OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Back in time - 3. kapitola

07.10.2011 (11:00) • Wikiss • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1117×

3. kapitola - What is love?

Po dlouhé odmlce další kapitola. Vysoká mi bere volný čas, takže ho na psaní moc nemám, bohužel. Budu ráda za komentáře. Opravdu. Tak mi zanechte po přečtení pár slov, klidně i kritických, ať si taky něco přečtu od vás.

Jak už bývá zvykem, omlouvám se za svou schopnost tvořit chyby a neschopnost je opravovat. :D

K mé nesmírné radosti jsme se k  tématu týkajícího se Damona už nedostaly. Holkám nejspíš došlo, že by se mnou potom nebyla řeč a tak jsme po zbytek večera řešily jiné věci než Damona nebo nepovedené kouzlo, které nás mělo… Co vlastně? Spřátelit?
Smířit. Doslova.
Ale kdo stojí o nějaké smíření s člověkem, který mu pije krev. Ne do slova. Jelikož Damon není člověk a moji krev neměl šanci ochutnat. A když budu mít štěstí, tak ani neochutná.

„Kate, slyšíš?“ vyrušila mě z přemýšlení Bonnie.
„Trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkala?“
„Že by bylo fajn, kdybychom se zítra všechny sešly u Bonnie a připravily se na tu slavnost společně. Co ty na to?“ zeptala se nadšeně Caroline. Caroline se lehce nadchne pro všechno. Je to rozstleskávačka, což mnohé vysvětluje. Díky bohu, že toho Elena nechala. Nesnesla bych pomyšlení, že by se z ní stala druhá Caroline. Ačkoli je Caroline dobrá kamarádka, někdy mám toho jejího pištění a nadšení plné zuby.

Slavnost. Nejdřív mi nedošlo, o jaké slavnosti to vlastně mluví, ale pak jsem si vzpomněla. Ze všech těch starostí kolem Tylera a jeho vyznání lásky jsem úplně zapomněla na každoroční slavnost v Mystic Falls pořádanou vedením města.

Posledních pár let jsem neměla možnost na tu slavnost zavítat, jelikož jsem žila s matkou v New Yorku. V duchu jsem vážně doufala, že se za ty čtyři roky, které jsem trávila mimo Mystic Falls, tato slavnost trochu změnila nebo ještě lépe: zrušila úplně.

Jako malá jsem se na ni každé léto neuvěřitelně těšila. Městečko Mystic Falls se přes noc proměnilo k nepoznání. Jako by se vrátilo v čase. Ulicemi projížděly kočáry a lidé na sobě měli starodávné oblečení. Dámy nosily honosné účesy a obrovské šaty, zatímco pánové se procházeli ve fracích a podobně. Byla to pro mě pokaždé úžasná podívaná a těšila jsem se, jak se jednou budu také procházet v takových šatech a s takovým účesem. A s pěkným klukem ve slušivém obleku při nejlepším.

Ale časy se mění a už vážně nemám chuť dělat ze sebe šaška v nějakých nepohodlných šatech.  A pařit se v nich a dusit se, protože korzet je vážně vražedná zbraň určená k hromadnému ničení. K čemu to všechno vlastně je? Vím, že si Mystic Falls hodně zakládá na své historii, ale tohle mi přijde trochu přehnané. Uznávám, že někdo, třeba Caroline, považuje slavnost za senzační nápad. Ale co my ostatní normální lidé?

A kromě toho, se tam mám sejít s Tylerem. Kdybych věděla, že mi má v plánu říct …ehm tamto, tak rozhodně nesouhlasím, že tam půjdeme spolu. Mám chuť vyhýbat se mu do konce života. No dobře, do konce života zase ne, ale mám v plánu se mu vyhýbat dlouho. Alespoň do té doby, než vymyslím, co mu říct. Problém je, že na takovou věc existuje jenom jedna správná odpověď. Ale co když nejsem připravená ji říct? Co když nikdy nebudu? Co mám teď jako dělat?

Celý dnešek jsem trávila zalezlá doma a vynechala jsem dokonce i Grill, protože jsem neměla chuť na Tylera někde narazit. Zítra už se mu vyhýbat nemůžu, když jsme domluvení. Skvělé. To abych rychle vymyslela, co mu říct a jak se chovat. Už teď vím, že to bude trapas.

„Kate, haló! Země volá Kate!“
„Promiňte, jsem myšlenkami jinde, nedá se to zastavit,“ dala jsem si hlavu do dlaní. Elena se mě zeptala, nad čím pořád přemýšlím, že je nevnímám. Myslím, že je čas jít s pravdou ven. Stejně jsem měla v plánu říct o tom Eleně. Co na tom, že to řeknu i Caroline a Bonnie. Víc hlav, víc ví. A holky mi určitě poradí, jak se zachovat. A rozhodně mi pomůže se z toho vypovídat, protože to nekonečný přemýšlení mě brzy zabije.

„Jde o Tylera…“ povzdechla jsem si. Bonnie si hned myslela, že jsme se rozešli. Na malý okamžik jsem zatoužila, abych byla odkopnutá přítelkyně místo holky, kterou její kluk miluje. A vybalil to na ní bez jediného varování.

„Právě naopak, Bonnie. Včera, když mě doprovodil domů, mi řekl… vy víte co,“
„Ne, nevíme co. Co ti řekl?“ zeptala se zvědavě Caroline. Koukla jsem se na Elenu a myslím, že ona přesně věděla, co mi Tyler řekl.
„Že mě miluje,“ uff. To se mi celkem ulevilo. Reakce holek by bylo dobré natočit na kameru a poslat do televize. Caroline nadšeně vyskočila do vzduchu, nutno podotknout, že nezapomněla zapištět, až jsem měla takový pocit, že mi praskly bubínky. Elena sice nevypadala nijak překvapeně, ale dívala se na mě dost zvláštně. Asi zkoumavě a zvědavě a starostlivě? Nemám tušení. A Bonnie měla nejspíš radost, protože se na mě vesele usmívala, ale zároveň se tvářila trochu jako Elena. Zvláštní.

„A co jsi mu na to řekla?“ zeptala se mě Elena.
„Tak já už musím jit, ahoj. A zabouchla jsem mu dveře před nosem… Myslím, že to asi nebyla správná reakce, že jo?“ Elena se rozesmála.
„Měla jsi mu říct, že ho taky miluješ! To je přece ta správná reakce,“ řekla Caroline.
„Ale jenom v případě, že ho opravdu miluje,“ řekla Bonnie. Všechny tři se na mě zvědavě podívaly a čekaly, co jim na to povím. Upřímně jsem neměla nejmenší tušení.

„Miluješ ho přece,“ naléhala na mě Caroline. „Nebo snad ne?“

„Já nevím! Přišlo to tak… rychle. Ještě jsem nad tím vůbec nepřemýšlela,“ Přiznala jsem holkám.
„Rychle?! Jste spolu už tak dlouho! Tři měsíce… to je dost dlouhá doba,“ opravila mě Caroline. Chytrá jako vždycky. „No dobře, přiznávám, že tři měsíce je dlouhá doba. Ale je to dostatečně dlouhá doba na to, se do někoho zamilovat?“
„Elena se zamilovala do Stefana během pár dní, že je to tak, Eleno?“ Elena kývla na souhlas.
„Ale Elena a Stefan! Ti jsou pro sebe stvoření. To je prostě láska s velkým L,“ řekla jsem. „Jsou lidi, kteří milují celým srdcem jenom jednu osobu po celý život a to je váš případ, Eleno. Ale mezi mnou a Tylerem… nejsem si jistá, jestli je to ono.“
„Ne všechny lásky jsou osudové, Kate. Ne každý má takové štěstí,“ řekla Bonnie a nejspíš měla pravdu. Ne každý pozná za život pravou lásku. Ale to ještě neznamená, že nemůže někoho milovat. Ale miluju Tylera?
„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Jenomže… když to řekl, zpanikařila jsem. A teď nevím, jak se mám chovat, až ho zítra uvidím na té slavnosti. Co mu mám říct? Mám mu říct, že ho taky miluju?“
„Neříkej nic, čím si nejsi stoprocentně jistá, Kate,“ poradila mi Elena.
„Ale jak mám vědět, jestli ho miluju, když nevím, jak vypadá láska?“ řekla jsem zoufale. „Nikdy jsem nikoho nemilovala! Je to láska, když je mi s ním dobře? Když si s ním mám co říct a když se s ním směju? Miluju ho?“ byla jsem vážně zoufalá.
„Na to musíš přijít sama, jestli ho miluješ,“ řekla Caroline. No díky za radu. Snažila jsem se na to přijít sama a nedošla jsem k žádnému závěru…
„Jak víš, že miluješ Stefana? Chci říct, my všichni víme, že se milujete a je to vidět… ale jak jsi věděla, že ho miluješ? Proč jsi mu řekla, že ho miluješ?“ zeptala jsem se Eleny. Ta se na mě usmála.
„Prostě to vím. Když nad tím teď tak přemýšlím, věděla jsem to vždycky. Už když jsem ho poprvé uviděla ve škole. Nemůžu ti říct jak, ale vím to.“
„No to jsi mi to osvětlila…“ povzdechla jsem si a obrátila jsem svoji pozornost na Bonnie a zeptala jsem se jí na to samé. Bonnie se na chvilku zamyslela.
„Vždycky jsem měla Jeremyho ráda, ale viděla jsem v něm jenom Elenina mladšího bratra. A nikdy bych si nepomyslela, že ho budu schopná milovat jako žena muže. I potom, co jsme spolu začali chodit. Ale když umřel a já ho držela v náručí a snažila se ho přivézt zpět… “ na chvilku se odmlčela a všimla jsem si, že má slzy v očích, „všechno jsem to pochopila. Ta bolest a to prázdno, které jsem cítila, když jsem si myslela, že ho nedokážu oživit. Věděla jsem, že bych vyměnila svůj život za ten jeho. V tu chvíli jsem věděla, že ho miluju,“ dořekla a musím říct, že i mě se chtělo trochu brečet.
„Tohle je prostě skvělé,“ utřela jsem si slzu, která mi vyklouzla z oka. „Nebudu se ptát tebe, Caroline, protože bys mi taky nijak neporadila.“
„Ty jsi vůbec neposlouchala! Obě ti řekly přesně to, co potřebuješ vědět,“ řekla Caroline. Nechápavě jsem se na ni podívala. Ano, odpověděly mi na otázku, ale nijak mi neporadily.
„Elena milovala Stefana od první chvíle, kdy ho spatřila. Nemusela si nikdy pokládat otázku, jestli je to láska nebo ne. Byla si jistá hned od prvního okamžiku,“ řekla Caroline.
„Tohle jsem slyšela, ale jak z toho mám poznat, jestli miluju Tylera nebo ne?“

„Snažila jsem se ti říct, že když někoho opravdu miluješ, víš to. Nikdy si nepokládáš otázku, jestli je to opravdu láska, protože to prostě víš,“ řekla Elena.
„Ale já vážně nevím!“
„Potom to nejspíš není láska,“ řekla Elena. Takže to teda není láska. Ale co tam dělá to slovo nejspíš? Takže to láska přeci jenom může být?  Jsem ještě zmatenější než ráno.
„Bonnie se do Jeremyho přece zamilovávala postupně, takže se do Tylera taky můžu ještě zamilovat,“ zamyslela jsem se nahlas. „Ale co mu mám zítra říct, až ho uvidím?“
„Nejlepší bude, když nad tím už nebudeš zbytečně přemýšlet. Až ho uvidíš, tak budeš vědět, co říct,“ poradila mi Bonnie.
„Jo to máš asi pravdu. Stejně mě z toho přemýšlení už bolí hlava,“ zavtipkovala jsem. Stejně jsem věděla, že v noci nebudu spát, protože na to budu pořád myslet. No, možná si vezmu prášek na spaní. Ať na té slavnosti nevypadám hrozně s kruhy pod očima.

S holkama jsme se dohodly, že se druhý den sejdeme u Bonnie přesně v jednu. Caroline se nabídla, že nám vyzvedne šaty v půjčovně, jelikož to má po cestě.

Byl akorát tak čas na cestu domů. Pro Caroline zajel Matt a Elena zavolala Stefanovi, aby nás vyzvedl. Důrazně jsem Elenu upozornila, ať tentokrát vážně přijede Stefan. Neměla jsem na Damona náladu. Dnešek byl vážně náročný den. I když jsem ho vlastně celý strávila válením se u Bonnie v pokoji a drbáním s holkama. Kdo by si pomyslel, že mě to vyčerpá k smrti? To bude těma nervama.

Seděla jsem s Elenou a Bonnie dole v obýváku a čekaly jsme na Stefana, když se ozval zvonek. Konečně. Málem jsem tam na tom gauči usnula.

Elena se nadšeně vrhla ke dveřím a pak Stefanovi kolem krku. Ježiš, neviděli se přece jenom pár hodin a chovají se, jako by to byl rok. Jo, to bude asi ta láska. Pomyslela jsem si a s úsměvem jsem si oblíkala bundu. Bohužel mi ten úsměv dlouho nevydržel. Zmizel v ten samý okamžik, kdy jsem před domem zahlédla jednoho člověka, na kterého jsem už vážně neměla náladu. Co ten tady sakra dělá?

Ano, hádáte správně. Damon.

Bonnie se na mě zkoumavě dívala, nejspíš se z mého výrazu snažila vyčíst jakoukoli známku toho, že to naše předešlé kouzlo přeci jen zafungovalo. Asi tě zklamu Bonnie, ale stále nemám chuť se s Damonem smířit. Stále mám chuť mu jednu vrazit.

„Ahoj, Kate,“ pozdravil mě s úsměvem. Už zas. To ho to baví se na mě pořád usmívat. Zatvářila jsem se co nejvíc otráveně. Že se vůbec ptám. Jasně, že ho to baví, když vidí, jak mě to rozčiluje. Možná bych se k němu mohla taky začít chovat mile, abych viděla, jak ho to štve. Byla by to zábava. Ale jindy, teď na to nemám náladu.

„Zeptala bych se tě, co tady děláš, ale oba víme, že jsi Stefanovo ocásek, takže… “
„Vtipná jako vždy. Nejsi snad ráda, že mě zase vidíš?“
„Upřímně? Radši bych tady viděla naštvaného Klause,“ a možná to byla i pravda.
„Klaus došel. Ale budu ti muset postačit já, Damon Salvatore,“ mrkl na mě. Bože, tohle opravdu zabírá na ženský?
„Vím, jak se jmenuješ, kdyby něco,“ řekla jsem a otočila jsem se k němu zády. Elena se loučila s Bonnie, tak jsem se k ní připojila. Stefan s Damonem šli čekat k autu.

„Myslím, že půjdu radši pěšky, Eleno. Nezvládla bych další jízdu v autě s tím individuem. Zvlášť, když bych s ním musela sdílet zadní sedadlo,“ řekla jsem Eleně, zatímco se objímala s Bonnie na rozloučenou.
„Vyloučeno! Je pozdě, mohlo by se ti něco stát,“ zamítla to Elena.
„Co by se mi asi tak mohlo stát, když jediný psychopat ve městě bude s vámi v autě?“ odporovala jsem. „Vážně se radši projdu, menší procházka mi udělá dobře,“ dodala jsem.
„Dobře, ale prozvoníš mě, až dorazíš domu,“ souhlasila nakonec Elena. Tak to bychom měli.

Rozloučila jsem se s Bonnie, a když jsme s Elenou došly k autu, všimla jsem si, že v něm sedí jenom Stefan a Damon se nějak nemá k nastoupení. Teď bych se asi měla začít modlit, že?

„Tak ahoj, a nezapomeň mě prozvonit,“ řekla Elena, když nastupovala do auta. A Damon pořád nic.
„Ahoj Eleno, ahoj Stefane, ahoj Damone!“ vyjmenovala jsem schválně všechny a doufala jsem, že po mých slovech Damon nasedne do auta a odfrčí daleko ode mě, jak nejrychleji to půjde. Bohužel. Už jsem se někdy zmínila o mé smůle? Vážně ne?
„Proč se loučíš, když jdu s tebou?“ řekl Damon a postavil se vedle mě. Tak takhle vypadá moje smůla.
„Protože se mnou nejdeš,“ odpověděla jsem mu a podívala jsem se prosebně na Elenu, která se zase tvářila pobaveně. Vsadila bych se, že Stefan se vedle ní za volantem taky směje. Nechápu, co je na tom k smíchu.
„Ale jdu. Samozřejmě tě nemám v plánu doprovázet, ale mám pouze stejnou cestu,“ upozornil mě.
„Samozřejmě,“ ušklíbla jsem se. Má spíš chuť se pobavit na můj účet. A já nemám chuť na ty jeho provokace. Dneska vážně ne.

„Eleno,“ zkusila jsem. Doufám, že mě v tom Elena nenechá a řekne mu, ať si laskavě nastoupí do auta. Elenu totiž vždycky poslechne. Zatímco když mu něco řeknu já, udělá pravý opak.
„Já myslím, že je to dobrý nápad,“ řekla Elena. Měla jsem za to, že je to moje nejlepší kamarádka, sakra! „Je pozdě, a když s tebou bude Damon, tak se ti určitě nic nestane,“ usmála se na mě. To ať mi netvrdí, že tady myslí jenom na moje zdraví. Obzvláště, když mě pošle v noci na cestu s takovým pomatencem jako je Damon. Šokovaně jsem se na Elenu podívala. Tohle snad nemůže myslet vážně!

Elena mi rty naznačila jedno slovo. Smíření.

Aha.
Takže ona chce, abych riskovala svůj život cestou s Damonem, jenom kvůli nějakému kouzlu, které stejně nefungovalo?
„Mám ho chuť zabít teď, takže pochybuju, že se to nějakým zázrakem během té cesty změní, Eleno!“ protestovala jsem, ale Elena se nenechala odbít. Ještě jednou mi ústy naznačila slovo smíření a pak dodala prosím.
„No dobře. Ale stejně to nepomůže, abys věděla! A prozvoním tě, až dorazím domů. Když tě neprozvoním, tak víš, kdo mě zabil,“ ukázala jsem na Damona, který stál zády pár metrů od nás, ale stejně mi bylo jasné, že slyší každé naše slovo. Proto Elena neříkala nic o kouzle nahlas, ale naznačovala pouze rty.

Zajímalo by mě, co by na to Damon asi tak řekl. Že jsme s holkama udělaly kouzlo, které kdyby fungovalo, udělalo by z nás přátele. Teda myslím, že bychom se spřátelili. Ani Bonnie nevěděla, jak by se to kouzlo projevilo. Jisté je, že kouzlo smíření nezafungovalo. Nejspíš proto, že z nás dvou nikdy nebudou přátelé. To prostě není možné.

Stefan nastartoval a zmizel s Elenou v zatáčce. A já jsem se zhluboka nadechla a rychle jsem vyrazila směrem domů bez toho, abych se ohlédla na Damona. Ani to vlastně nebylo nutné, protože byl v ten samý okamžik vedle mě. No jo, upíří rychlost. To se tak někdo má.

PS: Následující díl je zatím můj nejoblíbenější. :)

Autor: Wikiss, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Back in time - 3. kapitola: