OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Bow and death - Prolog

21.12.2013 (18:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 837×

Ač se mi tam opravdu nechce, musím jít. Výběr je očekávaný den v životě každého puberťáka, žijícího v Honoru. Honor je zvláštní země, která vznikla po Velkém znovuzrození z Velké Británie. Náš Pán svrhl posledního britského prezidenta a nastolil novou éru. Proto bylo nemyslitelné, aby se zde mluvilo anglicky. Máme svůj vlastní jazyk, hmongštinu, která je díky anglickému původnímu obyvatelstvu s angličtinou hodně spjatá. Za zády Pána se do hmongštiny přidalo mnoho anglických slov, která ale tak splynula s naším jazykem, že se už skoro nedala rozeznat od prajazyka. Honořané a Britové se nesměli stýkat, a proto žili odděleně od sebe. Honor se dělí na mnoho Okrsků, každý má hlavní město, a to je rozděleno na dvě části, jedna je pro Brity, druhá pro Honořany. Samozřejmně, že Honořané žijí v té luxusnější části. Asi se ptáte, jak je možné, že tu Britové vůbec mohou žít. Tuto částečnou toleranci si dokázali vydobít při Velkém britském povstání v roce 3569. Nebylo možné, aby se mezi sebou Britové a Honořané ženili a vdávali. Ti, kteří to udělali, museli navždy prchat před spravedlností. Protože kdyby zůstali tam, kde byli, Strážci spravedlnosti by je našli díky svým lokátorům a bez řečí je zabili.

Jedním takovým „šťastlivcem" jsem byla i já. Narodila jsem se v Okrsku lukostřelců, který se nacházel mezi Okrskem horníků a Okrskem zemědělců, ve městě Hneev Thiab Xub, což v překladu znamená „Luk a šíp". Naneštěstí jsou moji rodiče Rušitelé, to znamená, že jsou nevyhovující. Asi tedy víte, z jakého důvodu. Moje matka je Honořanka, otec Brit. Potkali se ve vesnici jménem Grain, odkud společně uprchli. Proto mi bylo znemožněno chodit do školy, protože jsem byla Smíšená, nebo také Ntau, jak se těmto lidem říkalo v naší řeči. Ale proč se vlastně výběr koná? Kdysi dávno, když Honor vznikl, vzbouřilo se britské obyvatelstvo proti Pánovi a jalo se chránit svého prezidenta, byl to, tuším, Jonnas Awerby. Omlouvám se, ale po domácku vyučovaný dějepis mi moc nejde. Ale Pán s nimi neměl slitování, kolik mohl, tolik povraždil. Ale než tak učinil, Britové ještě stačili sepsat takzvanou Listinu pomsty, která zní takto:

„Až nadejte čas pomsty,

Britové a Ntauové se postaví Pánu a budou bojovat za svobodu.

Proto se každý rok, až do té doby, než nadejde tento čas, bude konat Kevuasinrog Kevtuag, Hra se smrtí.

Z každého okrsku bude vybrán ten, od kterého se to bude nejméně čekat.

Ten povede svůj Okrsek do bitvy, která se navždy zapíše do dějin.

Nebude to bitva. Bude to boj, krvavý a surový, a bude jen na Vůdci, jak svůj okrsek povede.

Je jen na něm, jestli Pána svrhne svou silou či lstí, moudrostí nebo zradou vlastního národa.

Hra se smrtí začíná."

Tato slova musel umět každý čestný občan nazpamět. Ale jelikož se letos měl konat už 231. ročník, a zatím se nikomu nepodařilo Pána svrhnout, pochybuji o tom, že se to podaří zrovna teď. Pán se totiž svou silou pokaždé dal zase dohromady a boj mohl začít znovu. Skoro to vypadalo, jako kdyby se mu to zabíjení líbilo. Podle statistik totiž populace Britů i Honořanů klesla o 3%, což je strašně moc.

Výběru se mohl účastnit každý, kdo byl starší sedmnácti let, což jsem byla bohužel i já. Výběr se totiž konal v den mých narozenin.

„Matko, já tam nechci jít."

„Fionko, nedá se nic dělat, musíš tam jít. Pokud se staneš Vůdcem, bude to pro nás s tatínkem obrovská čest, a ty to víš."

„Ano, mami, vím to. Ale také vím, jakou vám to všem způsobí bolest, až tam zemřu. Proto tam nechci."

„Ale Fiono, přestaň takhle mluvit. Nejenže tě nevyberou, ale ani tam nezemřeš. Jsi šikovná a chytrá, zvládneš to," řekla matka rozhodným hlasem, zatímco mi česala vlasy do francouzského copu. Zajistila mi cop gumičkou a já k ní otočila hlavu. Zadívala jsem se na ni svýma jantarovýma očima.

„Mami, jak mi můžeš takhle slepě důvěřovat?"

Maminka se na mě podívala kapku zkroušeně. Potom mě pohladila po tváři.

„Protože tě znám a vím, jak to pro tebe bylo težké, když se do společnosti rozneslo, že jsi Ntau. Tenkrát jsi to měla opravdu těžké." Zakývala jsem hlavou na souhlas a otočila jsem obličej k hodinám.

„Mami, už se musím jít převléknout, za půl hodiny tam máme být." Maminka přikývla a odešla do kuchyně umývat nádobí. Židli, na které jsem seděla, jsem zastrčila zpět za stůl. Se strachem ztěžklým srdcem jsem vystoupala po schodech nahoru do svého pokoje, kde na mě čekaly hebké modré šaty s černou mašlí kolem pasu. Nasoukala jsem se do nich a upřela svůj zničený pohled do zrcadla. Naposled se na sebe podívej, dokud budeš ještě vypadat dobře a nepůjde ti o život, řekla jsem si. Jantarové oči orámované černými řasami byly zalité slzami. Tváře mi zčervenaly a brada rozklepala. Tmavě hnědé vlasy se chvěly, když jsem se otřásla. Potom už jsem to nevydržela a propukla v pláč.

„Neeee!" ječela jsem a plakala zároveň. Můj hysterický pláč se rozléhal celým domem. Ani jsem si nevšimla, že jsem přilákala maminku, a ta se na mě okamžitě vrhla a objala mou postavu, kolébající se na bobku na zemi.

„Pššt, Fionko, to je dobré, to je dobré, jsem u tebe," promlouvala ke mně tiše. Vzlykala jsem jí do krásných hnědých kadeří a máčela její halenku slanými slzami. Zvedla jsem k ní svůj uslzený obličej.

„Maminko, nikdy na tebe nezapomenu. A slib mi, že ty na mě také ne." Maminka přikývla a po obličeji se jí skutálela slza.

„Fionko, ach Fionko, to víš, že ne." Pustila mě a já jsem šla do koupelny, abych si opláchla obličej. Když jsem vyšla ven, bylo mi mnohem líp.

„Já už musím jít, mami."

„Běž, příjdu za tebou dolů," zašeptala zoufale, upírajíc pohled z okna. Zamrkala jsem a seběhla ze schodů dolů. V předsíni jsem si obula své sváteční boty a vyšla před dům. Bude mi to tu chybět, pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala slunce, které se pomalu blížilo k západu. Za mnou se ozvaly tiché kroky.

„Mami, miluju tě," hlesla jsem a vrhla se jí do náruče.

„Já tebe také a slibuji, že se vrátíš domů. A teď už běž," zašeptala se slzami v očích a postrčila mě směrem k vrátkům. Naposledy jsem na ni zamávala a vydala se do centra města, na náměstí, kde se bude konat výběr.

Tak, a prolog je na světě :) Doufám, že se vám to líbilo. No, a teď na vás mám pár otázek. ;) Odpovězte na ně, prosím, do komentářů. Dávám vám je sem proto, abych zjistila váš názor na začátek příběhu.

1. Jak na tebe Fiona působí?

2. Vadí ti, že je příběh trochu podobný Hunger Games?

3. Zaujala tě tato povídka, budeš číst dál?

4. Myslíš, že má Fiona předpoklady na pozici Vůdce?

Děkuji, že jste došli až sem. :3 Další kapitolku přidám symbolicky 24. prosince.

silvi14

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Bow and death - Prolog: