. Od doby, kdy se o něj Natasha přestala zajímat, uběhlo už mnoho vody. Jistěže byl zklamaný, nebo si to alespoň myslel. Po pravdě, nikdy nebyl myšlence života s ní tak úplně nakloněn. Ne že by ji neměl rád, nebo že by jej snad nepřitahovala - existoval vůbec muž, kterého bývalá elitní agentka Natasha Romanovová nepřitahovala? Bruce Banner se prostě nechtěl vázat. Měl příliš velký strach z toho velkého zeleného chlápka, který neustále dřímal hluboko v jeho nitru a občas se bez varování hlásil ke slovu. Riziko, že by Natashu mohl ohrozit, v něm vzbuzovalo takovou paniku, že myšlenky na jejich společný život raději zavrhl. Jak se zdálo, někdo z toho začínal mít radost. Ne tu škodolibou a nepřejícnou, nýbrž naprosto nevinnou a plnou planoucí naděje.

„Je úplně mimo. Podívej se na něj," nenechal se Clint odbýt, koutkem oka šilhajíc po Tonym, který se až příliš vehementně snažil pracovat na svém tabletu. Posledních několik týdnů ho u sebe měl podezřele často. Snad jako kdyby se za ním schovával. Clint se svou poznámkou nebyl daleko od pravdy. Tony Stark zcela očividně nebyl ve své kůži. Jeho pohled byl věčně zastřený podivnou mlhou, pohyby malátné a uvažování poněkud zpomalené. Nebo spíš naladěné na úplně jinou vlnu.

„Třeba je na drogách."

„Clinte..."

„Možná, že ta droga má jméno." 

V Bannerovi hrklo. Jméno? V duchu okamžitě začal tvořit výčet drog, které by mohly mít jméno. Jeho mysl chvíli koketovala se jmény jako heroin, kokain nebo pervitin, ale pak si konečně přiznal, jak to Clint myslel. V tu chvíli se rozletěly dveře a celá situace najednou začínala získávat jasné obrysy. Krátký měděný záblesk, protínající všudypřítomný nudný háv kovu a skla, stačil k tomu, aby se k jeho zdroji upřely pohledy všech přítomných. Clint se usmál, Bruceovi se po obličeji přehnal stín zklamání a Tony zmizel za tabletem dřív, než si stačil uvědomit, kdo vlastně vstoupil.

„Ten tablet... je průhlednej," naznačil Clint jeho směrem a svěsil koutky, ve snaze vcítit se do Tonyho Starka, jehož tváře okamžitě zalila červeň. Clint zavrtěl hlavou a vyrazil vstříc Natashe, která se tvářila nechápavě. Nebo se alespoň snažila nechápat celou situaci. 

„Tony začal věřit na pohádky," prohodil Clint jejím směrem a významně povytáhl obočí, když se Natasha přiblížila na doslech. Zrzka se zamračila. 

„Cože?"

„Tu O červené Karkulce má asi nejradši," pokračoval a mrkl na ni. Natasha obrátila oči v sloup. Ne že by neměla náladu na vtípky, ale... ne, neměla na ně náladu. Místo odpovědi před svého nejlepšího přítele mrskla tlustou složku, z níž okamžitě vyklouzlo několik papírů. Clint od sebe složku odstrčil konečky prstů pravé ruky a zavrtěl hlavou.  „Co to je? Začala jsi psát román?" Věděl, že narazí. Natasha mu to samozřejmě okamžitě potvrdila. Se zaťatou čelistí a ledovým odhodláním k němu složku opět přisunula a otevřela ji na příslušné stránce.

„To ne já, ale Fury. Není to román, ale spíš scénář, protože Karkulka jsem tu já a do role vlka bohužel obsadil nějakého neznámého chlápka, který si dost nebezpečně zahrává s..."

„Běž s tím za Tonym, ten je tu teď přes pohádky. Vypadá jako Andersen," odbyl ji Clint mávnutím ruky, sebral ze stolu svůj hrnek s kávou a zmizel za barem, předstírajíc, že je velmi zaujatý obsahem ledničky, která byla už několik dnů téměř prázdná. Zrovna studoval etiketu pomerančového džusu, který měl údajně obsahovat až 98% ovocné dužiny, když se lehké, rychlé kroky přesunuly na druhou stranu místnosti.

Tony Clinta v duchu již několikrát proklel. S Natashou naposledy mluvil v letadle, když mu dávala instrukce ohledně skladování nábojů v novém úložném prostoru. Dělala, jako kdyby to nevěděl. Přece to sám navrhoval. A taky dřív vyráběl zbraně. A taky to byl prostě Tony Stark. Zatraceně. Chápal, proč se Steve stále tak upínal k dřívějším dobám. Pokaždé, když Natashu viděl, se tam v duchu přenesl také. Se svými měděnými vlasy, plnými rty a svůdným pohledem v očích vypadala jako herečka ze zlaté éry Hollywoodu, hlavní hvězda filmů, které měl Tony tak rád. Připomínaly mu totiž jeho matku, která na klavír často hrávala skladby, které se v nich objevovaly. Když promluvila, do mysli se mu vkradla představa zpěvačky, která stojí v zakouřeném chicagském baru a zpívá srdceryvné písně o zlomeném srdci a nevyléčitelné nenapravitelnosti mužského pokolení.

„Prý je z tebe pohádkář, Tony," usmála se, když se zastavila jen pár centimetrů od něj. Tony trhl hlavou jejím směrem, rty lehce pootevřené. Očima kmital sem a tam, neschopný pravidelně dýchat, navázat oční kontakt trvající déle než setinu vteřiny nebo dokonce mluvit.

„Možná," zamumlal, zamračil se na neexistující displej tabletu před sebou a vytvořil ve vzduchu další z mnoha zdánlivě nesmyslných gest bez ladu a skladu, které jej mělo zachránit před okouzlující přítomností zrzavé agentky. Když se zhluboka nadechla, cítil, jak mu po zádech stéká pramínek ledového potu.

„Chtěla bych od tebe nějakou pohádku slyšet. Třeba tu o rytíři v červeno-zlatém brnění, který nemá koně, ale létá vzduchem a zachraňuje svět. Kdybych byla malá holka, možná bych ho i začala obdivovat, ale jelikož už jsem dávno vyrostla, zeptám se jinak. Budeme ho potřebovat, toho rytíře. Fury objevil novou základnu Hydry."

Tony obrátil oči v sloup.

„Už zase? Nemohli by se aspoň přejmenovat? Třeba na Medúzu, nebo tak něco, když už si tak libují v řecký mytologii?"

Natasha se shovívavě usmála, kdežto Tonyho zachvátila panika. Jeho komunikační schopnosti ustrnuly na bodu mrazu, sotva ze sebe vymáčkl tuhle hlášku, která však nezapůsobila tak, jak měla - neprobudila tu Natashu, kterou znal. Tu chladnou a odměřenou, kterou ho neznervózňovala. Celá situace byla alarmující. Podobně se chovala, když sváděla Bannera. Ulovila ho na své sladké řečičky. Bruce, stejně tak jako Tony, nevěděl, jak reagovat. Rozdíl byl pouze v tom, že u Tonyho to bylo prudce neočekávané. 

„O co ti jde, Nat?" zamračil se a mávl rukou, díky čemuž všechna modře zářící okna zmizela a místnost už nevypadala jako vystřižená ze sci-fi trháku. Upřel na ni svůj pohled, který byl rovněž odzbrojující. Když chtěl, dokázal donutit čokoládovou hněď jeho očí, aby se přetransformovala v pohled roztomilého soudce, který by dokázal usvědčit zločince, aniž by pronesl jediné slovo. Tento pohled ji skenoval tak dlouho, dokud nezavřela oči a nenechala vzduch, aby potichu opustil její plíce.

„Vlastně nechci vůbec nic," řekla odměřeně a Tonymu se na okamžik vrátila ztracená rovnováha. Na tohle chování byl zvyklý a udržovalo jej v klidu, přestože se mu ta nová Natasha ve skutečnosti zamlouvala mnohem víc. Natasha se trhavě nadechla ve snaze Tonyho usadit nějakou poznámkou, ale nakonec rezignovala, otočila se na patě a  zmizela tam, odkud přišla. Tony zavrtěl hlavou a otřel si dlaně do kalhot. Až teď si všiml Clinta s Brucem, kteří seděli u baru na opačném konci místnosti a celou scénu se zaujetím sledovali. Bruce se tvářil naprosto nečitelně, avšak Bartonovi na rtech hrál pobavený úsměv. Když Tony s kamenným výrazem prošel kolem něj a pokusil se uniknout do bezpečné zóny kuchyně, kde jej jistila přítomnost kávovaru, lukostřelec se okamžitě zvedl a pěstí ho praštil do ramene. 

„Roztomilý," zakřenil se. Tony se zakabonil a beze slova se otočil ke kávovaru, do nějž začal rozechvěle sypat zrnka kávy. Přivřel oči a zhluboka do sebe vtáhl jejich vůni. Přemýšlel o Andersenovi, o pohádkách, o Červené Karkulce, která zamotala hlavu vlkovi. Ne, takhle ta pohádka rozhodně začínat neměla. Kdo ale říkal, že by měla být pro děti? Pohledem zabrousil ke složce, která stále ležela na stole, a bělostná záře papíru jej pálila do očí. S hrnkem v ruce ji pomalu otevřel. Ať už listoval, jak chtěl, ve spisech nebyla o Hydře ani zmínka. Rty se mu roztáhly v širokém úsměvu. Každý z listů obsahoval jen nesmyslnou změť písmen. 

Autor: Widow, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Červená karkulka I.: