Battlefield - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Akce začíná. V tomto díle začne hledání Stefana s Klausem a menší poodhalení toho, kdo vůbec Mera opravdu je. Tedy kromě toho, že je upír. :)

14.06.2011 (16:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1523×

5. Příprava

„Tak jo, jak začneme?“ zeptala se Elena hned poté, co jsem vyhrabala z postele. A věřte, že se mi nechtělo vůbec. V takovém luxusu jsem nespala hodně dlouho, musela jsem toho patřičně využít.

„Zavolal jsem Bonnie,“ odpověděl jí Damon. Zamračila jsem se. To je zase kdo? No co, stejně se to za chvíli dozvím. Místo abych se zeptala, jsem se posadila do nejbližšího volného křesla a pozorovala je. Stačila mi chvilka a našla bych místo, kde se Stefan zdržoval a bylo mi jasné, že kde by byl on, byl by i Klaus. Dva v jednom. Ale líbilo se mi se dívat, jak se ti dva snaží. Možná je na to někdy upozorním, ale jsem si jista, že by mi neuvěřili. Ne hned.

Před domem zastavilo auto. Našpicovala jsem uši a nadechla se. Zamračila jsem se. Takže Bonnie je čarodějka. A podle všeho velmi silná, přímo mi útočila na moji obranu. Odfrkla jsem si. Tohle se mi už dlouho nestalo, ještě jsem nikoho tak silného neviděla.

Pár vteřin poté, co přijela se otevřely dveře. Vešla do nich dívka s tmavší pletí. Díky tomu mi to ihned došlo. Musela být Bennettová. Byl to jeden z nejslavnějších čarodějných rodů. Ale všichni si mysleli, že už dávno všichni umřeli. No, konečně mám důkaz, že tomu tak není.

„Máte tu čarodějnici?“ zeptala se zvědavě. Pohled ji utkvěl na mně. Usmála jsem se na ni, těsně před tím jsem vysunula své špičáky. Otřepala se.

„Kdo to je? A je tu ještě někdo další?“ zeptala se znovu. Ti dva na ni vyděšeně zírali.

„Jmenuje se Mera a ne, nikdy další tu už není,“ odpověděla Elena.

„Cítím čarodějnici,“ zašeptala Bonnie. Usmála jsem se. Jo, hold ještě asi neslyšela o čarodějnici, která si dokázala uchránit své umění i po přeměně.

„Jo, to bude asi tím, že jsem jí já,“ zazubila jsem se na ni. Vyděšeně se na mě podívala.

„Jak?“ zeptala se. Rozesmála jsem se.

„Nejen tvá rodina je dostatečně silná,“ odpověděla jsem a podívala se na Elenu. „Tak a když už je to venku, nechcete s tím hledáním trochu pomoct?“ Zvedla jsem se a přešla k ní. Posadila jsem se na zem a dala nohy do tureckého sedu.

„Mapu, prosím,“ řekla jsem intonací, která měla být parodií na doktorské seriály. Damon mi ji po chvíli hledání ve skříních podal. Usmála jsem se na něj děkovně. Alespoň k něčemu je. Už jsem si myslela, že neumí nic jiného nežli rýt do lidí a pronásledovat je.

„Nějakou Stefanovu fotku,“ poprosila jsem. Za chvíli jsem ji dostala, byl tam Stefan s účesem ze sedmdesátých let. Zamračila jsem se, tam bych se už vrátit nechtěla, nikdy. Jednou mi to stačilo.

„Nebudeš tu fotku pálit nebo něco takového, že ne? Rád bych si ji uchoval, můžu ho s ní vydírat,“ zeptal se mě podezíravě Damon. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Moc se dívá na filmy, měl by to omezit, leze mu to na mozek.

Dala jsem fotku na mapu a začala se soustředit. Nebylo to až tak moc těžké. Našla jsem ho skoro ihned. Nebyli moc daleko. Tohohle rozhodnutí bude Klaus litovat. Z celého svého srdce. I když jsem pochybovala, že nějaké má.

„Tak a je to. Pokud vyjedeme teď hned, dohoníme je do půl hodiny. Jakmile budeme trošku blíž, najdu vám klidně i budovu, ve které je,“ oznámila jsem jim a vyhoupla se do stoje. Hned na to jsem se vydala ke dveřím. Myslela jsem si, že hned půjdou za mnou, proto mě hodně překvapilo, když jsem zjistila, že stále sedí na stejných místech.

„To jste k tomu přirostli nebo co? Myslela jsem, že chcete zachránit Stefana,“ vyštěkla jsem po nich. Tohle mě opravdu naštvalo. Já už to chci mít za sebou a oni to ještě zdržují.

„Měli bychom se vyzbrojit,“ odpověděl mi Damon. Sarkasticky jsem se na něj podívala. To snad nemyslí vážně. To si říká upír?

„Ale já zbraně mám,“ řekla jsem a usmála se na něj. Nezapomněla jsem vysunout špičáky. Ty byly tou nejlepší zbraní, kterou jsem mohla mít. Zavrtěl hlavou.

„Kolik tam bude upírů?“ zeptal se. O tom jsem musela přemýšlet. Nevěděla jsem to. Ne přesně. Možná dvacet, možná míň, ale mohlo jich být i víc. Mezitím, co jsem nad tím přemýšlela mi došli jeho slova. Opravdu jsem byla trochu moc hr.

„Co máte za zbraně?“ zeptala jsem se a přešla zpět k nim. Damon se vydal k jedné ze skříní a otevřel ji. Byla plná zbraní, které nepochybně byly vyrobeny speciálně pro zničení upírů. Obdivně jsem hvízdla. Měli tu i dřevěné vrhací hvězdice. O nichž jsem neměla dosud ani ponětí, že existují. Měla bych se mít více na pozoru. S něčím takovým v srdci bych zemřít nechtěla.

„Beru si hvězdice, jednu pušku s dřevěnými náboji, pár obyčejných dřevěných kolíků a tři lahvičky se sporýšem,“ oznámila jsem jim a sahala po zbraních, které jsem si vybrala. Nikdo mě nezastavil. Naopak. Všichni ostatní se vydali ke skříni a začali si brát zbraně pro sebe. Jakmile se mi do ruky dostala ta puška usmála jsem se. Byla opravdu hezká. Jen škoda, že slouží na vyhlazení mého druhu. Kdyby to tak nebylo, hned bych si ji pořídila. Jakmile jsem ji nabila dřevěnými kulkami, málem jsem hrdostí pukla. Byla to opravdu nádhera.

Jakmile se všichni zásobili zbraněmi, co nejrychleji jsme vyjeli k místu, kde byl Stefan s Klausem. Nebo spíše kde byli před chvíli.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction