Another Fire - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sydney se setká tváři v tvář s profíky. Jak to dopadne? A zachrání ji někdo?

03.10.2012 (15:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1100×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Poznámka autorky: Kdysi mi kdosi psal, že je málo popisů, tak tady jich je podle mně dost :D. Jinak je to zase jedna z těch přechodových kapitol áááá...pomalu se blížíme k závěru ;)

Před očima mi začaly tančit hvězdičky a já pocítila neuvěřitelnou bolest. Zhroutila jsem se na kolena. Kus od sebe jsem zaslechla zavýsknutí.
"Ále, kráska z devítky.", pronesl jeden z nich kousavě. Podle hlasu jsem to odhadla na blonďáka z prvního kraje. Měla jsem tušit, že tu budou někde blízko.
"Tak co? Budeš prosit o smilovaní, nebo budeš zkoušet bojovat? My čekáme!", dloubla do mě jeho kámoška posměšně. Užívali si, jak trpím.
Pokusila jsem se postavit na nohy. Nešlo to. Rukou jsme nahmatala kopí a chystala se si ho z nohy vytrhnout. Zastavili mě.
"To bych na tvém místě nedělal. Byla by tu spousta krve. No počkej, vlastně proč ne! Dobrý nápad!", zahalasil zase ten z jedničky a jedním škubnutím mi oštěp vyrval z nohy.
Vykřikla jsem bolestí a prohnula se v zádech. Děsila jsem se toho, co bude následovat. A navíc jsem stále ještě neslyšela výstřely z děla. Bylo jen otázkou času, kdy sem dorazí moje dvě pronásledovatelky a vychutnají si mou smrt společně se svými kamarády. Nebo moje mučení.
Jednou rukou jsem si otřela oči. Konečně jsme začínala normálně vidět. Bolest už nebyla tak strašná, zato jsem zřetelně cítila, jak se mi z rány valí krev. Zvedla jsem hlavu. Splátci se mezi sebou pošťuchovali a ukazovali si na mně.
"Tak co, jak se ti to líbí? Podle mě vykrvácíš za pár minut. Ale to by nebyla zábava, co říkáš?", prohlásil kluk z druhého kraje, kterého jsem si až do teď nevšimla. Vzedmula se ve mě vlna zuřivosti a chtěla jsem mu skočit po krku. Ale byla jsem to já, kdo byl v pasti.
"Ne, to by vážně nebyla zábava.", ozvalo se najednou.
Všichni se otočili tím směrem, včetně mě. Vše kolem se zpomalilo. Kus od nás stál Luke. Tričko měl celé krvavé a kalhoty potrhané. Nic jiného na sobě neměl. Musela mu být zima, ale nedával to najevo. Tvářil se naštvaně. A odhodlaně.
Srdce mi poskočilo. Žije. On opravdu žije! Byla jsem šťastná. Dokud jsem si neuvědomila, v jaké situaci se nacházím. Začínala jsme upěnlivě doufat, že mě Luke přišel zachránit.
"Ále, to jsou nám hosti! Tys nedostal dostatečnou nakládačku, co?", smál se kluk z dvojky, ale ve tváři jsem mu viděla stín strachu. Určitě měl důvod, proč ho nezabil.
Luke neodpověděl. Jen zvedl koutek úst a zlostně se na něj podíval.
Pak se seběhlo všechno rychle. Luke hodil nůž po blonďákovi z jedničky. Ten to dostal do boku. Zaskučel, ale nevzdával se. Popadl kopí, kterým předtím zaútočil na mně a vyrazil proti němu.
Já jsem využila toho, že se na mně nikdo nedíval. Všichni věnovali pozornost jen Lukovi. Nemotorně jsem se zvedla ze země. Proud krve zesílil, ale na to jsem teď neměla čas. Jediné, na co jsem myslela bylo, abych se dostala co nejdál od profíků.
Pak jsem si všimla, že Luke není sám. Zpoza stromů se vyřítila dívka, nejspíš ta, o které předtím mluvila Bessie se svojí kámoškou, ze třetího kraje. V rukou třímala luk. Ačkoliv nestřílela zrovna zkušeně, jakž takž trefila kluka z dvojky a holku z jedničky. Nezpůsobila jim smrtelné zranění, ale oba jaksi ztratili chuť bojovat. Odpotáceli se se sykotem do lesa, ve kterém jsem už nějakým zázrakem jen marně hledala plameny, které z něj vyhnaly mě. Luke ještě stále bojoval s blonďákem.
Neměla jsem tam co dělat. Byla jsem příliš snadným cílem. Už jsem se chystala seběhnout dolů kolem houštin, ale dívka s třetího kraje mě zadržela. Chytla mě za paži a přidržovala mě na místě. Neměla jsem ponětí, co to dělá. Bála jsem se jí. Teď už jsem se bála naprosto všech.
Když jsem poprvé někoho zabila, nepromyslela jsem to. Využila jsem momentu překvapení a vzteku, který mě v tu chvíli naplnil. Teď jsem te promyslela dobře. Rukou, za kterou mě nedržela, jsem sáhla pro nůž, který jsem měla schovaný za pasem. Jakmile jsem ho pěvně třímala v ruce, rozmáchla jsem se proti dívce.
Všimla si mého počínání pozdě. Nožem jsem jí udělala dlouhý, krvavý šrám přes celý obličej. Lekla se a toho jsem využila. Vystartovala jsem po ní znovu. Vzala luk a pokusila se mě s ním praštit. Skoro se jí to povedlo. Uskočila jsem stranou. Byla jsem si téměř jistá, že mě nechce mrtvou, nebo alespoň ne teď. Ale poté, co mě chytli profíci, jsem si nepřála nic jiného, než se jen někde schovat. V ten moment se ozvalo zranění v noze, které už pomalu přestávalo krvácet. Začalo to v něm cukat a neskutečně štípalo. Z obličejem zkřiveným bolestí jsem ustoupila o krok vzad a zavrávorala jsem. Za mnou byl sráz. A z něj cesta přímo do ledové řeky, po které ještě nedávno pluly kry. Teď po nich nebylo ani památky. Dívka se mezitím otřepala z mého útoku a pomalu, až příliš pomalu zakládala šíp. Asi si to rozmyslela. Koneckonců, mohl vyhrát jen jeden. Musela jsem se nad tím pousmát.
Mohla jsem si nyní vybrat. Buď okamžitá smrt, nebo šance, že neumrznu ve vodě a zdárně se dostanu dál od nich.
Vybrala jsem si druhou možnost. Otočila jsem se a s drobným zaváháním skočila. Ačkoliv to vypadalo na první pohled děsivě, nebyla to zas taková výška, jak jsem předpokládala. Těsně před tím, než jsem dopadla do vody, jsem se nadechla a připravila se na ledovou spršku, která mě jistě čekala.
A taky že ano. Voda byla studená a unášela mě velmi rychle pryč. Navíc mě táhnul dolů batoh. Chtěla jsem se podívat nahoru, ale zajela jsem do nějakého tunelu. Tam se řeka povážlivě zrychlila. Střídavě jsem se potápěla a zase nadechovala nad hladinou. Zoufale jsem se snažila něčeho zachytit, ale všechny kameny, na které jsem dosáhla, byly příšerně kluzké.
A pak jsem se zase dostala na denní světlo. Proud se trochu zklidnil. Do mě se dala zima ce silných poryvů větru, přímo jsem cítila, jak mi teď mrzne všechno v těle. Venku už se velice rychle stmívalo. Bylo to nepřirozené, ale všechno v aréně ovládali v Capitolu. Nemohla jsem se divit.
Nějakým zázrakem se mi podařílo chytit se větve stromu, který se nad řekou skláněl. Vyškábala jsem se na břeh. Podívala jsem se na své zranění. Voda z něj smyla všechnu krev a proto jsem nyní viděla, že není zase taky vážné. Zřejmě se mi tam zapíchla jen špička oštěpu, nicméně bolelo a štípalo jako čert.
Snažila jsem se přijít na to, kde teď jsem. Rozhlédla jsem se kolem dokola a po chvíli obhlížení krajiny jsem měla co dělat, abych vzteky nezařvala a něco nenakopla. Byla jsem jen na druhé straně lesa, odhadovala jsem, že asi půl kilometru od místa, odkud jsem skočila do řeky. Musela jsem se dostat pryč po svých.
Zkontrolovala jsem batoh, který jsem snad jen zázrakem pořád měla na zádech a nůž. Kulhavě jsem se rozešla k nejbližší možné záchraně, kterou skýtaly výklenky u koryta řeky. Do jednoho jsem si zalezla, ale usnout jsem nemohla. Ozvalo se dělo. Třikrát. Jen matně jsem odhadovala, že zemřela dívka z druhého, kluk z prvního a Bessie. Ale bylo mi to jedno. Mrzla jsem, bolela mě noha a v břiše mi kručelo hlady. Aréna mě ničila, i když zatím ne tak, jak jsem čekala. Přála jsem si, aby se ta holka v devítce nezabila. Abych teď mohla být se svou rodinou. Místo toho teď bojuji v Aréně.
Je mi čtrnáct. A už jsem poznala, jaké to je mít strach o svůj život. S tímto vědomím jsem se ponořila do neklidného spánku.