Cena za přežití - 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Paul si poprvé promluví s novou dívkou. Jak bude reagovat?

30.07.2013 (11:00) • Hany • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 566×

Stál jsem jako opařenej a nevěděl, co dělat. Co když někoho zabije? Živí se přeci krví, a pochybuju, že by jí stačily hamburgery z jídelny. Hlavní je teď zůstat v klidu. Při nejhorším ji sejmu.

Otřel jsem stékající pot z čela, zaťal ruce v pěst a rozešel jsem se do třídy. Když jsem došel ke dveřím, zastavil se na prahu a chvíli vyčkával.

„Nechce se vám do třídy, Paule?“ ozvalo se zpoza mých zad a trochu jsem sebou trhl. Ohlédl jsem se a uviděl naši učitelku. Nic jsem jí na to neodpověděl, pouze jsem na své tváři vyloudil úsměv. Paní Brownová, jak se jmenovala, mi úsměv oplatila a ukázala mi rukou směrem do třídy, abych se konečně posadil.

Upírka seděla přesně uprostřed třídy. Já jsem naproti tomu zvolil variantu úplně vzadu u okna. Sedl jsem si a neustále ji musel pozorovat. Byl jsem celkem nervózní a tak jsem klepal prsty do lavice. Ona zřejmě mé chování vycítila, jelikož se otočila. Její oči vyzařovaly hlavně chlad, což mě ani tak nepřekvapilo, spíš jako to, že jsem z ní cítil klid, vyrovnanost. Vedle ní seděla spousta žáků, jejichž krev jistě musela drásat její nervy. Naše oči se navzájem propalovaly ještě pár vteřin, než učitelka křikla, abychom ztichli.

Její každoroční projev jsem neposlouchal, protože jsem přemýšlel nad tím, co to bude pro mě znamenat. Promnul jsem si čelo a zvedl pohled směrem dopředu, díky čemuž jsem začal vnímat slova.

„… a abych nezapomněla, musíme zde přivítat vaši novou spolužačku. Jmenuje se Laura Williamsová a přistěhovala se z Arizony. Ještě než půjdete, chtěla bych vás požádat, zda by ji zde někdo neprovedl. Myslím, že by to jistě uvítala.“ Jakmile dokončila tuhle větu, snad všichni zvedli ruce, aby tím “vyvoleným“ mohli být oni. Kluci v ní jistě viděli pěknou dívku a holky určitě novou kamarádku, se kterou by v očích ostatních posunuly výš. Moje ruka zůstala samozřejmě dole, čehož si všimla i učitelka.

„Vidím, že jste dneska velmi ochotný, Paule.“

„No, když vidím, kolik lidí se hlásí, rád to přenechám jiným,“ odpověděl jsem trochu potichu. Proč musí řešit takové blbosti…

Paní Brownová poodešla od katedry směrem k nám a složila si ruce na prsa. „To je od vás určitě pěkné, a i proto provedete slečnu Willamsovou vy,“ řekla rázně s falešným úsměvem na rtech.

„Ale proč, když…“

„Žádný proč nebo když!“ skočila mi do řeči. „Zamyslete se nad svým chováním. Tato slečna je tu nová a jistě uvítá podporu, jak ze strany učitelů, tak žáků. Je vám to jasné?“

„Samozřejmě,“ odsekl jsem a neušel mi úsměv od té pijavice.

Po skončení hodiny se, jak bývá zvykem, všichni zvedli a okamžitě odešli. Jenomže já přece neměl kam spěchat a tak jsem v klidu, i když spíš v neklidu, pořád seděl v lavici a čekal, co se vlastně vůbec bude dít. Ta Laura, nebo jak se jmenuje, dělala přesně to stejné. Po chvilce, kdy ve třídě už nikdo nebyl, bylo to napětí opravdu hmatatelné. Zaútočí na mě? Zkusí mě vysát? Než jsem ale stačil vymyslet další katastrofický scénář, zvedla se a pomalu šla ke mně. Postavil jsem se, abych se případně mohl lépe ubránit. Když ode mě byla vzdálená tak dva metry, zcela v klidu si prohrábla vlasy a usmála se.

„Takže… ty jsi vlkodlak?“ vypustila ze sebe, jako by se nechumelilo. Trochu mě tak otázka překvapila. Povytáhl jsem obočí a poškrábal se na temenu hlavy, i když mě tam nešimralo.

„No… asi jo… teda, vlastně určitě jo,“ vysoukal jsem ze sebe a úsměv na její tváři se zvětšil.

„Ty se mě bojíš?“

„Ne!“

„Tvoje zrychleně bijící srdce říká něco jiného.“ Nebylo divu, že mě hned měla přečteného.

„To je sice možné… ale u tebe je to těžké určit, když ti v těle nic nebije.“

Moje odpověď ji zřejmě trochu naštvala, protože úsměv na její tvářičce okamžitě zmizel.

„To, co jsem, nebyla má volba, a jestli mě budeš nenávidět, budiž. Ale jestli jen něco někomu o mně řekneš nebo si jen něco dovolíš, tak tě bez milosti zabiju,“ vyhrkla a zaťala ruce v pěst.

„Jako bys na to měla,“ odsekl jsem, načež se proti mně rozběhla, chytla pod krkem a odhodila přes celou třídu.

„Ber to jako varování, pejsku.“

Zatímco jsem se zvedal ze země, ona odešla. Sakra, ta byla ale rychlá! Nestačil jsem to snad ani zareagovat, natož se bránit. I když se nelze divit. Jakmile jsem neměl svoji vlkodlačí podobu, moje schopnosti nebyly nikterak silné.

Postavil jsem se na nohy, oprášil se a odešel ze školy. Před ní čekal Ethan ve svým autě, se kterým mě často někam vezl.

„Kde jsi, sakra, byl? Už jsem myslel, že jsi odešel, a jak sis tady mohl roztrhnout triko?“

Obešel jsem jeho Ford a nasedl na místo spolujezdce. „Upadl jsem. Ještě nějaké otázky, Sherlocku?“

„Když na tebe tak koukám, radši ne.“

« Předchozí díl

Autor: Hany, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction